Ed McBain

SKŘET A KRÁLOVNA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

1

Dověděl jsem se ze spolehlivého zdroje, že jistý druh mužů se hned po rozvodu rozběhne zakoupit motorku a začne randit s devatenáctiletými děvčaty. Já jsem si jenom dal vyklepat nárazník svého vozu Karmann Ghia, celé auto jsem dal přelakovat na matně béžovou, jež pěkně splývá s barvou písku caluských pláží, a celých šest měsíců po konečném rozhodnutí soudu jsem nerandil vůbec s nikým. Můj partner Frank neustále tvrdil, že je to nenormální. Tím „spolehlivým zdrojem“, který mi předestřel teorii o hondě a pubertálních holčičkách, je právě on.

Avšak sedmatřicetiletý muž, který byl po čtrnáct let ženat s jednou ženou a který je sám otcem dcery, nepříliš vzdálené věku všech těch dlouhonohých a dlouhovlasých krásek, se jen těžko rozpomíná na rituály spojené s randěním a těžko si je oživuje. Joanna, sama dlouhovlasá, dlouhonohá a krásná, právě dosáhla věku třinácti let a konečně jí začala rašit i prsa, po nichž toužila celou věčnost svého dosavadního života.

Zbožňuju ji, ale smím s ní trávit jen každý druhý víkend a polovinu školních prázdnin.

Jsem sice povoláním advokát, ale podmínky rozvodu jsem nesjednával já. V právnickém řemesle, stejně jako v medicíně, existují takzvaní specialisté: odborníci na převod nemovitostí, na daňové záležitosti, na obchodní právo, na ochranu autorských práv či experti na záležitosti manželství a rodinných vztahů, kteří by mohli být označováni za trestní specialisty - přinejmenším to platí o Eliotu McLaughlinovi, který zcela určitě zasluhuje trest za přehnanou přísnost, když mně v tomto státě, pověstném liberálními rozvodovými zákony, dovolil podepsat tak tvrdou rozvodovou dohodu. Eliot mi ovšem vytrvale připomínal, že já jsem provinilou stranou. Myslel tím to, že mě sice má bývalá manželka Susan nepřistihla flagrante delicto, nicméně zjistila, že udržuji, jak praví zažitý eufemismus, „vztah“ s provdanou dámou jménem Agatha Hemmingsová, která se mezitím také rozvedla se svým chotěm a nyní žije v Tampě. Vše uplyne jako voda pod mostem, jak se říká. Ve floridské Caluse je spousta mostů a zatraceně moc vody.

Můj partner Frank zastává názor, že Calusa není tak špatné místo na bydlení pro rozvedeného muže, který zničehonic znovu objeví ztracenou svobodu a volnost. Od Franka, přesazeného Newyorčana - nic horšího na světě neexistuje -, je to nadmíru velkorysé prohlášení. Samozřejmě, že mi tím chtěl nepřímo připomenout ty zástupy vdov, rozvedených žen a už zmíněných mláďátek, houfujících se na nádherných caluských plážích, bažících po slunci a - podle Franka - přímo zralých k utrhnutí. Po některé z těch devatenáctiletých nahotinek bych sáhl jen s největším sebezapřením, vlastně bych z toho měl hrůzu. O čem bychom si potom povídali? O posledním albu Fleetwood Mac? Co se týče oněch pevně sešněrovaných, šedesáti až sedmdesátiletých vdov s bleděmodrými účesy, přiznám se, že mně, jakožto muži středního věku, tep nijak zvlášť nezrychlují. Ano, středního věku. Odhaduji, že bych se mohl dožít nejvýš nějakých sedmdesáti, pětasedmdesáti let (proč by jinak kolem pobíhalo tolik vdov?), a sedmatřicet je polovina ze čtyřiasedmdesáti. Tak vidíte. Rozvedené dámy, to je zas jiná věc. V uplynulých měsících jsem zjistil, že se vyskytují ve všech možných rozměrech, tvarech i barvách a že stále víc jich je ve věku mezi šestadvaceti a pětatřiceti lety, přesně pro muže v mých letech. Frank jako zapřisáhlý Newyorčan si pořád stěžuje, prý jaká škoda, že jich většina pochází ze středozápadu. Je to proto, že táhnete-li z města Columbus ve státě Ohio čáru přímo na jih, projde přesně středem Calusy. Frank také tvrdí, že Calusa je vlastně Michigan na pobřeží Mexického zálivu. Možná má pravdu.

Východní okraj Calusy rozevlátě lemuje dálnice č. 41, známější pod jménem Tamiami Trail. Frank věří, že Tamiami je venkovská zkomolenina slov „do Miami“. I v tom má možná pravdu. Jedete-li po jedenačtyřicáté směrem k jihu, po čase se dostanete na Alligator Alley, vedoucí napříč poloostrovem až k východnímu pobřeží Floridy. V Caluse vybíhá z pevniny pět poloostrovů, ale jen tři z nich, Stone Crab Key, Sabal Key a Whispering Key, se táhnou v severojižním směru souběžně s pevninou.

Flamingo Key a Lucy´s Key jsou položeny jako můstky, spojující pevninu s mysy Sabal a Stone Crab - právě tam v nejnovějším baru na pláži zpívala Victoria Millerová.

Byl jeden z oněch lednových večerů, jež jsou v Caluse tak vzácné.

