1
Když Carella vcházel do služebny, vyzváněl telefon. Hodiny na zdi ukazovaly 11:45.
„Už tady nejsem,“ řekl Parker a zachumlal se do svého kabátu.
Carella zvedl sluchátko a ohlásil se: „Osmdesátý sedmý revír, detektiv Carella.“
A poslouchal.
Do služebny vstoupil Hawes a dýchal si na ruce.
„Už tam jedem,“ prohlásil Carella a zavěsil.
Hawes si svlékal kabát.
„Nech si to na sobě,“ řekl Carella.
Žena ležela hned za dveřmi svého bytu. Ani si nestihla sundat staromódní kožich s odstínem do oranžova. Vlasy měla pečlivě upravené do účesu z drobných kudrlinek. Modrostříbrné vlasy. Oranžovohnědý kožich. Toho večera bylo venku minus jedenáct, ale pod kožichem na sobě měla jenom domácí bavlněné šaty s květinovým vzorem. Na nohou ošlapané boty s vysokým podpatkem. Překroucené punčochy.
Naslouchátko v pravém uchu. Muselo jí být tak kolem pětaosmdesáti.
Někdo jí vstřelil dvě rány do hrudi. Někdo také zastřelil její kočku, tlustá mourovatá kočka tu ležela, v těle díru po kulce, krev na scuchané srsti.
Policisté z oddělení vražd tam dorazili první. Když Carella a Hawes vešli do bytu, stáli ještě u mrtvé a spekulovali, co se stalo.
„Klíče jsou tady na zemi, musela to koupit hned v tu chvíli, co vešla do bytu,“ řekl Monoghan.
„Odemkne dveře a má po srandě,“ dodal Monroe.
V bytě bylo chladno, oba muži si proto neodložili svršky, černé kabáty, černé klobouky, černé kožené rukavice. V tomhle městě se na místo činu museli povinně dostavit policisté z oddělení pro vyšetřování vražd, i když skutečné šetření pak připadlo na detektivy z příslušného revíru. Monoghan a Monroe si o sobě rádi mysleli, že jsou moudří a zkušení vyšetřovatelé, praví odborníci, kteří svým kolegům dovedou poradit, aby se tak řeklo. Připadalo jim, že černá barva, nebo spíš naprostý nedostatek barevnosti, se hodí pro profesionály z oddělení vražd. Jako dva statní obrovští tučňáci, záda shrbená, hlavy ohnuté, stáli a dívali se na starou mrtvou ženu na omšelém koberci. Když Carella a Hawes vcházeli do bytu, museli je obejít, aby nešlápli přímo na mrtvolu.
„Koukni, kdo je tady,“ poznamenal Monoghan, aniž by se na ně podíval.
Carella a Hawes byli úplně zmrzlí. Za noci jako byla tahle, neměli pocit, že by potřebovali nějakou radu, odbornou ani zkušenou, ani jinak moudrou. Chtěli si jenom dělat svou práci. Ve vstupním prostoru do bytu páchla whisky. To byla první věc, které si oba policisté povšimli. Tou další byla rozbitá láhev v hnědém papírovém sáčku, která ležela kousek od stařeniny kostnaté artritické ruky. Její zkroucené prsty vypadaly neobvykle dlouhé.
„Byli jste někde na večírku?“ zeptal se Carelly Monoghan.
„My jsme tady už dvacet minut,“ prohlásil Monroe nedůtklivě.
„Nějakej velkej večírek?“ zeptal se Monoghan.
„Provoz na ulicích,“ vysvětlil zpoždění Hawes a pokrčil rameny.
Byl to vysoký muž s širokými rameny, oblečený do tvídového kabátu, který mu poslal k Vánocům strýček z Londýna. Teď bylo dvacátého ledna, Vánoce už dávno pryč a z dvacátého zbýval jen kousek.
Jenže na 87. revíru čas neměl žádný význam. Červené nitky v látce kabátu vypadaly jako drobné hvězdičky, které jako by Hawesovi spadly se zrzavých vlasů na ramena. V obličeji byl také červený, od mrazu. Pramen bílých vlasů na jeho levém spánku připomínal rampouch. Stejně mrazivý byl jeho strach, když ho před lety pořezal jeden zloděj. Doktor na pohotovosti mu tehdy oholil vlasy, aby se dostal k ráně, a vlasy mu pak v těchto místech dorostly bílé a nepoddajné. Ženy mu tvrdily, že jim to připadá sexy. On jim odpovídal, že se to ale špatně češe.
„Domníváme se, že překvapila nějakého zloděje,“ řekl Monroe.
