Ed McBain

SKŘET A KRÁLOVNA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4

V úterý v deset dopoledne jsem zavolal Jimu Shermanovi. Jim byl jedním z majitelů Greenery. Vysoký, dost svalnatý chlap něco před čtyřicítkou, který předčasně zešedivěl už ve věku dvaadvaceti let. Měl modré oči, do bronzova opálenou pleť a usilovně si budoval pověst prostopášného plážového frajírka, přestože mu patřila miliónová restaurace a tři obrovské domy na Whisper Key, kde, jak jsem slyšel, se v sezóně pronajímaly byty po dvou tisících dolarech měsíčně. Jeho partner Brad Atherton byl o něco starší, řekl bych pětačtyřicet nebo šestačtyřicet let, tmavé vlasy mu na temeni už trochu řídly a oči měl stejně ostře modré jako Jim. Byl však o něco menší než Jim, oblékal se méně nápadně a mluvil měkkým hlasem. Tato kombinace vlastností pravděpodobně vyvolala drby, že on a Jim spolu mají homosexuální poměr. Brad byl považován za slabšího, „ženského“ partnera. Neměl jsem žádný důkaz, že jsou opravdu tím, zač je považovalo veřejné mínění, a upřímně řečeno mi na jejich sexuální orientaci vůbec nezáleželo. Když Anita Bryantová začala v televizi číst citáty z bible na podporu své zuřivé kampaně proti homosexuálům, přestal jsem pít pomerančovou štávu, kterou propagovala v televizní reklamě. Věděl jsem, že Jim tak brzy ráno v restauraci není, a proto jsem mu zavolal domů, do exkluzívní čtvrti na Flamingo Key.

„Haló?“ zamumlal a já okamžitě pochopil, že jsem ho vzbudil.

„Jime, tady je Matthew Hope. Omlouvám se, že volám tak brzy ráno:

„Ne, ne, nic se neděje,“ oponoval, ale dovedl jsem si představit, jak mžourá na hodiny u postele.

„Určitě jste slyšel o Vicky Millerové...“

„Hrozná věc,“ řekl. „Byl to strašný šok. Včera večer přišla do restaurace policie a vyptávali se. Bože, taková milá holka.“

„To jo,“ přisvědčil jsem. „Jime, proč vám volám. Vím, že jste s Vicky určitě podepsal nějakou smlouvu...“

„Myslíte kvůli tomu angažmá?“

„Ano. Existuje nějaká smlouva, že ano?“

„Potřebujete ji na něco?“

„Ne, ne. Jen se snažím zjistit, kdo ji zastupoval. Zařizoval pro ni tu smlouvu nějaký advokát?“

„Ano.“

„Můžete mi povědět jeho jméno?“

„Nějaká firma v centru města, mají v názvu celý tucet jmen. Nechte mě chvíli myslet. Jackson, Harris, říká vám to něco? Jackson, Harns, ještě někdo, a ...“

„Není to náhodou Blackstone, Harris?“

„Správně, Blackstone, Harris.“

„Blackstone, Harris, Gerstein, Garfield a Pollock?“

„Tak se ta kumpanie jmenuje,“ potvrdil Jim.

„Nevěděl byste, který právník odtamtud zastupuje Vicky?“

„Lituju, to nevím. Byla to jednoduchá záležitost, Matthew. Dal jsem Vicky smlouvy, navrhl jí, ať si to její panáci prohlídnou, a ona mi je o dva dny později přinesla už podepsané.“

Odmlčel se. Teď už se úplně probudil.

„Co myslíte, Matthew, kdo to udělal?“

„Já nevím.“

„Umlátil ji k smrti, co?“

„Ano. Jime, díky za tu informaci, musím sebou hodit.“

„Rád jsem vám pomohl,“ řekl a zavěsil.

Zavolal jsem Poctivému Abe Pollockovi, s nímž jsem právě včera rozmlouval o klientovi, který chtěl koupit sklad lihovin.

Hned na začátku Abe vyhrkl:

„Měj přece srdce, Matthew, určit cenu celýho inventáře trvá nějakou chvíli.“

„Volám kvůli něčemu jinému,“ uklidnil jsem ho.

