H. P. Lovecraft

STÍN NAD INNSMOUTHEM
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

I.

Během zimy 1927-28 prováděli pověření úředníci federální vlády nezvyklé a tajné vyšetřování určitých poměrů ve starém massachusettském přístavu Innsmouthu. Veřejnost se o tom poprvé dozvěděla v únoru, kdy proběhla řada razií a zatčení, následovaná záměrnou likvidací pomocí ohně a trhavin - za přiměřených bezpečnostních opatření - velkého množství rozpadlých, červy prožraných a údajně prázdných domů podél zpustlého nábřeží. Nezvídavé duše přehlédly tuto událost jako jednu z větších šarvátek nepravidelné prohibiční války.

Bystřejší čtenáři zpráv byli nicméně překvapeni obrovským množstvím zatčení, mimořádně velkým počtem nasazených mužů a mlčenlivostí, obklopující osud vězňů. Neproběhla žádná veřejná soudní líčení ani nebyla vynesena jasná obvinění a ani potom nebyl kdokoli ze zatčených spatřen v obyčejném státním vězení. Vyskytly se zmatené zprávy o nemoci a koncentračních táborech a později o rozdělení do různých námořních a vojenských věznic, ale nic z toho nebylo potvrzeno. Innsmouth se téměř vylidnil a teprve nyní se začínají objevovat známky pomalu se obnovujícího života.

Stížnosti četných liberálních organizací se setkaly s dlouhými důvěrnými rozhovory a jejich představitelé navštívili některé tábory a věznice. Výsledek toho byl, že tyto společnosti se staly překvapivě pasivními a mlčenlivými. S novináři to bylo těžší, ale nakonec se zdálo, že převážně spolupracovali s vládou. Jen jedny noviny - bulvární plátek, jemuž nikdo nepřikládal váhu pro jeho zdiskreditovanost - se zmínily o ponorce, která odpalovala torpéda hluboko do mořské propasti hned za Ďáblovým útesem. Tato zpráva, náhodně získaná v brlozích námořníků, se zdála dost přitažená za vlasy, neboť nízký, černý útes je vzdálen celou míli a půl od innsmouthského přístavu.

Lidé z okolí a blízkých měst hodně o tom mezi sebou povídali, ale jen málo proniklo do vnějšího světa. Mluvili o sto let vymírajícím a poloopuštěném Innsmouthu, ale nic nového nemohlo být divočejší a ohavnější, než co si šeptali a na co naráželi před lety. Mnohé věci je naučily tajnůstkářství a nyní již nemělo smysl na ně naléhat. Krom toho věděli opravdu velmi málo, neboť široké solné bažiny, pusté a neobydlené, oddělovaly sousedy z vnitrozemí od Innsmouthu.

Ale nakonec se mi snad podaří překonat jejich strach mluvit o této věci. Jsem si jist, že výsledky jsou tak jasné, že krom šoku z odporu, vůbec nemůže veřejnosti ublížit zmínka o tom, co bylo v Innsmouthu nalezeno těmito zděšenými členy přepadového oddílu. Na druhé straně, to, co se našlo, mohlo mít jistě víc než jedno vysvětlení. Nevím, kolik z celé historky bylo řečeno právě mně, a mám dosti důvodů, abych si nepřál hlouběji pátrat. Neboť můj kontakt s touto záležitostí byl užší než kteréhokoliv jiného nezasvěcence a já potlačil dojmy, které by mě mohly vést k drastickým krokům.

Byl jsem to já, kdo šíleně zděšen uprchl z Innsmouthu v časných ranních hodinách onoho 16. července 1927 a jehož poplašné výzvy k vládě o vyšetření a zásah vyvolaly celou tu akci. Byl jsem ochoten mlčet, pokud byla věc čerstvá a nejistá, ale nyní, kdy to je stará událost, která nevzbuzuje veřejný zájem ani zvědavost, cítím podivné nutkání svěřit se někomu s tím, co jsem prožil v těch několika děsivých hodinách v tomto zlopověstném a zlem zastíněném přístavu smrti a bezbožné zrůdnosti. I jen rozhovor mi napomáhá obnovit důvěru v mé schopnosti: přesvědčil sama sebe, že jsem prostě nebyl ten první, kdo podlehl nakažlivé halucinaci noční můry. Také mi pomáhá rozhodnout se ohledně určitého děsivého kroku, který mám před sebou.