„Okno ložnice je ještě otevřené,“ kývl hlavou směrem k ložnici. „Nechtěli jsme na to sahat, než to prohlídnou technici.“
„Ti jsou určitě taky na večírku,“ poznamenal Monoghan.
„Požární žebřík je hned za oknem,“ kývl Monroe znovu směrem k ložnici. „Tudy se dostal dovnitř.“
„Každej je na večírku, kromě nás,“ povzdechl si Monoghan.
„Ta babka se asi taky chystala udělat si večírek, to je jasný,“ dodal Monroe.
„V tom sáčku je flaška levnýho chlastu,“ řekl Monoghan. „Musela si pro to zaběhnout ven, dokud jsou otevřený obchody s pitím.“
„Je sobota. Budou mít otevřeno skoro celou noc,“ namítl Monroe.
„Nechtěla riskovat, že to nestihne.“
„No, ta už si teď nebude dělat starosti s tím, že něco nestihne,“ dodal
Monroe.
„Kdo to je, nevíte?“ zeptal se Carella.
Rozepnul si kabát. Stál teď mírně nakloněný s rukama v kapsách kalhot a díval se na mrtvou ženu. Pouze jeho oči prozrazovaly, že cítí nějaké pohnutí. Napadlo ho, že se měl spíš zeptat „Kdo to byl?“, protože někdo z té ženy udělal pouhou mrtvolu v louži whisky.
„Nechtěli jsme s ní hýbat, dokud nepřijde doktor,“ řekl Monroe.
Carella si pomyslel: prosím vás, hlavně zase nezačínejte s večír...
„Ten je taky asi na večírku,“ neodpustil si Monoghan.
Půlnoc přišla a odešla bez fanfár.
Začínal nový den, ale ještě dlouho měl připomínat noc.
Nikoho nijak zvlášť nepřekvapilo, když soudní lékař určil jako jasnou příčinu smrti střelná zranění. Bylo to dokonce ještě předtím, než jeden z techniků objevil dva projektily ve dveřích za stařenou a další ve skříňce za kočkou. Vypadaly, že by mohly pocházet z osmatřicítky, ale dokonce ani zkušení rádcové z oddělení vražd nebyli ochotni hádat.
Technik projektily zabalil a označil je pro laboratoř. Na okenním rámu, na parapetu ani na požárním žebříku nebyly žádné patrné otisky prstů. Ani žádné zřetelné stopy. K veliké úlevě všech se technik, který tato místa zkoumal, vrátil do bytu a zavřel za sebou okno.
Policisté si sundali kabáty.
Správce budovy jim sdělil, že mrtvá žena se jmenovala paní Helderová. Říkal, že si myslí, že to byla Ruska nebo něco takového. Nebo Němka, nebyl si jistý. Povídal, že tu bydlela skoro tři roky. Velmi tichá osoba, nebyly s ní žádné problémy. Myslel si však o ní, že trochu pila.
Obývala to, čemu se říká dvoupokojový byt. V tomhle městě byly mnohé dvoupokojové byty ve skutečnosti garsonky se spacím koutem, ale tenhle byt měl opravdickou ložnici, byť maličkou. Okno ložnice vedlo do ulice, což bylo trochu nešťastné, neboť hluk klaksonů z ulice byl nesnesitelný a neustával dokonce ani v tuto časnou ranní hodinu. Tohle místo nepatřilo k právě nejvyhledávanějším částem města. Dům, ve kterém bydlela paní Helderová, byl na Lincolnově ulici blízko River Harbu a rybího trhu, který se táhl směrem k přístavišti, od východu na západ, v délce čtyř bloků.
Carella s Hawesem nastoupili službu ve tři čtvrtě na dvanáct a měli být vystřídáni další směnou ve tři čtvrtě na osm ráno. V některých amerických městech policejní úřady upustily od této praxe, v žargonu běžně nazývané „pohřební“ služba. Bylo tomu tak proto, že práce detektiva zřídka vyžaduje okamžité kroky, kromě případů vražd, kdy jakékoliv zdržení ve vyšetřování poskytuje vrahovi velmi cenný náskok před policií. V těchto městech policejní velitelství, centrála, ředitelství, či jak to tam nazývají, udržuje takzvané „horké linky“, díky kterým může každého detektiva vytáhnout z postele raz dva. Ne tak v tomhle městě. V tomhle městě, kdykoliv jste v plánu služeb přišli na řadu, museli jste měsíc táhnout noční směny, kterým se oficiálně říkalo ranní, i když to obnášelo pracovat po celé dlouhé noční hodiny. Taková „pohřební“ služba, jak se běžně a bez nadšení nazývala mezi detektivy, zcela rozhodila vaše vnitřní hodiny a nepěkně si zahrála i s vaším sexuálním životem. Teď bylo pět minut po půlnoci. Přesně za sedm hodin a čtyřicet minut měla směna skončit a detektivové teoreticky mohli jít domů spát. Zatím však byli v tomhle malém bytě s jednou ložnicí, který páchl alkoholem a čímsi dalším.