„Bohudík. Zkus radši něco lehčího, je ještě moc brzy ráno.“

„Jde o Victorii Millerovou,“ řekl jsem. „To je ta žena, co ji v neděli v noci zavraždili.“

„A co je s ní?“

„Pokud vím, vaše firma dohlížela na sestavení její smlouvy s Greenery. Ohledně angažmá.“

„To je pro mě novinka,“ opáčil Abe.

„Mohl bys zjistit, kdo to pro ni dělal?“

„Víš, kolik tu máme advokátů, Matthew?“

„Kolik?“

„To nevím ani já,“ prohlásil Abe. „Věř mi, je jich spousta. Víc než spousta. Dokdy to potřebuješ vědět?“

„Hned.“

„Když říkáš hned, myslíš tím hned teď, nebo hned za deset minut, anebo hned zítra ráno? Vyslov se přesně, Matthew.“

„Chtěl bych si promluvit s jejím právníkem, Abe, když mi ho pomůžeš najít...“

„Co je na tom angažmá tak důležitýho?“

„Angažmá není důležité.“

„Tak o co jde?“

„O to, jestli zanechala poslední vůli.“

„To chceš, abych ti ještě hledal závěť? Měj přece srdce, Matthew.“

„Zjisti mi jenom, kdo od vás ji zastupoval, a já půjdu otravovat jeho, dobře?“

„Počkej vteřinku,“ požádal Abe. „Nezavěšuju, jen tě přepnu na vyčkávací linku.“

„Díky.“

Čekal jsem.

Cynthia mi přinesla kávu. Měla na sobě tmavomodré těsné kalhoty, modré střevíce s vysokými podpatky a pastelově modrou blůzu.

Překvapeně jsem na ni pohlédl. Málokdy chodila do práce v kalhotách, dávala přednost sukním, v nichž lépe vynikaly její dlouhé, věčně opálené nohy. Všimla si, jak se tvářím.

„Co je?“ podivila se.

„Tsem jenom překvapený, to je všechno.“

„Nelíbí?“

„Je to moc pěkné,“ řekl jsem.

„Tak o co jde?“

„Obyčejně nosíte sukni.“

„To jen tak pro změnu,“ pokrčila rameny. „Je na to snad nějaký předpis?“

„Tistěže není.“

„Fajn. Frank tvrdí, že je to super.“

„Á, jenže Frank nerozumí nohám.“

„Chacun son gožt,“ prohlásila. „Víte, že držíte v ruce telefon?“

„Čekám na Abe Pollocka.“

„Vždycky mu to trvá celou věčnost,“ poznamenala. „Došla nám smetana, dala jsem vám plnotučné mléko.“

„Fajn, díky, Cyn.“

„De nada,“ odpověděla a odšuměla z kanceláře.

Čekal jsem dál. Konečně se Abe ozval.

„Matthew, chvíli to potrvá. Máme dneska velkou poradu, jde o jeden z našich obvyklých miliónových kšeftů ...“

„Jo, jo.“

„- a tak nemůžu nikoho sehnat. Nebudeš se někdy během dne vyskytovat tady v okolí?“

„Asi za dvacet minut mám jednání v Tricity.“

„Dobře, to je hned vedle. Zastavíš se tu, až tam skončíš? Do tý doby zjistím, kdo to dělal, a můžeš si s ním hned osobně promluvit.“

„Možná se tam dostanu až tak ve dvanáct, o půl jedné, Abe.“

„To už budu pryč, jdu dneska dřív na oběd. Ale nechám ti tu vzkaz a požádám ho, aby na tebe počkal, oukej?“

„To bych uvítal.“

„Bez problémů. Pokud jde o tu druhou věc, dej nám čas tak do konce týdne. Čistě mezi náma dvěma a lucernou, můj klient neumí sečíst ani dvě a dvě. Potrvá mu až do skonání věků, než projde všechny knihy a vykutá z nich velkoobchodní ceny za všechen ten chlast. Bude to stačit v pátek?“

„Bezva, Abe.“

„Popřál bych ti pěknej den,“ podotkl Abe, „ale myslím, že bude pršet.“

Když v Caluse nastane období deštů, můžete očekávat, že každý den tak kolem třetí čtvrté hodiny odpoledne přijde bouřka. Tou dobou už jsou trpící občané společným působením vedra a vlhkostí prakticky bezvládní.

Když přijde déšť, začne nemilosrdně bičovat ulice i chodníky, ale to trvá asi jen hodinu. Během té krátké chvíle přinese tropický příval aspoň náznak úlevy. Jenže jakmile déšť ustane, vůbec nepoznáte, že pršelo. Ach ano, stružky podél chodníků jsou plné rychle proudící bahnité vody, všude spousta velkých hnědých louží a některou ulici to dočista zaplaví, ale vlhko a vedro následují po dešti stejně rychle, jako násilník pronásleduje svoji obět. V minutě jsou všichni znovu zpocení. Tak tomu bývá v období deštů. V lednu ale nemáme období dešťů. V lednu se vůbec nepředpokládá, že by mohlo pršet. Nicméně, jak Abe předpověděl, kolem poledne, právě když jsem odcházel z jednání v Tricity, se spustil velice vydatný déšť a za tu krátkou chvíli, než jsem přeběhl ke dveřím firmy Blackstone, Harris, Gerstein, Garfield a Pollock, jsem promokl na kůži.

Ve většině právříických firem s komplikovanými názvy mají zaměstnanci dovoleno hlásit se do telefonu stručným: „Advokátní kancelář“ nebo ještě stručněji: „Právníci“. Ne tak u společnosti Blackstone, Harns, Gerstein, Garfield a Pollock. Když jsem celý mokrý vstoupil masívními dubovými dvehni do obrovské, kobercem pokryté recepční haly, blondýna u stolku na protější straně místnosti právě švitořila do telefonního sluchátka: „Blackstone, Harris, Gerstein, Garfield a Pollock, dobré ráno.“ Přečvachtal jsem přes halu, setřásl si vodu z vlasů a z rukávů drahého saka - věděl jsem, že se určitě srazí na velikost mé dcery - a slyšel jsem recepční, jak někomu omluvným tónem sděluje: „Není to moc pěkné ráno, že pane?“ Chvíli naslouchala. „Nu, máte pravdu, pane,“ pokračovala, „vlastně už ani není ráno, je odpoledne.“ To už jsem stanul u jejího stolu. Pohlédla na mě, obrátila oči v sloup a řekla do sluchátka: „A ne moc pěkné odpoledne, opravdu, pane, s kým jste si přál mluvit?“

Přikývla. „Okamžik prosím,“ a zasunula jednoho z gumových hádků do příslušné zdířky.

„Mohu vám nějak pomoci?“ zeptala se mě.

„Abe Pollock slíbil, že mi tu nechá vzkaz. Jsem advokát Hope.“

Nevím, proč se právníci vždycky takhle představují jiným právníkům nebo zaměstnancům právnických firem. Řekl bych, že je to něco jako tajné heslo, které má tomu druhému ozřejmit, že mu netelefonuje nebo za ním nepřišel řidič náklaďáku, výběrčí daní ani popelář, nýbrž právník, příslušník vznešeného cechu advokátů, jakým je i on sám. Prostě to takhle děláváme. V mé bance jsem znám jako pan Hope. V kancelářích právnické firmy Blackstone, Harris, Gerstein, Garfield a Pollock jsem advokát Hope.

„Ano, pane,“ odpověděla recepční, „tady to je.“

Podala mi lístek papíru se jménem Abe Pollock vytištěným u horního okraje. Napsal na něj svým škrabopisem:

„Mohla byste, prosím, sdělit advokátu O`Brienovi, že jsem tady?“ požádal jsem. „Očekává mě.“

„Ano, pane,“ přisvědčila a spojila příslušnou linku.

