Karl May

DUCH PRÉRIE
(Duch Llana Estacada)
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VI.
HODINA DUCHŮ

Po Old Shatterhandově odjezdu se muži usadili a vyprávěli bratrům Čmuchálkům, co se událo v Helmers Home. Rozmlouvali o tom dosti obšírně. Čas plynul rychle a muži si nevšímali oblohy, která se zatím zbarvila úplně jinak. Jen Komanč, sedící mlčky stranou, pozoroval pozorně změnu.

Mylý kruh mraků se dole rozevřel a nabyl tím tvaru podkovy, jejíž konce se očividně prodlužovaly, a tvořily dva úzké pásy, které se téměř dotýkaly půlnočního obzoru. Mezi nimi bylo vidět čistou, jasnou oblohu. Pás, který byl blíže, se sklonil a jižní obzor se zbarvil žlutorudým prachem. Zdálo se, že tam zuří bouře vířící jemný písek až vzhůru k obloze.

Na východě se zatmělo jako od těžkých mraků, a přece tam žádná mračna nebylo vidět. Tu náhle Komanč vyskočil a vzkřikl, naprosto zapomínajíc největší indiánské ctnosti - sebeovládání - ukazujíc na černou stěnu na východě:

"Maho-timb-yuavah - duch stepi!"

Všichni leknutím vyskočili. Teprve teď postřehli změnu na obloze, a v jejich očích se zračilo zděšení, když se zahleděli směrem, kam ukazoval "Železné srdce".

Asi ve vzdálenosti tří mužů na výšku nad obzorovou čarou pádil po obloze jezdec. Černá stěna se tam, kde bylo vidět postavu, jevila jako okrouhlá, jasně osvětlená skvrna, která se pohybovala stejně rychle současně s jezdcem, takže se jezdec zdál být tmavou, avšak pohybující se siluetou ve světlém rámu. Všechny jeho údy se daly zřetelně rozpoznat. Jezdec držel pravou rukou uzdu, jeho hlava byla vroubena hřívou dlouhých vlasů, a měl na ní indiánské ozdoby. Puška visící na zádech poskakovala shora dolů. Hříva i ohon koně se vlnily dozadu jako ve vichřici. Příšerné zvíře pádilo, jakoby hnáno běsem.

A to vše se sběhlo za bílého dne, plnou hodinu před západem slunce! To vyvolalo u diváků nevylíčitelný, hrůzyplný dojem.

Nikdo z nich ani nehlesl.

Černá stěna se na jihu náhle a svisle protrhla. K tomu místu pádil jezdec. Blížil se víc a více. Ještě deset koňských skoků, ještě pět, ještě tři, jeden - - a zvíře skočilo do prázdna, a zmizelo i s jezdcem. Také světlý rám zmizel.

Lovci tu stáli dosud mlčky. Hned pohlíželi tam, kde se příšera zjevila a zmizela, hned zase hleděli jeden na druhého. Konečně se Jim otřásl, jakoby ho mrazilo a řekl:

"Dobří duchové! Jestli to nebyl duch stepi, ať se nejmenuji Čmuchálek! Dosud jsem se domníval, že je to nesmysl, teď bych však byl přímo blázen, kdybych tomu nevěřil nebo o tom pochyboval. Je mi nějak divně u srdce. Jak je tobě, starý Time?"

"Právě tak, jako bych byl starý měšec na peníze, ve kterém nezbyl ani halíř. Jsem prázdný, naprosto prázdný, jen kost a kůže! Podívejte se, jak se rychle mění obloha! To jsem ještě nikdy neviděl!"

Horní okraj zmíněné černé stěny se zbarvil do krvava, plamínky poskakovaly sem a tam. Část podkovy, která zůstala dosud vysoko na obloze, klesala pozvolna k zemi. A čím níže sestupovala, tím byla širší a temnější. Na jihu vířilo moře prachu a dýmu, bičované vichřicí. Slunce se zahalilo (...)

(......)