Jack London

MOŘSKÝ VLK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA 13

Tři dny jsem ke své práci dělal ještě také práci Thomase Mugridge; a lichotím si, že jsem tu jeho vykonával dobře. Vím, že vyvolala pochvalu Vlka Larsena, kdežto námořníci za mého krátkého kuchyňského vladaření zrovna zářili spokojeností.

„První čistý sousto, co jsem tady na palubě,“ říkal mi Harrison ve dveřích kuchyně, když vracel hrnce od oběda z kotců. „Tommyho krmení vždycky smrdí ztuchlým vomastkem a taky si myslím, že si ten chlap nevzal čistou košili, co jsme vyjeli z Friska.“

„Já vím, že nevzal,“ potvrdil jsem.

„A vsadil bych se, že v ní taky spí,“ dodával Harrison.

„A sázku byste neprohrál,“ souhlasil jsem. ,,Pořád ta jedna jediná košile a za celou tu dobu ji ani jednou nesvlékl.“

Vlk Larsen mu však povolil na zotavenou z výprasku pouhé tři dny. Již čtvrtého dne, kulhavý a celý bolavý, s očima takřka nevidoucíma, jak je měl sevřené opuchlinami, tak zubožený byl vyhozen ze svého pelechu za krk a poslán do práce. Popotahoval a brečel, Vlk Larsen však zůstal neoblomný.

„A hleďte, abyste už nepředkládal takové blafy,“ nařizoval ještě při odchodu. „Dost už té kolomazi a špíny v jídle, a vezměte si tu a tam čistou košili, nebo vás dám vykoupat na špagátě přes palubu. Rozuměno?“

Thomas Mugridge se vysíleně plížil po kuchyni a po krátkém prudkém kyvu Přízraku se zapotácel. Jak se pokoušel obnovit rovnováhu, hmátl po železné obrubě okolo plotny, která tu chránila hrnce, aby nesklouzávaly s plotny na podlahu; obrubu však minul a celou vahou padl na horkou plotnu. Bylo cítit spalované maso a slyšet zaškvíření a pronikavý výkřik bolesti.

„Óch, bóže můj, bóžičku, co jen jsem komu provedl?“ kvílel, sedl si na uhlák, ošetřoval si novou bolístku a kolébal se sem a tam. „Proč a zač mě tohleto všecko potrefilo? Už jsem z toho na smrt, dočista na smrt, a to se tolika namáhám žít slušně a nikomu nikdy neublížit.“

Slzy se mu kutálely po naběhlých a zmodřených lících a celý obličej se mu stahoval novou bolestí. Výraz divokého vzteku mu přeletěl tvář.

„Ou, já bych mu, já bych mu, ani cejtit ho nemůžu!“ zaskřípěl zuby.

„Kohopak?“ zeptal jsem se; ale ten ubožák už zas plakal nad svými bědami. Snáze se dalo uhodnout, koho by byl snad mohl „cejtit“, než ty všechny, které „ani cejtit“ nemohl. Neboť nyní už jsem v něm poznával toho zlomyslného ďábla, který ho nutil nenávidět celý svět. Někdy mě napadlo, že snad nenávidí i sám sebe, tak pokrouceně, tak nestvůrně si s ním život zahrál. V takových chvílích se mi v nitru vzdouvala veliká vlna soucitu a styděl jsem se, že jsem se kdy dokázal radovat z jeho strázní a z jeho bolestí. Život k němu spravedlivý nebyl. Mrzký kousek mu provedl již tím, že z něho utvářel tvora tak ubohého a jen samé mrzké kousky mu prováděl stále dál. Měl vůbec nějakou možnost stát se něčím lepším, než byl? A zrovna jako by odpovídal na mé nevyslovené myšlenky, znovu zakvílel:

„Nikdy nic dobrýho mě nepotkalo, nikdy nic ani napůl dobrýho! Kdopak se (...)

(......)