Chvíli čekala a pak promluvila:

„Přišel za vámi advokát Hope.“

Pokývla hlavou a potvrdila: „Ano, hned.“

Pak mě vybídla: „Máte jít hned dál, pane, tyhle dveře, a je to třetí kancelář vlevo.“

„Děkuju.“ Když jsem procházel dveřmi vedoucími ke kancelářím v nitru budovy, ústředna na jejím stole se opět rozzářila; slyšel jsem, jak opět odříkává: „Blackstone, Harris, Gerstein, Garfield a Pollock, dobré odpoledne.“ Začínal jsem si připadat, jako bych sem patřil, přinejmenším jsem už absolvoval první zkoušku - zapamatoval jsem si název firmy.

Našel jsem třetí dveře vlevo a nakoukl dovnitř. V malém předpokoji u psacího stolu, za nímž byly zavřené dveře z ořechového dřeva, seděla žena, jejíž věk jsem odhadl na necelých třicet let. Se skloněnou hlavou něco hledala v horní zásuvce stolu, ale když jsem přišel blíž, zaslechla mě a rychle vzhlédla.

„Á, ahoj,“ pozdravila.

Měla rudohnědé vlasy barvy spadaného listí, což mi náhle a nevysvětlitelně připomnělo střídání ročních období, které jsem tady v Caluse tolik postrádal. Oči, ják se dalo čekat, měla zelené, to je jediná možná barva u rudovlásek, byl to svěží, tropicky zelený odstín. V očích léto a ve vlasech podzim, jaro představovala štědře modelovaná svěží ústa bez rtěnky - a co zima, aby byl obraz dokonalý? Z vystouplých lícních kostí jí až na nos v liščí tváři padala sprška pih.

Velikánské brýle vysunuté až na vrch hlavy vypadaly jako okna v rezavějící střeše. Chvíli na mě mžourala, pak si stáhla brýle na nos, zářivě se usmála a mně se zastavilo srdce. Hned jsem pochopil, že ji musím požádat, aby se mnou odjela do Brazílie, jakmile vyřídím tu záležitost s O'Brienem. Nebo možná na Galapágy, na Aljašku, na Havaj či do Ruska, třeba i na Měsíc; dokonce možná ještě předtím, než skončím jednání s O'Brienem. Třeba hned teď, dřív, než s O'Brienem vůbec promluvím.

„Vy jste pan Hope,“ usoudila.

„Ano.“

Nestydatě jsem na ni zíral.

„Pan O'Brien mě čeká.“

Také se na mě upřeně zahleděla. Hypnotické oči za sklem brýlí zamrkaly. Neodpověděla. Nenatáhla se po interkomu ani po telefonu.

Prostě seděla za stolem a zírala na mě. Pomyslel jsem si: to jsem celý já.

Potkám nejkrásnější ženskou na světě a ona zrovna musí špatně slyšet.

Budu jí své „miluju tě“ muset křičet do zdravého ucha - ať už je to kterékoli.

„Pan O'Brien mě čeká,“ zopakoval jsem tentokrát poněkud hlasitěji.

„Jsem Dale O'Brienová,“ představila se.

Pohlédl jsem na ni. Pomyslel jsem si, že by to mohla být Dale O'Brienová. Měla vlasy i oči jako Dale O'Brienová, jako nějaká Dale O'Brienová. O pihách ani nemluvě. Samozřejmě jsme kdysi znávali Dale Carnegieho, a to byl muž. Dnes je tu taky Dale Robertson, i to je muž, třebaže herec. Ale byla tu též Dale Evansová, která se provdala za Roye Robertse, co jezdil na koni jménem Trigget Právě teď jsem se cítil jako Triggerův hřbet.

„Promiříte,“ omluvil jsem se. „Abe mi to neřekl.“

„Neomlouvejte se,“ upokojila mě. „Skoro každého to zmýlí. Jsem past na mužské šovinisty. Stejně jako moje kamarádka Dana. Je lékařkou ve všeobecné nemocnici v Houstonu. Každý si automaticky vzpomene na Danu Andrewse, což je mužský, ale pomyslí snad někdo na Danu Wynterovou? Dá se na to zapomenout, jen když je člověk zdatný profesionál. Jak vám můžu pomoct, pane Hope? Pojďte dovnitř, hledala jsem tu jen nějaké lístky na poznámky.“

Jediným pružným pohybem se zvedla od stolu, a ladně tak rozvinula nejméně pět stop a devět palců robustní, pěkně zaoblené ženské postavy.

Kaskády dlouhých, na ramena padajících rezavých vlasů, jasné, pobavené, inteligentní oči za velikánskými skly brýlí, klopy kabátu hnědého kostýmku jí vzdouvala dobře vyvinutá hruď. Vyšla zpoza stolu. Sukně kostýmu s rozparkem po levé straně, sahajícím až nad koleno, odhalovala nádherně utvářené lýtko, delikátně se zužující směrem k útlému kotníku ve hnědém střevíci s vysokým podpatkem.

Nemohl jsem z ní spustit oči. Připadal jsem si jako školák.

„Tak pojďte přece dál, pane Hope,“ pobídla mě s rozpačitým zasmáním.

Všiml jsem si, že pod popraškem pih jí do tváří stoupá červeří.

Kancelář měla zařízenu jen prostě. Velký, rozkramařený stůl s koženým otáčecím křeslem, další dvě podobně čalouněná křesla srovnaná před ním, tři stěny pokryté policemi na knihy. Ze zarámovaných diplomů na stěně jsem vyčetl, že bakalářský titul získala na Kalifornské universitě a doktorát práv na Harvardu. Také zde visely dva certifikáty o členství v advokátní komoře: jeden z Kalifornie a druhý z Floridy. Zašla ke stolu, usedla do otáčecího křesla, sepjala ruce jako správný advokát a oslovila mě.

„Vy byste se chtěl něco dovědět o té Vickině smlouvě.“

„To vám řekl Abe?“

„Zastihl mě jen tak v letu. O tohle vám tedy nejde?“

„Ve skutečnosti bych potřeboval zjistit, jestli před smrtí sepsala poslední vůli. Píšete se Miss nebo Mrs.?“

„Prosím?“

„Ptám se na váš stav, pokud jde o manželství.“

„Píšu se Ms.,“ pronesla okázale, leč s úsměvem. „Ale ne, nejsem vdaná.“

„Šla byste se mnou dnes na večeří?“ otázal jsem se.

„Prosím?“ zeptala se znovu.

„Na večeři,“ opakoval jsem. „Dnes večer. Se mnou. S advokátem Hopem.“

„Nu, ano.“ Řekla to velmi překvapeně.

„Žjú!“ zavýskl jsem.

V Caluse najdete jen velmi málo restaurací s takzvaným intimním posezením, vlastně ve většině zdejších jídelen se servíruje na holé umakartové stoly a častější jsou spíš papírové než jiné ubrousky.

Restaurace U Billyho bendža představovala významnou výjimku z tohoto pravidla. Protáhlá, nízká, elegantně moderní strukťura její budovy postavené ze dřeva a skla stála na břehu Caluské zátoky za luxusním hotelem Trident Tower na Jedenačtyřicáté ulici, táhla se těsně podél pobřeží a byl odtud přes vodu nádherný výhled na mysy Flamingo, Lucýs a Stone Crab. Nevařili zde snad tak skvěle jako v Greenery, ale vynahrazovali to damaškovými ubrusy a ubrousky a dokonale vyleštěným stříbrem a sklem, blyštícím se v teplé záři zahrocených svíček.

Odpoledne mi Dale u ní v kanceláři sdělila, že ona určitě pro Vicky žádnou závěť nesepsala a že pokud nějaká existuje, ona o ní neví. Oba jsme měli za to, že jestli některý z caluských advokátů pro ni takový dokument sestavil, zanedlouho se o něm doví soud. Opravdu už v této věci nebylo o čem diskutovat; oběma nám bylo jasné, že jsme se dnes večer sešli čistě společensky. Dale se na to dokonce dost přepychově oblékla.

Vzala si zelenou, sarong připomínající sukni s živůtkem stejné barvy a červeným zdobením na rukávech a v pase převázanou stočeným rudým šátkem. Rudohnědé vlasy měla pevně staženy dozadu a v zelených očích za obrovskými brýlemi se jí odrážela temnější barva jejího úboru. Ještě si vzala malé diamantové náušnice a na prsteník levé ruky si nasadila diamantový prsten.

Ten prsten ve mně na okamžik vzbudil paniku, dokud mi nevysvětlila, že je to zásnubní prsten její matky a že nevidí důvod, proč by ho neměla nosit. Navrhl jsem, že by se možná lépe vyjímal na pravé ruce, ačkoli i to by mohlo - v naší primitivní kultuře plné symbolů - znamenat zrušené zasnoubení či dočasné přerušení dlouhotrvajícího vztahu. Na to se mi přiznala, že ho na onom významném prstu nosí ne zcela bez zlomyslnosti. Kdyby prý dokázala sebrat odvahu, nosila by i po mamince zděděný snubní prsten - taková kombinace by prý posloužila jako ještě dokonalejší strašák proti vlčákům, dotírajícím na vrátka její spižírny.

Podrobněji, než bych byl doufal, mi vysvětlila, jak číšnice zjistily, že nosíli snubní prsten, dostávají menší spropitné než ty, jejichž prstům se podobné ozdoby nedostává. Podobně i ona sama přišla na to, nejprve v Kalifornii a pak i na Floridě, že snubní prsten - třebaže je jen po matce - okamžitě každému klientovi mužského pohlaví naznačí, že je „zadaná“, a tím pádem se celá diskuse odehrává na bázi běžných pracovních vztahů.

„A co s mužskými, kteří nejsou klienty?“ otázal jsem se.

„Sundám si prsten,“ vysvětlila prostě.

„Ale dnes večer ho máte,“ namítl jsem.

„Jen proto, že se mi hodí k náušnicím,“ odpověděla s úsměvem, jenž mi připadal jaksi povzbudivý.

Od doby, kdy jsem se rozvedl, zjištuji, že mě mnohé ženy ve snaze zaujmout nebo vzbudit důvěru či prostě jen tak, aby řeč nestála - zahrnují intimními podrobnostmi o svých nejrůznějších libůstkách a předsudcích.

Vyslechl jsem výklady žen hovořících o oblíbených barvách, o tom, jaké filmy zbožňují a které nesnášejí, který televizní pořad pravidelně sledují, jaký používají parfém, o tom, zda si lakují nehty či dávají přednost tomu, ponechat je au naturel, a tak dále a tak dále, ad infinitum. S Dale O'Brienovou to bylo jiné.

Začínala na mě působit dojmem jisté rezervovanosti. Klidně mi vyprávěla o tom, kde studovala (na Kalifornské universitě v Santa Cruz, což jsem už vyčetl ze zarámovaného diplomu), kde dělala doktorát (na Harvardu, i to jsem už věděl, z druhého diplomu), kdy a kde začala pracovat jako právnička (ve čtyřiasedmdesátém v San Francisku, s nástupním platem dvaadvacet tisíc dolarů ročně), a jak dlouho už působí tady, na Floridě (v červnu to budou čtyři roky). O osobních věcech už tak ochotně jako o své profesionální dráze nevyprávěla. Zpočátku to vypadalo, jako bych byl klient, který potřebuje právní poradu, a při té příležitosti by se rád něco dověděl o dosavadní kariéře svého právního poradce. Vlastně, počkat, prozradila mi, že jí je jedenatřicet, zmýlil jsem se, když jsem jí hádal pod třicet let. Také mi pověděla, že ten dům na Whisper Key, kde jsem ji vyzvedl, zářivý klenot, zbudovaný ve středomořském stylu mimochodem, navrhl ho náš klient Charles Hogg - je jejím vlastnictvím.

Ale čím dál víc jsem se utvrzoval v přesvědčení, že Dale O'Brienová je ženou, která si všechny důvěrnosti schovává až na okamžik, kdy se ocitne v bezpečí mužovy postele, a teprve až se s ním pomiluje (což byla velmi žádoucí představa), z ní vytryskne proud intimních sdělení jako z protržené přehrady.

