Ed McBain

DŮM CO POSTAVIL JACK
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

1

To je ten farmář, co do země zrní dal, co sezobal kohout, co ráno kokrhal...

 

Matthew se ptal sám sebe, co tady vlastně pohledává.

Jsem přece advokát, říkal si v duchu. Proč tady ležím v dešti?

"Poslouchejte," zašeptal Warren.

Matthew se zaposlouchal. Slyšel, jak o pobřeží narážejí hněvivé vlny. Slyšel, jak v ostrém větru chřestí vějířovité listí palem. Slyšel, jak na břehu šustí uschlé chaluhy.

Neslyšel však nic jiného.

"Slyšel jste něco?" zeptal se ho šeptem Warren.

"Ne," zašeptal Matthew.

A dál pozorovali dům.

Leželi za velkou kokolobou před zdí domu obrácenou k vodě. Do okrouhlých listů rostliny bubnoval studený déšť. Písek pod nimi byl studený a vlhký. Od vody zuřivě fičel vítr. Bylo třetího února. Pršet začalo ráno, kdy došlo k vraždě. A pršelo bez ustání už pět dní.

Slova. Člověk naslouchá slovům a nemají pro něj nejmenší význam, dokud mu nezačnou před očima vystupovat obrazy. Zpočátku si Matthew žádné obrazy vykouzlit nedokázal, vnímal jen šňůry slov vycházejících z úst Ralpha Parrishe. Parrish přijel na Floridu navštívit bratra. Přijel sem před týdnem autem z Indiany a na poznávací značce měl napsáno Toulej se Indianou. Přijel oslavit bratrovy čtyřicáté narozeniny. Parrishův bratr byl homosexuál. Parrish to věděl. Nebyl však připraven na bratrův večírek. Na mužské v ženských šatech. Na to, jak spolu mužští tančili. Na mužské, kteří se líbali. Deset minut před půlnocí odešel nahoru do svého pokoje. A ráno, pár minut před sedmou, zaslechl, jak bratr hlasitě křičí. Honem seběhl dolů.

Je mu asi tak dvaapadesát nebo třiapadesát, pomyslel si Matthew, když se s ním prvně setkal. Prošedivělé skráně, trochu baňatý nos, ...ústa s tenkými rty. Ramena tak široká, až na něm vroubkovaný keprový oblek vypadá, jako by mu byl kdovíjak těsný. Farmář z Indiany, který by se tady v Caluse měl cítit jako doma, vždyť se tu už usadilo plno lidí ze Středozápadu. Jenže byl zatčen pro vraždu mladšího bratra.

Slova. Jonathan - onen mladší bratr - vítá v pátek večer na svém večírku hosty. I když je citelná zima, má na sobě plisované bavlněné kalhoty a hedvábnou košili z drahého salónu, rozepnutou až k pasu. V kudrnatých chlupech na hrudi mu na silném zlatém řetězu spočívá bohatě tepaný zlatý kříž. Dar od někdejšího milence. Vzpomínka na Jonathanův "italský pobyt", jak tomu Jonathan sám říkal, když se začal chovat jak děvka. Přesně tahleta slova užil i Parrish - bratr se choval jak děvka. Matthewa náhle napadne, jestli i Parrish není teplouš.

Slova. Začínají však vystupovat i některé obrazy.

Kříž je malá pozornost od jistého chicagského zubaře, který si poprvé vyrazil z domova a užil si léto v Benátkách. Jmenoval se Bruce, věřili byste tomu? Jonathan tu stojí dokonale elegantní, štíhlý, světlovlasý, bledý a modrooký, na hrudi kříž, který kdysi dostal od Bruce, a jak se hosté začínají scházet, vyzvánějí dole u svatého Benedikta zvony bim, bam, bim, bam, přesně sedmou. Protože tady v Caluse chodí všichni včas, nepotrpí si na žádné módní půlhodinky, neotálejí tři čtvrtě hodiny, než vejdou, kdepak, nikdo tu nechce přijít ani o chvíli té slávy. Středozápadní morálka, středozápadní způsoby, přenesené na jih k Mexickému zálivu.

"Je to tu přímo božské, Jonathane!"

To promluvil už trochu postarší hoša převlečený za dámu, se skvostnými šperky a norkovou štólou přehozenou přes model od Pierra Cardina. Jeden z Jonathanových kamarádů. Všichni teď stojí na terase starého domu nad pláží Whisper Key, vzduch je prosycen Poisonem, Shalimarem, Tea Rose a kdovíjakými ještě vůněmi, jak se tu všechny mísí, polovina mužů je v ženském oblečení a ostatní jen tak v ležérním, a všichni tu vzdychají a rozplývají se nadšením, když se slunce sklání nad zálivem v posledním západu, který kolik dní neuvidí, protože ve tři čtvrtě na pět ráno se rozprší.

