Ed McBain
překlad: Alena Maxová

OSM ČERNÝCH KONÍ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

12

Před vyloupením Gruberova nákupního centra zamýšlel Hluchý někoho na koně najmout - tak jako si najal Vodboucha na auta a na služebnu. Nerad se sám špinil. Protivilo se mu i to, že mu nezbylo než uříznout ucho tomu pobudovi, ale ti hňupové ze sedmaosmdesátky museli už jednou pochopit. Hluchý si potrpěl na čistotu, úhlednost a přesnost. Vánoční radovánky, které plánoval pro potěšení detektivů pracujících ve staré policejní stanici na Groverově třídě, měly původně souviset s vyloupením obchodního domu. Ať si hoši nejdřív uvědomí, že v tomhle policejním revíru si může on dělat, co se mu zlíbí: úspěšně se vloupat, úspěšně zmizet a nakonec jim úspěšně vtlouct do hlavy, že už nestrpí, aby strkali nosy do jeho záležitostí. S našimi styky je amen, na neshledanou, pánové!

Změnil názor, když vloupání skončilo katastrofou.

A zase náhodou!

Tolik námahy, a nic z toho!

Už se zlobil.

Normálně si na přemrštěné city nepotrpěl. Ženská v posteli pro něj nebyla předmětem lásky, nýbrž pouze něčím, co ovládá. V jeho slovníku milovat znamenalo riskovat. Elizabeth Turnerová se dopustila osudné chyby, když se do něho zamilovala a dala v sázku všechno. Prosila ho, aby upustil od akce v Gruberově nákupním centru, aby změnil způsob života, aby se s ní přestěhoval do jiného města, zapomněl na minulost.

Láska k němu ji mohla přivést k nebezpečně nečekaným činům. Mohla navštívit policii a varovat ji před nastávající akcí. A pak by následovala plačtivá scéna, kdy by se přiznala ke své nepředloženosti a znova ho uprošovala, aby akci, když je teď díky ní znemožněná, odvolal.

Nikdy mu ničím takovým nevyhrožovala, věděla moc dobře, že si to nesmí dovolit, ale z jejího změněného chování vycítil lítost nad tím, že mu poskytla informace a že by „z lásky k němu“ mohla provést nějakou pošetilost. Hluchý se ze všeho nejvíc obával dobrých úmyslů počestných lidí - kolosálních bloudů tohoto světa.

Nezabil ji však ve vzteku.

Ve skutečnosti ji zabil hned potom, co se s ní pomiloval, ať už to znamenalo cokoli. Dva lidé, kteří „se milují“. Dvě udýchaná individua - i když on nedýchal tak prudce jako ona - společně vytvářejí cosi mokrého, čemu se říká - žvásty, nic víc - LÁSKA. Dodavatel a smluvní strana vášnivě spolupracují na „milování“.

Láska.

To slovo má tolik plošek jako diamant.

Láska. i

S láskou můžete vyrobit židli - ale taky bombu.

Milovat se dají peníze - i když se o ně v nepovedené akci na Štědrý den přijde.

Lásku může cítit Elizabeth a z lásky se může podřizovat tak dlouho, dokud ze samé lásky nezačne pochybovat.

Lásku lze zavraždit.

Ale beze zloby.

Hned po polibku smrti.

Když se jeden pupínkovatý výrostek zeptá podobně vyhlížejícího kámoše: „Hele, vole, a co láska?“, říká fakticky: „Dala si říct?“

Elizabeth Turnerovou nemusel Hluchý k ničemu přemlouvat.

Nabídla se mu z vlastní vůle a on ji bez dlouhých cirátů zastřelil hned potom. Klečela před ním se skloněnou hlavou a očekávala bůhvíjaké další rozkoše zezadu.

Beze zloby.

Ale teď už se zlobil, a doopravdy.

Starý cihlový arzenál mezi První ulicí a Sebastianovou třídou se používal k ustájení koní už déle, než si sousední starousedlíci pamatovali. Podle městské kroniky tam bylo kdysi ustájeno až sto koní patřících tehdy elitní jízdní policii. Příslušníků brigády Zlatého nugetu, jak jim závistivě přezdívali kolegové od policie, během let ubývalo - dva po sobě úřadující starostové věřili, že muži v sedle příliš připomínají kozáky - a tak časem jízdní policie vzala za své. Muži na koních se uplatňovali jen při slavnostních příležitostech, kdy se očekávala velká shromáždění davů. Například předchozí večer se objevilo dvanáct jízdních policistů na Stemu, kde statisíce lidí očekávaly příchod Nového roku. Koně, na nichž sedělo oněch dvanáct policistů, pocházeli ze stáje ve starém arzenálu za budovou 87. revíru, kde bylo ještě dalších dvanáct koní. Ty dva tucty byly pozůstatkem někdejší pyšné kohorty. Většina koní byla hnědá, jen deset bylo černých.