Turistům je neustále všichni rozhazovačně slibují, ale jen málokdy se takový večer vyvede. Za dlouhých zimních měsíců bývá v Caluse průměrná teplota sedmnáct stupňů, většinou však je přes den kolem čtrnácti, tedy příliš chladno na koupání v oceánu i v nevyhřívaném bazénu, a v noci občas teplota poklesne až k nule, načež se pěstitelé pomerančů urychleně začnou shánět po nádobách na okuřování stromů. Ale dnes bylo počasí, za jaké se zimní turisté často modlí - kombinace modré oblohy, jasného sluníčka a teploty přes dvacet stupňů. Když jsem zaparkoval na plácku za restaurací, vanul od zálivu mírný, vlahý větřík a o tvář měsíce se otřel proužek mraků. Asfalt pod mýma nohama byl náhle zaplaven tekutým stříbrem. Z dálky ke mně doléhal zvuk klavíru. Vydal jsem se za ním.

Bar Greenery otevřeli v říjnu, na začátku sezóny. V Caluse se každoročně pokusí nejméně tucet nových restaurací zahájit činnost s nadějí na dlouhý život, ale když se aspoň jedné z toho tuctu podaří přežít konec sezóny, je to zázrak nemalých rozměrů. Podle Franka nemají v Caluse nóbl podniky šanci. Ti stěhovaví ťulpasové ze středozápadu, jak jim říká, hledají jen podniky, kde se nabízí večeře pro celou rodinu za čtyři dolary a pětadevadesát centů. Greenery byl opravdu nóbl podnik a podle Frankovy logiky měl skončit už měsíc po otevření. Kuchyně i obsluha zde byly vynikající, nabízeli tu evropská jídla (což v městech, kde turisté cestující v karavanech vyhledávají jen pizzerie a stánky s hamburgery, znamená jistou smrt) a dekorace byly vskutku omračující. Vytvořil je jeden z našich klientů, Charles Hogs, který má na svědomí i jednu z hlavních tříd v centru, v Riverpointu. V prostorách dnešního restaurantu původně byla pěstitelská školka a Charlie využil dosud stojícího skleníku jako vstupní haly, za kterou přistavěl další, podobně prosklené místnosti, jež sloužily jako lokál a hlavní jídelní sál. Greenery nikdy neotevírala v době oběda, takže sluneční žár nepředstavoval žádný problém. Majitelé si zajistili služby jisté Catherine Brenetové, s níž jsem před nedávnem zažil nepříjemnou pracovní zkušenost a která se starala o to, aby všechny místnosti byly stále ověšeny čerstvými rostlinami, dodávanými téměř denně z jejího obchodu. Ten se jmenoval Le Fleur de Lis a stál hned vedle hotelu Royal Palms v South Bayview, ve středu města. Doufal jsem, že to dnes majitelům Greenery vyjde už kvůli Vicky.

Kdysi v šedesátých letech zpívala bard rock, ale hudba, jež nyní zaznívala zevnitř - jak jsem se blížil ke skleníkovému vchodu, byla stále hlasitější -, připomínala melodie konce třicátých a začátku čtyřicátých let, tedy doby uplynulé před jejím i před mým časem. Já jsem se narodil v roce

1943, rok poté, co můj otec odešel bojovat v druhé světové válce. Ve skutečnosti však vůbec nebojoval. Jakožto advokát s praxí ve státě Illinois byl okamžitě odvelen k úřadu nejvyššího vojenského soudu a většinu války prožil ve funkci soudního přidělence ve Fort Bragg. Když byl roku

1945 demobilizován, měl už hodnost podplukovníka. Hudba, již jsem jako adolescent poslouchal v Chicagu, se postupně měnila od popu až po rock.

K mým hrdinům a hrdinkám (samozřejmě kromě Elvise) patřily skupiny, jejichž jména znějí dnešním uším střízlivě, ba pedanticky: The Elegants, The Everly Brothers, The Platters, The Champs, Danny and the Juniors a tak dál. Victoria Millerová vtrhla na scénu až v době, kdy si rock už vydobyl své pevné místo, v roce 1965. Bylo jí právě dvacet let a mně dvaadvacet. Kráčeje ve šlépějích svého otce, studoval jsem práva na Severozápadní universitě. V těch časech jsem nejspíš byl už příliš zralý, věděl jsem, co chci, záleželo mi na kariéře a nebral jsem už příliš na vědomí, co se děje ve světě populární hudby. Když se Vicky při našem prvním setkání před třemi týdny zmínila o titulu svého prvního velkého hitu - prodalo se milión nahrávek a před patnácti lety za něj dostala zlatou desku - dalo mi práci se na něj upamatovat. Mimochodem, jmenovalo se to „Šílení“. Její doprovodná skupina se jmenovala Wheat a ta písnička - později ji jako hit vydali na singlu - se poprvé objevila na albu vydaném společností Regal Records. Ta už dnes neexistuje, ale tehdy měla hlavní stan v New Orleansu.