O Innsmouthu jsem nikdy neslyšel až do dne, kdy jsem ho viděl poprvé a - zatím - naposled. Oslavoval jsem svou plnoletost cestou do Nové Anglie, na níž jsem se věnoval pamětihodnostem, archeologii a genealogii - plánoval jsem jet přímo ze starodávného Newburyportu do Arkhamu, odkud pocházela rodina mé matky. Neměl jsem auto, cestoval jsem drahou, tramvají i autokarem, hledaje vždy co nejlevnější dopravu. V Newburyportu mně poradili, že do Arkhamu by se mělo jet parní lokomotivou, a bylo to právě u pokladny této stanice, když jsem váhal nad vysokým jízdným, kde jsem se poprvé dozvěděl o Innsmouthu. Statný pokladník s bystrou tváří, jehož řeč prozrazovala, že není místní, zřejmě schvaloval mou šetrnost a navrhl mi, co ještě nikdo z ostatních informátorů nenabídl.

"Domnívám se, že byste mohl jet starým autobusem," pravil s jistým váháním, "ale není zde v okolí moc oblíbený. Projíždí Innsmouthem - možná, že jste o něm slyšel - a proto se to lidem nelíbí. Řídí ho člověk z Innsmouthu - Joe Sargent - myslím ale, že nikdy neveze žádného zákazníka odtud nebo z Arkhamu. Je kupodivu, že vůbec jezdí. Myslím, že je dosti levný, ale nikdy jsem v něm neviděl víc než dva tři lidi - nikoho jiného než ty z Innsmouthu. Odjíždí z náměstí - od Hammondova dragstóru - v 10 hodin dopoledne a v sedm večer, pokud to nebylo nějak změněno. Je to ale strašná rachotina, - nikdy jsem v něm nejel."

To bylo poprvé, co jsem se doslechl o pochmurném Innsmouthu. V běžných mapách ani nových průvodcích nebyla uvedena o městě jediná zmínka, která by mohla vzbudit můj zájem, a pokladníkův způsob narážek na město skutečně vzbudil mou zvědavost. Myslel jsem si, že město, které je schopno vyvolat v sousedství takovou nevůli, musí být přinejmenším podivné a zasluhuje si pozornost turisty. Je-li na cestě do Arkhamu, mohl bych se tam zastavit - a tak jsem pokladníka požádal, aby mi o něm něco řekl. Byl velmi opatrný a mluvil s pocitem mírného nadhledu o tom, co říkal.

"Innsmouth? Inu, je to svým způsobem zvláštní město dole při ústí řeky Manuxet. Bývalo to téměř významné město, skutečný přístav před válkou 1812 - ale vše se rozpadlo v posledních sto letech. Nyní tam neprojíždí žádná železnice - B. & M. jím nikdy neprojížděla a odbočka z Rowley zanikla před lety.

Myslím, že je tam víc prázdných domů než lidí a o podnikatelské činnosti se nedá mluvit, kromě lovu ryb a humrů. Všichni jezdí převážně sem nebo do Arkhamu nebo do Ipswiche. Kdysi tam měli několik podniků, ale nic se nezachovalo, jen jedna rafinerie zlata s hubeným provozem, která nepracuje naplno.

Ta rafinerie bývala ale ohromná věc a starý Marsh, kterému patří, musí být bohatší než Kresus. Je to jaksi podivný patron a drží se většinou blízko svého domu. Zdá se, že ve starším věku trpí nějakou kožní chorobou nebo deformitou, a proto se straní lidí. Je to vnuk kapitána Obeda Marshe, zakladatele podniku. Jeho matka prý byla cizinkou, říká se z ostrovů Jižních moří - a když se před padesáti lety oženil s dívkou z Ipswiche, všichni ztropili povyk. Vždy se tak chovají k občanům z Innsmouthu a lidé zde v okolí se snaží zapřít, že mají také trochu innsmouthské krve. Ale pokud vím, Marshovy děti a vnoučata vypadají stejně jako kdokoliv jiný. Všímal jsem si jich tady - ale jak na to teď myslím, nezdá se mi, že by ty děti se tu v okolí později, když byly starší, vyskytovaly. A nikdy jsem tu neviděl starého člověka.

A proč má každý tak spadeno na Innsmouth? Inu, mládenče, nemusíte příliš věřit tomu, co zdejší lidé říkají. Těžko se dávají do řeči, ale když jednou začnou, nikdy nepřestanou. Domnívám se, že za posledních sto let navyprávěli hodně historek o Innsmouthu - většinou šeptem - a soudím, že jsou spíš vyděšeni než cokoliv jiného. Některé z těch historek se vám budou zdát směšné - o starém kapitánovi Marshovi, který uzavřel smlouvu s ďáblem a přinesl z pekla rarášky do Innsmouthu, nebo o jakémsi uctívání ďábla a strašlivých obětech v místě blízko přístavu, o čemž lidé tlachají asi od roku 1845, ale já pocházím z Pantonu ve Vermontu, a takové historky mi nic neříkají.

Ale měl byste slyšet vyprávění pamětníků o černém útesu daleko od břehu - říkají mu Ďáblův útes. Je většinu času dost nad vodou a nikdy příliš hluboko pod ní, ale těžko byste jej mohl nazvat ostrovem. Vypráví se, že je někdy na útesu vidět mnoho ďáblů - kteří se povalují okolo nebo se vrhají do jakýchsi dutin blízko vrcholu a zase z nich vyskakují. Je to hrubý a nerovný útes, vzdálený dobře jednu míli, a ke konci plavby se mu námořníci navykli vyhýbat velkým obloukem.

To je - námořníci, kteří nejsou z Innsmouthu. Jedna z věcí, kterou měli proti starému kapitánu Marshovi bylo podezření, že se za příznivého přílivu - někdy v noci - vylodil na útesu. Možná, že se vylodil, neboť i já připouštím, že skalní útvar je zajímavý a že je přímo jisté, že hledal kořist pirátů a možná ji i nalezl, ale povídalo se, že se tam spolčoval s démony. Když na to vše myslím, je pravda, že to byl skutečně kapitán Marsh, kdo zavinil špatnou pověst útesu.

Bylo to před velkou epidemií v roce 1846, která si vyžádala životy víc než poloviny obyvatel Innsmouthu. Nikdy se nepřišlo na to, co to bylo za nemoc, ale pravděpodobně to byla nějaká cizí choroba, zanesená loďmi z Číny nebo odněkud jinud. Bylo to jistě dosti zlé - vyvolalo to výtržnosti, ale nevěřím, že by kdy zprávy o všech těch strašlivých událostech pronikly mimo hranice města - a zanechalo to to místo v zuboženém stavu. Nikdy se nevzpamatovalo - nemůže tam nyní žít víc než tři sta, čtyři sta lidí.

Skutečnost, která vězí za tím, jak lidé cítí, je prostě rasový předsudek - neříkám, že jim to mám za zlé. Já sám ty lidi z Innsmouthu nemám rád a nemám zájem jít do jejich města. Předpokládám, že víte - poznám podle řeči, že jste ze Západu - kolik našich novoanglických lodí má co do činění s podivnými přístavy v Africe, Asii, v jižních mořích a kde ještě všude, a co za podivné lidi s sebou někdy přivážejí zpět. Pravděpodobně jste slyšel o muži ze Salemu, který se vrátil s čínskou manželkou, a možná víte, že zde je stále skupina ostrovanů z Fiji někde v okolí Cape Cod.

Víte, musí být něco takového v minulosti lidí z Innsmouthu. Místo bylo vždy ošklivě odříznuto od ostatního kraje bažinami a zálivy, a proto si nemůžeme být jisti podrobnostmi, je ale zcela jasné, že starý kapitán Marsh si musel přivést ve dvacátých a třicátých letech nějaká divná individua, když se vracel se svými třemi loďmi z obchodních cest. V dnešních lidech v Innsmouthu je určitě nějaký divný povahový rys - nevím, jak to vysvětlit, ale nahání mi husí kůži. Uvidíte to trochu na Sargentovi, pojedete-li s ním autobusem. Někteří z nich mají podivně úzké hlavy s plochými nosy a vypoulené, strnulé oči, které se snad nikdy nezavřou, a jejich kůže také není, jak by měla. Hrubá a strupovitá - a jejich krk je po stranách zcela vrásčitý a svraštělý. A taky jsou moc brzo plešatí. Nejhůř vypadají ti starší - fakt je, že jsem mezi nimi nikdy neviděl opravdu starého chlapa. - Myslím, že při pohledu do zrcadla musí umřít! Zvířata je nenávidí - než přišla auta, mívali hodně potíží s koňmi.