Na Nový rok měl v arzenálu službu pouze jeden policista. Dokonce i ve dnech, které nebyly státem uznávanými svátky, tam byli nanejvýš tři lidé; podkoní - celkem čtyři - byli zaměstnanci státu, nikoli příslušníci policie. Na Nový rok tam byl jen jeden. On i policista trpěli strašlivou kocovinou.

Byl studený deštivý den - špatný zvěstovatel pro příští rok.

Člověk, který přišel do arzenálu, držel v ruce bílou lepenkovou krabici a bílý papírový sáček. Přistoupil k velkým dřevěným dveřím s železnými závorami, zaklepal a čekal.

Službu konající strážník pootevřel dveře a vykoukl do deště.

„Má bejt?“ řekl.

„Mám pro vás pizzu a pití,“ řekl muž před vraty.

Měl na sobě černý trenčkot, byl světlovlasý a bez klobouku. V uchu měl sluchadlo.

„My jsme si pizzu neobjednali,“ řekl strážník a chystal se zavřít dveře.

„Posílá vám to sedmaosmdesátka,“ řekl muž.

„To snad ne!“ řekl strážník.

„Můžu dovnitř?“ řekl ten člověk. „Tady je dost mokro.“

„To se ví, poď,“ řekl strážník.

Cizí člověk vešel do arzenálu. Strážník za ním zavřel dveře. Zabouchly se s třeskem - nebo se mu to při jeho kocovině zdálo, ale byla to rána, že sebou škubl. Arzenál páchl koňmi a hnojem. V hloubi jeho jeskyňovitých prostor zaržál kůň.

„Nemaj rádi déšť,“ řekl strážník.

„Kam vám to mám dát?“

„Poď s tím sem do kanceláře.“ řek! strážník.

Kancelář byla malý kamrlík, na zdech dosud visely vlajky jednotlivých pluků. Seděl tam podkoní s nohama na stole.

„To to voní,“ řekl.

„Dáreček od mládenců ze sedmaosmdesátky,“ řekl příchozí a položil krabici na psací stůl. „Mysleli, že byste mohli mít hlad, když tu tak čučíte na Nový rok sami.“ Z bílého papírového sáčku vytáhl dvě pepsikoly a postavil je na stůl vedle krabice s pizzou. Sáhl do kapsy pro otvírák a otevřel obě láhve. Víčka se odloupla snadno a nehlučně, bublinky nevyprskly ani nezasyčely.

„Hodňounký,“ řekl strážník.

Neznal nikoho ze sedmaosmdesátky. On sám patřil k policistům přezdívaným Lučištníci a kdysi býval členem jízdní policie. Oficiálně k ní dosud patřil, ale na koni už nejezdil a ani neměl dovoleno nosit zbraň - odtud měl on a jiní jemu podobní přízvisko Lučištníci. Policejní ředitelství mu odebralo koně a zbraň před třemi lety, kdy vjel na velkém černém hřebci do tisícihlavého davu a začal do něj pálit. Byl tehdy opilý. Nikdo nebyl zraněn, ale kůň, který se při střelbě z pistole lekl, narazil do kandelábru a zlámal si nohu. Musel být zastřelen. Milovníci zvířat z celého města vznesli protest.

„S čím je?“ zeptal se podkoní.

Mezitím otevřel krabici. Ten, co ji přinesl, okouněl, jako by očekával spropitné.

„Salám a sýr,“ řekl.

Strážník a podkoní se na sebe dívali, nevěděli, kolik mají za takovou službu dát. Venku je zima a prší a člověk přinese pizzu.

„Radši jezte, než to vystydne,“ řekl.

Podkoní si ukrojil kus pizzy a zakousl se do ní.

„Mňam,“ řekl.

Sáhl po jedné láhvi pepsi, naklonil si ji k ústům a napil se.

„Moc čerstvá není,“ řekl.

Strážník si vzal kus pizzy.

„Teplá a dobrá,“ řekl. „Chceš taky kousek?“ zeptal se toho člověka.

„Ne, díky.“

„Máš drobný?“ zeptal se strážník podkoního a sáhl po druhé láhvi.

„Mám, moment,“ řekl podkoní. Ukousl si ještě kus pizzy, zalil ji ne moc čerstvou pepsikolou a pak sáhl do kapsy.

„Ne, to je v pořádku,“ řekl ten člověk. „Všechno nejlepší v Novým roce vám přeju.“

„Vážně nechceš kousek?“ zeptal se podkoní.

„Jen se trošku ohřeju a vypadnu,“ řekl ten člověk.

„Tak se posaď, posaď se,“ řekl strážník a zase si přihnul z láhve.

Strážník a podkoní seděli, jedli pizzu a popíjeli pepsikolu. Někde v arzenálu zařehtal kůň. Příchozí si mnul ruce, aby se zahřál.

Za deset minut leželi strážník a podkoní v bezvědomí v kanceláři na podlaze.

Hluchý se usmál.

Chloralhydrát zaúčinkoval rychle a spolehlivě. Sáhl do kapsy trenčkotu a vytáhl pistoli. Když šel k boxům, kde byli koně, připevnil si na její hlaveň dlouhý tlumič.

Osmý den vánoční byl státem uznávaný svátek, a tak se od Hluchého nic nečekalo. Ve svátek se pošta neroznáší. Balíky taky ne. Nepracuje ani žádná soukromá expresní a dodávková služba. Všude panuje klid a mír, jak se na Nový rok sluší.

Vůz Adam l byl vyslán do arzenálu v půl druhé odpoledne, protože ze sousedství někdo telefonoval, že slyší řičet koně.

Šestnáct koní ještě žilo, když tam oba policisti dorazili. Neřičeli. Jen oči měli v sloup zděšením a kvíleli jako plačky, jak to popsal jeden z těch dvou policistů, ale ten byl původem Ir.

Osm koní bylo mrtvých.

Všichni byli zastřeleni.

A byli to ti černí.

Teď už přestávala všechna legrace.

Možná že to uříznuté ucho už taky nebyla legrace. To uříznuté ucho nemuselo být jen Hluchounova vizitka, ale navíc slib, že poteče krev.

Carella a Brown se dívali na mrtvé koně.

Všude kolem byla spousta krve.

„Nemá to smysl,“ řekl Carella.

Chtěl tím říct, že koně nic neprovedli.

Chtěl říct, že to byla nádherná, nevinná zvířata.

A osm je mrtvých.

Všichni černí.

Brown myslel na to, že tenhle masakr byl naplánován už v říjnu. Přeběhl mu mráz po zádech.

Oba muži dlouho stáli a dívali se na mrtvé koně.

Venku pořád ještě lilo jako z konve.

Déšť ustal až druhý den nového roku, v devátý den vánoční. Vystřídalo ho modré nebe a arktická zima. Vodbouchovi zima nevadila. Výbušniny musí být v suchu. Déšť by byl horší.

Dostat se dovnitř bylo snadnější, než Vodbouch očekával.

Vchod za ohradu z ostnatého drátu hlídal uniformovaný strážník, ale Vodbouch měl na sobě overal s plastikovou jmenovkou a barevnou fotografií, nad kterou stálo ISOLA, pol. řed., odd. vozidel. Dále byl vybaven příkazem na papíru s týmž záhlavím jako jmenovka, a ten ho opravňoval ke kontrole elektroinstalace ve všech patnácti vozidlech přidělených 87. policejnímu revíru.

Strážník u vchodu se podíval na jmenovku a řekl: „Co se děje?“

Vodbouch mu ukázal příkaz.

Strážník řekl: „Mluvils se seržantem?“

„Mluvil,“ řekl Vodbouch.