Ve vstupní hale, na dřevěné trojnožce, připomínající malířský stojan, visela Vickina fotografie o rozměrech plakátu. Nepochybně to bylo dílo profesionála, což znamenalo, že dlouhé černé vlasy, lemující Vickinu tvář, se leskly snad až trochu moc, usmívající se rty vypadaly až příliš skvěle a v panenkách jí plápolaly ony umělé, drobounké jiskérky světla, jež se profesionální fotografové učí zachytit na film, aby tak svůj objekt „oživili“. Na fotografii vypadala jako abstrakce sebe samé. Všechen charakter byl z její tváře pečlivě setřen, odstraněn, vypadala neslaně nemastně, jako vybělená mouka. Také sé zdála být mnohem mladší, než byl její skutečný věk - téměř pětatřícet let, a mě napadlo, zda tu fotografii nepořídili už před lety, když její kariéra dosáhla vrcholu, kdy během tří let zažila nádherný úspěch v podobě tří zlatých desek. Nápis na bílém pozadí fotografie hlásal: DNES VYSTUPUJE: VICTORIA MILLEROVÁ, STUDIOVÁ UMĚLKYNĚ. „Studiovou umělkyní“ nebyla už téměř dvanáct let. Tady, v Greenery, začala vystupovat v pátek a dnes byla už neděle, ale já prožil víkend se svou dcerou Joannou. Plavili jsme se spolu až k Sanibelu a zpátky. Můj člun Kecálek byl jednou z mála částí majetku, jež se mi podařilo po rozpadu manželství zachránit. Vyložil jsem Joannu před Susaniným domem teprve před půlhodinou. Teď jsem měl první příležitost vidět Vicky v akci a vážně jsem se na to těšil.

Bylo už deset minut před devátou, když mě hosteska v dlouhé černé říze s rozparkem, sahajícím až k pravému stehnu, uvedla ke stolu blízko pódia. Mnohé z „rodinných“ restaurantů v Caluse nabízely starším občanům slevy za večeře v časnějších hodinách. Podobných slev mohli využít místní strejcové, jak jsem je nazýval, kdykoli jsem chtěl naštvat svou bývalou ženu, i v některých kinech. Stačilo stihnout promítání o páté, a člověka tam vpustili za pouhý dolar a padesát centů. Restaurace Greenery ovšem usilovala o poněkud vznosnější klientelu, než jsou rozklepané stařenky v botách s klínovými podpatky a jejich ubohé protějšky v havajských sportovních košilích. Večeře se zde začínala podávat o sedmé. Vicky vystupovala každý večer v devět; pravděpodobně to bylo načasováno pro ty, kdo si po večeři objednali ještě drink v lokále, anebo pro zákazníky mající v úmyslu pořádně se před půlnocí napít. Když jsem se posadil ke stolu, byla v místnosti jen hrstka lidí, což jsem nepovažoval za příliš povzbudivé znamení.

Téměř ve všech restaurantech, barech a hospodách v Caluse se nabízel nějaký druh „živé“ zábavy. Většinou ji ovšem obstarával nějaký vousatý kluk, drnkající na kytaru a zpívající buď folkové písně, anebo jednu písničku, kterou jsem složil loni v létě, když jsem se toulal po horách Severní Karolíny“. Muž u klavíru v proskleném lokále však byl hudebníkem dosti kvalitním (nemyslím to ironicky); kdysi býval v New Yorku koncertním klavíristou a po odchodu na odpočinek si postavil dům tady v Caluse na Sabai Key. Často doprovázel hostující umělce v Koncertní síni Helen Gottliebové a v minulosti seděl u kláves při vystoupeních takových osobností, jako Joan Sutherlandová, Beverly Sills a Marian Andersonová. V Greenery očividně nehodl i nijak šetřit na svém úsilí přetáhnout večerní zákazníky početným konkurentům. V lednu v Caluse vrcholí sezóna, a nepodaří-li se jim vydělat balík teď a v několika následujících měsících, mohlo by se stát, že po Velikonocích se vším podnikáním skončí.

Přesně v devět pohasla světla. Z reproduktorů se ozvalo: „Dámy a pánové... slečna Victoria Millerová.“

Vicky se zjevila tak trochu jako duch, oblečena v třpytivě bílé, kruh světla z bodového reflektoru ji vytrvale sledoval až k malému pódiu.

Pozdravila doprovázejícího klavíristu lehkým dotykem ruky na rameni a s hlavou stydlivě skloněnou pružně vkročila do půlkruhu u velkého křídla.

Pozvedla hlavu a odhodila dozadu dlouhé, černé vlasy. Zářivě se usmála na obecenstvo. Kruh světla zvolna pohasl a byl nahrazen proudem chladně modré záře, v níž se její róba třpytila jako led. Zazněl pomalý doprovod.

Zdálo se, že Vicky popadá dech. Pozvedla mikrofon k ústům a začala zpívat.

Po pravdě řečeno, bylo to hrozné.

„Jaká jsem byla?“ otázala se.

Seděli jsme v mém voze a mířili přes Lucy Circle z mysu k pevnině.

Hodiny na palubní desce ukazovaly 11.05 večer. Vicky se převlékla do civilu; měla na sobě tmavomodrou sukni, temně modré patentní střevíce s vysokými podpatky, bílou blůzu a bleděmodrý pletený svetr. Trochu nedbale zkřížila dlouhé nohy a špičkou jedné neustále potřepávala. Za celý život jsem poznal jen jednoho člověka, který vystupoval na veřejnosti. Byl to student ze Severozápadní university a o víkendech v jednom chicagském zapadáku na North Wells předváděl sólová komická čísla. Po každém představení byl rozechvělý jako vysokonapěťový vodič. Vicky na tom nyní byla úplně stejně; na sedačce vedle mě úplně vibrovala. To bylo dobře, protože jsem měl v úmyslu ji zatáhnout do postele.

„Bylas báječná,“ ujistil jsem ji.

„Myslíš, že se jim to líbilo?“

„Zbožňovali tě.“

„Taky myslím, ale člověk nikdy neví.“

„Tys to opravdu nepoznala?“ „Opravdu ne.“

„Všechen ten potlesk,“ naléhal jsem.

„Jo, plácali hodně,“ připustila Vicky.

Provoz na kruhovém objezdu byl k zbláznění. Restaurace chrlily pozdní návštěvníky a celé houfy středoškoláků se hrnuly na radovánky do dvou místních diskoték. Na okruhu vždycky bývá hustý provoz. Ve dne se tu vůbec nedá zaparkovat a v noci se tu nedá jet. Celá ta zatracená věc je úplně špatně vymyšlena. Jediní, kdo si to nemyslí, jsou majitelé butiků, obchodů se suvenýry, klenotnictví a myriád dalších obchodů, kde jsou ke koupi nejrůznější poklady. Ale ze Stone Crab Key se člověk na pevninu dostane jen jednou cestou: přes obloukový most vedoucí na Sabal Key, potom po okruhu na Lucy´s Key a Cortezovou ulicí. Po mé levici zazněl klakson. Strhl jsem volant doprava a neslyšně jsem zaklel, zatímco kolem nás prosvištěl vůz naložený teenagery; dívenka sedící vedle řidiče se na nás usmála jako měsíček.

„Nemyslíš, že při tom hodně mluvili?“ chtěla vědět Vicky.

„Kdo jako?“

„Lidi. Když jsem zpívala.“

„Ne, ne. To je normální.“

„Vážně?“

„No... myslím... ty to snad nevíš?“

„Vlastně ne,“ přiznala.

„Jak to myslíš?“

„Nemívala jsem ve zvyku vystupovat živě.“

„Ne?“

„Ne.“

„To jako tenkrát, když jsi vydala ty hity?“

„Ano.“

„Tys nevystupovala živě?“

„Ne.“

„Proč ne?“

„Eddie mě nenechal.“

„Eddie?“

„Můj producent. U Regalu.“

„Aha.“

„Eddie tvrdil, že by to neprospívalo těm deskám. Chtěl, aby si každý šel koupit desku, chápeš?“

„Možná měl pravdu.“

„Ach, to jistě. Tři zlaté desky, víš, to je hodně.“

„To jo,“ potvrdil jsem.

„Ale myslíš, že se jim to líbilo? Hm?“

„Zbožňovali tě.“

„Byla jsem tak nervózní. Bylo to poznat? Že jsem nervózní?“

„Ani trochu.“

„Napila bych se něčeho,“ prohlásila. „A taky bych si dala trochu trávy. Nemáš doma trávu?“

„To ne,“ odvětil jsem. „Je mi líto.“

„Nevadilo by ti tedy, kdybychom jeli ke mně?“

„Tedy...“

Pomyslil jsem na její dceru. Napadlo mě, že u mě doma nespí v pokoji naproti maminčině ložnici šestiletá dcerka. Že u mě doma je pěkný, velký bazén, kde se můžeme nazí trochu vydovádět, než přejdeme k důležitějším věcem. Také mě napadlo, že mám doma pěknou, pořádně velkou postel a že jsem právě dnes ráno vyměnil povlečení. Myslil jsem na to, že když do téhle postele vlezeme, abychom naplnili to, co jsme už tři týdny tak mučivě odkládali - vlastně celé tři týdny a dva dny, protože jsme se potkali na vernisáži v jedné galerii v pátek večer a dnes byla neděle - a uvědomíme si všechny možnosti, jež nám náš vztah skýtá, pokud tento poněkud zkusmý flirt posuneme v mém královském lůžku za jistou mez, neobjeví se v chodbě žádný šestiletý andílek, aby maminku poprosil o trochu vody. Nic takového se u mě stát nemůže. Nechtěl jsem jet k Vicky domů. Tím svým „Tedy...“ jsem to dal zcela jasně najevo. Na konci slova jsem mírně změnil modulaci hlasu, na znamení pochybnosti, jíž jsem chtěl naznačit váhavost, ne-li jednoznačný odpor.

„Tedy...,“ vrátila mi to a oba jsme se odmlčeli.

Právě jsme ujížděli silnicí vedoucí po náspu. Vpravo i vlevo od nás se prostírala Caluská zátoka. Daleko na hladině jsem zahlédl světla několika kotvících člunů. Mlčeli jsme celou cestu přes most. Na rohu Cortezovy a 41. ulice jsem zastavil na světlech. Mlčení se protahovalo.

Můj dům ležel na severu, vlevo od nás, k Vicky bychom museli jet na jih, tedy doprava. Semafor na rohu Cortezovy a Jedenačtyřicáté má velmi dlouhý interval.

„Mohli bychom to udělat tak...,“ začal jsem.

„Ano?“

„Zajet k tobě domů pro marjánku, jestli ti jde o…“

„Ano?“

„A pak jet ke mně.“

„Aha.“

„Jestli chceš.“

„Protože já bych si vážně chtěla dát čouda, víš.“

„Tak jo, jestli…“

„Tak, kdyby tě to neobtěžovalo…“

„Vůbec ne.“

„Mohli bychom nejdřív zajet ke mně ...“

„Ano, tak to ...“

„A já bych se mohla podívat na Allii ...“

„To zní ...“

„A povědět děvčeti na hlídání, že potřebuju, aby zůstala ještě o něco dýl.“

„Třeba by tarn mohla i přespat,“ navrhl jsem.

„Ne, nemyslím, že by to pro mě udělala. Je jí teprve patnáct.“

„Dobrá, ale pověz jí ...“

„Řeknu, že se vrátím tak ve dvě, ve tři, je to tak v pořádku?“

„To by bylo fajn,“ usoudil jsem.

„Máš volno,“ upozornila mě.

„Cože?“ nechápal jsem.

„Máš zelenou,“ vysvětlila.

Celou cestu po Jedenačtyřicáté na Cross River Mall a dál na východ k Vickinu domu se mi hlavou honily jen nadýchané, slaďoučké pohádkové představy. Znal jsem ji tři týdny a dva dny a za tu dobu jsem si s ní vyšel dvakrát. Jednou na večeři a jednou pozdě večer do kina. Při druhém dostaveníčku (ten výraz přímo nesnáším) jsme se právě přátelili na gauči u ní v obýváku, když do místnosti vkráčela šestiletá Allison, protírala si očička a chtěla vědět, kdo je ten prima pán a jestli mi může ukázat obrázky, které dnes namalovala ve škole prstem. Prohlédl jsem si čtrnáct prstomaleb. Byly moc pěkné. Ani jsem netušil, jak se to smrádě jmenuje dál - Vicky se po rozvodu vrátila ke svému dívčímu jménu - nicméně jsem se rozplýval nad jejím nezměrným talentem. Taky chtěla vědět, proč má maminka rozepnutou blůzu. Vicky nenosila podprsenku; přišel jsem na to patnáct minut před nevhodným Allisoniným příchodem. Zapnula si blůzu a Allison usedla na koberec před gaučem a jala se malovat pastelkami; při práci jí padaly černé vlasy přes tvář jako opona. Hodiny na krbové římse ukazovaly, že je za deset minut jedna. Ráno. Otázal jsem se Allison, zda si nemyslí, že by měla jít spát, aby se mohla ráno probudit pěkně zavčas a jít na pláž. Allison opáčila, že pláž nesnáší.

„Vždycky se spálím jako rak,“ poznamenala.

Allison byla rodilou umělkyní. Dřív, než na malých, porcelánových hodinách na krbové římse odbilo půl, vytvořila pro mě pastelkami čtyři obrazy. Když si konečně zívla, prudce jsem zadoufal. Leč ona jen vstala a odběhla do kuchyně udělat si sendvič s pomazánkou z burských oříšků a s huspeninou. Dala mi kousnout. Odešel jsem deset minut před druhou hodinou, zaměstnán úvahami, jaký trest by mě stihl za pokousání šestileté dívenky v sebeobraně. Měl bych se na to zeptat Bennyho Weise, který se specializuje na trestní právo.

Ale dnes večer... Ach, dnes večer.

Zdálo se, že se všechna znamení užuž naplní. Za prvé mě Vicky pozvala na své zahajovací víkendové vystoupení v Greenery, z čehož se dalo usuzovat na víc než jen na přechodný zájem. Právě se mnou se rozhodla sdílet tak významnou událost ve svém životě, když opět vystoupila jako zpěvačka na veřejnosti - no, počkat, ona vlastně, podle toho, co sama říká, nikdy předtím na veřejnosti nezpívala..., ale v každém případě se vrátila ke zpěvu po téměř dvanáctileté pauze. A teď se rozhodla se mnou sddíet doznívání té události a chtěla se jen zastavit doma pro trochu trávy, která jí později, v klášterním soukromí mého obývacího pokoje, pomůže se uklidnit. Budeme oba sedět vedle sebe a vykuřovat si mozky (já jsem s marjánkou začal až po rozvodu), zatímco jí nejprve stáhnu světle modrý svetřík, potom bílou, hedvábnou blůzku, abych už podruhé obnažil ty skvostné prsy, jež jsem jen nakraťoučko zahlédl a dotkl se jich minulý pátek (než se zjevila Allison a upozornila maminku na skutečnost, že jedna z jejích červenajících se bradavek už se bezmála zjevila). Pak modrou sukni, kalhotky - nenávidím kalhotky; ten, kdo je vymyslel, by měl být zastřelen, stejně jako člověk, který vynalezl ty elektrické osoušeče rukou, jež člověk najde na pánských toaletách po celé Americe - a pak se odloudáme do mé ložnice, kde zatáhnu závěsy, vklouzneme do pokrývek a konečně objevíme jeden druhého. Byl jsem pořádně nadržený. Ujížděl jsem mnohem rychleji, než mívám ve zvyku; přitom poldové v Caluse nejsou známi přílišnou lidumilností vůči těm, kdo překračují předepsanou rychlost.

Vicky žila v malém domku v ulici jménem Citrus Lane, na východním okraji města. Pouhých šedesát mil za jejím domem byste se ocitli v dobytkářském kraji. To byla jedna z prvních věcí, které mě na Floridě překvapily. Když se člověk narodí a vyroste v Illinoisu, přirozeně má dojem, že celá Florida sestává jen z palem a pláží. Ale ve státě žijí i dva milióny kusů dobytka. Nemusíte vyjet z Calusy moc daleko a už narazíte na celé míle oplocených pastvin, kde všechny krávy jako by se dívaly stejným směrem. Když jsem s autem zajel na příjezdovou cestu, ve Vickině domě svítilo jen jediné světlo.

„Půjdeš dál?“ zeptala se.

„Nebudeš tam dlouho, že ne?“

„Jen si vezmu tu trávu,“ ujistila mě.

„A podívám se na Allii.“

„Tak já počkám tady.“

„Nebude to dlouho trvat.“

Naklonila se nade mě, rozevřenou dlaní se mi opřela o stehno, a než vystoupila z auta, políbila mě pootevřenými ústy. Odhadoval jsem, že má asi pět stop osm palců; dlouhé černé vlasy jí padaly až do půli zad a s každým krokem jejích dlouhých nohou mírně poutávaly ze strany na stranu. Snad už posté jsem zaznamenal, že má nádherný zadeček a skvostné nohy, a opět jsem si představil, jak ji úplně svléknu. Mírně vzrušený jsem seděl ve tmě za volantem a poslouchal mývala, který se hrabal v čísi popelnici a dělal při tom strašný rámus. Doufal jsem, že neprobudí Strašnou Allison.