Nikdo zde v okolí nebo v Arkhamu či Ipswichi nechce s nimi nic mít, a oni sami se chovají poněkud odmítavě, když přijdou do města nebo když se někdo pokusí rybařit v jejich vodách. Je podivné, co ryb je všude v innsmouthském přístavu, když nejsou nikde jinde v okolí -ale zkuste tam rybařit a uvidíte, jak vás poženou! Lidé odtamtud sem jezdívali vlakem - když byla odbočka zrušena, chodívali pěšky na vlak do Rowley - nyní jezdí autobusem.

Ano, v Innsmouthu je též hotel - nazývá se Gilmanův dům - ale nevěřím, že stojí za moc. Nedoporučoval bych to vyzkoušet. Raději zůstaňte zde a jeďte tím autobusem zítra ráno v deset, pak můžete odjet v osm hodin večerním autobusem do Arkhamu. Před několika lety se u Gilmanů zastavil nějaký inspektor z továrny a utrousil pak o tom místě mnoho nepříjemných narážek. Zdálo se, že tam byla spousta divných lidí, protože ten chlapík slyšel hlasy v druhých pokojích - ač většina z nich byla prázdná - a to jím otřáslo. Myslel si, že to byl hovor v cizí řeči, ale říkal, že to, co na tom bylo zlé, byl jeden hlas, který někdy promluvil. Zněl tak nepřirozeně - jako rozčvachtaně, říkal - že se neodvážil svléknout a jít spát. Zůstal vzhůru a hned ráno zmizel. Hovor trval skoro celou noc.

Ten chlapík, jmenoval se Casey, toho hodně napovídal o tom, jak ho lidé v Innsmouthu pozorovali, jako by ho hlídali. Považoval Marshovu rafinerii za podivné místo - je ve staré tovární budově na dolních vodopádech řeky Manuxet. To, co říkal, se shodovalo s tím, co jsem už dříve slyšel. Obchodní knihy byly ve špatném stavu a žádné jasné záznamy o nějakém obchodování. Víte, byla to vždy trochu záhada, kde Marshovi brali to zlato, které rafinují. Nezdá se, že by ho přímo moc nakupovali, ale před lety odeslali lodí velké množství zlatých prutů.

Povídá se o podivných cizokrajných špercích, které námořníci a muži z rafinerie někdy tajně prodávali, nebo které bylo možno vidět jednou dvakrát na některých ženách Marshovy rodiny. Lidé připouštěli, že možná starý kapitán Obed kšeftoval v nějakém pohanském přístavu, zvlášť od doby, kdy objednával hromadu skleněných korálků a tretek, jaké mořeplavci obyčejně vozí pro obchod s domorodci. Jiní mysleli a stále si myslí, že našel na Ďábelském útesu starou pirátskou skrýš. Je tu ale jedna zvláštní věc. Starý kapitán byl již šedesát let mrtev a od občanské války nevyjela odtud žádná velká loď, ale říkali mi, že Marshovi stejně dál nakupují něco málo těch tretek pro domorodce - většinou sklo a gumové hračičky. Možná, že lidi z Innsmouthu se sami rádi na ně dívají - pánbu ví, stali se skoro tak odporní jako kanibalové jižních moří a guinejštší divoši.

Ten mor v roce čtyřicet šest zničil nejlepší krev města. Každopádně mají tamější lidé nyní pochybnou pověst a Marshovi a druzí boháči jsou stejně špatní jako všichni ostatní. Jak jsem vám řekl, v celém městě pravděpodobně není víc než čtyři sta lidí - přes všechny ty ulice, jak říkají, že tam jsou. Myslím si, že je to "bílá spodina" - jak se říká dole na Jihu - zločinná a úskočná a plná tajností. Mají tam hodně ryb a humrů a rozvážejí je nákladními vozy. Je divné, že se to rybami hemží právě tam a nikde jinde.

Nikdo nemůže zjistit, co ti lidé vlastně dělají, a lidi ze školské správy a od sčítání lidu s nimi mají čertovské potíže. Můžete se vsadit, že v okolí Innsmouthu zvědaví cizinci nejsou vítáni. Já slyšel o více než jednom obchodníkovi či vládním úředníkovi, který tam zmizel, a také se povídá o jednom, který se zbláznil a je teď zavřený v Denversu. Museli toho chlapa strašně vyděsit.

