Karel Hynek Mácha

KŘIVOKLAD
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

DOSLOVÍ.

 Ó, radostné cestování!
 Čtvero pánů na vozíku ;
 jeden spí a druhý dřímá,
 třetí zívá, čtvrtý dýmá,
 vozka kleje na kozlíku.
 Ó, radostné cestování, atd.
 

Čelakovský. 

 

I. Prolog.

Stará pravda jest, že kdy člověk obyčejně rozmarný a veselý se přetvařuje a smutným se staví, mnohem více k smíchu ponouká, jakož i naopak člověk smutný a truchlivý, kdy se k veselosti nutí, jen více a více rozesmutní: tedy ani mně nebuď za vinu přičteno, jestli rozveseliti chtěje, jen rozesmutním. Již na začátku povídky chtěl jsem následující omluvení položiti ; věda ale, že předmluvy z počátku položené valného štěstí nemívají, kladu předmluvu tuto na konci, maje za to, že se tak beze všeho přičinění jiného tato předmluva i domluvou stane, a tudy snad již žádné jiné domluvy více potřeba nebude. 

II. Scéna.

Čtyry dlouhé stěny, nad námi, pod námi a s každé strany jedna; dvě krátké, skoro co stejnostranné šestihranníky, na obou koncích. To jest naše jeviště. – „Snad rakev dokonce?“ Ne, rakev ne! – ta ne!! – – Pod námi hrčí čtvero bystrých kol po silničné půdě, před námi klape osm koňských kopyt, nad námi šlehá a práská vozkův štíhlý bič, a za námi leží Praha, zkrátka: jeviště naše jest společný vůz, jenžto z Mělníka do Prahy a z Prahy na Mělník, dvakráte tuším za týden, tu nejsmíšenější společnost dováží. 

III. Osoby.

Vpředu seděla baba v hedbávném, kunou vyloženém kožíšku; na hlavě měla bohatý kulatý čepec s velikou mašlí, jejížto konce, kdykoliv se baba obracela, podle sedícího starého žida pod nosem zašimraly. V ruce držela velikou knihu s názvem: „Výklady nedělních evangelií na celý rok.“ Na nose byly nasazené veliké brejle, které, časem je utírajíc, sundávala, aby si z velké, kulaté pyksly s vlasovou štětičkou do dlouhého nosu tabáku nacpala. Pronikavým a pro brejle, nos sužující i zužující, huhňavým hlasem pustila se do zpěvu nábožné písně, kterou když skončila, počala výklad na evangelium, kdež dobrý hospodář dobrou pšenici nasil, nepřítel však jeho do ní koukole vmísil, huhňavým šepotem čísti. Za těmito jsem byl já s jiným mladým židem, za příčinou obchodu cestujícím, který v časopise, tuším že v Bohemii, divadelní zprávu četl, poněvadž chvilkami cosi – „den Herm Recensenten recensieren,“ mumlal. Za námi dva študenti velmi hlučně rozmlouvali. Povědomí mně býti se viděli; nepochybně vlastenci byli, neboť ustavičně vzdělanější češtinou hlučný hovor vedli. 

IV. Děj a rozmluva.

Věnceslav: (Študent první.) „Já vám za to ručím, pane, že v naší krajině čtvrtý pád slovíčka já, to jest mne, jen s hrubým n, a ne s libým ě vyslovuji, jakož i mě jen bez n, a ne tehdy mně vyřčeno bývá.“ Svatopluk: (Študent druhý.) Ve vaší krajině může býti; já ale vždy jsem měl za to, že e bez puntíku jen proto se píše, aby se čtvrtý pád od třetího tím jistěji rozeznal; a co se slovíčka mě dotýče, že se, jako ve slově město, co mně vyslovuje.“ Věnceslav: „ Co? že se říká mněsto? – U nás jen město jako mjesto vyslovují, poněvadž slovo (...)

(......)