KAPITOLA 13
Tři dny jsem ke své práci dělal ještě také práci Thomase
Mugridge; a lichotím si, že jsem tu jeho vykonával dobře. Vím, že vyvolala
pochvalu Vlka Larsena, kdežto námořníci za mého krátkého kuchyňského vladaření
zrovna zářili spokojeností.
„První čistý sousto, co jsem tady na palubě,“ říkal mi
Harrison ve dveřích kuchyně, když vracel hrnce od oběda z kotců. „Tommyho
krmení vždycky smrdí ztuchlým vomastkem a taky si myslím, že si ten chlap
nevzal čistou košili, co jsme vyjeli z Friska.“
„Já vím, že nevzal,“ potvrdil jsem.
„A vsadil bych se, že v ní taky spí,“ dodával Harrison.
„A sázku byste neprohrál,“ souhlasil jsem. ,,Pořád ta jedna
jediná košile a za celou tu dobu ji ani jednou nesvlékl.“
Vlk Larsen mu však povolil na zotavenou z výprasku pouhé tři
dny. Již čtvrtého dne, kulhavý a celý bolavý, s očima takřka nevidoucíma, jak
je měl sevřené opuchlinami, tak zubožený byl vyhozen ze svého pelechu za krk a
poslán do práce. Popotahoval a brečel, Vlk Larsen však zůstal neoblomný.
„A hleďte, abyste už nepředkládal takové blafy,“ nařizoval
ještě při odchodu. „Dost už té kolomazi a špíny v jídle, a vezměte si tu a tam
čistou košili, nebo vás dám vykoupat na špagátě přes palubu. Rozuměno?“
Thomas Mugridge se vysíleně plížil po kuchyni a po krátkém
prudkém kyvu Přízraku se zapotácel. Jak se pokoušel obnovit rovnováhu,
hmátl po železné obrubě okolo plotny, která tu chránila hrnce, aby
nesklouzávaly s plotny na podlahu; obrubu však minul a celou vahou padl na
horkou plotnu. Bylo cítit spalované maso a slyšet zaškvíření a pronikavý výkřik
bolesti.
„Óch, bóže můj, bóžičku, co jen jsem komu provedl?“ kvílel,
sedl si na uhlák, ošetřoval si novou bolístku a kolébal se sem a tam. „Proč a
zač mě tohleto všecko potrefilo? Už jsem z toho na smrt, dočista na smrt, a to
se tolika namáhám žít slušně a nikomu nikdy neublížit.“
Slzy se mu kutálely po naběhlých a zmodřených lících a celý
obličej se mu stahoval novou bolestí. Výraz divokého vzteku mu přeletěl tvář.
„Ou, já bych mu, já bych mu, ani cejtit ho nemůžu!“
zaskřípěl zuby.
„Kohopak?“ zeptal jsem se; ale ten ubožák už zas plakal nad
svými bědami. Snáze se dalo uhodnout, koho by byl snad mohl „cejtit“, než ty
všechny, které „ani cejtit“ nemohl. Neboť nyní už jsem v něm poznával toho
zlomyslného ďábla, který ho nutil nenávidět celý svět. Někdy mě napadlo, že
snad nenávidí i sám sebe, tak pokrouceně, tak nestvůrně si s ním život zahrál.