"Víte, můj bratr je farmář džentlmen," vysvětluje Jonathan. Chlapík v černé kožené bundě, který vypadá, jak kdyby právě sestoupil z motorky a je tu široko daleko jediný trochu mužnější zjev, se zeptá: "A jestlipak takový farmář džentlmen zarývá hezky hluboko?"

A navoněná "dáma" v norkové štóle ho napomene: "Ty jeden uličníku!" a klepne ho japonským vějířem.

Začínají se tvořit obrazy. Vůně.

Zvuky. Jonathan nasadí kompaktní desku, kterou mu někdo přinesl k narozeninám, a kdosi poznamená, jak chladné, tvrdé a jiskřivě ostré zvuky vyřvávají z reproduktorů. Jakási dvojice začne pomalu tančit tělo na tělo, a než někdo stačí vydechnout slovo AIDS, tančí už všichni ostatní, a je to tu úplně jako za starých časů, za těch krásných, zašlých časů, ruce na zadku, prsty roztažené na šíji, a ach, miláčku, pěkně se ke mně přitiskni. Ralph Parrish se dívá na to představení a dělá se mu z toho zle. Bez obalu to bratrovi poví. Pořádně se pohádají a Parrish rozzuřeně odejde o patro výš do svého pokoje. '

Zezdola slyší smích, smějí se tam jemu. A zase ta hudba.

Parrish pomalu neklidně usíná. Zdá se mu o lánech sluncem ozářeného obili, o tom, jak svážejí úrodu, ale za každým uschlým stonkem souloži teplouši.

Za zataženou žaluzií se objevuje slabounký náznak světla. Na terasu dole bubnuje déšť.

Někdo se tam hlasitě hádá. A bratr křičí.

A teď vybuchují slova ve zvětšené obrazy, Parrish odhazuje propocená prostěradla, dotýká se bosýma nohama podlahy, ke které lepkavě přilnula sůl, a bratr pořád ještě křičí, krvavě rudým křikem v tom bledém šedém svítání, a znovu jsou slyšet slova "Nemám je! Nevím, kde jsou!" - to volá bratr a pak znovu strašlivě vykřikne.

Nato se rozhostí ticho. Parrish běží dolů. Kdesi bouchnou dveře.

Oknem zahlédne, jak někdo utíká severním směrem po pobřeží.

Utíká deštěm. Celý v černém.

Zato bratr na podlaze je oděn rudě.

Má rudé skvrny na světlých kalhotách, rudé skvrny na rozhalené hedvábné košili a sám je také rudý od krve, která mu prýští asi ze šesti ran na ruce, a od krve až mučivě pomalu vytékající z rány kolem nože, zaraženého do hrudi.

Jonathan k němu vzhlédne. Oči má plné děsu a bolesti.

Prvním Parrishovým instinktem je, že by měl vytáhnout bratrovi nůž z hrudi.

Aspoň to tak později vypráví Matthewovi.

"Myslel jsem, že by tolik netrpěl, kdybych mu ten nůž vytáhl." Těmito slovy to líčí Matthewovi.

Vytáhne nůž.

A na ruce i na obličej mu vystříkne krev.

"Spousta krve," říká později Matthewovi. Slova.

Slova, jak si je zapamatoval v bušícím dešti. Obrazy krve.

Farmář z Indiany pořád ještě tvrdí, že ten černě oblečený člověk je bud vrah, anebo svědek vraždy. Jestli je vrahem, téměř jistě se do domu vrátí, aby si odnesl, co tam poprvé hledal. Caluští policajti tu skončili práci brzy odpoledne. A teď tu Matthew s Warrenem leží na břiše v dešti a čekají, jestli se náhodou neobjeví ten záhadný člověk v černém, který ráno třicátého ledna utekl do šedého mokrého svítání.

"Copak to neslyšíte?" zašeptá Warren.

"Ne," odpovídá mu šeptem Matthew.

"Co?"

"V tom domě určitě někdo je," říká Warren. A vstane.