Brzy si uvědomili, že je to zápach kočičí moči. Podlaha v kuchyni byla pokryta rybími kostmi a zbytky několika rybích hlav.
„Proč myslíte, že zabil tu kočku?“ zeptal se Monroe.
„Možná, že štěkala,“ navrhl Monoghan.
„Jsou knížky, v kterejch kočka klidně vyřeší vraždu,“ řekl Monroe.
„Jsou knížky, v kterých vyřeší vraždu všechny možný typy amatérů,“ dodal Monoghan.
Monroe se podíval na hodinky.
„Už to tady ohlídáte?“ zeptal se.
„Jasně,“ přikývl Carella.
„Kdybyste potřebovali radu nebo odborné vedení, tak zavolejte. A průběžně nás informujte.“
„Písemně, se dvěma kopiemi,“ dodal Monoghan.
V ložnici stála dvojpostel pokrytá přehozem, který vypadal cizokrajně. Prádelník byl rozhodně evropský, měl ozdobné úchytky a po stranách a na vrchní desce byl malovaný. Zásuvky byly nacpané prádlem, ponožkami, punčochami, svetry a halenkami. V horní zásuvce byla malovaná plechovka od cukroví s bižutérií.
V ložnici stála také jednodvéřová skříň plná šatů, které musely být před dobrými padesáti lety elegantní, ale teď vypadaly strašně staromódně a ve většině případů byly velmi obnošené až ošuntělé. Ze skříně vycházel mírný zatuchlý zápach. Zatuchlost a stáří. Stáří šatů i stáří ženy, která je kdysi nosila. Celý pokoj působil nevýslovně smutně.
Carella a Hawes si šli v tichu po své práci.
V obýváku byla stojací lampa se stínítkem se střapci.
Byly tu zarámované černobílé fotografie podivných lidí na neznámých místech.
Byla tu pohovka s umně kroucenými nohami, s omšelými polštáři a zašlými krajkovými dečkami.
Byl tu gramofon. Na kotouči gramofonu ležela stará šelaková deska na 78 otáček. Carella se sklonil, aby si prohlédl červenou nálepku RCA
Victor s obrázkem psa dívajícího se do trouby staromódního fonografu.
Na etiketě stálo:
Na stolku vedle gramofonu ležela kupa desek na 78 a 33,3 otáček.
U zdi stálo pianino. Klávesy byly pokryté prachem. Bylo zřejmé, že na něm nikdo dlouho nehrál. Když zvedli sedátko stoličky u pianina, našli knihu s výstřižky.
Knihy s výstřižky vyvolávají otázky.
Vytvořila a vedla tu knihu osoba, které se výstřižky týkají? Nebo materiály sbíral někdo jiný?
Nic nenaznačovalo, kdo do sešitu tak pracně a pečlivě nasbíral a nalepil různé výstřižky a rozmanité materiály.
Na první stránce v knize byl program z Royal Albert Hall v Londýně, kde triumfálně debutovala třiadvacetiletá ruská pianistka Světlana Ďalovičová. Hrála Čajkovského koncert b moll s Londýnskou filharmonií pod taktovkou Leonarda Horna. Shromážděné kritiky z londýnských
Timesů, Spectatoru a Guardianu byly nadšené a střídavě ji nazývaly „velkou hudebnicí“ a „vynikající virtuoskou“, chválily její „strhující temperament“, „schopnost citového prožitku“ a „bleskovou rychlost spojenou se skutečně geniální schopností dosáhnout vrcholu zvučnosti“.
Kritik z Timesů to shrnul takto: „Klavír se v rukou slečny Ďalovičové stává druhým orchestrem, skoro stejně mocným a výmluvným. Hudba byla nádherná, skvostná, bohatá barvou i prožitkem, jistě by uspokojila i samotného skladatele. Je třeba zaznamenat, že Londýn už po mnoho sezón nepřijal žádného pianistu tak bouřlivě. Jedná se o skutečnou osobnost, pianistický talent, který nikdo nemůže podceňovat nebo ignorovat.“
O šest měsíců později následoval podobně triumfální koncert v Carnegie Hall v New Yorku a pak tři koncerty v Evropě, jeden s orchestrem La Scaly v Miláně, druhý s Pařížským symfonickým orchestrem a další s Concertgebouw Orchestra v Holandsku. V rychlém sledu vystoupila s recitály ve Švédsku, Norsku a Dánsku, pak hrála pětkrát ve Švýcarsku a rok zakončila koncerty ve Vídni, Budapešti, Praze, Lutychu, Antverpách, Bruselu a pak znovu v Paříži. Nebylo překvapením, že v březnu následujícího roku byla čtyřiadvacetiletá umělkyně poctěna profilem v Timesech. Titulní fotografie ukazovala vysokou blondýnu v černé róbě, sedící u velkého piana, její dlouhé štíhlé prsty spočívaly na klávesách. Ve tváři měla sebejistý úsměv.
Detektivové otáčeli další stránky sešitu.
Rok za rokem oslavovala jedna kritika za druhou její mimořádné interpretační schopnosti. Všude ve světě byla přijímána stejně vřele. Slova jako „úžasný talent“, „božská škála výrazu“, „ohromující technika“ a „lví rozmach a síla“ byly zcela obvyklé ve všem, co o ní kdy kdo napsal.
Vypadalo to, jako by kritici a recenzenti nedokázali najít dostatečně bohatý slovník, který by popsal fenomenální umění této ženy. Když jí bylo třicet čtyři, vzala si rakouského manažera jménem Franz Helder...
„Tak tady to máme,“ řekl Hawes. „Paní Helderová.“
„No jo.“ ... a o rok později se jí narodilo její jediné dítě, které pojmenovali Maria po manželově matce. Ve čtyřiceti třech letech, když Marii bylo osm let, přesně dvacet let poté, co Světlana Ďalovičová strhla londýnské obecenstvo, se vrátila do Londýna a vystoupila na nezapomenutelném koncertě v Royal Albert Hall. Kritik z londýnských Timesů projevil pozoruhodný nedostatek britské zdrženlivosti, když označil představení jako „vrcholně šťastný počin“ a pokračoval tím, že Světlanu nazval „divokým tornádem z ruských stepí“.
Pak následovalo desetileté období, kdy se neobjevila v koncertních sálech... „Špatně se mi cestuje,“ řekla novinářům. „Letadel se bojím a ve vlaku nemohu spát. A kromě toho, z mé dcery se stává mladá dáma a potřebuje, abych se jí víc věnovala.“ Během tohoto období se zabývala výlučně nahráváním desek pro RCA Victor. Na drážkách desky poprvé zazněl její koncertní debut, Čajkovského klavírní koncert b moll, a pak Brahmsova symfonie d moll, jedna z jejích nejoblíbenějších. Pokračovala interpretací děl Mozarta, Prokofjeva, Schumanna, Rachmaninova, Beethovena a Liszta a vždy přitom pečlivě sledovala původní záměr skladatele, což byla umělecká důslednost, která jednoho recenzenta přiměla k tomuto výroku: „Tyto nahrávky odhalují, že Světlana Ďalovičová je virtuózní hudebnice, která beze zbytku ctí ideu díla i skladatele.“ Krátce po smrti svého manžela se Světlana triumfálně navrátila na koncertní pódium a před Carnegie Hall dala přednost místu, kde zažila svůj první obrovský úspěch - londýnské Royal Albert Hall. Lístky na toto jediné vystoupení po mnoha letech byly vyprodány během hodiny a půl.
Její dceři tehdy bylo osmnáct. Světlaně třiapadesát. Zahrála Bachovu Tokátu C dur v Busoniho úpravě, Shumannovu Fantazii v C, Skrjabinovu sonátu číslo 9 a Chopinovu Mazurku, Etudu a Baladu. Publikum se jí odvděčilo bouřlivými ovacemi. Celý večer byl naprostý triumf.
Ale pak...
Ticho.
Po tomto koncertě, který se odehrál před třiceti lety, už v sešitu s výstřižky nic nebylo. Vypadalo to, jako by tato skvělá a proslulá umělkyně zmizela ze zemského povrchu.
Až do teď.
Do téhle chvíle, kdy žena, kterou správce budovy znal jako paní Helderovou, ležela mrtvá na podlaze promrzlého bytu v půl jedné po půlnoci za nejchladnější noci toho roku.
Zavřeli sešit.
Scénář zločinu, jak jej podali Monoghan a Monroe, zněl docela pravděpodobně. Žena si jde do obchodu koupit láhev alkoholu. Zloděj vleze do bytu oknem, protože se domnívá, že byt jet prázdný. Většina bytů bývá vykradena během dne, kdy lze předpokládat, že nikdo není doma.
Ale někteří nešikovní zlodějíčkové - buďto zoufalí feťáci nebo začátečníci - vlezou do bytu, kdykoliv je to popadne, ve dne nebo v noci, stačí jim pocit, že to určitě klapne. Dobře, představte si, že zloděj vidí, že v bytě nesvítí žádné světlo, vypáčí okno - ačkoliv technici na okně nenašli žádné stopy po páčidle - a dostane se do bytu.
Zvyká si na tmu a seznamuje se s místem. Když tu náhle uslyší, jak do zámku vklouzne klíč. Dveře se otevřou, najednou se rozsvítí světlo a před ním stojí stará vyděšená ženská s hnědým papírovým sáčkem v jedné ruce a s kabelkou v druhé. Zloděj zpanikaří. Zastřelí ženu dřív, než stačí vykřiknout. Pak ještě navrch zastřelí kočku. Někdo na patře zaslechne výstřely a začne křičet. Správce běží nahoru a zavolá policii. V té době už zloděj dávno vylezl oknem a je pryč.
„Chcete tu kabelku?“ zeptal se jeden z techniků.
Carella se otočil od malého psacího stolku, který s Hawesem právě prohlíželi.
„Protože my už jsme s ní skončili,“ dodal technik.
„Nějaký otisky?“
„Jenom malý ženský otisky. Určitě patří oběti.“
„Co v tý kabelce bylo?“
„Nic. Byla prázdná.“
„Prázdná?“
„Pachatel ji musel vysypat na podlahu a shrábnout všechno, co v ní bylo.“
Carella si to chvíli promýšlel.
„Myslíte, že oběť nejdřív zastřelil? A pak vysypal kabelku a sbalil všechno, co v ní bylo?“
„No... asi jo,“ pokrčil rameny technik.
Teď to znělo divně i jemu.
„Proč prostě rovnou neutekl s celou kabelkou?“
„Poslechněte, takovýhle lidi přece dělají nepochopitelný věci.“
„Jo,“ souhlasil Carella.
V duchu se ptal, jestli žena měla v kabelce peníze, když si šla ven koupit pití. ,
„Ukažte, podívám se na ni.“
Technik mu podal kabelku.
Carella do ní nakoukl a pak ji obrátil vzhůru nohama. Nic z ní nevypadlo. Znovu se do ní podíval. Nic.
„Steve?“ zavolal Cotton Hawes od psacího stolu.
„Peněženka,“ zamával peněženkou nad hlavou.
V peněžence byla kreditní karta Visa s fotografií Světlany Helderové v levém horním rohu.
Bylo tam také sto dolarů v deseti, pěti a jednodolarovkách. Carella si kladl otázku, jestli měla v místním obchodě s nápoji otevřený účet.
Když vyšli na chodbu, oslovila je žena, která sála u dveří sousedního bytu: „Promiňte...“
Hawes si ji prohlédl.
Sedmadvacet, osmadvacet, pomyslel si, štíhlá tmavovlasá žena s poněkud exotickými rysy. Přízvuk prozrazoval, že pochází ze Středního východu nebo přinejmenším ze Středozemí. Velmi tmavé hnědé oči.
Žádné nalíčení, žádný lak na nehty. U krku si pevně svírala vlněný šál. Pod ním měla župan a na nohou červené kostkované pantofle lemované beránčí kožešinou. Zde na chodbě bylo o trošičku tepleji než venku na ulici. Ale jenom o trošičku. Ve většině budov v tomto městě se okolo půlnoci vypínalo topení. Teď bylo tři čtvrtě na jednu.
„Vy jste ti detektivové?“ zeptala se.
„Ano,“ přikývl Carella.
„Jsem její sousedka.“ Čekali.
„Karen Toddová,“ představila se.
„Detektiv Carella. Můj kolega, detektiv Hawes. Těší nás.“
Ani jeden z detektivů jí nepodal ruku. Ne snad, že by nesnášeli ženy, ale prostě proto, že policajti si zřídkakdy podávají ruku s takzvanými civilisty. Stejně tak policajti nenosí deštník. Jak uvidíte chlapíka stojícího v prudkém lijáku na rohu ulice s rukama v kapsách, vsaďte se, že to je tajný policista.
„Byla jsem venku,“ řekla Karen Toddová. „Správce mi pověděl, že ji někdo zabil.“
„Ano, to je pravda,“ souhlasil Carella a sledoval její oči.