Vicky se dle svého slibu vrátila za okamžik. Nepřešla však na svou stranu auta. Namísto toho se opřela založenýma rukama o rám skla na mé straně a otevřeným oknem mi sdělila:

„Je mi líto, Matthew.“

„Cože?“

„Nemůžu s tebou odjet.“

„Proč ne?“

„Na Allii asi něco leze.“

Nevím proč, ale okamžitě jsem vycítil, že lže. Možná za to mohlo mé zklamání. Krevnatý americký sen o dobývání se otřásl a ve ztichlé půlnoční Citrusové uličce se vzedmuta příšera odmítnutí.

„Celý večer kašlala. Ta dívka na hlídání si myslí, že má horečku.“

„No, já... to je teda zlé,“ pronesl jsem.

„Tak proč bys nešel dovnitř?“

„No, když ti dcerka stůně...“

„To děvče jí dalo prášek. Už spí.“

Zaváhal jsem. Předchozí zkušenost mě naučila, že Allison nespává nijak tvrdě. Na druhou stranu, jestli jí ta holka opravdu dala něco, čím ji vyřídila...

„Tedy...,“ řekl jsem.

Nemohl jsem se zbavit pocitu, že mi Vicky lže.

„Pojď, prosím, dál,“ naléhala. „Potřebuju tě.“

Přikývl jsem.

„Tak dobrá. Asi máš pravdu.“

„Děkuju.“

Děvče na hlídání čekalo v obýváku. Byla to podsaditá adolescentka s kulatým obličejem, v modrých džínách, bez bot a v pánské košili, kterou si nezastrčila do kalhot.

„To je pan Hope,“ představila mě Vicky. „Kolik hodin to bylo, Charlene?“

„Čtyři,“ odvětila Charlene. „Ahoj.“

„Ahoj,“ pozdravil jsem.

Vicky přepočítávala bankovky. Podala štůsek Charlene, která je přepočítala dvakrát, jako pokladník v caluské pobočce banky First Independent, a nacpala si je do pravé kapsy džín.

„Tak dobrou,“ rozloučila se.

„Mám tě doprovodit domů?“ otázala se Vicky.

„Proč? Je to jen přes ulici.“

„Tak se za tebou jen podívám ze dveří,“ rozhodla.

„Jasně,“ přisvědčila Charlene.

Vypadala udiveně.

„Tak dobrou,“ zopakovala a zamířila k domovním dveřím.

Vicky zůstala stát na prahu a pozorovala ji, jak míří k jednomu domu šikmo přes ulici. Svítila tam světla; napadlo mě, že je to asi v obývacím pokoji. Charlene otevřela postranní dveře, zamávala Vicky, aby jí dala najevo, že bezpečně dorazila, pak vešla dovnitř a zavřela za sebou. Světlo nade dveřmi zhaslo, ale v obývacím pokoji se svítilo dál. Vicky zavřela svoje dveře a zasunula zástrčku.

„Tak,“ prohlásila.

„Tak,“ zopakoval jsem.

Myslel jsem na šestiletou Allison v jejím pokoji na konci chodby.

Myslel jsem na prstomalbu a na malování pastelkami a jiné umělecké činnosti provozované v časných ranních hodinách. Vicky mi musela číst myšlenky.

„Neměj obavy,“ ubezpečila mě. „spí tvrdě.“

Nadechla se podobně jako předtím večer, než začala zpívat, pak se mi vrhla do náručí, pevně se ke mně přitiskla, zvedla ústa k mým a políbila mne.

Tráva byla moc dobrý materiál, dovezený přes Mexický záliv na bůhvíkterém rybářském člunu a vyložený na bůhvíkteré opuštěné floridské pláži; drogy jsou na Floridě druhým nejvýznamnějším obchodním artiklem. Vicky by se byla měla uklidnit po prvních několika potáhnutích, ale zdálo se, že to na ni vůbec neúčinkuje. Bez účinku zůstal i dobrý koňak, který nalila do dvou obrovských napoleonek. Její vnitřní napětí bylo téměř hmatatelné. Poskočila při každém zvuku zvenčí, ať už to byl kocour, tiše pějící svou píseň lásky nějaké číče, auto projíždějící půlnočním tichem či nocí v dálce uhánějící lokomotiva. Pustili jsme televizi, seděli jsme před ní na gauči, míhající se černobílé obrázky starého filmu byly v místnosti jediným světlem. Podávali jsme si druhou cigaretu a střídavě upíjeli koňak. Začínal jsem věřit, že Allison skutečně bude spát celou noc a že není žádný důvod pro zbrklé, pubertální zápolení s knoflíčky, pro zoufalé, chvatné polibky s cílem obloudit a dobýt dřív, než budeme odhaleni.

„No tak,“ řekl jsem, „uvolni se. Už je po všem.“

Měl jsem na mysli její vystoupení v Greenery.

Povzdechla si: „Přála bych si, aby to byla pravda.“

Netušil jsem, co tím míní.