V takových chvílích se mi v nitru vzdouvala veliká vlna soucitu a styděl jsem
se, že jsem se kdy dokázal radovat z jeho strázní a z jeho bolestí. Život k
němu spravedlivý nebyl. Mrzký kousek mu provedl již tím, že z něho utvářel
tvora tak ubohého a jen samé mrzké kousky mu prováděl stále dál. Měl vůbec
nějakou možnost stát se něčím lepším, než byl? A zrovna jako by odpovídal na mé
nevyslovené myšlenky, znovu zakvílel:
„Nikdy nic dobrýho mě nepotkalo, nikdy nic ani napůl
dobrýho! Kdopak se staral, abych já chodil do školy, nebo jestli si někdy kapku
nacpu žaloudek, kdopak mi aspoň sem tam utřel nos, když jsem byl ještě mrně,
co? Kdo mi jakživ kapku pomoh, co? Kdo, kdo, povídám!“
„Pusťte to z hlavy, Tommy,“ řekl jsem mu a položil jsem mu
přátelsky ruku na rameno. „Hlavu vzhůru! Všechno se k lepšímu obrátí. Máte
ještě před sebou dlouhá léta a můžete se vypracovat a stát se, čím budete
chtít.“
„To je lež, zatracená lež!“ křikl mi do očí a shodil mou
ruku s ramene. „Jenom lež a vy to víte sám. Já jsem už udělanej, a jen ze
samejch vejškrabků a zbytků. Copak s vámi je hej, Humpe. Vy jste se narodil
jako pán. Nepoznal jste, co je to hlad, neuspával jste se brekotem, když vám v
břiše hryzlo a hryzlo, jako byste tam měl zavřenýho potkana. Z toho nic
kloudnýho nikdá nevyleze. I kdybych byl hned vod zejtřka třebas presidentem
Spojenejch států., jakpak by mi to zaplnilo žaloudek aspoň za jedinkrát z těch
časů, když jsem byl děťátko a běhal jsem s prázdným bříškem?
Jakpak by to bylo možný, povídám, co? Narodil jsem se do
trápení a do mizerie. Prodělal jsem horší trápení než deset jinejch dohromady.
Polovičku setsakramentskýho života jsem proležel po špitálech. Zimnice mě
složila v Aspinwallu, v Havaně a v New Orleansu. Málem bych byl umřel na
kurděje a šest měsíců jsem s tím hnil v Barbadoesu. Neštovice v Honolulu, obě
nohy přeražený v Šanghaji, zápal plic v Unalašce, tři přeražený žebra a celý
vnitřnosti zkroucený ve Frisku. Tak jsem teďka tady. Jen se na mě podívejte! Ať
se jen na mě někdo podívá! Žebra zas už vodkopaný vod hřbetu. Než bude tlouct
vosum zvonů, začnu plivat krev. Jak se mi tohleto jednou vynahradí, ptám se,
co? Kdo mi to, co? Pámbu? Jak mě pámbu musel mít nerad, hned když mě vůbec
nechal upsat na plavbu v tomhle prachzatraceným světě!“
Takové tirády proti osudu pokračovaly potom hodinu a možná
déle, ale nakonec se zabral do práce, kulhal a sténal, z očí mu svítila
nenávist k všemu stvoření. Nicméně však diagnosu si udělal vcelku správnou,
protože mu chvílemi bylo velice špatně, zvracel krev a trpěl silnými bolestmi.
A jak sám řekl, bůh tak ho nenáviděl, že ho ani umřít nechtěl nechat, nebol
konec konců se mu přece jen dařilo lépe a lépe a začal zas prospívat a byl
zlomyslnější než dřív.
Ale několik dalších dní musilo ještě uplynout, než se
vyploužil na palubu Johnson a napůl bez zájmu se dal do svých povinností. Nebyl
ještě zdráv a několikrát jsem si všiml, že nahoru na plachty vylézá s bolestí,
nebo stojí u kormidelního kola a hrbí se bolestnou únavou. Což však bylo
nehorší, zdálo se, že to také zlomilo jeho ducha.
Před Vlkem Larsenem se choval ubožácky a před Johansenem se
div neplazil. Docela jinak se choval Leach. Ten si chodil po palubě jako tygří
kotě a nezakrytě vyzařoval nenávist jak vůči Vlku Larsenovi, tak vůči
Johansenovi.
„Však já tě ještě voddělám, ty šmatlavej Švejdo jeden,“
zaslechl jsem jednou večer na palubě, jak zahučel na důstojníka.