Nic v nich nezajiskřilo. Téměř nepřítomně přikývla.
„Kdo jí mohl chtít ublížit?“ řekla. „Taková něžná duše.“
„Jak dobře jste ji znala?“ zeptal se Hawes.
„Jen tak, občas jsme si povídaly. Bývala známá, hrála na piano, věděli jste to? Světlana Ďalovičová, pod tímhle jménem hrála.“
Prý hrála na piano, pomyslel si Hawes. Skvělá umělkyně, vynikající klavíristka, jejíž fotografie se objevila na titulní stránce časopisu Time. A prý hrála na piano.
„Teď už měla ruce celé zkroucené,“ řekla Karen a zavrtěla hlavou.
Detektivové se na ni podívali.
„Artritida. Povídala mi, že má neustále bolesti. Všimli jste si někdy, jak špatně jde otevřít lahvička, v níž je lék na utišení bolesti? To proto, že Amerika je plná pitomců, který se snažej ubližovat lidem. Ale kdo mohl chtít ublížit jí?“ zeptala se znovu a zavrtěla hlavou. „Měla neustale strašné bolesti. To ta artritida. Tedy vlastně osteoartritida, tak tomu doktor říkal. Jednou jsem tam s ní byla. U doktora. Povídal mi, že ji převádí na voltaren, protože naprosyn už jí nezabírá. Pořád jí zvyšoval dávky. Bylo to opravdu moc smutné.“
„Jak dlouho jste ji znala?“ zeptal se Carella.
Byl to jen jiný způsob, jak se zeptat: Jak dobře jste ji znala? Ani na chvíli nevěřil tomu, že Karen Toddová má něco společného s vraždou staré ženy, ale jeho matka mu jednou řekla, že každý je podezřelý, dokud se neprokáže opak.
„Seznámila jsem se s ní, když jsem se sem přistěhovala.“
„Kdy to bylo?“
„Před rokem v říjnu. Vlastně patnáctého.“
Den narození velkých spisovatelů, pomyslel si Hawes, ale neřekl nic.
„Teď tu bydlím už něco přes rok. Vlastně patnáct měsíců. Přinesla mi dárek na uvítanou do nového bytu. Bochník chleba a krabičku soli. Má to prý přinášet štěstí. Byla z Ruska, víte. Tam mívali tradice. My v Americe už žádné tradice nemáme.“
Omyl, pomyslel si Carella. Tady se stala tradicí vražda.
„Bývala tam velká hvězda,“ pokračovala Karen. „No, tady vlastně taky.“
Nepěkný zlozvyk, to její „vlastně“.
„Vyprávěla mi historky o tom, jak po celém světě hrávala pro tu nejvybranější společnost. Měla spousty vzpomínek.“
„Kdy vám tyhle historky vyprávěla?“
„Často při čaji. Někdy jsme si spolu odpoledne vypily čaj.“
„U ní v bytě?“
„Ano. To byla další tradice. Odpolední čaj. Měla nádherný servis. Čaj jsem ale musela nalévat já, kvůli těm jejím rukám. Sedávaly jsme a poslouchaly desky, které natočila, když byla slavná. A v pozdním odpoledni jsme popíjely čaj. Nějak mi to připomínalo T. S. Eliota.“
Mně taky, pomyslel si Hawes, ale zase nic neřekl.
„Takže když jste říkala, že jste se občas daly do řeči, myslela jste tím tyhle návštěvy u ní v bytě...“
„Ano.“
„ .. když jste spolu poslouchaly hudbu.“
„Ano. Vlastně, u mě bytě jsme se scházely taky. Někdy večer. Zvala jsem ji. Dělaly jsme si občas menší večeři. Byla sama, opuštěná a... víte, nechtěla jsem, aby začínala tak moc pít už zkraje večera. V noci totiž měla sklon pít víc.“
„Víc...“
„No, vlastně... začínala pít, hned když se ráno probudila. Ale v noci... no... občas se opila do němoty.“
„Jak to víte?“ zeptal se Hawes.
„Řekla mi to. Byla ke mně upřímná. Věděla, že s tím má problémy.“
„Dělala s tím něco?“
„Bylo jí osmdesát tři. Co s tím mohla dělat? Ta artritida byla hrozná. A taky nosila naslouchátko. A v poslední době jí začínalo zvonit v uších a hvízdat v hlavě, jako konvice, víte? A občas slyšela takový rámus, jako když rachotí těžké stroje, Bylo to opravdu strašné. Povídala, že její ušní doktor jí chtěl poslat na testy k neurologovi. Ale ona se bála.“
„Kdy to bylo?“ zeptal se Hawes.
