Karl May

VINNETOU I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

28. NA VÝCHOD!

Inču-čuna měl pravdu, když řekl, že rudý bojovník nepotřebuje k přípravě na cestu dlouhou dobu. Druhého dne to vypadalo v pueblu jako kterýkoli jiný den předtím. Všechno jako obyčejně, i Nšo-či, která se přece vydávala na tak dlouhou a pro ni neznámou cestu, na níž měla poznat ty vyhlášené znamenitosti civilizace, dělala všechno, co dělávala kterýkoliv jiný den; i v poledne nás u oběda obsloužila se stejně klidným úsměvem, bez stopy rozčilení. Ten bohorovný, ledový klid Indiánů nakazil i mne. Věděl jsem, že mohu spolehnout na to, že Vinnetou podle Inču-čunova přání pro mne všechno připraví, a tak jsem poslední hodiny strávil tím, že jsem balil měřicí přístroje do měkkých vlněných pokrývek, které jsem dostal od Vinnetoua, a pak se ještě naposled prošel v blízkém okolí puebla, kde jsme prožili tolik vzrušujících chvil.

Když mě nedočkavý Sam Hawkens ráno probudil, bylo už všechno připraveno k odjezdu. Vzduch byl chladný, jak už někdy při pozdním podzimu bývá, ukazovalo se, že Inču-čuna měl pravdu se svou obavou ze studených dní. Po krátké snídani jsme sešli dolů k řece, doprovázeni vším, co mělo v pueblu nohy, od nejmenších dětí až po starce. Tam se měla konat slavnost na rozloučenou. Medicinman - nezbytná osobnost při každé výpravě, kterou Indián podniká - měl zjistit, zda bude výpravu doprovázet štěstí anebo nepřízeň vyšších sil: Dlel, jak jsem zjistil, u našeho vozu (ten jsme s sebou nebrali, cestovalo by se s ním příliš těžkopádně), přes který si přehodil své posvátné pokrývky, takže se vlastně proměnil v medicinmanskou "svatyni".

Však také kolem vozu nakreslil veliký posvátný kruh, v němž měl Apačům odhalit roušku z budoucích osudů jejich výpravy. Zatím byl ovšem ještě uvnitř. Posvátný obřad začínal neuvěřitelným kňučením, jako by zpod plachty začalo najednou výt tisíc vzteklých koček a psů.

Stál jsem vedle Vinnetoua a Nšo-či. Jak tu tak vedle sebe pozorovali posvátný akt, byli si ještě nápadněji podobní. Nšo-či vy padala úplně jako chlapec. Měla na sobě mužský oděv, jaký měl Vinnetou (a jaký jsem měl i já), jen na hlavě ještě šátek. Pestré třásně a vyšívání jí zdobily kalhoty a kabát. U pasu jí viselo několik kožených váčků, ale zahlédl jsem tam také revolver a nůž.

Přes rameno měla dokonce pušku. Vypadala bojovně, ale přitom neztrácela nic ze svého dívčího půvabu.

Prskání a funění ozývající se z našeho vozu stále sílilo, jako by na sebe bez přestání dorážel pes s kočkou. Tyhlety zvuky nepředstavovaly nic jiného než zápas dobrých a špatných sil mezi sebou. Musím říci, že se ti dobří a zlí duchové hašteřili jak staré baby. Po chvíli se ozvalo jakési vytí, nebo snad houkání sýčka, které vystřídalo zas jakési něžné mroukání. Jak jsem se dozvěděl od Vinnetoua, to vytí vyrážel medicinman vždycky, kdykoliv uviděl v budoucnosti něco nepříznivého, zatímco to něžné mroukání vyjadřovalo jeho uspokojení nad tím, že události se vyvíjejí příznivě. Trvalo to všechno dost dlouho, ale kouzelník nakonec vyskočil (...)

(......)