Znovu se nadechla. Náhle jsem si uvědomil, že to, co vypadá jako manýra, je ve skutečnosti nervový tik. A pak, zničehonic, snad pod vlivem stresu spojeného s víkendovým zahájením, možná za to mohla i tráva a koňak, mi začala vyprávět o svém pohádkovém vzestupu ke slávě rockové hvězdy tehdy v šedesátých letech, a jak jsem ji poslouchal, cítil jsem se jí být bližší než kdy předtím za celou dobu, co jsme se znali. Pro mnohé muže - a se studem připouštím, že jsem jedním z nich - je dostatečným důvodem, proč zatáhnout nějakou ženskou do postele, to, že splňuje představu, již se naučili označovat pojmem „sexy“, a čerta starého záleží na tom, co to vlastně znamená a z jaké kombinace boků, stehen, rtů, vlasů a ňader sestává ten jejich obraz jakési stoprocentně žádoucí osoby. Když mi Vicky začala vyprávět o své nádherné cestě za hvězdnou slávou, začal jsem ji mít rád. A zatoužil jsem s ní jít do postele jen z tohoto jediného důvodu: po třech týdnech a dvou dnech jsem ji začal mít doopravdy rád.

Vykládala, že před svým „objevením“, jak se tomu později říkalo, když o ní začali psát v novinách i časopisech, vystupovala v barech a motorestech kolem Little Rocku v Arkansasu, vždycky jen jeden večer.

Nevzbudila žádnou zvláštní pozornost a zdálo se, že je odsouzena k anonymitě. Její otec Dwayne ovdověl, když bylo Vicky čtrnáct, a povzbuzoval ji v její pěvecké „kariéře“ od chvíle, kdy obdržela deset dolarů za první vystoupení v doupěti jménem Rockýs Corner ve Sweet Home, kousek od Little Rocku. Roku 1964 rozhodl, že si jeho tehdy už devatenáctiletá dcera zaslouží větší, lepší budoucnost. Jednou o víkendu ji posadil do rodinného buicku z roku 1962, zavezl ji za hranice státu do Memphisu a potom na sever do Nashvillu, kde bylo víc gramofonových společností, než má pes blech. Po čtyřech dnech šlapání městské dlažby a bušení na dveře, kde o ně nikdo nestál, narazili Dwayne a jeho už dospělá dcera v baru hotelu Holliday Inn, kde se ubytovali, na mladého kytaristu, a ten jim prozradil, že v Nashvillu se žádná díra do světa udělat nedá. Příliš silná konkurence; město se jen hemží zatraceně ctižádostivými muzikanty.

Poradil jim, že jediným místem pro ně je New Orleans, kam se chystá i on, jakmile zaplatí účet za hotel a koupí si lístek na autobus, který jede na jih.

Kytarista se jmenoval Geoffrey Hamilton; později se měl stát sólovým kytaristou skupiny Wheat, která Vicky doprovázela na jejím prvním úspěšném albu.

Jak vlastně Hamilton dospěl k názoru, že New Orleans je tím jediným místem, bylo pro Vicky tak trochu tajemstvím. Je pravda, že v tomto městě sídlilo pár gramofonových společností, ty však vydávaly především jazz a jen v několika z nich byli ochotni si aspoň pohovořit s mladými ctižádostivými amatéry. Jedna z nich se jmenovala Regal Records a jejím prezidentem byl muž jménem König. Název Regal, což znamená královský, byl zvolen úmyslně jakožto narážka na jméno „König“, což je německy „král“. Tehdy ve čtyřiašedesátém byl König pohledný, obrovitý chlap, starý něco přes čtyřicet let. Dostalo se mu požehnání v podobě dědictví po otci, bohatém pěstiteli sóji z okresu West Caroll, a rozhodl se, že se prosadí v hudebním byznysu. Není těžké pochopit, jak se stalo, že vysoká, nádherná, dráždivě vyzrálá Victoria Millerová, jíž právě táhlo na dvacátý rok, uvedla do chodu Königovu představivost. Okamžitě pro ni a pro jejího kamaráda, kočovného kytaristu, zařídil zkoušku. Připojil k nim párek muzikantů, které si už předtím vyzkoušel - baskytaristu a bubeníka. Ti později spolu s Geoffreyem Hamiltonem vytvořili skupinu Wheat.

„To byl opravdický začátek,“ prohlásila a opět se zhluboka nadechla.

„Ach, Matthew, připadá mi to už tak dávno.“

Schoulila se mi do náručí a prudce, vášnivě mě políbila. Potom svižně vyskočila, v popelníku zamáčkla nedopalek a řekla:

„Chci se teď pomilovat.“

„Ano,“ odpověděl jsem.

„Prosím.“

Vztáhla ke mně ruku.

Ve světle pozdějších událostí není těžké se dovtípit, že pro ony následující tři hodiny ve Vickině ložnici existoval ještě jiný motiv, který neměl s vlastním milováním nic společného. Připadalo mně, že se mi až přehnaně snaží zalíbit, cítil jsem její téměř křečovitou snahu připravit mi nezapomenutelný zážitek, něco na způsob galapředstavení, jež vstoupí do historie milostných maratónů jako naše noc všech nocí a možná překoná všechny dosavadní záznamy v tlusté knize pana Guinesse. Od doby, kdy jsem se rozvedl, jsem poznal ženy, které předváděly celý balík sexuálních triků jako kouzelnice snažící se ohromit diváka svým umem a šikovností.

Poznal jsem ženy hrající si na stydlivé panenky, jež přitom do milování vkládaly větší veru než všechny bombajské štětky dohromady. Poznal jsem ženy toužící po poučení („Dělám to dobře, Matthew?“) i toužící mě poučit („Zavedu tě tam, kdes ještě nikdy nebyl.“). Potkal jsem ženy, jež bylo snadné šokovat („Proboha, to je přece odporné!“), i takové, jež dokázaly šoky rozdávat („Jednou jsem to dělala s dvouma černejma klukama a s labradorem.“). Ale během oněch tří hodin, jež jsem strávil s Vicky Millerovou v její ložnici a na její posteli, zatímco její dcerka spala na druhém konci chodby spánkem andílků, jsem absolvoval mnohem divočejší sexuální zkušenost, než všechno, co jsem kdy s nějakou ženou, nebo i se dvěma ženami, zažil.