Ve skutečnosti nemluvil s nikým. Čím míň mluvíš, tím menší škoda, bylo jeho motto. Vejdi dovnitř, jako bys tam patřil, ať je to kde chce, vysvětluj, jen když jsi tázaný. Nechtěl se znova ukazovat ve stanici. Sice si oholil knír, který nosil celou tu dobu od návratu z Vietnamu, a taky si pořídil nedioptrické brejle, ale přece jen nechtěl riskovat, aby ho někdo poznal. Byl si jistý, že mu to vyjde, i kdyby se objevil seržant a zeptal se ho, co tu krucinál pohledává. Ukázal by mu znova papíry, řekl, že neměl potuchy, že se musí hlásit, když jde jen o kontrolu pár vozů, člověk myslel, že ho tu rádi uvidí, ne že ho málem vyhodí. Kdyby se dostal do úzkých, vycouvá z akce natotata. Žádnej džob nestojí za to, aby člověk seděl. S holým horním rtem a falešnýma brejlema bude doufat, že si ho nikdo nespojí s opravářem, který byl na Štědrý den nahoře ve služebně. Počítal s faktem, že většina lidí - včetně poldů - si všímá jen vnějších parádiček.

„Ty krámy stojí skoro všechny na ulici,“ řekl strážník. „Další směna nastupuje až ve tři čtvrtě na osm.“

Teď bylo 7.10. Úplné denní světlo nastane až v 7.22. Slabému světlu rozlévajícímu se za budovou stanice se někde na venkově říkalo, jak Vodbouch slyšel, šírání.

„Kouknu se na ty, co jsou tady teďka,“ řekl Vodbouch, „a ty ostatní věmu, až přijedou.“

„Odkdy se od vás chodí takhle až na místo?“ zeptal se strážník. „Dřív jsme vám vozili auťáky dolů do města do garáže, když se něco porouchalo.“

„Protože jsou svátky, máme dole plno.“

„Tak běž,“ řekl strážník. „Pámbu ví, že to potřebujou.“

Tak snadné to bylo.

87. revír byl rozdělený do osmi okrsků, z nichž každý disponoval jedním hlídkovým vozidlem vybaveným vysílačkou. Seržant měl k dispozici další auto i s řidičem, takže v neustálém provozu bylo celkem devět vozidel. Nádavkem tu bylo šest takzvaných pohotovostních vozů, ale ity byly vlastně nuceny sloužit, protože policejní auta - stejně jako policejní stanice - byla přetížena prací po celých čtyřiadvacet hodin denně a docházelo k častým poruchám. Skupina policistů často jela v devět hodin v jednom voze a už v jedenáct v jiném.

Mezi pohotovostními vozy a těmi, které tak často nahrazovaly, se nedělal žádný rozdíl. V žargonu policistů z revíru se všem říkalo „starej krám“ nebo „starý krámy“. „Starej krám“ to byl vždycky, ať do něj nasedali, nebo z něj vysedali. „Starej krám“ byla auta jednotlivě i všechna jako celek. Když se auto porouchalo, stal se z něj „zatracenej krám“. Kdyby někdo poslouchal motorizované policisty ze sedmaosmdesátky, jak v řeči házejí „krámama“ sem a tam, mohl si myslet, že jsou pověřeni dohledem nad malými obchodníčky. Za celou tu dobu mělo jen jediné auto své jméno. Byl to v celém revíru nejoblíbenější vůz, starý tahoun, který měl zřídkakdy poruchu. Říkali mu Sadie. Sadiin motor nakonec taky dosloužil a město rozhodlo, že bude levnější Sadie nahradit než opravit. Když zemřela, uspořádali jí policisti ze sedmaosmdesátky malou vzpomínkovou slavnost. Jejich oblíbenkyní zůstala.

Kvůli praxi byl všechen ten „starej krám’’ v revíru - jak běžně přidělované vozy, tak ty pohotovostní - využíván víceméně na základě systému rotace. Bylo tam taky několik neoznačených sedanů, v nichž jezdili detektivové, ale těm se „starej krám“ neříkalo. Každý vůz měl bílé dveře s městským znakem a číslem revíru, černé nárazníky a černou kapotu, bílou střechu s výstražnými světly. Neoznačená auta detektivů parkovala také na parcele za policejní stanicí, „starý krámy“ parkovaly buď tam, nebo před stanicí, šikmo k chodníku.

V době, kdy se Vodbouch pustil do práce, parkovalo na parcele za stanicí sedm pohotovostních vozů - šest pohotovostních a jeden pro seržanta. V 7.22, když se rozbřesklo, měl už čtyři auta hotová. V 7.40. když se začala na parcelu trousit auta, jež sloužila od půlnoci do osmi, měl hotová tři další a čekal jen na zbývající dvě. Jakmile dvojice policistů opustila hlídkový vůz, otevřel Vodbouch kapotu a mezi mřížku a chladič umístil krabici, v níž byla plastiková taška s černým prachem a dvěma a půl kilogramy dynamitu. K šasi vozu připevnil uzemnění. Pak rozpojil konektor, o němž věděl, že tam bude, a volně spojil očištěné konce obou kabelů. Kabely vedly do plastikové tašky s černým prachem a vedla tam i zápalná šňůra od dynamitu. V 7.45, když začaly vyjíždět vozy mající službu od osmi do šestnácti, odnášel Vodbouch své nářadí do nákladního vozu.