Čtyřiatřicetiletý vysoký štíhlý černoch, bývalý policista ze St. Louis, který teď dělá soukromého detektiva tady v Caluse. Z pouzdra připnutého k pasu mu vyčuhuje Smith & Wesson ráže 38. Warren opatrně obejde kokolobu. Matthew si pomyslí, že by byl nejradši doma v posteli. Jde však za Warrenem po pěšince až ke schodům na terasu a pod temnými mraky ženoucími se přes oblohu, na které pro vztek nesvítí ani srpeček měsíce, za ním vystupuje na deštěm zmáčenou kluzkou terasu. K proskleným dveřím vzadu je pořád ještě připevněna cedulka šerifova úřadu s nápisem MÍSTO ČINU.

Warren poslouchá u dveří.

A kývne na potvrzení svých slov. V domě opravdu někdo je.

To už slyší ty zvuky i Matthew. Někdo tam uvnitř něčím rachotí. Že by tam něco hledal?

Ale co?

Dveře jsou zamčené. Ve dvanácti vteřinách otevře Warren fórový zámek úvěrovou kartou American Express.

V obývacím pokoji není nikdo. Ze tmy vystupují šeré obrysy. Sedačka. Několik rákosových křesel. Knihovna. Kbelík na uhlí. Psací stůl u jedné stěny. A černější obdélník, dveřní rám. Za ním zase ty zvuky. Warren položí Matthewovi ruku na paži, aby mu naznačil, že se nemá hýbat. Čekají.

Dveře vedou do kuchyně. Tam je teď ticho.

Okno je otevřené. V mokrém mořském větru se třepetá záclona.

Další zvuk.

Oči přivykají tmě.

Lednička. Dřez. Linka. Stůl. A na jedné židli Oči.

Maska.

"Ani hnout!" zvolá Warren, přikrčí se a pohybem zdatného policajta uchopí oběma rukama revolver.

"Vždyť to je...," ozve se Matthew, ale pozdě. Warren už mývala zabil.

Na Floridě vypadají mývalové jako hyeny. Nejsou měkoučtí, milí a rozkošní jako v končinách se severským podnebím. Nepotřebují tady ve slunečném pásmu tolik kožešiny. Nikdo nemá chuť je hladit nebo rozmazlovat. Nejsou k pomilování. Když vylézají z kanálů a potoků, nekolébají se, ale plíží. Řídkou mokrou kožešinu mají přitištěnou k hubenému tělu a cestou za potravou se pohybují rychle jako hyeny. Nádoby na odpadky dovedou otevřít stejně obratně a snadno jako lupič anebo policajt zamčené dveře. A když se vám jednou dostanou do domu, natropí tam hotovou spoušť. To už je lepší hurikán než takový mýval.

Warren Chambers byl celý šťastný, že mývala zastřelil.

"Přenášejí vzteklinu," řekl.

Zato Frank Summerville nebyl rád, že se Matthew s Warrenem vloupali do Parrishova domu a zabili mývala.

"Nejsi přece žádný soukromý detektiv," připomněl Matthewovi.

"Já vím," připustil Matthew.

"Jsem advokát. Soukromý detektiv je tady Warren."

"Ať už je to jak chce, neměli jste nejmenší právo vniknout do Parrishova domu."

Seděli ve Frankově kanceláři. Summerville a Hope na Heron Street. Jméno ulice připomínalo velkého floridského ptáka, který si čechrá peří na floridském slunci - jenomže pořád ještě pršelo. Déšť na Floridě znamenal pro Franka peklo. Newyorčan, který opustil svoje město, stopětasedmdesát centimetrů vysoký čtyřicátník s kulatým obličejem, tmavými vlasy a hnědýma očima. O New Yorku mluvil pořád, láskyplně mu říkal Velké jablko. Calusa pro něj byla Malý pomeranč. Miami říkal Velké tamale, čímž narážel na její hispánské obyvatelstvo. Floridu nenáviděl. Matthew si často říkal, proč se Frank neodstěhuje zpátky do New Yorku. Ale doufal, že to neudělá. Byl to dobrý kamarád a dobrý společník.

Dnes mu však něco dělalo starosti.

Něco víc než ten nekonečný déšť a mrtvý mýval. Matthew už svého společníka dobře znal.

Viděl mu to na očích.

"Co je s tebou?" zeptal se.

"Co se mnou je? Vloupáte se do domu deset minut po tom, co odtud odejde policie..."

"Parrish je přesvědčen, že se vrah vrátí."

"Přesně to bych řekl, kdybych byl vrah a nechtěl bych, aby si to o mně můj advokát myslel."

"Franku... on je nevinný."

"To ovšem tvrdí on."

"Nikdy bych ten případ nevzal, kdybych si myslel..."

"Jistě, jistě, znám tvoje zásady."

Ticho. Matthew se znovu zadíval do těch očí.

"Chceš mi o tom povědět, Franku?"

"O tvých zásadách. Jasně. Myslíš si..."

"Ne, o mých zásadách ne."

"Myslíš si, že na světě žijí buď hodní lidé, anebo darebáci. Hodní lidé samozřejmě nevraždí."

"A to je snad moje zásada?"

"Už se to kolikrát prokázalo," řekl Frank a lehce pokývl. Další ticho.

"Pověz mi to," žádal Matthew.

"Co ti mám povědět?"

"Prostě o co jde."

"Ale dej pokoj, o nic nejde."

"Tak co se děje?"

"Přece nechceš takový blbosti poslouchat."

"Chci."

Frank se na něj zadíval. Zhluboka si vzdychl. Potom se obrátil k oknu. Déšť stékal po skleněných tabulkách.

"Jde o Leonu," řekl.

O Leonu Summervillovou, jeho ženu. Je asi o tři roky mladší než Frank. O tři čísla menší. Černé vlasy teď nosí nakrátko ostříhané. Úzký hezký obličej s vysedlými lícními kostmi. Ohrnutý nosík. Plná ústa a okouzlující úsměv. Štíhlý pas, široké boky, dlouhé nohy a pěkné poprsí. Jednou týdně chodí na schůzky Spolku pro ochranu floridské přírody. A právě proto Franka snad tolik mrzelo, že Warren zabil mývala.

"Co je s ní?" zeptal se Matthew.

Frank se odvrátil od okna. Dešťoví hadi se za ním pořád ještě plazili po tabulkách.

Dlouho nic neříkal a Matthew čekal.

"Myslím, že mi zahýbá," řekl pak Frank. Slova.

Zatím ještě žádné obrazy.

Vlastně ano, najednou se mu objevuje obrázek nahé Leony v objetí cizího člověka, který pro něho nemá tvář. Záběr z erotického video filmu. Rovnou však rázně vypnutý mizí ten obraz v elektronickém zachvění, Matthew ho nechce vidět.

Ale už přicházejí slova.

Posledních pár měsíců má Leona plno nepřesvědčivých vysvětlení a nejapných výmluv, proč není doma. Jdu se Sally do kina. Musím si dát udělat nehty a má manikérka pracuje po večerech doma, dělá to jako melouch. Děvčata jdou v pondělí večer na večeři, nejspíš do restaurace Na pobřeží. Měla bych koupit sestře dárek k výročí svatby a obchody mají dneska dlouho do večera otevřeno. Celou sobotu budu pryč, musím připravit kytky na výprodej pro kostel. A ty telefony! Jakmile zvedne telefon Frank, někdo vždycky zavěsí. Haló? A v tu chvíli položí ten druhý telefon. Anebo v poslední době volají mužští - zřejmě se snaží měnit hlas - a ptají se na Betty, Jean, Alici anebo Fran a pak se omlouvají, že asi vytočili špatné číslo. A prádlo schované vzadu v její zásuvce prádelníku. Kalhotky bez rozkroku, jaké na ní zatím nikdy neviděl. Podvazkové pasy a punčochy se švy. Podprsenky s otvory na bradavky. Nový účes. Nová voňavka. Jiná značka cigaret. A včera v noci...

"Teď to bude hodně osobní," řekl Frank.

"Tak mi to pověz."

"Byla s těmi lidmi ze Spolku pro ochranu přírody... aspoň mi to tvrdila. Na schůzi odešla po večeři a vrátila se něco před půlnocí. Ty schůze končí obyčejně kolem půl dvanácté."

Frank zaváhal.

"Ani tomu nechci věřit, Matthewe."

"Já také ne."

Frank málem plakal.

"Ona... víš... používá pesar. Když chceme... než se chystáme milovat.., odejde do koupelny... a vezme si ho. Nasadí si ho, nebo jak se to říká."

Frank znovu obrátil obličej k oknu. Pořád ještě pršelo.

"Když přišla domů, už jsem ležel. Díval jsem se na ni, jak se svléká. Chtěl jsem se s ní... milovat, víš, a tak když si vedle mne lehla, začal jsem ji... líbat... a hladit ji... a..."

A znovu vyvstávají obrazy.

Těch dvou, jak leží nazí v posteli. Frank bujně ztopořený a Leona přijímající jeho laskání. Jezdí jí rukama po ňadrech, po břiše a pak ji zkoumá tam dole hledajícími prsty. Leona chce vyskočit z postele.