„Před Dnem díkůvzdání. Bylo to opravdu strašně smutné.“
„Tyhle odpolední čaje,“ řekl Carella, „ty vaše večeře... byl tam s vámi ještě někdo jiný? Kromě vás a slečny Ďalovičové?“
Nějak se mu to líbilo víc než paní Helderová. To asi ta titulní stránka Time, pomyslel si. Neměla by skončit jako nějaká paní Helderová.
„Ne, jenom my dvě. Vlastně si ani nemyslím, že by měla nějaké jiné přátele. Jednou mi řekla, že všichni lidé, které znala, když byla mladá a slavná, už jsou po smrti. Tipla bych si, že jediný, koho měla, jsem byla já. A kočka. Měla chudáka Irinu moc ráda. Co se s ní teď stane. Půjde do nějakého útulku?“
„Slečno, tu kočku zabili taky,“ řekl Hawes.
„Páni. Páni,“ zašeptala Karen a na chvíli ztichla. „Chodívala každé ráno ven, aby té kočce koupila čerstvou rybu, dovedete si to představit? Ať bylo zima, jak chtělo. Stará paní s artritidou. Irina ryby milovala.“
Její hnědé oči se náhle zalily slzami. Hawes měl chuť vzít ji do náručí a utěšit.
Místo toho se zeptal: „Měla nějaké příbuzné?“
Lidi, které budeme muset informovat, pomyslel si Carella. Málem si povzdychl.
„Má vdanou dceru v Londýně.“
„Víte, jak se jmenuje?“
„Ne.“
„Měla někoho tady v Americe?“
„Myslím, že vnučku, tady někde ve městě.“
„Setkala jste se s ní někdy?“
„Ne.“
„Věděla byste, jak se jmenuje?“
„Ne, bohužel.“
„Zmínila se někdy slečna Ďalovičová o nějakých výhružných dopisech nebo telefonátech?“
„Ne.“
Jen ji proklepni, pomyslel si Carella.
„Nevšimla si někdy někoho, jak tu slídí po domě...?“
„Ne.“
„Nebo ji sleduje...?“
„Ne.“
„Víte o nějakých nepřátelích, které mohla mít?“
„Ne.“
„O někom, s kým by měla spory?“
„Ne.“
„O někom, s kým se pohádala?“
„Ne...“
„Nebo že by se s někým nesnášela?“
„Ne.“
„Nedlužila někomu peníze?“
„O tom pochybuju.“
„Nedlužil někdo peníze jí?“
„Byla to stará paní, žila ze sociální podpory. Co by asi tak mohla někomu půjčit?“
Sklízela ovace na všech kontinentech, pomyslel si Hawes. A skončí na podpoře v takovéhle díře na Lincolnově ulici. Po odpolednech popíjí čaj a whisky. A poslouchá staré desky. Prsty celé zkroucené.
„Ta její vnučka,“ pokračoval, „viděla jste ji někdy?“
„Ne, nikdy jsem se s ní nesetkala. Už jsem vám to přece řekla.“
„Ale já se vás ptám, jestli jste ji někdy viděla. Třeba vycházet ze dveří bytu. Nebo na chodbě. Chodila sem někdy na návštěvu? Na to se ptám.“
„Ne, to ne. Myslím, že spolu nevycházely dobře.“
„Takže s někým přece jenom spory měla,“ ozval se Carella.
„No, ale to je v rodině,“ odbyla to Karen pokrčením ramen.
„To vám řekla slečna Ďalovičová, že spolu nevycházely?“
„Ano.“
„Kdy to bylo?“
„Asi tak před dvěma třemi měsíci.“
„Pověděla vám o tom jen tak, zčistajasna?“
„Ne, stěžovala si, že její jediná dcera žije tak daleko, v Londýně...“
„A jak jste došly k vnučce?“
„Prostě jen řekla, kdyby tak s Priscillou líp vycházely...“
„Tak se jmenuje?“ zeptal se Hawes hned. „Ta vnučka?“
„Aha, ano. Promiňte, nevzpomněla jsem si, že to vím, dokud mi to teď nevyklouzlo z pusy.“
„Priscilla... a jak dál?“
„To nevím.“
„Možná na to přijdete.“
„Ne, myslím, že jsem to ani nikdy nevěděla.“
„Dozvíme se to z nekrologu,“ řekl Carella. „Dneska ráno.“
Byla přesně jedna hodina.