Strážníkovi u vchodu popřál šťastný a úspěšný nový rok, nasedl a odjel.

K prvnímu výbuchu došlo, když ti, co sloužili od šestnácti do půlnoci, měli už půlhodinu služby za sebou.

Posádka vozu Charlie 2 nastoupila v 15.50. Seržant, který byl mrcha pes, pokud šlo o „starý krámy“, přišel zkontrolovat vůz, jestli není někde poškrábaný nebo nabouraný a každou maličkost si zapsal kvůli porovnání, až se vůz vrátí v noci ve 23.45. Seržant se jmenoval Preuss a strážníci mu za zády říkali Průsak. Charlie 2 odjel v 15.55. V 16.15, po první objížďce, se policisti rozhodli zastavit na kafe. Řidič zůstal sedět a ten druhý se vrátil zpátky do auta v 16.22 s kelímkem kávy v každé ruce.

„Začíná se stmívat,“ řekl.

Řidič sáhl pravou rukou po kelímku a levou po spínači světel. Zatáhl za něj. Kabel, který Vodbouch přemístil od předních reflektorů a spojil s jeho uzemněním, byl rázem nabit proudem z dvanáctivoltové baterie. Volně spojené kabely ležící v plastikové tašce s černým prachem způsobily krátké spojení, vyskočila jiskra, prach se vznítil, zápalná šňůra vzplála a v dalším okamžiku vybouchl dynamit.

Bylo 16.23.

V 16.27, devatenáct minut před západem slunce, spatřil policista v hlídkovém voze Boy l muže běžícího po Culverově třídě do 2. okrsku. Policisti hlídkovali normálně vždycky ve stejném okrsku na základě teorie, že důvěrná znalost prostředí napomáhá prevenci zločinu. Jestliže hlídka zjistila něco. co se jí zdálo zvláštní - krámek zavřený, když měl mít otevřeno, houf prostitutek na neobvyklém místě -, okamžitě šla zkontrolovat situaci. Utíkající člověk byl podezřelý vždycky. Pokud chtěl někdo běhat po městě, musel být ve sportovním obutí a oblečení. Ostatní lidé jdou třeba rychle, ale jen zřídka běží. Utíkající člověk normálně oblečený obvykle prchá pryč od něčeho.

Ozbrojený policista ve voze Boy l řekl: „Před náma, Franku.“

„Vidím ho,“ řekl řidič.

Bylo 16.28.

Řidič zajel s vozem do proudu vedle chodníku. Člověk pořád utíkal.

„Ten má ale naspěch,“ řekl druhý policista.

Pozorovali ho.

„Chce jenom chytit autobus tamhle na roku,“ řekl řidič.

„Máš pravdu,“ řekl ten druhý.

Člověk nasedl do autobusu. Autobus se rozjel.

„Zachvilku bude tma,“ řekl ten druhý. „Radši roz...“

Řidič už sahal po spínači.

Okamžik nato vůz Boy l explodoval.

Když seržant Preuss vycházel ze stanice a zamířil k svému autu, podíval se na své digitální hodinky. Řidič šel hned za ním. Bylo 16.31. Hodinky prozradily i to, že je pondělí, 2. ledna. Hodinky jsou dneska s to říct člověku cokoli. Preuss znal někoho, kdo měl budík, kterému se řeklo „Stop“, když zazvonil, a on ho nechal spát ještě čtyři minuty.

Při nasedání do auta myslel Preuss na to, že jeden výbuch může být náhoda, ale že dva už jsou spiknutí. Bál se spiknutí od chvíle, kdy se stal seržantem. Věděl, že v tomhle městě by policie neměla šanci, kdyby se všichni ničemníci spojili a rozhodli se ji zlikvidovat.

Řidič strčil klíč do zapalování a otočil jím.

Vůz zařval a ožil.

A protože se valem stmívalo, sáhl řidič po spínači světel.

