Karl May

ARDISTAN A DŽINISTAN III
V bažinách Ardistanu
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA PÁTÁ
Směrem k hranicím

El Hadd je zemí, která hraničí na jihu s Ardistanem a pak neustále stoupá k severním hranicím Džinistanu. Dříve spojovaly el Hadd s Džinistanem dvě cesty, jedna pozemní a jedna vodní. Jižními pohraničními horami vedou jen dvě brány, jedna na východě a druhá na západě. Západní bránu si prodrala řeka Sul, o níž se vyprávěla, když vyschla, pověst, že obrátila své vody do Džinistanu. Východní branou vedla široká silnice přes Džebel Alláh. Kdysi panovalo na obou těchto cestách čilé spojení mezi Ardistanem a Džinistanem, později však, když se ardistanští panovníci stávali neustále panovačnějšími a násilnějšími, pokleslo spojení nejen na řece, ale i po silnici, a nakonec ustaly styky docela. V řece pak už nebyla voda a silnice sloužila jen spojení mezi Džinistanem a el Haddem, takže se i rozšířila zpráva, že je ardistanským obyvatelům zakázáno vstoupit na Džebel Alláh, natož jej překročit.

Dříve byl, když i ne Džinistan, tedy alespoň el Hadd dostatečně známou zemí, nyní však již tomu tak nebylo. Nežil nikdo, kdo by tam býval a na něhož by bylo spolehnutí, neboť se vyprávěla pověst, že se tam nahoře v horách stalo tolik změn, že o nich dole v nížině nikdo neměl tušení. Proto byl také úmysl ardistanského emíra vést válku s Džinistanem bláznovstvím, které si teprve nyní uvědomoval. A proto bylo desateronásobným šílenstvím i od Pardála, že tento emírův úmysl nyní přijal za svůj a pokusil se o jeho provedení, aby si snad vítězstvím nad Džinistanem pomohl ze zoufalé situace.

Jeho vojsko bylo nyní zničeno tak, že mu zůstalo sotva tisíc mužů, s nimiž se zachránil. Tato záchrana však byla umožněna jen tím, že černí pancéřníci museli ustoupit, aby sami nebyli zničeni, z cesty, a tím mu otevřeli průchod. Když se pak rozednilo, poslali za ním také množství jezdců, které postačilo k úkolu sledovat každý jeho krok a nespouštět jej z očí. Je samozřejmé, že teprve pak začalo pravidelné pronásledování. Předvoj tvořil oddíl černých pancéřníků, za nimiž ve středu následovala stará usulská garda z Ardu, které velel džirbani. Tato garda se měla na široké silnici zdržovat tak dlouho, dokud na ní zůstane i Pardál. Po obou stranách gardy se vydali postranními a tajnými stezkami na pochod el haddští kopiníci, kteří jako domorodci cesty dobře znali a k tomuto úkolu se nad jiné dobře hodili. Jim zvláště velel, jak je samozřejmé, šejch el beled, který měl současně i vrchní velení. Vzít s sebou více vojska nepovažoval šejch el beled na nutné, a proto ostatní zůstali v táboře na Džebel Alláh, kde byl velitelem Abd el Fadl, jehož dcera Marhamé s Taldžou převzaly péči o raněné a ostatní lidi potřebující pomoc. My čtyři, ardistanský emír, Amin, šejk Usulů, hádží Halef Omar a já, jsme se měli připojit k pronásledovatelům Pardála, o výsledku jejichž poslání nebylo ani nejmenší pochyby. Zvláště však šejch el beled nás ujišťoval, že pro takové vpády je na území el Haddu zřízena past, ze které nemůže uniknout žádný nepřítel. Tuto past (...)

(......)