"Nevzala jsem si to," říká rychle a snaží se od něj odtáhnout, ale nestačí to, jeho prsty jsou už v ní.

"Měla ten pesar," říká teď Frank. Až na ten déšť je úplně ticho.

"Vzala si ho, ještě než odešla z domu, Matthewe." Ustavičné bušení deště do listí palem před oknem.

"Řekla mi... že prý doufala, že se budeme milovat, že se na to už chystala. Ale to se jí... to se Leoně vůbec nepodobá. Nikdy... chci říct... u ní je to vždycky spontánní."

Matthew přikývl.

"Zavolal jsi těm lidem?" zeptal se.

"Lidem z toho Spolku pro ochranu přírody? Přesvědčil ses, jestli vůbec měli schůzi...?"

"Měli. Vím to jistě. Leona není tak hloupá."

"A byla na té schůzi?"

"Chodí tam padesát šedesát lidí a nikdo nesleduje, kdo přišel anebo dřív odešel..."

"Jen ty. Pozoruješ ji, v kolik přišla a odešla, prohlížíš jí voňavky, cigarety a prádlo..."

"Ano." Přesně to dělám."

"Nenapadlo tě někdy, že třeba mluví pravdu?"

"Že patří k těm hodným lidičkám, viď?"

"Vždycky jsem si to o ní myslel, Franku."

"Vím, že mi o tom pesaru lhala."

"Ale najisto to nevíš. Možná že opravdu chtěla..."

"Tak proč mi říkala 'Nevzala jsem si to', když už měla ten zatracený krám v sobě?"

"Možná že jsi jí dobře nerozuměl. Možná že..."

"Ne."

"Možná že chtěla říct..."

"Ne."

"Proč se jí nezeptáš, jak to myslela, Franku? Proč si s ní nepromluvíš? Je to přece ksakru tvá žena!"

"Vážně?" Podívali se na sebe.

"Má teď Warren moc práce?" zeptal se Frank.

"Hodně. Proč?"

"Chtěl bych, aby ji chvíli sledoval."

"To bys neměl dělat, Franku."

"Musím to vědět. Ať už je to tak nebo tak, musím to vědět." Matthew si vzdychl.

"Nemohl bys... nemohl bys s ním promluvit?" zeptal se Frank.

"Jestli to po mně opravdu chceš."

"Prosím tě."

"Ale uvědomuješ si, že mu budu muset říct..."

"Jistě, o koho jde. Ano. Samozřejmě."

Matthew si znovu vzdychl.

"Pošlu ho na to," řekl.

"Děkuji ti."

"Doufám, že se v tom mýlíš."

"Taky doufám."

Vezmem to jedno po druhém, řekl si Warren. Když dáma zahýbá manželovi, bude mu zahýbat zrovna tak zítra anebo za týden. Jak jde o nevěru, není žádný spěch. Teď je důležité promluvit si s tím chlapíkem v černém.

Warren seděl za stolem a držel v ruce už čtvrté pivo. Napadlo ho, jestli nemůže člověk v takové putyce chytit AIDS. Stát Florida je v počtu homosexuálů třetí za New Yorkem a Kalifornií, ale v Caluse bylo zatím hlášeno jen pětasedmdesát případů AIDS anebo onemocnění s AIDSem souvisejícím. Podle Warrenova soudu je i těch pětasedmdesát případů až dost. Zvlášť když to člověk může chytit z pivní sklenice.

Hospodský mu slíbil, že ho upozorní, jen co sem Ishtar Kabul vkročí. Ishtar Kabul. Příjmení nepochybně inspirované hlavním městem Afganistanu, křestní jméno filmem. Warren od kohosi slyšel, že v arabštině znamená Ishtar Kačera Donalda.

Od chvíle, kdy začal pracovat na tomhle případu - až na včerejší noc, kdy zabil mývala - pátral Warren po svědcích, které si chtěl předvolat státní návladní. Dvanáct spravedlivých mužů. Přesně jako ta porota, která si vyslechne jejich svědectví, že se Ralph Parrish s bratrem v noci před vraždou zuřivě pohádal.

Většinu jich už sehnal na adresách, které mu státní návladní poskytl, a teď začal shánět ostatní po barech, kde se scházejí teplouši. V Caluse byly takové bary jenom tři - Scandalův nad řeckou restaurací v Michael's Mews, Popularita proti letišti na Jednačtyřicáté a U humra tady na rohu Desáté. Bar U humra byl nejstarší a nejšpinavější teploušský bar ve městě. Parta homosexuálů mu říkala U hovna, tak to aspoň Warrenovi prozradil Christopher Summers.

