1
Detektiv Bert Kling šel ven zvracet. Chodbou k němu přicházel detektiv Steve Carella, a když spatřil výraz jeho tváře, zeptal se:
„Co je s tebou, mladíku?“
Kling ale kolem něho rychle proběhl a v tom okamžiku bylo Carellovi všechno jasné. Zaváhal, než přistoupil k policistovi hlídajícímu přede dveřmi bytu. Potom s krátkým, rezignovaným kývnutím vylovil policejní odznak z náprsní tašky, kde jej měl připíchnutý, připevnil si jej na kapsu saka, letmo na policistu mrkl, ten mu to oplatil, a Carella vešel do bytu.
Budova stála na South Engels, v končinách, kde převážně bydli zazobaní měšťáci, na severním okraji 87. revíru; nepatřila už ke Smoke Rise, ba ani k blokům budov vroubících River Harb - stála trochu dál na východ a také nebyla tak elegantní jako ty zmíněné. Policistu postavili před zadní dveře bytu, určené pro služebnictvo a dodavatele, a těmi právě Carella vešel. Octl se v okachlíkované kuchyňce s bezvadně čistou šachovnicovou podlahou z umělé podlahové krytiny, neméně čistým stolem s umakartovou horní deskou a různými kuchyňskými potřebami a spotřebiči, na kterých však už zapracoval zub času.
První mrtvola byla v obývacím pokoji.
Žena, jak noviny později pravdivě oznámí, měla na sobě pouze nylonové kalhotky, ale nebyl v tom ani náznak, ani stín jakékoli sexuality; představa, kterou by takový popis mohl vyvolat, kulhá na všechny čtyři, poněvadž žena byla mrtvá a ležela natažená v krajně groteskní a neživotné pozici. Tvář a část lebky měla roztříštěnou, doslova rozmetanou, a na první pohled bylo zřejmé, že něco takového mohl napáchat jen náboj z velké brokovnice. Šlo o ženu asi čtyřicetiletou a podle všeho bývala i půvabná; teď však to byl jen splihlý ranec kostí, držený pohromadě ochablou kůží.
Když umírala, znečistila se fekáliemi, buď ze strachu, nebo když povolil svěrací sval ve chvíli, kdy jí náboj z brokovnice urazil půlku hlavy. Na levé ruce měla snubní prsten; ne však zásnubní prstýnek. Ležela obnažená před velkou pohovkou, s níž splýval přehoz, potištěný divoce křiklavými ibiškovými květy. Dva vystřelené náboje z brokovnice se válely vedle na koberci. Krev už vsákla do bleděmodrých uzlíků koberce a pod hlavou se jí rozlila do široké kaluže. Taková to byla podívaná a není divu, že Berta Klinga donutila vyběhnout z bytu kalupem.
Steve Carella měl buď lepší žaludek, nebo prostě byl zkušenější policista. Vyšel z obývacího pokoje a zamířil do ložnice majitele bytu.
Muž ve spodkách a v tričku ležel hned za dveřmi ve skrčenecké póze, připomínající embryo. Celý obličej a větší část hlavy mu také demolovala exploze. Palec měl zaháknutý za kohoutek brokovnice, kterou dosud jednou rukou svíral; hlaveň obrovské dvanáctky spočívala těsně u pozůstatků a trosek jeho čelisti. Jediná vystřelená nábojnice ležela na podlaze vedle trepanované hlavy, obklopené značným počtem malých bílých předmětů. Carellovi okamžik trvalo, než si uvědomil, že jsou to roztříštěné zuby.
Vyšel z bytu.
Monoghan a Monroe, dva detektivové, vyslaní sem na telefonickou žádost z oddělení pro vyšetřování vražd, stáli v předsíni.
„Pastva pro oči, co?“ řekl Monoghan.
„Nádhera,“ řekl Monroe.
„Jo, to si jeden přijde na svý,“ řekl Monoghan.
„Ten má víc mozku kolem hlavy než v hlavě,“ řekl Monroe.
Toto pozoruhodné divadýlko spolu nehráli prvně. Nic je nemohlo vyvést z míry; to všechno už viděli, to všechno už slyšeli. Se stoickou nonšalancí se opírali o hnědožlutou zeď v chodbě, oba pokuřovali doutníky, oba měli na sobě černé svrchníky a šedé klobouky s hluboko promáčknutými střechami - Tydliták a Tydlitek[1] kriminalistického pátrání.
Okno na vzdáleném konci chodby, čerstvě umyté, poněvadž byla sobota a v budově se včera tužili lidé z úklidové služby, bylo dole trochu pootevřené. Ostrý říjnový větřík províval chodbou, čerstvý a svěží, vonící životem. Za oknem zlatilo věže velkoměsta slunce časného rána. Daleké nebe zastíral mlhavý opar.