O půl třetí ráno jsem byl vyhaslý, přesycený a tiše jsem toužil, aby na dveře ložnice zaklepala malá Allison a poprosila o medicínu proti kašli nebo hořčičný obkladek. Vicky se však teprve rozjížděla. Nevím, jak si mě dokázala připravit k další poslušné službě svému chtíči, ale dokázala to.

Když jsem konečně znovu vyčerpán padl na polštář, na malých porcelánových hodinách odbíjely tři hodiny a její neúnavná ruka opět začala pátravě hmatat v místech, kde jsem cítil jen bolestivé cukání.

Zmocňovala se mě hrůza z toho, že všechny ty historky mé matky o tom, jak mi jednou provždy odpadne, nebudu-li znát míru, jsou možná pravdivé. Její ústa se nade mnou opět sklonila.

„Vicky,“ oslovil jsem ji unaveně. „Musím už jít.“

„Ne,“ odporovala. „Nemusíš.“

„Vážně, je už ...“

„Zůstaň tu do rána,“ vyzvala mne.

„To nemůžu.“

„Můžeš.“

Myslel jsem na to, že mám být v devět hodin v kanceláři. A na to, že kdyby mé dceři bylo šest let, nechtěl bych, aby se v osm probudila a objevila nahého cizího chlapa, jak se holí v koupelně její matky. Myslel jsem také na to, že už mám dost. Natolik dost, že mi to vydrží až do svatého Swithina, jehož svátek se ve Spojených státech amerických vůbec neslaví.

„Zůstaň,“ zašeptala a opět sklonila neodbytná ústa.

„Vicky, drahoušku, miluju tě, ale ...“

„Ne, nemiluješ mě,“ namítla.

„Lásko, já jsem ...“

„Tak zůstaň.“

„- vyčerpaný.“

„Jestli mě miluješ, tak zůstaň.“

„Ne...“

„Prosím.“

„Nemůžu...“

„Matthew, prosím tě, Matthew, zůstaň, prosím, Matthew, prosím, miláčku, zůstaň, miláčku, prosím, Matthew, prosím...“

Vášnivě, hypnoticky, s naříkavou naléhavostí neustále mumlala, skloněna nad mým nehybným údem, její tělo se nade mnou tyčilo, otočeno ke mně zády, zuřivě, odhodlaně schoulené.

„Prosím, Matthew, prosím, chlapečku, zůstaň, chlapečku, prosím, řekni ano, prosím, Matthew.“

Její ústa ta šeptaná slova polykala, jak přikazovala a prosila zároveří, náročná, hltavá, růjná, zabijácká šelma, příliš dravá, aby její touhu někdo dokázal uspokojit - aspoň tehdy jsem si to myslel. Když konečně uznala porážku, když si konečně uvědomila, že její žádostivá ústa už ze mě nedokážou vykřesat ani tu nejmenší jiskřičku vášně, otočila se zase zpátky, usedla obkročmo na mě, sevřela mi hlavu ve svých dlaních, naklonila se dopředu a něžně, sestersky mě políbila na ústa a na tváře.

„Jen tu zůstaň se mnou spát, Matthew, dobrá?“ navrhla. „Slibuju, že tě nechám na pokoji, chci spát v tvém náručí, to je všechno, uděláš to pro mě, Matthew, jen řekni, že to pro mě uděláš, prosím, Matthew.“

Prokládala řeč něžnými, letmými polibky a drobným laskáním špičkou jazyka. Byly tři hodiny a deset minut ráno. Dlouze jsem ji políbil na rty, pak jsem ji od sebe odtáhl a pohlédl jí do očí.

„Vicky,“ řekl jsem, „opravdu musím jít.“

„Oukej,“ prohlásila najednou. „Fajn.“

Odkulila se ode mne, otočila se zády a přetáhla si přes záda pokrývku.

„Mám doma oblečení...“

„No jistě.“

„Oblečení do práce...“

„Ovšem.“

„A aktovku...“

„Tak proč už nejdeš?“ odsekla.

„Vicky,“ pokračoval jsem, „styděl bych se, kdyby mě tu našla tvoje dcera, až ... ` „Když jsi mi ho strkal do pusy, to ses nestyděl,“ odpálila mě.

„Vicky...“

„Tak už jdi, jo?“

Rychle, mlčky jsem se oblékl a pak jsem přistoupil k posteli, kde ležela s obličejem odvráceným ode mě. Váhavě jsem ji políbil na tvář.

„Nech toho,“ zabručela.

„Zavolám ti zítra,“ řekl jsem. „Vlastně dneska. Dneska během dne.“

„Neobtěžuj se.“

„Vicky, lásko...“

„Dobrou noc, Matthew,“ řekla.

Přemýšlel jsem, co bych řekl, a rozhodl jsem se mlčet. Zamířil jsem ke dveřím ložnice, když se za mnou ozvala:

„Budeš toho litovat.“

Ohlédl jsem se na ni. Pořád ležela s vlasy rozhozenými po polštáři, s odvrácenou tváří i očima. Rychle jsem vyšel z pokoje.

Tehdy jsem ji viděl naposledy živou.