Ten kapitánův zástupce mu ve tmě spílal a hned potom jakýs
vržený předmět udeřil do stěny kuchyně ostrým klepnutím. Kletby a výsměšný
chechtot, a když se venku všechno utišilo, vykradl jsem se tiše na palubu a
našel jsem těžký nůž zaseknutý špičkou na tři centimetry do tvrdého trámu. Za
několik minut zástupce kapitánův vyšel a tápavě jej hledal, já však jsem jej
tajně vrátil nazítří Leachovi. Když jsem mu nůž podával, jen se zazubil, ale v
tom úšklebku bylo víc upřímného vděku než ve spoustě slovních díků, běžných u
lidí mé společenské vrstvy.
Nepodoben v tom nikomu druhému ze všech lidí na palubě, stál
jsem tu teď mezi nimi bez jediného a jakéhokoli nesváru s kýmkoli z nich. Se
všemi jsem vycházel dobře. Lovci mě možná jenom snášeli, ale žádný z nich mě
neměl v nelásce, kdežto Čoud a Henderson, zotavující se na palubě pod závěsem z
plachtoviny a pohupující se ve dne v noci ve visutém lůžku, ujišťovali mě oba
svorně, že jsem lepší než kterákoli kvalifikovaná sestra z nemocnice a že na
mne budou pamatovat na konci plavby při výplatě. (Jako bych byl od nich
potřeboval peníze! Já, který jsem si je mohl koupit se vším jejich majetečkem a
celý ten škuner s celým vybavením třebas dvacateronásobně.) Byl mi však uložen
úkol ošetřovat jejich rány a vypiplat je z nich, a tak jsem je vypiplával, jak
nejlépe jsem uměl.
Vlk Larsen prodělal další záchvat bolestí hlavy, který ho
držel dva dny. Musil ukrutně trpět, protože mě k sobě zavolal a uposlechl mých
příkazů s trpělivostí nemocného dítěte. Jenže mu zřejmě žádný z mých prostředků
nepomáhal. Na můj návrh však přestal kouřit a pít; proč však tak velkolepý
živočich, jako je on, má vůbec trpět bolestmi hlavy, je mi záhadou.
„Je v tom prst boží, to vám řeknu,“ vyslovuje se o tom
Louis. „Je to boží navštívení za jeho bezcitný skutky a je v tom ještě vo moc
víc a ještě to přijde, nebo by –“
„Nebo?“ pobízel jsem ho.
„Pámbu podřimuje a nekoná svou povinnost, i když bych já
tohleto říkat neměl.“
Mýlil jsem se, když jsem pravil, že vycházím se všemi dobře.
Nejenom že Thomas Mugridge nepolevuje ve staré nenávisti, nýbrž dokonce objevil
novou příčinu, aby mě nenáviděl ještě víc. Trvalo mi hezkou chvíli, než jsem to
rozluštil, nakonec však jsem objevil, že je to tím, že jsem se dovedl šťastněji
narodit – „narodil jsem se jako lepší pán“, jak on to vyjadřuje.
„A pořád ještě žádné další mrtvoly,“ popichoval jsem Louise,
když se Čoud a Henderson bok po boku v přátelské rozprávce po prvé procházeli
po palubě.
Louis mě přeměřil svýma chytrýma šedýma očima a zavrtěl
významně hlavou. „Bouře se už hrne, to vám řeknu, a bude to pěkně k plachtám a
k zdvihacím provazům; všichni muži na palubu, až se to rozfouká. Cítím to v
kostech už dlouho a teď zrovna jako bych vymakával ráhnoví a lanoví za černý
noci. Už je blízko, blizoučko.“
„Kdo bude první?“ ptal jsem se.
„Určitě ne tlustej Louis, za to vám ručím,“ smál se.
„Protože to mám v kostech a vím, že vod teďka za rok se zakoukám do očí starý
maminky, unavených vod vyhlížení na moře po všech pěti synech, co moři
věnovala.“
„Co vám zas povídal tenhleten?“ ptal se mě za chvíli
naléhavě Thomas Mugridge.
„Že pojede zas jednou ponavštívit maminku,“ odpověděl jsem
diplomaticky.
„Já žádnou jakživ neměl,“ podotkl na to Londýňan a zadíval
se mi beznadějnýma očima bez lesku do mých očí.
i PDF 
.