V 16.35 bylo vyřazeno všech osm hlídkových vozů. Zbývající dva přijaly naléhavý vzkaz 10-02, který znamenal Hlaste se nadřízenému. Pyrotechnici už byli na cestě do 87. revíru.

Ani jedno z těch dvou aut se do stanice nevrátilo.

Slunce zapadalo v 16.46.

To už explodovalo celkem devět vozidel - osm hlídkových a jeden seržantův.

Tři policisti byli mrtví - mezi nimi jedna žena - a pět se octlo v nemocnici, dva v kritickém stavu s popáleninami třetího stupně.

„Říká nám, že se namáháme marně,“ řekl Brown. Venku byla ukrutná zima a zamřížovaná okna ve služebně byla zamrzlá.

Byl desátý svátek vánoční.

Podle kalendáře na stěně 3. leden. Podle hodin 10.05. To ráno měli službu čtyři detektivové. Brown, Kling, Meyer a Carella. Všichni civěli na nepopsané formuláře, které jim Federální expresní služba dodala hned ráno. Formuláře vypadaly celkem nevinně. Standardní policejní formuláře. Dodávané policii na základě smlouvy s městskou tiskárnou.

„Říká nám, ať si píšeme ty svý hlášení, protože nám to je stejně houby platný,“ řekl Brown.

„Tohle jsou úřední listiny,“ řekl Kling. „Nedají se koupit. Musí je mít přímo z nějaký služebny.“

„Nebo z deseti služeben,“ řekl Carella.

„Dělá si z nás šprťouchlata,“ řekl Brown. „Jen si pište ty svý debilní zprávy, říká. Pište hlášení o osmi černejch koních a devíti autech...“

„A to měl tohle naplánovaný už v říjnu?“ zeptal se Meyer. „Že nám pošle deset formulářů, abysme mohli psát hlášení?“

„Deset formulářů, přesně,“ trval na svém Brown. „Na deset hlášení...“

„A to máme napsat hlášení taky na tuhle sračku?“

„Na jakou sračku?“ zeptal se Brown.

„Na tuhle. Na ty formuláře, co jsme dneska dostali.“

„Na ty se přece píšou sračky normálně, ne?“ řekl Brown a díval se po ostatních, jako by Meyer přišel právě o rozum. „Sračky se vždycky píšou na tyhle formuláře.“

„Já jsem myslel o nich.“

„Jako co?“

„No, jestli očekává, že napíšeme hlášení taky o těchhle formulářích?“

„Bůhsuď, co očekává,“ řekl Brown. „Ten chlap myslí za roh.“

„Takže on nám tedy říká, abysme napsali hlášení o tom stromku s hruštičkama? A o těch dvou obuškách...“

„Prosím tě, už to neopakuj, jo?“ řekl Kling. „Mám už toho všeho plný zuby.“

„Podívejme se, on toho má plný zuby,“ řekl Brown a zakroutil očima.

„Ne, proberme si to ještě jednou,“ řekl Carella. „Je to to jediný, co máme, tak si to zopakujme.“

Kling si vzdychl.

„Nejdřív ten stromek, ta hruška,“ řekl Carella.

„První svátek vánoční,“ řekl Brown. „Já jsem pořád tvrdil, že to bude dvanáct vánočních svátků.“

„Dejte mu medajli,“ řekl Meyer.

„S přivázaným uchem,“ řekl Carella.

„Abysme věděli, že je to od něho,“ řekl Brown.

„Pak dva obušky...“

„Ty se seženou snadno,“ řekl Kling.

„Zrovna tak troje pouta,“ řekl Brown.

„Jako nic.“

„Pak všechny ty věci z revírů po celým městě.

„Čtyři služební čepice, pět vysílaček, šest odznaků...“

„Oběžníky o hledaných osobách.

„Sedm jich bylo.“

„Musel je sebrat ve služebnách,“ řekl Brown.

„Neřekl bych. Mohl je sebrat v kterýkoli úřadovně.“

„A teď už začne jít do tuhýho,“ řekl Carella.

„Osm černejch koní,“ řekl Kling. „Šest bloků tady odtud.“

„A devět aut. Našich vlastních.“

Detektivové mlčeli.

„Deset formulářů,“ řekl Meyer.

„Ty teda po stěnách v úřadovnách nenajdeš,“ řekl Brown.

„Pocházejí z nějaký služebny,“ řekl Kling.