Proto být vámi, bych tam na noc nešel. Nikdy jsem tam nebyl a jet tam nechci, ale myslím si, že cesta za dne vám nemůže ublížit - i když zdejší lidé by vám nedoporučili ani tu. Jestli ale opravdu chcete prohlížet pamětihodnosti a starodávné věci, Innsmouth by měl být to pravé místo pro vás."

A tak jsem strávil část tohoto večera ve veřejné knihovně v Newburyportu a sháněl informace o Innsmouthu. Když jsem se snažil ptát starousedlíků v obchodech, restauraci, garážích a na hasičské zbrojnici, shledal jsem, že je přiměji k řeči ještě nesnadněji, než předpovídal pokladník. Uvědomil jsem si, že nemohu ztrácet čas překonáváním jejich instinktivní mlčenlivosti. Měli v sobě jakési nejasné podezřívání, jako by tu bylo něco nesprávného s každým, kdo se příliš zajímá o Innsmouth. Zastavil jsem se v YMCE a úředník mě skoro odradil od návštěvy tak bezútěšného a dekadentního místa a stejný postoj k tomu měli i lidé v knihovně. Jasně, v očích vzdělanců byl Innsmouth pouze zdůrazňovaný případ místní degenerace.

Historie essexského okresu v policích knihovny mnoho neřekla kromě informace, že město bylo založeno r. 1643, před revolucí bylo významné stavbou lodí a místem velké námořní prosperity na počátku 19. století a později menším centrem průmyslu, který využíval vodní energii řeky Manuxet. Velmi málo zde bylo uvedeno o epidemiích a vzpourách r. 1846, jako kdyby diskreditovaly okres.

Zpráv o úpadku bylo málo, ačkoli význam pozdějších zápisů byl zřejmý. Po občanské válce byl veškerý průmyslový život omezen na Marshovu refinerii a marketink se zlatými pruty byl jediný zbytek většího obchodu krom věčného rybolovu. Lov ryb vynášel stále méně a méně, jak klesala cena suroviny a velkovýrobní společnosti znamenaly konkurenci, ale nikdy v okolí innsmouthského přístavu nebyla nouze o ryby. Cizinci se tam zřídkakdy usazovali a existuje jakýsi diskrétně zastřený důkaz, že několik Poláků a Portugalců, kteří se o to snažili, bylo zvlášť drastickým způsobem rozehnáno.

Nejzajímavější ze všeho byla letmá zpráva o podivných špercích, neurčitě spojovaných s Innsmouthem. Zřejmě udělaly značný dojem na lidi v celém okolí, protože byla zmínka o exemplářích v muzeu Miskatonické university v Arkhamu a ve výstavní síni Newburyportské historické společnosti. Kusé popisy těchto věcí byly střízlivé a prozaické, ale podvědomě ve mně vzbuzovaly zvláštní dojem neobvyklosti. Zřejmě na nich bylo něco tak divného a provokativního, že jsem na ně musel stále myslet a bez ohledu na poměrně pozdní hodinu jsem se rozhodl podívat se na místní exponát - měl to být velký a divně tvarovaný předmět, zřejmě zamyšlený jako jakási tiara, pokud by byl upraven určitým způsobem.

Knihovník mi dal pár doporučujících řádek pro správce společnosti slečnu Annu Tiltonovou, která bydlela nedaleko, a po krátkém vysvětlení tato laskavá stará dáma mě uvedla do uzavřené budovy - nebylo ještě příliš pozdě. Sbírka byla skutečně pozoruhodná, ale při mém současném rozpoložení jsem měl oči jen pro onen bizarní předmět, který se leskl v elektrickém světle v rohové skříni.

Nebylo potřebí zvláštního smyslu pro krásu, aby mně doslova nevyrazila dech ta nadpozemská nádhera cizokrajné fantazie, která zde spočívala na rudé sametové podložce. I teď ztěží mohu popsat, co jsem viděl, i když to dosti jasně byl druh tiary, jak stálo v popisu. Vpředu byla vysoká s velice širokým a podivně nepravidelným okrajem, jako by byla určena pro hlavu téměř zrůdně oválného obrysu. Zdálo se, že je převážně ze zlata, i když podivný svítivý třpyt naznačoval, že jde o nějakou zvláštní slitinu se stejně nádherným, stěží určitelným kovem. Její stav byl téměř perfektní a člověk by strávil hodiny prohlížením okouzlujících a překvapivě netradičních dekoračních motivů - někdy jednoduše geometrických, jindy jasně mořských - na povrchu tepaných nebo vylisovaných do vysokého reliéfu technikou neuvěřitelné obratnosti a půvabu.