Stále jsem čekal na příležitost prosondovat ji poněkud důkladněji. Ta se mi naskytla až ve chvíli, kdy se jen tak mimochodem zmínila o kocourovi jménem Sassafras, s nímž sdílí svůj dům a který...

„Míval jsem kdysi kocoura, který měl rád hudbu,“ vyhrkl jsem.

„Ale? A jakou hudbu?“

„Hlavně jazz. Milese Davise. Oscara Petersona. Vždycky se natáhl na podlaze v obýváku přesně uprostřed mezi dvěma reproduktory. A ušima potřásal do rytmu. Nejvíc ze všeho miloval Modern Jazz Quartet.“

„Co se s ním stalo?“

„Zahynul přibližně ve stejné době jako moje manželství. Někdy si ho představuju jako symbol rozvodu.“

Zaváhala, jako by se sama se sebou přela, zda je vhodné rozebírat tak důvěrné téma. Podívala se mi do očí.

„Byla to hodně bolestná zkušenost?“ zeptala se.

„Jednou mi někdo řekl, že rozvod je cosi jako zabití. Myslím, že by to tak mohlo být.“ Potřásl jsem hlavou. „Občas si uvědomím, jak moc jsem poškodil dceru. Možná by bylo bývalo lepší, kdybych zůstal ženatý a snažil se udržet rodinu pohromadě za každou cenu.“

„To ne,“ řekla Dale.

„Někdy se lidi dokážou dohodnout,“ dodal jsem.

„Byl v tom ještě někdo jiný?“

„Ano.“

„Z čí strany? U vás, nebo u vaší ženy?“

„U mě.“

„Co se s ní stalo?“

„Je teď taky rozvedená.“

„Viděl jste se s ní od té doby?“

„Ne. Bydlí v Tampě.“

„Do Tampy to není tak daleko.“

„Myslím, že by mi bylo jedno, i kdyby bydlela hned za rohem.“

Na pár okamžiků jsme se odmlčeli. Opět se mi zdálo, že přemýšlí, zda nemá vrátit hovor zpátky na bezpečnější půdu. Konečně řekla:

„Bylo vaše manželství i jinak neúspěšné?“

„Když si člověk najde partnera mimo manželství, vždycky to znamená neúspěch. Nebo ne?“

„Tak jo,“ usmála se. „Konec výslechu.“

Nasypala si do šálku cukr. Zdálo se, že se soustředí jen na míchání kávy. Se skloněnou hlavou poznamenala:

„Taky jsem jeden čas byla skoro vdaná.“

„Kdy to bylo?“

„Když jsem poprvé začala pracovat v oboru. V San Francisku. Žila jsem tam s jedním malířem.“ Zvedla hlavu a znovu mi pohlédla do očí.

„Maloval taková ta slaďounká zvířátka s velkýma očima a vyplazenými jazyky. Připadala mi báječná. Odešla jsem od něj, jakmile jsem zjistila, že je to trouba.“

„A to bylo kdy?“

„Před čtyřmi lety, patnáctého května. To jsem se od něj odstěhovala.

O měsíc později jsem přijela na Floridu.“

„Pořád si to datum pamatujete, hm?“

„No ovšem. Bylo to nejdůležitější rozhodnutí v mém životě. Chci tím říct, že jsem s ním žila dva roky, to je dlouhá doba. A milovala jsem ho, víte? Aspoň myslím, že jsem ho milovala. Až do...“

Pokrčila rameny.

„Až do chvíle, kdy jste zjistila, že se vám nelíbí jeho obrazy.“

„Ne. To přišlo až potom, co jsem zjistila, že ho nemiluju. Přesně si ten okamžik umím vybavit, to je divné, ne? Jednou jsme byli v Los Angeles na procházce v MacArthurově parku, byla neděle a já mluvila o tom, jak se mi líbí text té lyrické písničky, té o MacArthurově parku, o tom, jak někdo zapomněl na dešti koláč, znáte ten text. A on na to, že prý nikdy nepochopil, o co, sakra, v té písničce jde. Koukla jsem se na něj.

