Ed McBain

JEHO SLOVO JE ZÁKON
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Detektiv se jmenoval A1 Grundy. Nejdřív je zavedl do márnice v nemocnici, aby se podívali na dívčino tělo, a pak je odvezl na místo, kde byla mrtvola nalezena. Objevili ji dva dospívající kluci, kteří si lesem krátili cestu do školy. Jeden zůstal u mrtvé dívky a nervózně postával asi dva a půl metru od místa, kde leželo tělo částečně zakryté listím spadaným už v říjnu, teď bylo mrtvé a zetlelé. Druhý chlapec pelášil, seč mu nohy stačily, k nejbližšímu veřejnému telefonu a zavolal policii, která se dostavila během čtyř minut. V mokrém listí byly stopy pneumatik a policie usoudila, že mrtvola byla převezena na opuštěnou mýtinku odjinud.

„Myslíš, že je to ta, co ji hledáte?“ zeptal se Grundy.

Byl to černovlasý hromotluk se světlemodrýma očima a pihami postříkaným kořenem nosu. Mohlo mu být nanejvýš pětadvacet až šestadvacet let. Když se Kling vedle něj postavil, cítil se najednou starý, cítil, že by se měl oženit, zplodit děti a stát se dědečkem.

„Snad,“ řekl Carella. „Znáte její příjmení? Měla u sebe nějakej průkaz?“

„Nic než ten náramek na ruce.“

„Kabelku ne?“

„Nic.

„Jsou tu poblíž nějaký domy?“

„Jen jeden, tamhle nahoře. Pochybuju, že by odtamtud někdo něco viděl, je to na kopci.“

„Jiná silnice než ta, po který jsme přijeli, sem nevede?“

„Jiná ne. Jen tahle, číslo čtrnáct. Šli jsme po stopách až tam, kde na ni vjeli,“ řekl Grundy. „Usnadnilo nám to bláto a listí. Ale na silnici jsme nenašli nic, z čeho by se dalo soudit, odkud přijeli.“

„Co ty kluci, který ji našli? Vyslechli jste je?“

„Že váháš. Myslím, že v tom nejedou. Člověk sice nikdy neví, ale dvě věci svědčí v jejich prospěch. Jednak zavolali policii a jednak byli vystrašený k smrti.“

„Co říká koroner o hodině úmrtí?“

„Nastalo podle něj včera v noci mezi desátou a dvanáctou. Ta holka měla na zádech živý maso a krvácela, jako by ji někdo nejdřív ztřískal a pak podříz. Sexuální útok vyloučenej, pochva bez semene.“

„Vadilo by ti, kdybych šel a promluvil si s lidma tam v tom domku?“

„Jdem všichni,“ řekl Grundy.

Lidi v domku nahoře byl, jak se ukázalo, jediný člověk. Jmenoval se Rodney Sack, bylo mu šestasedmdesát let a vyděsil se, když se v jeho kuchyni objevili detektivové. Právě se chystal snídat. Měl na sobě modráky, vlněnou kostkovanou košili, modrou pletenou vestu, která se klubala na loktech, a v uchu sluchadlo. To mu bylo celkem k ničemu a jeho strach situaci jen zhoršoval.

Detektivové se snažili zjistit, kdo je Pískle. Prošli Broughanovy záznamy o pouličních partách velice důkladně, ale nikde mezi dívčími pomocnicemi takovou přezdívku nenašli. To hledání nebylo jednoduché. Záznamy se týkaly sto třiapadesáti gangů jen v Západním Riverheadu. Rudochové a Smrtihlavové se ustavili asi před třemi nebo čtyřmi roky a od té doby válčili s kdekým. Najít gang, který se rozhodl zlikvidovat vůdce Rudochů a Smrťáků, bylo jako vybrat si na čínské hostině jídlo: všechno vypadá jako dobrý začátek. Zatím měli detektivové jen dvě stopy. Věděli, že Andrew Kingsley byl v bytě u Eduarda a Constantiny Portolesových ve chvíli, kdy neznámá osoba nebo osoby vnikly do bytu a všechny tři zabily. Nevěděli, proč tam Kingsley byl, ani jaký vztah měl k Portolesovi a jeho sestře. A ještě věděli, že dívka přezdívaná Pískle, pravděpodobně pomocná členka toho řádícího gangu, která jim poskytla informaci, byla po dvou dnech nalezená v sousedním státě s podříznutým hrdlem. Ale kdo k sakru byla ta holka? To Pískle?

„Nevšiml jste si včera v noci tamhle v tom lese něčeho nezvyklého?“ zeptal se Carella Sacka.

„Ne, pane,“ řekl Sack a viditelně se celý klepal.

„Nějakých reflektorů nebo něčeho takového?“

„Co by tam dělali redaktoři?

„Reflektory, ne redaktoři. Reflektory! Světla automobilů.“

„Jo, reflektory!“ řekl Sack.

„Ne, reflektory jsem tam neviděl.“

Snažil se zapálit si fajfku, ale sirka mu vypadla z roztřesených prstů. Vyndal z krabičky kuchyňských sirek další. A když s ní škrtl, zlomila se. Podíval se na detektivy, chabě se usmál a fajfku odložil.

„Čeho se bojíte, pane Sacku?“ zeptal se Kling.

„Já? Ničeho. Čeho bych se měl bát?“

„Neviděl jste včera v noci něco tam dole v lese?“

„Ne, pane policajte, neviděl.“

„Kde jste byl včera večer, pane Sacku?“ zeptal se Carella a uvědomil si, že on i Kling na starce křičí. Carellova žena byla hluchoněmá a jemu nikdy nepřišlo, že by její neschopnost slyšet nebo mluvit byla nedostatkem. Ale Sackova nahluchlost ho popuzovala až příliš, dokud si najednou neuvědomil, že většina lidí se na neslyšící zlobí, zatímco k nevidomým nebo invalidům se chovají laskavě. Odsunul ty myšlenky stranou, věděl, že si o nich později promluví s Teddy.

Ona bude očima napjatě sledovat jeho rty a její prsty mu budou odpovídat jazykem hluchoněmých, který spolu sdíleli a jímž „mluvil“ plynně s vlastním markantním „přízvukem“. Sack na něj zíral a Carella si nebyl jistý, že ho stařec slyšel.

„Pane Sacku, kde jste byl -“

„Já vás slyšel, já vás slyšel,“ řekl Sack nedůtklivě a Carella najednou viděl druhou stranu mince, podrážděnost nahluchlého člověka, na kterého se křičí a kterému se všechno opakuje, protože mluvčí má pochybnosti, že oslovený slyší, co se mu povídá.

„Kde jste tedy byl?“

„Tady.“

„Celou noc?“

„Celou noc, ano.“

„Co jste dělal mezi desátou a půlnocí?“

„Spal.“

„V kolik jste si šel lehnout?“

„V devět. Chodím spát v devět každej den.“

„Neozývalo se z lesa něco nezvyklého?“ zeptal se Kling.

„Já špatně slyším,“ řekl Sack důstojně. „Neslyšel bych ránu z děla, i kdyby se mi střílelo před barákem.“

„Vstal jste v noci z postele?“

„Jo, to asi ano.“

„V kolik?“

„To si přesně nepamatuju. Chtělo se mi na záchod, tak jsem vylez z postele.“

„Kde máte záchod?“ zeptal se Carella.

„Vzadu v domě.“

„Je z něj vidět na les?“

„Je.“

„Máte tam okýnko?“

„Mám.

„Podíval jste se z okýnka, když jste tam byl?“

„Na to si nevzpomínám.“

„Zkuste si vzpomenout,“ řekl Kling.

„Je to možný, že jsem vykouknul.“

„Co jste viděl?“

„Les.

„Něco v lese?“

„Stromy a keře.“ Sack zavrtěl hlavou.

„Ještě něco?“

„Možná že zvěř. Zvěř se chodí pást až sem.“

„Viděl jste nějakou zvěř včera v noci?“

„Jo, to asi jo.“

„Jakou.

„To vám nepovím. Byla tam tma jak v ranci, až na...“

Sack se v půli věty odmlčel.

„Až na co?“ zeptal se Carella.

„Světlo před vchodem,“ řekl Sack. „Nechávám ho rozsvícený.“

„Myslíte světlo v přístřešku před domem?“

„Ano, tam.“

„Máte vchod s přístřeškem taky vzadu, pane Sacku?“

„Ne, jen tady vepředu.“

„Ale říkal jste, že záchod máte v zadní části domu.“

„To ano. To mám, to mám.“

„Tak co má světlo v přístřešku před domem společného s tím, co jste viděl nebo neviděl zezadu?“

Sack zamrkal a pak se najednou dal do pláče.

„Já jsem starej člověk,“ řekl a šmátral v modrácích po kapesníku. „Špatně slyším a žiju z invalidní penze a z toho, co dostanu ze sociálky. Můžu tady bejt ještě tak pět nebo šest let, jestli vůbec tolik. Nechci se dostat do maléru. Prosím vás, nechte mě na pokoji! Prosím vás!“

Vysmrkal se, otřel si oči a zastrčil kapesník, i když mu po tvářích tekly slzy.

„Prosím pěkně,“ řekl.

„Nechtěl byste nám říct, co se tady včera v noci dělo, pane Sacku?“ řekl Carella šetrně.

„Nic se nedělo,“ řekl Sack. „Už jsem vám řek...“

Nemohl pokračovat. Konec věty se utopil ve vzlyknutí. Rozkašlal se a opět sáhl po kapesníku.

„Viděl jste ty reflektory dole v lese, pane Sacku?“

Sack neodpovídal.

„Ano nebo ne?“

„Viděl jsem reflektory.“ Těžce vzdychl. „Jsem starej člověk. Prosím vás, nechci se dostat do maléru.“

„V kolik hodin to bylo, pane Sacku? Ty reflektory.“

„Asi tak ve dvě ráno.“

„Viděl jste je z okna záchoda?“

„Ano.“

„Co jste udělal?“

„Měl jsem jít zpátky do postele, ale myslel jsem... napadlo mě, že třeba někdo sjel nešťastnou náhodou ze silnice... a trčí tam v tom dolíku v blátě, a tak... jsem na sebe hodil kalhoty a svetr a bundu a šel jsem se podívat, jestli... bych jim nemohl nějak pomoct. Zavolat do garáže nebo... Jsem starej a hluchej, ale úplně k ničemu nejsem, ještě něco dokážu, víte. Myslel jsem si, že někam zavolám, kdyby ty lidi dole potřebovali pomoc.“

„A dál?“ řekl Kling tiše a nebyl si jistý, že ho Sack slyšel.

„Neměl jsem žádný světlo, hledal jsem tu zatracenou baterku, ale nemoh jsem ji najít. Já pořád něco ztrácím, nevím, čím to je. Ale měsíc svítil a já ty lesy znám jak svý boty. Narodil jsem se a vyrost v tomhle domku, znám tady každej centimetr. Tak jsem šel dolů, tam, co byly ty světla... a pak jsem viděl, co se tam děje.“

„Co se dělo, pane Sacku?“

„Říkám, že jsem viděl, co se tam děje.“

„Ano, a co jste viděl?“

„Na zemi před tou dodávkou ležela holka. Šaty měla samou krev. Ve světle reflektorů stáli blízko ní dva kluci. Hádali se.“

„O co?

„Jeden ji chtěl zakopat. Řek, že přivezli lopaty, aby ji mohli zakopat. Ten druhej říkal, že chce co nejrychlejc pryč, že stačí to, co udělali, když ji přikryli listím.“

„Jak vypadali?“

„Byli to ještě kluci, nemohlo jim být víc než šestnáct sedmnáct.“

„Bílí nebo černí?“

„Bílí.“

„Oslovovali se jménem? Slyšel jste nějaké jméno?“

„Já špatně slyším,“ řekl Sack znova, „ale myslím, že jeden říkal tomu druhýmu Fáro.“

„Fáro? F-á-r-o?“

„Jo, tak. Fáro.“

„Jste si tím jist?“

„Jistej si nejsem, to ne. Ale tak jsem tomu rozuměl.“

„Dobrá a co dál?“

„Ten, co se jmenoval Fáro, řek, že on je tady šéf a že už nechce trávit v lese víc času. Tak nasedli do dodávky a odjeli.“

„Jaká to byla dodávka?“

„Stará chevroletka.“

„Všiml jste si čísla?“

„Bylo to isolský číslo, ale nerozeznal jsem jaký.“

„Když říkáte stará... který rok máte na mysli?“

„Šedesát čtyry nebo pět, tak něco.“

„Otevřená dodávka?“

„Ano.“

„Měli vzadu nějaký náklad?“

„Já nic neviděl. Asi tam měli lopaty, protože o tom mluvili. Ale z místa, kde jsem byl, jsem to nemoh vidět.“

„Pamatujete si ještě něco o tom autě? Bylo nějak poškozené, nějaké zvláštní znaky, něco namalovaného na stranách?“

„Na dveřích, co byly nejblíž ke mně, byla taková legrační vlajka.“

„Které dveře to byly?“

„Na tý straně, co sedí řidič.“

„Jaká vlajka?“

„Já jsem se v tom nevyznal. Říkám vlajka, protože to tak vypadalo, ale nevím.“

„Jakou měla ta vlajka barvu?“

„Červenou, modrou a bílou.“

„Ale americká vlajka to nebyla?“

„Ne, to ne, já přece vím, jak vypadá americká vlajka, že jo? Měla na sobě velkej modrej kříž. Teďka si vzpomínám, že taky hvězdy, ale hvězdy a pruhy to nebyly, určitě ne. Za americkou vlajku jsem bojoval, tak musím vědět, jak vypadá, ne? V první světový válce. Proto jsem hluchej.“

„Věděl byste, jak ti kluci vypadali?“

„Oba měli tmavý vlasy a modrý bundy a na nich... počkejte, to je ono, no jó, teď si vzpomínám.“

„Co je ono, pane Sacku?“

„Měli tu samou vlajku vzadu na bundách. Správně. Zrovinka tu stejnou.“

„Jak byli ti hoši velcí?“

„Normálně.“

„Nevšiml jste si na nich ještě něčeho zvláštního?“

„Jo. Jeden měl šátek.“

Carella neřekl, že měl na mysli spíš jizvy nebo tetování. Místo toho se chytil starcova postřehu a zeptal se:

„Jakou barvu měl ten šátek?“

„Červenou.“

„A kdo ho měl? Fára, nebo ten druhý?“

„To si nepamatuju.“

„Nějaká jiná poznávací znamení?“ zeptal se Carella a dodal, aby Sack nevěděl, že mu špatně rozuměl. „Nějaký znetvoření? Nebo stopy po zranění? Něco takového?“

„Myslíte jako jizvy?“ řekl Sack.

Carella se usmál.

„Ano, pane Sacku. Jizvy.“

„Ne. Jizvy žádný. Aha, na to jste se ptal předtím? Už rozumím. Ne, žádný jizvy.“ Sack se bůhvíproč usmíval taky.

„Děkuju vám, pane Sacku,“ řekl Carella. „Být vámi, nedělal bych si starosti s tím, že se ti dva vrátí. Nemají důvod myslet si, že je někdo viděl. Neviděli vás, že ne?“

„Ne, ale... napadlo mě, že když vám to řeknu, mohli by se dovtípit, odkud to víte, a... ta holka je mrtvá, že jo? Na to nemusí bejt člověk dvakrát chytrej, aby ho napadlo, že to udělali oni dva.“

„Jestli se budete cítit bezpečnější, detektiv Grundy zařídí, aby jeho lidi zesílili hlídky v okolí vašeho domu. Že to půjde, pane Grundy?“

„Ovšem,“ řekl překvapený Grundy.

Nebyl si jistý, jestli může po svých lidech chtít takovou službu.

„Ohromně jste nám pomohl, pane Sacku,“ řekl Carella. „Odpusťte, že jsme vás vyrušili od snídaně. Teď se v klidu najíte.“

„Jsme vám moc vděčni,“ dodal Kling.

„Kde bych je teď v lednu sehnal?“ řekl Sack. „A k snídani se stejně nehodí.“