„Myslíš, že se ten chlápek pomátl?“ zeptal se Monroe Carelly.
„Určitě,“ řekl Monoghan. „Odbouchl manželku a pak šel do ložnice a sám si dal coup d'état.“
„De grace,“ opravil ho Monroe.
„Určitě,“ řekl Monoghan a pokrčil rameny.
Carella neřekl nic.
„Udělej pro nás něco,“ řekl Monroe Carellovi. „Ušetři nám tu fůru papírování, co s tím je.“
„Omez to jen na to nejnutnější.“
„Je to jednoduché jak facka. Oddělal ji a pak otočil flintu proti sobě.“
„Nedělej z toho federální případ.“
„Zajímalo by mě, kdo ty výstřely slyšel,“ řekl Carella.
„Cože?“
„Muselo se to stát někdy během noci. Zajímalo by mě, kdo ty výstřely slyšel.“
„K ránu nikdo nic neslyší, ani kdyby mu stříleli u zadku z děla,“ řekl Monroe.
„A taky by mě zajímalo, kdo nám to volal. Kling už tu byl, když jste přišli?“
„Ten blonďatej policajt?“
„No, ten.“
„Ten už tu byl,“ řekl Monroe.
„Byl kapánek pobledlej v ksichtě, ale byl tady,“ řekl Monoghan.
„Říkal vám, kdo mu dal hlášku?“
„Volal mu mlíkař,“ řekl Monoghan.
„Mlíkař?“
„No jo.“
„Jak to, že ten?“
„Viděl otevřené dveře a napadlo ho, že tu něco není v pořádku.“
„Které dveře?“
„Do kuchyně. Vchod pro služebnictvo a pro dodavatele.“
„Byly otevřené?“
„Dokořán.“
„V kolik to bylo?“
„To nevím. Asi před hodinou nebo tak.“ Monoghan se podíval na náramkové hodinky. „Hádám, že kolem páté.“
„Dveře do kuchyně byly otevřené v pět hodin ráno?“
„No aspoň mlíkař to tvrdil. Zeptej se Klinga, ten ho zpovídal.“
„Jestli mě něco míchá,“ řekl Monroe, „tak je to tohle. Když nás volají hnedka po ránu.“
„Tamten je celkem voháknutej,“ řekl Monoghan.
Jeho a Carellovy oči se setkaly.
„Nemám pravdu, Carello?“
„Myslíš?“
„Měl bys načrtnout plánek a sepsat všechny ty obvyklý pohádky,“ řekl Monoghan.
„Hele, a co kdybys to udělal ty,“ řekl Carella. „Ušetříš nám tím fůru času.“
„Jediná potíž je v tom,“ řekl Monoghan, „že oddělení pro vyšetřování vražd patří pod revír, co přijímá hlášení.“
„No, to je ten průšvih,“ řekl Monroe.
„Takže jak to vypadá, přenecháme to nakonec přece jen vám, milánkové.“
„Vypadá to tak.“
Monroe vytáhl kapesník, vysmrkal se, strčil kapesník zpátky do kapsy a řekl:
„Koukej to shodit se stolu co nejdřív, Carello, jo?“
„Proč?“
„Poněvadž je jasné, že je to zatracenej případ, ale bez problémů proto.“
„Až na to, že dveře byly dokořán v pět ráno.“
„Technický detail,“ řekl Monroe.
„Až se trošku porozhlídneš po okolí, najdeš nejspíš nějaký dopis, co ten starej zanechal.“
„Myslíš?“ řekl Carella.
„Určitě. Ve většině případů nechávají dopisy. To je proto, že mají výčitky svědomí ...“
„Nebo se litujou,“ řekl Monroe.
„A tak napíšou dopis a škemraj v něm, aby svět pochopil, že byli celej život fakt bezvadný hoši a že jen v tomhle jediným případě se náhodou zachovali kapánek blbě. Že jako jim to prostě trochu ujelo, víš, jak to myslím“
„Taková menší neplecha. Nezbednost. Darebačinka.“
„Račte pochopit.“
„Račte prominout.“
„Tak proto nechávají dopisy.“
„Si piš, že ho najdeš,“ řekl Monroe. „Jen se musíš porozhlídnout a sichr ho najdeš.“
„Myslíš, že nám něco poví taky o té vystřelené nábojnici?“ zeptal se Carella.
„Jak prosím?“ řekl Monroe.