„Nebo z desíti služeben,“ opakoval Carella.

„Takže zítra dostaneme jedenáct služebních revolverů Speciál,“ řekl Brown.

„A ve čtvrtek bude velká hostina. Dvanáct pečenejch prasat.“

„A sto tanečnic,“ řekl Meyer.

„Kéž by,“ řekl Brown a pak se rychle ohlédl, jako kdyby se ve služebně najednou objevila jeho žena Carolina.

„Třeba už dá pokoj,“ řekl Kling. „Třeba byly ty auta, těch devět, poslední, a teď nám říká, že už skončil a že můžeme jít a napsat svý hlášení. Jak říká Artie.“

„A co potom ty Speciály zítra?“ zeptal se Meyer. „Jestli je ovšem pošle.“

„Bude to znamenat, že si je máme strčit někam,“ řekl Brown.

„Peče ty prasata, copak to nechápete?“ řekl Kling.

„Cože?“

„Prasata,“ řekl Kling. „Nás, poldy.“

„A co?“

„Ty jsi nikdy neviděl v televizi Slavnostní pečení?“

„Co to je?“ zeptal se Meyer.

„Legrace,“ řekl Kling. „Je to slavnostní večeře a účastníci posadí jednoho z nich na žhavý uhlí. To znamená, že o něm vyprávějí vtipy, dělají si z něj blázny - pečou ho zaživa. Tys o tom nikdy neslyšel?“

„Ty policajti včera se chudáci pekli, jen co je pravda,“ řekl Meyer.

Carella už hezkou chvíli mlčel.

„Tak mě napadlo...,“ řekl.

Detektivové se k němu otočili.

„Babička mi jednou vyprávěla, že v Neapoli... a v jiných italských městech asi taky... když umře nějakej významnej člověk, tak dají jeho rakev na velkej černej vůz a ten jede prostředkem ulice... a táhne ho osm černejch koní.“

Detektivové o tom přemýšleli.

„Že by nám oznamoval na další den nějaký pohřby?“ zeptal se Kling.

„Nejdřív osm černejch koní a pak mrtví poldové? Příští den?“

„Já nevím,“ řekl Carella.

Okna služebny zarachotila pod prudkým náporem větru.

„A co když,“ řekl Kling, „co když ty včerejší auta byly jeho poslední kousek?“

„Možný to je,“ řekl Carella.

Na pozvánce stálo:

Na kartičce byl stejným písmem naškrábán dovětek:

Andy Parker byl dojat.

Nikdy si neuvědomil, že poručíkova žena ví, jak se jmenuje.

Jestlipak se očekává, že přinese dárek?

4. ledna, byl to jedenáctý vánoční svátek, dodala pošta do služebny jedenáct koltů Speciál ráže 38. Nebyly nové. Už při zběžném pohledu se zjistilo, že ze všech se střílelo, i když třeba jen na cvičišti. Každý revolver měl vyražené číslo série. Při nahlédnutí do seznamů nositelů zbrojního pasu se ukázalo, že všech jedenáct revolverů patřilo jedenácti detektivům z různých policejních revírů ve městě. Žádný neohlásil ztrátu nebo krádež zbraně. Přijít o zbraň je pro detektiva ostuda.

„Jak jsem říkal,“ řekl Brown, „znamená to, že si máme strčit svý revolvery někam.“

„Ba ne,“ řekl Carella. „Oznamuje nám, že navštívil jedenáct různých služeben.“

„Třeba ne,“ řekl Parker. „Já znám pochůzkáře, co mají Speciály.“

„To je proti předpisům,“ řekl Brown.

„Pro strejčka Příhodu,“ řekl Parker. „A vůbec, co poučuješ jako skaut?“

Faktem však bylo, že osmiranný kolt Speciál si zvolila jako zbraň většina detektivů ve městě. Ti tři, kteří tu seděli u Carellova stolu, měli u sebe revolvery podobné těm, které tu před nimi ležely jako příruční arzenál.

„Bouchačku si dá sebrat jen blbec,“ řekl Parker a byl by rád věděl, jestli Carella a Brown jsou taky pozvaní na zítřejší večírek. „Měli bysme je zabalit jako dárky a poslat je zpátky těm idiotům, kterejm patří.“

A znova rozvažoval, jestli má přinést dárek nebo ne.

Vždyť já poručíka nemám ani moc rád, myslel si.