Kráčel s rukama v kapsách, byl to obrovský mužský s šouravou chůzí, s plnovousem, nosil takové ty malé brejličky jako Benjamin Franklin, jak jsme procházeli parkem, pořád se díval dolů, pod nohy - byl tehdy jeden těch ohavných losangeleských dnů plných smogu - a teď mi prostě jen tak sdělil, že vůbec nechápe píseň, která pro mě představovala život celé generace v kostce. Nic jsem na to neřekla. Pokračovali jsme v procházce parkem, pak jsme se vrátili domů, vykouřili jointa, on se potom chtěl milovat a já se tehdy poprvé v životě vymluvila na bolení hlavy. Chlapovi, se kterým jsem žila už dva roky a o kterém jsem si myslela, že ho zbožňuju, jsem řekla, že mě bolí hlava a jestli by to, prosím, nemohlo počkat. O dva týdny později jsem se odstěhovala.“

„Neodešla jste jen...“

„Ne, ne. Nenechala jsem mu jen vzkaz připíchnutý na dveřích od koupelny nebo přilepený páskou na lednici, nic takového. A den po té procházce parkem jsme si o tom promluvili jako zralí, rozumní dospěli lidé. Bolelo mě při tom srdce, protože jsem ho už nemilovala. Debatovali jsme celou noc a pak jsme se dokonce pomilovali. Milovali jsme se poprvé od toho dne v MacArthurově parku, kdy všechno to pozlátko začalo opadávat, a ani milování už teď nestálo za nic. Když jsem se odstěhovala, daroval mi jeden ze svých obrazů. Ještě ho někde mám. Nikdy se na něj nedívám.“

„Tak,“ poznamenal jsem. „A teď jsme tady.“

„Konečně sami,“ usmála se.

Loudali jsme se s kávou a s pohárem až nepatřičně skvěle nezdobeným a nazvaným Kokosová čokoláda Supreme. Chvíli po desáté jsem zaplatil šekem a vyšel s Dale ke svému vozu. Přestalo pršet, ale oblohu ješté stále pokrývaly hrozivé mraky a drasticky se ochladilo.

Kdykoli si v Caluse postěžujete, že je chladno, deštivo nebo vedro k zalknutí, prostě kdykoli si dovolíte poznamenat, jaké zde občas bývá absolutně pitomé počasí, domorodci (tedy všichni ti přistěhovalci ze severu) bez výjímky namítnou: „Ach, ano, ale pomyslete, že všude jinde je to ještě horší.“ Do kategorie ,všude jinde` očividně spadají i tak idylická místa, jako Barbados, Panenské ostrovy, Antigua nebo Acapulco. Proč se turisti vůbec obtěžují jezdit do Calusy, to je něco, co jsem nikdy nedokázal vyzkoumat. Když se ochladí v místě s obvykle teplým podnebím (a uvědomte si laskavě, že Calusa leží na nejsevernějším okraji subtropického pásma), zdá se to být horší, než když ve městě Utica ve státě New York poklesne teplota na minus dvacet. Přesně tak nám to připadalo v tuto chvíli.

Dale mě vzala pod paží a přitiskla se ke mně. Oba jsme sklonili hlavy proti větru a vydali se odvážně napříč parkovištěm. V autě jsem zapnul topení - poprvé od února. Také jsem pustil rádio a otáčel knofllcem tak dlouho, až jsem narazil na stanici, kterou jsem hledal - program vysílaný z Manakawy, jenž sliboval „Hudbu pro nás“.

Nejméně pro jednoho z nás ta hudba byla úplně zbytečná.

U dveří svého domu mi Dale poděkovala za milý večer a podala mi ruku na rozloučenou. Poznamenal jsem, že jí zas brzy zavolám, pokud jí to nebude vadit (ale jistě, zavolejte, prosím, Matthew), a odešel jsem vichřicí zpátky k vozu. Když jsem přejel Timucuanský most a zamířil k pevnině, zaplavila auto hudba Artieho Shawa.

Byla to pro mě chabá útěcha.