„No o té v ložnici, co leží vedle toho mrtvého chlapa.“
„A co jako s ní má bejt?“
„Ten chlap drží dvanáctku brokovnici, a to není žádná opakovačka,“ řekl Carella.
„No a?“
„To totiž znamená, že musíš zacvičit se závěrem, než ti tahle flintička vyhodí vystřelenou patronu a posune další do komory pod úderník. Takže bych byl moc rád, kdybys mi mohl vysvětlit, jak to ten ferina narafičil, že se picnul do hlavy a pak ještě zavergloval se závěrem a vyhodil vystřelenou nábojnici z komory.“
„Páni,“ řekl Monroe.
Mlékař byl pořád ještě ve stavu šoku. S Klingem tvořili dvojici málem kabaretní, jak tak seděli celí bledí a roztřesení naproti Carellovi v malé jídelničce pár bloků od činžovní budovy. Bylo časné ráno, šest hodin deset minut, a v jídelně právě otevřeli. U pultu sedělo několik řidičů náklaďáků a dělilo se s majitelem podniku o veselou a bodrou ranní náladu. Číšnice s ospalýma očima už měla čerstvé fleky na zástěrce, když přicupitala ke koženkovému boxu, ve kterém Carella seděl se svými vysrkmáslovými společníky, a přijala od nich objednávky na snídani.
Kling a mlékař si dali jenom kávu.
„Kolik bylo hodin, když jste zjistil, že dveře jsou otevřené, pane Novello?“ zeptal se Carella mlékaře.
„Asi tři čtvrtě na pět. Bylo to těsně před tím, než jsem volal na policii. V kolik to bylo?“ zeptal se Klinga.
„Murchison zaznamenal hlášení ve čtyři hodiny čtyřicet sedm minut,“ řekl Kling.
„To je čas, kdy v té budově pravidelně roznášíte mléko?“
„No, začínám tam tak kolem půl páté. Kolem páté jsem s tím obyčejně hotov. Začnu s roznáškou v nejhořejším patře, víte, a postupně scházím dolů. Leydenovi bydlí ve třetím patře.“
„To je jasné. A co se stalo?“
„Říkal jsem to už vašemu kolegovi.“
„Chceme si to poslechnout ještě jednou.“
„No, přijdu k zadním dveřím, tam totiž obyčejně mlíko dávám, oni mají na dveřích takový ten držák na láhev, znáte to, jak to vypadá?“
„Znám,“ řekl Carella.
„Taková ta drátěná serepetička,“ řekl Novello, který měl zřejmě neodolatelnou chuť to vysvětlit, „má to takové ouško, takovou objímku kolem hrdla láhve. Láhev do toho šoupnete, držák prostrčíte zpátky dírou ve dveřích, a když je láhev v bytě, díra se zaklapne a je to. Znáte to?“
„Znám,“ řekl Carella znova.
„Leydenovi berou láhev mlíka každý druhý den. To tady v okolí dělá většina lidí, berou jen tolik, aby jim to stačilo na snídani, víte, a později si koupí mlíko v obchodě - tolik, kolik ten den spotřebují. To je běžné.“
„Rozumím. Pokračujte.“
„Tak teda přijdu dolů do třetího patra...“
„Jak?“
„Cože? ... Ach tak - no, po schodech, po schodech. Přišel jsem ze čtvrtého patra. Ve čtvrtém patře mám Levina a Davidsona a ve třetím pak jen Leydenovy. Po schodech.“
„Co dál?“
„Položím si basu na zem a zrovna sahám po láhvi, když najednou vidím, že dveře do kuchyně jsou otevřené.“
„Dokořán nebo jen pootevřené?“
„Dokořán. Viděl jsem celou kuchyň a taky i kousek obýváku.“
„A co jste udělal?“
„Nevěděl jsem, co mám dělat. Napadlo mě, že možná bych měl jen dveře přivřít a zaklapnout, víte? Pak mi ale došlo - proč jako by měly být dveře do kuchyně otevřené v pět hodin ráno? Prostě co je to za pořádek, že jsou ty dveře otevřené?“
„Vešel jste dovnitř?“
„Jo, šel jsem dovnitř.“
„A uviděl jste mrtvoly?“
„Uviděl jsem jen paní Leydenovou,“ řekl Nového a polkl.