Čím déle jsem se díval, tím víc mě ten předmět fascinoval, ale v tom okouzlení byl zvláštní rušivý moment, který jsem sotva mohl objasnit nebo zhodnotit. Nejdříve jsem usoudil, že to byla podivná, nezemská kvalita umění, co mě stísňovalo. Všechny ostatní umělecké předměty, které jsem kdy viděl, patřily k některému známému rasovému nebo národnímu proudu nebo jinak byly vědomě modernistické v rozporu s každým poznaným proudem. Nic z toho nebyla tato tiara. Náležela jasně k nějaké ustálené technice nekonečné zralosti a dokonalosti, přestože byla tato technika niterně vzdálená všemu jak východnímu, tak západnímu, starému nebo modernímu - všemu, o čem jsem kdy slyšel či co jsem kdy viděl. Jako by to bylo dílo z jiné planety.

Nicméně, brzy jsem poznal, že můj nepříjemný pocit má druhý, možná stejně mocný zdroj v obrazovém a matematickém námětu podivného reliéfu. Všechny obrazce svědčily o pradávných tajemstvích a nepředstavitelných propastech času a prostoru a jednotvárně vodní charakter reliéfu se stával téměř zlověstný. Mezi těmito reliéfy byly bájné, příšery odpudivé grotesknosti a zlověstnosti -polorybí a položabí v námětu, které člověk nemohl oddělit od jistého znepokojujícího a nepříjemného pocitu pseudopaměti, jako by vyvolávaly obraz z hlubiny buněk a tkání, jejichž reteční funkce byly plně prvopočáteční a děsivě jedinečné. Občas jsem měl dojem, že každý obrys těchto rouhačských "rybožab" byl obestřen prapůvodní podstatou jakéhosi neznámého a nadpřirozeného zla.

Ve zvláštním protikladu ke vzhledu tiary byla její krátká a nudná historie, jak ji líčila slečna Tiltonová. V roce 1873 ji za směšnou cenu zastavil v obchodu na St. Street jeden opilý muž z Innsmouthu a krátce na to byl zabit ve rvačce. Společnost ji získala rovnou od majitele zastavárny a okamžitě ji vystavila tak, aby to odpovídalo její hodnotě. Byla opatřena štítkem jako pravděpodobně východoindického nebo indočínského původu, i když tato atribuce byla opravdu nezávazná.

Slečna Tiltonová porovnávala všechny hypotézy o jejím původu a výskytu v Nové Anglii a přikláněla se k názoru, že je součástí nějakého exotického pirátského pokladu, který objevil starý kapitán Obed Marsh. Tento názor jistě neoslabily vytrvalé nabídky k odkoupení za vysokou cenu, které začala rodina Marshova nabízet, jakmile se dověděla o její přítomnosti v muzeu, a až dodnes je opakuje, bez ohledu na neměnné rozhodnutí společnosti neprodat.

Když mě tato dobrá dáma vyprovázela z budovy, dala mi najevo, že teorie o pirátském původu bohatství Marshových je velmi populární mezi rozumnými lidmi v kraji. Její osobní postoj k stínem zahalenému Innsmouthu - ve kterém nikdy nebyla - byl znechucení ke společnosti, která tak hluboce klesla v kulturní úrovni, a ujistila mě, že pověsti o uctívání ďábla jsou částečně opodstatněné u zvláštního tajného kultu, který tam získal moc a pohltil všechny pravověrné církve.

Říkala, že se nazývá "Esoterický řád Dagona" a byl nepochybně zvulgarizovaným, quasipohanským kultem dovezeným před stoletím z východu, v době, kdy rybolov v Innsmouthu se zdál nevýnosný. Jeho trvání mezi prostým lidem bylo celkem přirozené vzhledem k náhlému a trvalému návratu bohatého rybolovu a brzy se ukázalo, že má ohromný vliv na město a plně nahradil svobodné zednářství a měl své hlavní sídlo v bývalé zednářské loži na New Church Green.

Pro zbožnou slečnu Tiltonovou to byl vynikající důvod, aby se úmyslně vyhýbala starému městu zkázy a rozpadu, pro mne to však byl spíš čerstvý popud. K mému zájmu o architekturu a historii přibyl nyní nadšený zápal antropologa a téměř jsem celou noc nemohl spát ve své malé místnosti v YMCE.