Karl May

VINNETOU II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

6. NA KROCANÍ ŘÍČCE

Od událostí vylíčených v předešlé kapitole uplynuly již tři měsíce, ale následky konečného střetnutí s Ponky zůstávaly pro nás přes tu dlouhou dobu stále ještě citelné. Naděje, že se podaří Old Firehanda zachovat při životě, se sice splnila, jeho zotavování však pokračovalo želvími krůčky. Stále byl tak slabý, že se vůbec neudržel na nohou, a proto jsme se vzdali své původní myšlenky dopravit ho do Fort Wilkesu. Musel zůstat až do úplného ozdravení v Doupěti, kde jsme o něj společnými silami pečovali pod vedením Vinnetoua, který zastával úlohu lékaře.

Harryho zranění se naštěstí ukázalo jako bezvýznamné. Vinnetou si z boje odnesl mnoho tržných i bodných ran na různých částech těla, ale žádná z nich přímo neohrožovala život a neznamenala ani omezení pohyblivosti jeho mrštných údů. Ostatně všechny se již zdárně hojily. Šrámy a zhmožděniny, které jsem utržil já, byly naštěstí neškodné. Na dotek sice ještě pořádně bolely, ale byl jsem tvrdým životem na Západě už tak otužilý, že jsem bolesti snášel jako pravý Indián. Nejlíp ze všech z toho vyvázl malý Sam Hawkens. Z celého boje si odnesl jen pár modřin ne víc než kluk, který se popere za humny.

Dalo se očekávat, že se Old Firehand i po uzdravení bude muset ještě hodně dlouho šetřit. Bylo vyloučeno, aby ihned začal zase žít svým někdejším zálesáckým životem lovce. Proto se rozhodl, jakmile bude schopný se na takovou cestu vydat, odejít ke svému staršímu synovi na Východ a vzít s sebou i Harryho. Tak dlouho nemohly ovšem zásoby kožešin, které se svou loveckou družinou nashromáždil, zůstat ležet. Musely se zužitkovat, to znamená prodat. V pevnosti k tomu nebyla tou dobou příležitost, a my sotva zotavení jsme se ještě necítili natolik v pořádku, abychom se pustili do transportu takového množství kožešin a na bůhvíjak dlouhou vzdálenost.

Co jsme tedy měli dělat? Dobrá rada byla drahá. A tu nám pomohla náhoda. Jeden z vojáků, které nám na nějaký čas ponechal velitel pro naši ochranu, se totiž dověděl, že nahoře na Krocaní říčce mešká handlíř, cestující obchodník, který skupovává všechno možné, co se mu nabídne, a přitom nedělá jen směnné obchody, ale také získané zboží hned platí hotovými penězi. Ano, ten obchodník, zřejmě handlíř ve větším stylu a na vyšší úrovni, byl člověk, kterého jsme potřebovali.

Jenže jak ho k nám dostat? Vojáka jsme pro něj poslat nemohli, protože žádný z nich nesměl své stanoviště v Doupěti opustit. Nedalo se tedy dělat nic jiného, než že se za tím člověkem musel vypravit někdo z nás. Nabídl jsem se, že za handlířem na Krocaní říčku zajedu, ale vojáci nás upozornili, že právě v té končině se teď potuluje a řádí okanandský kmen Siouxů, známý svou ukrutností. Handlíř se mezi ně mohl klidně odvážit, protože k obchodníkům se Indiáni nechovali nepřátelsky naopak, byli jim vítaní, protože u takových lidí mohli získat výměnou všechno, co potřebují. O to víc se ale před nimi museli mít na pozoru ostatní běloši, a třebaže jsem se jich zrovna (...)

(......)