<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Karel Hynek Mácha

MÁJ
kompletní kniha, e-book

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší stejně hodnotný obsah jako tyto stránky, ale v lepší podobě a s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub  i PDF .

POZOR!!! Při této příležitosti dáváme mimořádně k dispozici pro prvních 100 zájemců slevový kupón na -40% na e-knihy na novém LD (při objednávce alespoň za 100 Kč před slevou). Kód kupónu je: nld2023


Stáhnout tuto knihu v PDF a ePub
    1   >

 

1

 

 Byl pozdní večer – první máj –
 večerní máj – byl lásky čas.
 Hrdliččin
 zval ku lásce hlas,
 kde borový zaváněl háj.
 O lásce šeptal tichý
 mech;
 květoucí strom lhal lásky žel,
 svou lásku slavík růži pěl,
 růžinu
 jevil vonný vzdech.
 Jezero hladké v křovích stinných
 zvučelo temně tajný
 bol,
 břeh je objímal kol a kol;
 a slunce jasná světů jiných
 bloudila
 blankytnými pásky,
 planoucí tam co slzy lásky.
 
 I světy jich v oblohu skvoucí
 co ve chrám věčné lásky vzešly;
 až se –
 milostí k sobě vroucí
 změnivše se v jiskry hasnoucí –
 bloudící co milenci
 sešly.
 Ouplné lůny krásná tvář –
 tak bledě jasná, jasně bledá,
 jak
 milence milenka hledá –
 ve růžovou vzplanula zář;
 na vodách obrazy své
 zřela
 a sama k sobě láskou mřela.
 Dál blyštil bledý dvorů stín,
 jenž k
 sobě šly vzdy blíž a blíž,
 jak v objetí by níž a níž
 se vinuly v soumraku
 klín,
 až posléze šerem v jedno splynou.
 S nimi se stromy k stromům vinou.
 –
 Nejzáze stíní šero hor,
 tam bříza k boru, k bříze bor
 se kloní. Vlna
 za vlnou
 potokem spěchá. Vře plnou –
 v čas lásky – láskou každý tvor.
 
 Za růžového večera
 pod dubem sličná děva sedí,
 se skály v břehu
 jezera
 daleko přes jezero hledí.
 To se jí modro k nohoum vine,
 dále
 zeleně zakvítá,
 vždy zeleněji prosvítá,
 až v dálce v bledé jasno
 splyne.
 Po šírošíré hladině
 umdlelý dívka zrak upírá;
 po šírošíré
 hladině
 nic mimo promyk hvězd nezírá;
 Dívčina krásná, anjel padlý,
 co
 amarant na jaro svadlý,
 v ubledlých lících krásy spějí.
 Hodina jenž jí
 všecko vzala,
 ta v usta, zraky, čelo její
 půvabný žal i smutek psala.
 –
 
 Tak zašel dnes dvacátý den,
 v krajinu tichou kráčí sen.
 Poslední požár
 kvapně hasne,
 i nebe, jenž se růžojasné
 nad modrými horami míhá.
 „On
 nejde – již se nevrátí! –
 Svedenou žel tu zachvátí!“
 Hluboký vzdech
 jí ňadra zdvíhá,
 bolestný srdcem bije cit,
 a u tajemné vod stonání
 mísí
 se dívky pláč a lkání.
 V slzích se zhlíží hvězdný svit,
 jenž po lících co
 jiskry plynou.
 Vřelé ty jiskry tváře chladné
 co padající hvězdy
 hynou;
 kam zapadnou, tam květ uvadne.
 
 Viz, mihla se u skály kraje;
 daleko přes ní nahnuté
 větýrek bílým šatem
 vlaje.
 Oko má v dálku napnuté. –
 Teď slzy rychle utírá,
 rukou si zraky
 zastírá
 upírajíc je v dálné kraje,
 kde jezero se v hory kloní,
 po
 vlnách jiskra jiskru honí,
 po vodě hvězda s hvězdou hraje.
 
 Jak holoubátko sněhobílé
 pod černým mračnem přelétá,
 lílie vodní
 zakvétá
 nad temné modro; tak se číle –
 kde jezero se v hory níží –
 po
 temných vlnách cosi blíží,
 rychle se blíží. Malá chvíle,
 a již co čápa
 vážný let,
 ne již holoubě či lílie květ,
 bílá se plachta větrem
 houpá.
 Štíhlé se veslo v modru koupá,
 a dlouhé pruhy kolem tvoří.
 Těm
 zlaté růže, jenž při doubí
 tam na horách po nebi hoří,
 růžovým zlatem čela
 broubí.
 „Rychlý to člůnek! blíž a blíže!
 To on, to on! Ty péra,
 kvítí,
 klobouk, oko, jenž pod ním svítí,
 ten plášť!“ Již člůn pod skalou
 víže.
 Vzhůru po skále lehký krok
 uzounkou stezkou plavce vede.
 Dívce se
 zardí tváře bledé
 za dub je skryta. – Vstříc mu běží,
 zaplesá – běží –
 dlouhý skok –
 již plavci, již na prsou leží –
 „Ha! Běda mi!“ Vtom lůny
 zář
 jí známou osvítila tvář;
 hrůzou se krev jí v žilách staví.
 „Kde
 Vilém můj?“
 „Viz,“ plavec k ní
 tichými slovy šepce praví:
 „Tam při
 jezeru vížka ční
 nad stromů noc; její bílý stín
 hlubokoť stopen v jezera
 klín;
 však hlouběji ještě u vodu vryt
 je z mala okénka lampy svit;
 tam
 Vilém myšlenkou se baví,
 že příští den jej žití zbaví.
 On hanu svou, on
 tvoji vinu
 se dozvěděl; on svůdce tvého
 vraždě zavraždil otce
 svého.
 Msta v patách kráčí jeho činu. –
 Hanebně zemře. – Poklid mu
 dán,
 až tváře, jenž co růže květou,
 zbledlé nad kolem obdrží stán,
 až
 štíhlé oudy v kolo vpletou.
 Tak skoná strašný lesů pán! –
 Za hanbu jeho,
 za vinu svou
 měj hanu světa, měj kletbu mou!“
 
 Obrátí se. – Utichl hlas –
 Po skále slezl za krátký čas,
 při skále člůn
 svůj najde.
 Ten rychle letí, co čápa let,
 menší a menší, až co lílie
 květ
 mezi horami po vodě zajde.
 
 Tiché jsou vlny, temný vod klín,
 vše lazurným se pláštěm krylo;
 nad
 vodou se bílých skví šatů stín,
 a krajina kolem šepce: „Jarmilo!“
 V
 hlubinách vody: „Jarmilo! Jarmilo!!“
 
 Je pozdní večer první máj –
 večerní máj – je lásky čas.
 Zve k lásky
 hrám hrdliččin hlas:
 „Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“
 

Stáhnout kompletní knihu v PDF a ePub

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist