Ed McBain

SKLÁDAČKA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5

Je to špatné, když si člověk narazí hlavu, to vám poví každý doktor.

A je to ještě horší, když ho do té právě naražené hlavy vzápětí ještě kopnou, to by vám konec konců mohla říct i vaše maminka. Když si člověk narazí hlavu a ztratí vědomí, doktoři, kteří ho prohlížejí, trvají obvykle na tom, aby zůstal nejméně týden ve špitále, neboť bezvědomí signalizuje otřes mozku a otřes mozku může znamenat vnitřní krvácení.

Brown přišel k sobě po dvaceti minutách a šel na záchod zvracet. V pokoji bylo všechno obráceno vzhůru nohama. Ať už ho bacil kdokoli, prohledal místnost stejně důkladně jako nebožtík Eugen Edward Ehrbach prohrabal a zpřevracel byt nebožtíka Donalda Renningera. Brown ale nevnímal, že pokoj vypadá jako po zemětřesení, v první chvíli mu to vůbec nedošlo. Měl co dělat, aby doklopýtal k telefonu, což se mu podařilo, a aby zvedl sluchátko, což se mu nakonec také podařilo. Řekl recepčnímu z penziónu telefonní číslo Steve Carelly - domů, do Riverheadu - a čekal.

Asi po šestém zazvonění se ozvala Carellova hospodyně Fanny, která mu sdělila, že pan Carella je s manželkou někde v Isole a že je čeká až tak v jednu hodinu v noci nebo možná ještě později. Nechal Carellovi vzkaz, aby ho volal do Selby Arms, zavěsil a napadlo ho, že měl raději hned volat na pátrací oddělení, pokusil se proto znova zavolat dolů do recepce, když se ho znova zmocnila závrať. Klopýtl o postel, sesul se na ni jak široký tak dlouhý, a zavřel oči. Za chvilku šel znova na záchod, podruhé zvracet.

Když se vrátil na postel, zavřel oči a v příštím okamžiku usnul nebo znova upadl do bezvědomí.

Začínaly ranní hodiny noci.

Steve Carella dorazil na místo o třicet minut později. Zabušil na dveře pokoje číslo 502, ale nikdo se neozval, a tak dveře bez meškání otevřel paklíčem. Propletl se tou neuvěřitelnou spouští na podlaze přímo k posteli, kde Brown ležel v bezvědomí na rozpáraných a potrhaných matracích, uviděl obrovskou, nateklou bouli nad jeho okem, řekl:

„Artie?“ ale když nedostal žádnou odpověď, zamířil rovnou k telefonu. čekal, až se mu ozve recepční z centrály penziónu, když Brown zamumlal: „Já jsem ... docela dobrej.“

„Jako když tě přejede parní válec,“ řekl Carella a netrpělivě poklepal na vidlici telefonu.

„Nech toho, Steve. Jsem dobrej.“

Carella položil sluchátko, vrátil se k posteli a sedl si na okraj.

„Chci ti sem zavolat sanitku,“ řekl.

„Co z toho budeš mít, když budu týden mimo akci?“

„Roste ti druhá hlava - stejně velká jako ta první,“ řekl Carella.

„Nenávidím špitály,“ řekl Brown.

„Menší koma se ti ale docela líbí, co?“ zeptal se Carella.

„Nejsem v komatu. Vypadám na to?“

„Nejdřív ti musím sehnat led na tu bouli. Kristepane, to je ale boule.“

„Ten chlap mě přejel náklaďákem,“ řekl Brown.

Carella znova začal mačkat vidlici telefonu. Když se recepční ozval, řekl mu jízlivě: „Nevzbudil jsem vás náhodou?“

„Cože?“ řekl recepční.

„Sežeňte nějaký led a pošlete ho do pokoje číslo 502.“

„Roznášková služba na pokoje už nepracuje,“ řekl recepční.

„Tak zapracujte vy. Tady policie.“

„Hned, hned,“ řekl recepční a zavěsil.

„Někteří lidi si fakt vybírají k bydlení krysí díry,“ řekl Carella.

„Někteří lidi chtějí dodat věrohodnost svému inkognitu,“ řekl Brown a pokusil se o úsměv.

Nepodařilo se mu to. Otřásl se bolestí a znova zavřel oči.

„Viděls, kdo ti to udělal?“ zeptal se Carella.

„Viděl jsem ho, ale měl přes obličej punčochu.“

Carella zavrtěl hlavou.

„Od té chvíle, co se promítal první film, kde byl chlap s punčochou přes ksicht, nemáme na tapetě nic jiného než samé punčochy přes ksicht.“

Rozhlédl se po místnosti. „V pokoji taky odvedl pěknou prácičku, jen co je pravda.“

„Nádhera,“ řekl Brown.

„Můžeme mluvit o štěstí, že tě nechal naživu.“

„Proč by mě zabíjel? Nešel po mně, šel po té fotce.“

„Kdo myslíš, že to byl, Artie?“

„Můj partner,“ řekl Brown.

„Albert Weinberg.“

Někdo zaťukal na dveře. Carella šel otevřít. Recepční stál na prahu v pyžamovém kabátku a držel v rukou polévkovou mísu plnou kostek ledu.

„Musel jsem pro ně jít ob jeden blok do restaurace,“ postěžoval si.

„To je od vás ohromné, tisíceré díky,“ řekl Carella.

Recepční zůstal stát na prahu. Carella sáhl do kapsy a podal mu čtvrtdolar.

„Díky,“ řekl recepční kysele.

Carella zavřel dveře, zašel do koupelny, naskládal kostky ledu na ručník, přeložil ho a vrátil se k Brownovi.

„Tady to máš,“ řekl, „dej si to na tu modřinu.“

Brown kývl, vzal si obklad s ledem, přitiskl si jej na opuchlé oko a znova se otřásl bolestí.

„Jak víš, že to byl Weinberg?“

„Najisto to nevím.“

„Byl to velký chlap?“

„Když ti dá chlap řachu, tak ti vždycky připadá velkej,“ řekl Brown.

„Já myslím, jestli sis ho mohl opravdu dobře prohlídnout?“

„To ne, všechno se to stalo ...“

„... ve zlomku vteřiny,“ řekl Carella a oba se usmáli.

Brown se opět otřásl bolestí.

„Proč si teda myslíš, že to byl Weinberg?“

„Poněvadž jsem ho měl večer na telefonu,“ řekl Brown.

„Pověděl jsem mu, že jsme měli úspěch.“

„S kým ještě jsi mluvil?“

„S Irvingem Krutchem.“

„Takže to mohl taky být Krutch.“

„Jistě. Taky to mohla být má žena Caroline. S tou jsem taky mluvil.“

„Umí dobře zacházet s tupým nástrojem?“

„Jako většina ženských,“ řekl Brown.

„Co to oko?“

„Bolí to děsně.“

„Myslím, že bych ti přece jen měl tu sanitku zavolat.“

„Ne, to nedělej,“ řekl Brown. „Máme před sebou fůru práce.“

„Nejsi jediný policajt v tomhle městě,“ řekl Carella.

„Zato jediný, co dostal dneska v noci v téhle cimře nakládačku,“ řekl Brown.

Carella si povzdechl.

„Jedna věc ti může být útěchou,“ řekl.

„Co?“

„Že nedostal to, co chtěl. Mám to v psacím stole v šupleti, v blbárně.“

Přes Brownovy protesty bylo rozhodnuto (Brown de facto jenom protestoval, rozhodoval Carella), že zajedou do ambulance v Saint Catherine's Hospital, vzdálené od penziónu jenom dvanáct bloků, poněvadž prohlídka a ošetření byly nezbytné. Carella tam pořád ještě brblajícího Browna nechal ve dvě hodiny v noci, chytil si taxík a odjel do Weinbergova bytu v North Colmanu. Okolí v té předjitřní hodině připomínalo měsíční krajinu. Penzión, v němž Weinberg bydlel, byl jedinou budovou v ulici, kterou obyvatelé dosud neopustili. Majitelé domů totiž došli k názoru, že při zachovávání městských předpisů byla by údržba budov příliš nákladná, tito ctihodní byznysmeni též zjistili, že podobné drahé špásy není nikdo ochoten odkoupit, a jelikož měli pod čepicí, prostě z nich odtáhli a nechali řadu zchátralých činžáků na starost městu, které z toho danajského daru bylo štěstím celé bez sebe.

Před časem, a není to ani příliš dlouho, nastěhovali se do těchto budov celé kolonie hippies a otrapů, namalovali na cihlové vchody své pestré květinové znaky, spali na matracích rozložených od zdi ke zdi, kouřili marihuanu, přiváděli se do ráže kyselinou lysergovou a žili šťastným, bezstarostným životem příslušníků vandrácké komuny. Řadoví obyvatelé této zchátralé periferní čtvrti, kteří tu byli nuceni žít v důsledku jistých jazykových a rasových předsudků diskriminujících část občanů města, nemohli pochopit, jak sem někdo může přijít dobrovolně a z vlastní volby - ale brzo poznali své pappenheimské. Hippíci a otrapové, ti šťastní a bezstarostní příslušníci vandrácké komuny, nepotřebovali telefony - stačilo jim, že jsou ve styku s přírodou. Vynález pana Bella by se jim byl hodil pouze ve chvíli, kdy se zdivočelí domorodci z ghetta nahrnuli do jejich bytů, aby chlapce zmlátili, dívky znásilnili a sebrali jim z jejich skromného majetku aspoň to, co se dalo vrazit do zastavárny. Hippíci a otrapové usoudili, že tahle země nikoho není pro ně to pravé, je totiž čím dál tím obtížnější opakovat slovo „Láska“,když člověku pěst rozbíjí ústa, nebo když ve vedlejší místnosti na matraci vříská nějaká dívka. Stálí obyvatelé ghetta se tak mstili společnosti, která je donutila v takovém prostředí žít, příliš jim nedocházelo, že lidé, které týrají, se sami s touto společností rozešli, se společností, která existenci podobných ghett byla ochotna tolerovat. Byl to případ vandráka bijícího jiného vandráka, zatímco o pět bloků dál módní diskotéka U Rembrandta vycezovala do ulice rokenrolovou hudbu a dámy v kalhotách ze zlatých penízků a muži v tanečních mokasínech se smáli celou noc. Hippíci odešli, květinové znaky na průčelí budov vyrudly na slunci nebo je smyl déšť. Starousedlíci periferního ghetta se znovu ujali vlády nad svým problematickým teritoriem a jejich jedinými nepřáteli teď byly krysy, hemžící se ve zdech opuštěných činžáků.

Weinberg bydlel v zchátralém penziónu v ulici, která vypadala jako by do ní spadla vodíková puma. Dům stál s ošumělou důstojností uprostřed bloku domů, ve druhém patře svítilo jediné světlo. Jinak halila oprýskanou omítku tma. Carella vyklopýtal do nejvyššího patra, celou cestu se snažil ignorovat šramocení krys na schodišti, ačkoli mu po zádech běhala husí kůže. Když do čtvrtého patra dorazil, rozškrtl zápalku, našel na konci chodby byt 4C, přitiskl ucho na dveře a naslouchal. Náhodnému chodci, neobeznámenému s pracovními metodami policie - a bylo vskutku pravděpodobné, že takových náhodných chodců se na schodišti, kde je tma jak v pytli, vyskytnou ve dvě hodiny v noci celé davy - připadal by Carella nejspíš jako drobný čmuchálek, zvyklý špiclovat za dveřmi, což vlastně odpovídalo skutečnosti. Sloužil u policie už pěkných pár let, a přesto si nevzpomínal, že by kdy zaklepal na dveře, za nimiž mohl být nebezpečný zločinec, aniž nejdřív chvilku naslouchal. Teď poslouchal dobrých pět minut, nezaslechl však vůbec nic, teprve pak zaklepal.

Nikdo se mu neozval.

Ještě společně s Brownem se dohodli, že jeho návštěva u Weinberga nemá být návštěvou policisty. Místo toho se měl vydávat za jednoho z „přátel“, o nichž se Brown zmínil, přišel oplatit výprask, který Weinberg - podle všeho - jeho kumpánovi uštědřil. Jediný problém ovšem byl v tom, že za dveřmi se nikdo neozýval. Carella znova zaklepal. Weinberg předtím řekl Brownovi, že se pokusí sprovodit ze světa lahvinku whisky. Bylo možné, že by se nejdřív stavil v Selby Arms, bacil Browna -a zpřevracel byt, a pak se vrátil sem, do svého malého paláce, a sprovodil ze světa láhev rozveselováku? Carella zabušil na dveře potřetí.

Otevřely se dveře na druhém konci chodby.

„Kdo je tu?“ řekl ženský hlas.

„Alfův kamarád,“ odpověděl Carella.

„Co tu mlátíte na dveře, když je noc?“

„Musím s ním kvůli něčemu mluvit,“ řekl Carella.

Chodba byla tmavá a žena nerozsvítila světlo ani v bytě. Napínal zrak, aby ji v přítmí uviděl, ale rozeznal ve dveřích jen rozplizlý obrys, oblečený buď do bílé noční košile, nebo bílých šatů.

„On asi spí,“ řekla žena. „Stejně jako všichni ostatní tady kolem.°` „Tak proč nejdete spát taky, milostivá?“ řekl Carella.

„Sprosťáku,“ odpověděla žena a dveře zavřela.

Carella uslyšel klapnout zámek a pak těžkou západku Foxova speciálního zajišťovače, jak tvrdě zacvakla do výřezu ocelové destičky přišroubované v bytě na podlahu. Zalovil v kapse, vytáhl miniaturní baterku, posvítil si na Weinbergův zámek a pak vyštrachal svazek klíčů.

Vyzkoušel jich pět, než nalezl ten pravý, jímž dveře otevřel. Vyprostil klíč ze zámku, schoval celý svazek do kapsy, zlehka dveře pootevřel, vešel do bytu, tiše za sebou zavřel a zůstal stát v temnotě. Dýchal klidně a neslyšně.

V pokoji byla stejná tma jako na chodbě.

Někde vlevo ukapával do dřezu kohoutek vodovodu. Venku na ulici zakvílela do noci siréna hasičského vozu. Naslouchal. Nic nebylo vidět, nic nebylo slyšet. Zakryl miniaturní baterku stříškou z dlaně, posvítil si jen na pár desítek centimetrů před sebe a začal postupovat do pokoje, nezřetelně rozeznávaje křeslo, pohovku, televizor. Na protějším konci místnosti byly zavřené dveře, které podle všeho vedly do ložnice. Zhasl pramínek světla, pár okamžiků stál tiše a bez hnutí, než si oči znova zvykly na tmu, a pak zamířil ke dveřím do ložnice. Neušel ani čtyři kroky, když zakopl a začal padat, ruce se mu automaticky vyšvihly před tělo, aby pád zmírnily. Pravice se až po zápěstí zabořila do něčeho měkkého a mokrého. Okamžitě ucukl a levým palcem rozsvítil baterku. Zíral do široce otevřených očí Alberta Weinberga. To měkké a mokré byla velká krvavá díra ve Weinbergově hrudi.

Carella vstal, rozsvítil světlo a odešel do malé koupelny hned vedle kuchyně. Když rozsvítil světlo i tam, armáda švábů začala prchat na všechny strany. Přemáhaje nevolnost, umyl si zakrvácenou pravici, otřel si ji do navlhlého a zamřelého ručníku, visícího na chromované tyčce nad umyvadlem, a pak šel do druhého pokoje, aby zavolal na revír. Hlídkový vůz s krátkovlnnou vysílačkou přijel za pouhých pět minut. Carella policisty do všeho zasvětil, řekl jim, že se za malou chvíli vrátí a vydal se na opačný konec města, zase na periférii, do bytu Irvinga Krutche. Dorazil tam teprve ve 3.15, dvě a půl hodiny před východem slunce.

Krutch otevřel dveře ihned, jakmile mu Carella řekl, kdo je. Měl na sobě pyžamo, vlasy měl přeleželé, a dokonce i knírek pod jeho nosem vypadal na to, že byl náhle vyburcován z tvrdého spánku.

„Co se děje?“ zeptal se.

„Jenom pár otázek, pane Krutchi,“ řekl Carella.

„Ve tři ráno?“

„Jsme přece oba vzhůru, no ne?“

„Já ještě před dvěma minutami nebyl,“ řekl Krutch.

„Mimochodem...“

„Nebude to dlouho trvat,“ řekl Carella. „Mluvil jste dnes v noci s Arthurem Brownem?“

„Mluvil. Proč? Co ...?“

„Kdy to bylo?“

„To muselo být ... hned večer ... kolem osmé? Nebo snad v půl deváté? To vám opravdu nemohu s jistotou říct.“

„O čem jste spolu mluvili, pane Krutchi?“

„No ... Brown mi řekl, že jste našli jeden kousek fotografie v Ehrbachově bytě, a taky mi řekl, že jste další kousek získali od Weinberga.

Domluvili jsme se, že zítra ... vlastně už dneska ... ráno se na ně přijdu podívat na strážnici. Vy jste mi je měl vlastně ukázat.“

„Jenže vy jste nechtěl čekat, že?“

„Jak to myslíte, že jsem nechtěl ...“

„Kam jste šel po tom telefonátu s Brownem?“

„Ven na večeři.“

„Kam.“

„Do Ram´s Headu. Konec Jefferson Avenue. číslo 777.“

„Byl někdo s vámi?“

„Ano.“

„Kdo?“

„No ... jedna má přítelkyně.“

„V kolik hodin jste z restaurace odešli?“

„Asi tak kolem půl jedenácté.“

„Kam jste pak šli?“

„Projít se. Dívali jsme se do výloh na Hall Avenue. Byl nádherný večer a tak ...“

„Kde jste byl kolem půlnoci, pane Krutchi?“

„Tady,“ řekl Krutch.

„Sám?“

„Ne.“

„Ta přítelkyně šla s vámi sem?“

„Ano.“

„Takže s vámi byla od kdy do kdy?“ řekl Carella.

„Byla tu, když Brown volal v těch osm nebo kolik to bylo.“ Krutch se odmlčel. „A je tu ještě.“

„Kde?“

„V posteli.“

„Vzbuďte ji.“

„Proč?“

Jeden člověk byl přepaden a druhý zabit,“ řekl Carella.

„Chci, aby mi pověděla, kde jste byl, když se to obojí stalo. To snad dokážete pochopit, ne?“

„Koho zabili?“ zeptal se Krutch.

„Říkáte to, jako kdybyste věděl, koho přepadli,“ řekl Carella rychle.

„To ne. To nevím.“

„Tak proč se ptáte jen na to, koho zabili? Nezajímá vás, koho zbili?“

„Já ...“ Krutch se odmlčel. „Já ji přivedu. Hned vám poví, jak to bylo.“

„Doufám,“ řekl Carella.

Krutch šel do ložnice. Carella slyšel hlasy za zavřenými dveřmi.

Zaskřípala drátěnka postele. Kroky. Dveře se znova otevřely. Byla to mladá blondýnka, dlouhé vlasy jí splývaly na záda, hnědé oči měla vytřeštěné a vyděšené. Na sobě měla pánský koupací plášť. pevně stažený kolem pasu. Ruce se jí křečovitě chvěly jak motýli v proudu otráveného vzduchu z automobilového výfuku.

„Ten pán je detektiv Carella,“ řekl Krutch. „Rád by věděl ...“

„Zeptám se jí sám, „řekl Carella. „Jak se jmenujete, slečno?“

„Su ... Su ... Suzie,“ řekla.

„Suzie - jak dál?“

„Suzie Endicottová.“

„V kolik hodin jste sem večer přišla, slečno Endicottová?“

„Asi ... asi v půl osmé,“ řekla. „Bylo přece půl osmé, Irvingu?“

„Asi tak,“ řekl Krutch.

„V kolik hodin jste odešli na večeři, slečno Endicottová?“

„V osm nebo v půl deváté.“

„Kde jste byli na večeři?“

„V Ram´s Headu.“

„A kam jste šli pak?“

„Chvilku jsme se procházeli a pak jsme šli sem.“

„V kolik hodin to bylo?“

„Myslím, že jsme sem přišli kolem jedenácté.“

„Od té chvíle jste byt neopustila?“

„Ne,“ řekla.

„Nechal vás pan Krutch o samotě - někdy mezi tou půl osmou a touhle chvílí, kdy s vámi mluvím?“

„Ano, když šel v restauraci na záchod,“ řekla Suzie.

„Tak co - jste spokojen?“ zeptal se Krutch.

„Na vrcholu blaha,“ odpověděl Carella. „Vyznáte se v časových rozvrzích, pane Krutchi?“

„Jak to myslíte? Jako třeba rozvrh hodin ve škole?“

„To ani ne. Spíš jde o časový rozvrh inkriminovaných hodin. Těch, o které nám při vyšetřování jde. Myslel jsem, že když jste od té pojišťovny...“

„Teď vám asi nerozumím.“

„Tak podívejte: chci, abyste mi písemně vypracoval přesný časový rozvrh. Chci, abyste do něho zanesl všechno, co jste dělal, a přesný čas, kdy jste to dělal, od šesti hodin večer až do téhle chvíle,“ řekl Carella a odmlčel se.

„Počkám si na to tady,“ dodal.