„Co jste udělal pak?“
„Šel jsem domů a zavolal na policii.“
„Proč jste nepoužil telefonu v bytě?“
„Nechtěl jsem na ničem nechat otisky prstů. Ničeho jsem se v tom bytě nedotkl, nechtěl jsem se do ničeho zamíchat.“
„A odkud jste tedy volal?“
„Tady na Dixonu je kavárna, mají tam celou noc otevřeno. Tak z ní.“
„Co potom?“
„Řekli mi, že se mám vrátit do budovy a počkat, což jsem udělal. No a pak přišel tady pan Kling to vyšetřit.“
„Volal jste svému šéfovi?“
„To víte, hned jak jsem zavěsil s panem Klingem. Já musím makat, to se nedá svítit, a nějaké mlíko jsem měl ještě roznášet.“ Novello si povzdechl a řekl: „Poslal jiného zaměstnance, aby za mě mou štreku dokončil. Doufám, že mi kvůli tomu nedá padáka.“
„Jednal jste správně, pane Novello,“ řekl Carella.
„To doufám. Je to fakt těžké se v takové chvíli rozhodnout, víte?
První, co člověka napadne, je, aby odtamtud koukal vypadnout a nezastavil se až někde hodně daleko. Kdo by to řekl, ale s člověkem to zalomcuje. Taková věc jako tohle.“
„Vy jste ale zavolal na policii.“
„No jo, no ...“ Novello pokrčil rameny. „Já tu paní měl docela rád.
Byla to fajnová dáma. Vždycky ve středu jsem k ní chodil inkasovat účet a ona mě pozvala na šálek kávy. Ale tohleto hrome neměla dělat.“ Potřásl hlavou. „Já tomu nerozumím. Jednou ve středu jsem se s panem Leydenem setkal, když byl doma, on hodně cestuje, víte, mám dojem, že prodává nějaké velké obráběcí stroje nebo tak něco. Vypadal náramně příjemně a mile. Vykládal mi, jak má rád svou práci a podobné věci, znáte to, ale jak ho štve, že vždycky musí být tak dlouho z domova na obchodních cestách, někdy taky třeba dva nebo tři měsíce v jednom kuse. Opravdu na mě dělal dojem moc slušného a milého člověka.“
„Kdy to bylo?“
„Jo, to už nevím, někdy v létě.“
„A jenom tehdy jste je viděl oba pohromadě?“
„Jo, jen tenkrát. Vypadali ale jako doopravdy šťastný manželský párek. Víte, to člověk pozná na první pohled, když spolu někteří manželé nevycházejí. Ona mu ale pořád říkala ,zlatíčko` a ,miláčku` a podobné věci, a člověk hned viděl, že tihle dva jsou spolu šťastní. Nerad bych, aby to zněla nějak sentimentálně, ale bylo na nich vidět, že ...“ Novello udělal pauzu. „Že mají jeden druhého rádi,“ řekl konečně.
„Říkáte tedy, že jste do budovy přišel ve čtyři hodiny patnáct minut, je to tak, pane Novello?“
„Ne, ve čtyři třicet,“ řekl Novello. „To je čas, kdy tam obyčejně přicházím - kolem půl páté.“
„A šel jste rovnou do desátého patra?“
„Ano. Je tam samoobslužný výtah, víte, s tím každé ráno vyjedu až nahoru.“
„Viděl jste někoho v přízemí nebo na chodbách?“
„Živou duši ne.“
„V budově vůbec nikdo nebyl?“
„Jedině pan Jacobson. To je pošťák.“ „Kde jste ho potkal?“
„V pátém patře. Odchází každý den ráno kolem tři čtvrtě na pět z domu, poněvadž pracuje až někde bůhvíkde v Riverheadu. Nejspíš se někde staví na snídani, víte, a pak teprve jde do práce. Tihle listonoši začínají taky makat zatraceně brzo.“
„Řekl vám něco?“
„No jo, povídá ,Dobrejtro, Jimmy,` a já řekl ,Dobrejtro, pane Jacobsone, dneska je tam po ránu kapánek chladno.` Takového něco.
Většinou spolu vyměníme pár slov, víte. Berou ode mne mlíko už dobrých sedm let - ti Jacobsonovi. Samozřejmě šeptáme, to se ví, poněvadž celý dům ještě obvykle spí.“
„Viděl jste ještě někoho jiného?“
„Živou duši ne.“
„Ani předtím, ani potom, co jste objevil mrtvolu paní Leydenové?“
„Jedině pana Jacobsona, jinak nikoho.“
„To stačí, pane Novello, děkuju vám mockrát,“ řekl Carella. „Berte?
Chceš se na něco zeptat?“
„Ne, na nic,“ řekl Kling.
Pořád ještě byl bledý. Kávy se sotva dotkl.
„Jdi se na chvilku projít a přijď za mnou do budovy až později,“ navrhl mu Carella.
„Ale ne, to přejde,“ řekl Kling.
„Zalomcovalo to s vámi, co?“ řekl Novello.
„Aby ne. Takováhle věc.“
i PDF 
.