Majitel obchodu s nápoji jim sdělil, že v sobotu večer mívá nejlepší kšefty. O sobotách vydělá během poslední hodiny před zavírací dobou víc než kdykoliv jindy. Větší kšefty dělá jenom na Silvestra. A vůbec největší, když Silvestr připadne na sobotu. To nic nepřetrumfne. „Nejlepší kšeft za rok,“ tvrdil. „Mohl bych nechat otevřeno celou noc a prodat všechno, co mám na krámě.“
Už byla neděle, ale majitel obchodu měl stále pocit, že je sobota.
Musel si taky pořád připadat jako o Vánocích, ačkoliv už bylo jedenadvacátého ledna. Ve výloze červeně a zeleně blikal malý vánoční stromek. Všude ze stropu visely lepenkové štítky s nápisy, které nekonečně opakovaly ŠŤASTNÉ SVÁTKY. Na pultech a policích stály láhve alkoholu v dárkovém balení.
Majitel se jmenoval Martin Keely. Bylo mu asi tak osmašedesát devětašedesát. Byl to malý, podsaditý muž s opileckým nosem a širokými červenými šlemi, které s nosem ladily. Neustále přerušoval rozhovor, aby prodal další a další zboží. V tuto noční hodinu prodával většinou levné víno pobudům a žebrákům, kteří se sem trousili se svou celodenní kořistí.
Tohle město se po půlnoci mění. Na ulicích je vidět jiné lidi. Také v barech a klubech, které zůstávají otevřené. V podchodech a taxících. Je to docela jiné město a docela jiní lidé v něm.
Jeden z nich zabil Světlanu Ďalovičovou.
„V kolik hodin sem přišla, vzpomněl byste si?“ zeptal se Hawes.
„Okolo jedenácté.“
Což víceméně sedělo. Soused na patře říkal, že slyšel výstřely asi tak v jedenáct dvacet. Správce zavolal na číslo 911 pět minut potom.
„Co si koupila?“
„Láhev Four Roses.“
Přesně ta jí vypadla z ruky na podlahu, když ji někdo zastřelil.
„Kolik to stálo?“
„Osm dolarů a devadesát devět centů.“
„Jak za to platila?“
„V hotovosti.“
„Přesně?“
„Co tím myslíte?“
„Dala vám přesně osm dolarů a devadesát devět centů?“
„Ne, dala mi desetidolarovou bankovku. Vrátil jsem jí drobný.“
„Kam si ty drobný dala?“
„Do tý malý peněženky, co měla s sebou. Vytáhla z peněženky pětku a dala mi ji. Já jí vrátil jeden dolar a jeden cent. Dala si to do tý peněženky.“
„Ta dolarovka byla mince?“
„Ne, ta dolarovka byla bankovka.“
„A říkáte, že si ty drobný dala do kabelky?“
„Ne, dala si je do tý svý peněženky. Malá peněženka to byla. Peněženka na drobný. Taková ta s těma dvěma pacičkama, jak je s cvaknutím otevřete palcem a ukazovákem. Peněženka, víte?“ opakoval a zdálo se, že začíná být až nepřiměřeně rozčilený. „Víte, co to je peněženka? Peněženka není kabelka. Peněženka je peněženka. Copak v tomhle městě už nikdo nemluví anglicky?“
„Kam si tu peněženku dala?“ zeptal se Carella klidně.
„Do kapsy od kabátu.“
„Do kapsy od kožichu,“ přikývl Carella.
„Ne, neměla na sobě kožich. Měla na sobě látkovej kabát.“
Detektivové se na něj překvapeně podívali.
„Jste si tím jistý?“ zeptal se Hawes.
„Naprosto. Obnošenej modrej látkovej kabát. A šátek na krku měla. Hedvábnej, myslím. Něco takovýho. Hezkej. Ale už asi pamatoval lepší časy.“
„Látkový kabát a hedvábný šátek,“ zopakoval Carella.
„Jo.“
„A říkáte, že když sem přišla včera večer v jedenáct...“
„Ne, to vůbec neříkám.“
„Vy neříkáte, že měla na sobě kabát a hedvábný šátek?“
„Neříkám, že přišla včera večer v jedenáct.“
„Když nebylo jedenáct, kolik hodin tedy bylo?“
„Ale bylo jedenáct. To sedí. Jenže to bylo včera v jedenáct dopoledne.“
Peněženku na drobné našli v kapse modrého kabátu, který visel ve skříni v ložnici.
Byl v ní jeden dolar a jeden cent.
i PDF 
.