Jack London

MOŘSKÝ VLK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA 2

Zdálo se mi, že jsem houpán v mohutném rozkyvu nesmírným zemským okruhem. Jiskřivé body světla se rozprskávaly a míhaly do ztracena. Byly to hvězdy, jak jsem poznával, a zářivé komety, které naplňovaly životem dráhu mého letu mezi slunci. Jak jsem doletěl ke krajnímu bodu svého hupu a chystal se řítit zpátky, udeřil obrovský gong a duněl jak hrom. Užíval jsem si svého obrovitého letu a přemítal jsem o něm celá nezměřitelná období, ošplíchávaná šploucháním vln poklidných staletí.

Podléhalo však změnám to jeviště snu, neboť, jak jsem si říkal, nemůže to být nic jiného než sen. Rozkyv houpání se víc a víc krátil. Byl jsem strháván do protihupu s protivně nepříjemným spěchem. Tak zuřivě jsem byl vrhán prostorem nebes, že jsem sotva popadal dech. Ten gong zahřmíval stále častěji a stále vztekleji. Začal jsem ho již po každé znovu očekávat s nepojmenovatelnou hrůzou. Potom zas mi to připadalo, jako bych byl vláčen po drásajícím písku, bílém a od slunce horkém. A to bylo opět vystřídáno pocity nesnesitelné bolesti. Kůže se mi škvařila v mučivém ohni. Gong drnčel a vyzváněl umíráčkem. Jiskřivé body světla mě v nepřetržitém proudu bleskem míjely, jako by se celá hvězdná soustava propadala do nekonečné nicoty. Zasupěl jsem, s bolestí jsem popadl dech a otevřel jsem oči. Klečeli u mne dva muži a zpracovávali mě. Mé obrovité houpání bylo jen kymácení od zádě k přídi, rozkyv korábu na širém moři. Ten strašný zvuk gongu byla jen pouhá pánev na smažení zavěšená na stěně. Rachotila a drnčela s každým poskokem lodi. Ten drásající palčivý písek, to byly ruce člověka, který mi třel obnaženou hruď. Svíjel jsem se bolestí z toho tření a nadzdvihl jsem hlavu. Prsa jsem měl rozedřená do krve, viděl jsem drobné červené krupičky naskakující na rozervané a zanícené pokožce.

„To stačí, Jonsone,“ řekl jeden z mužů okolo mne, vyslovuje místo „Džánsn“ jen „Jonson“ tím způsobem, jímž se zlomyslníci rádi posmívají Skandinávcům. „Zatraceně, což nevidíte, že už dřete tomu pánovi kůži s těla?“

Muž mohutného skandinávského typu, oslovený jako Jonson, přestal mě třít a neohrabaně vstával. Ten, co naň promluvil, byl zřejmě původem nuzák z londýnského předměstí s hezkými rysy oné slabošské sličnosti, jak se často objevuje v zženštilé tváři člověka, který již s mateřským mlékem polykal zvonivý třeskot veleměsta. Utahaná čapka z tlusté bavlněné látky na hlavě a špinavý hrubý pytel okolo štíhlých boků prozrazovaly, že je to kuchař a pán této neskonale špinavé lodní kuchyně, v níž jsem se octl i já.

„A jakpak se račte vynacházet nejčky, milostpane?“ zeptal se s oním podlízavým uculováním, jehož lidé nabývají jedině dědičností po mnoha pokoleních předků, navyklých na poloviční žebrotu.

Místo odpovědi jsem se malátně vyhmoždil a s námahou zvedl aspoň od pasu tak, že jsem seděl, a Jonson mi pomohl na nohy. Řinkot a bouchání té pánve mi příšerně draly nervy. Nebyl jsem s to soustředit myšlenky. Přidržel jsem se (...)

(......)