Jack London
překlad: Vladimír Svoboda

MOŘE, SNÍH A VELKOMĚSTA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Ďáblové na Fuatinu

I

Ze všech svých škunerů, dvoustěžníků a kutrů, které se proháněly mezi korálovými ostrovy jižních moří, miloval David Grief nejvřeleji Chřestýše – devadesátitunový škuner jachtového typu, s běhy tak výtečnými, že se za starých dobrých časů dokázal proslavit pašováním opia ze San Diega do Pugetského zálivu, výpady k lachtaním ostrovům v Beringově moři i dopravou zbraní na Daleký východ. Pro úřady to byl ničema a smrad, ale pro srdce všech námořníků byl potěšením, byl pýchou loděnic, které ho dokázaly postavit. Ještě teď, po čtyřiceti letech plavby, to byl stále týž Chřestýš, dosahující téže zázračné rychlosti, jaká nutívala nevěřící námořníky, aby se šli přesvědčit na vlastní oči, a pro niž leckterá rozhorlená diskuse v přístavech od Valparaisa až do manilské zátoky končívala pádnými slovy, ba i ranami.

Oné noci klouzal těsně k větru, s velkou plachtou hloupě plandající a se závětrovkami vzdouvajícími se naprázdno při každém zhoupnutí na dlouhých vlnách, hladce dosahuje svých čtyř uzlů při pouhém vánku lehkém jako dech. Opřen o zábradlí na závětrné straně hleděl David Grief už dobrou hodinu na klidnou fosforeskující záři v jeho brázdě. Lehký van splývající z kosatek mu ovíval hruď a tváře chladivým vínem a Grief se rozplýval nad přednostmi škuneru.

„Ách, to je krasavec, Taute, to je ti krasavec,“ říkal kanacké hlídce a něžně přitom hladil týkové zábradlí.

„Ano,“ odpověděl Kanak hlubokým prsním hlasem Polynésanů. „Za těch třicet let, co se dívám po lodích, jsem takovou viděl jen jednu. Na Raiate mu říkáme Fanauao.“

„Syn dne,“ překládal si Grief lichotku. „Kdo ho tak pojmenoval?“

Právě když chtěl odpovědět, zahleděl se Taute s náhlou pozorností vpřed. Grief pohlédl týmž směrem.

„Země,“ řekl Taute.

„Ano; Fuatino,“ přikývl Grief s očima upřenýma stále ještě v ono místo, kde se do hvězdnatého obzoru vrývala černá kaňka. „Správně. Povím to kapitánovi.“

Chřestýš klouzal dál, až ostrov přestal být jen tušením a dal se spatřit, až se dal vycítit, až se ozval ospalým rachotem příboje a mečením koz, až z něho zavál větřík přesycený parfémem květů.

„Kdyby to nebyla jen taková škvíra, klidně by se dokázal vjezdem protáhnout i teď v noci,“ poznamenal kapitán Glass o lodi a lítostivě pohlédl na kormidelníka, jak pevně uvazuje kormidelní kolo.

Když Chřestýše přivedli asi míli k břehu, zakotvili ho, aby mohli vyčkat do rozednění, dřív než podniknou nebezpečný průjezd úžinou k Fuatinu, Byla dokonalá tropická noc, bez brízy, bez jediné kapky deště. Na přídi, každý tam, kde ho zastihl konec směny, se na palubě rozložili ke spánku raiatejští lodníci. Na zádi si stejně bezstarostně ustlali kapitán, první důstojník i Grief, Leželi na přikrývkách, pokuřovali a ospale se bavili o Mataaře, královně na Fuatinu, a o románku mezi její dcerou Naumoo a Motuarem.

„Je to romantická banda,“ řekl Brown, první důstojník. „Zrovna tak romantická jako my bílí.“

„Zrovna tak romantická jako Pilsach,“ zasmál se Grief, „a to už (...)

(......)