Warren vypátral Summerse po dlouhé námaze až dneska kvečeru ve veřejném parku naproti restauraci Na pobřeží, na místě, kde, jak bylo známo, se scházejí teplouši z Calusy. Summers vůbec nevypadal jako teplouš, převlečený za elegantní dámu, jak mu ho popsal,Parrish. Tentokrát neměl norkovou štólu, perly ani japonský vějíř. Seděl tam v dešti na lavičce, nad hlavou velký modrobílý deštník s reklamním nápisem, na sobě béžový tropický oblek, a vypadal jako úctyhodný bankéř. Co vím, třeba to taky bankéř je, řekl si Warren. Posadil se vedle něj na lavičku. A za půl minuty se ho už Summers ptal, jestli by k němu nezašel do bytu na skleničku. Ne, poděkoval Warren, radši by si s ním promluvil o tom večírku minulý pátek u Jonathana Parrishe.

"Ach tak," řekl Summers. Takže si promluvili.

Seděli v dešti a povídali. Přitištění k sobě jako milenci pod velkým modrobílým deštníkem. A pořád jim nad hlavami tiše ťukal déšť.

"Ano," přisvědčil Summers.

"Vážně byl na tom večírku u Jonathana jeden chlapík v černém - pokud si vzpomínám, v černé kůži - jmenuje se Ishtar Kabul." .

Warren se zeptal, jestli je Kabul, když už se takhle jmenuje, černý.

"Kdepak, je bílý stejně jako vy anebo já," odpověděl Summers, a vtom si uvědomil, že mluví jen sám za sebe. Jistě, Kabul je bílý, je mu něco kolem pětadvaceti a samozřejmě že je teplý. Než se viděli na tom večírku, setkal se s ním Summers jen jednou, Kabul právě vycházel od Humra a Summers šel jen tak kolem.

"Opravdu byste ke mně nechtěl zajít na skleničku?" zeptal se znovu.

"Mohl bych trochu rozdělat oheň, vždyť tak nepříjemně prší. Jistě se vám nechce do takového podniku, že?" A tehdy se také zmínil, že homosexuálové z Calusy říkají té hospodě U hovna, protože má hodně daleko do elegantního vzhledu a pověsti.

O baru U humra se skutečně dalo říct, že má do elegance daleko. Na stěnách rozvěšené nepostradatelné rybářské sítě, z kterých se snažili vyškrábat mrtví červení humři. Stoly upravené z palubních poklopů s mosazí tak naleštěnou, že z ní člověk málem mohl jíst. Osvětlení jako z Casablancy, matné a kouřové. Dlouhý, poškrábaný výčep a kolem něj samí mužští. Hrací automat vyřvávající rokovou hudbu.

Ishtar Kabul přišel ve tři čtvrtě na jedenáct a hospodský na něj upozornil Warrena diskrétním pokývnutím.

Kabul byl pořád ještě v černém. Ten chlap má ale kuráž, to mu musel Warren přiznat. Jestli je to ten lump, co bodl Jonathana ..

Parrishe a pak utekl do deště, dalo by se jen čekat, že začne nosit křiklavě růžovou.

Ale ne, byl v černém.

Skládal teď velký černý deštník a cákal z něj vodu po celé podlaze. Černé vlasy, černé džínsy, černý svetr s véčkem, rukávy vyhrnuté až po lokte. Černé holínky. Černý kožený pásek na pravém zápěstí, digitální hodinky Seiko s černým náramkem na levém. Velký stříbrný a tyrkysový přívěsek na hrudi. Malá stříbrná a tyrkysová náušnice v levém uchu. Jde mu dobře k modrým očím. Ishtar je prostě sekáč. Teď se rozhlíží, koho by tady nabalil. Warren zvedne ruku.

"Ishtare!" zavolá.

"Tady!"

Kabul se otočí a přimhouřenýma očima se zadívá do polotmy.

"Tady!" znovu zavolá Warren a luskne prsty na pravé ruce. Kabul za ním přijde ke stolu.

"Znám tě?" zeptá se.

"Teď už jo," řekne Warren a široce se na něj usměje, jako kdyby chtěl spolknout meloun.

"Posaď se, Ishi. Máme si co říct."

"Nikdo mi neříká Ishi," řekne Kabul a už se chystá odejít.

"Jakpak ti říkal Jonathan Parrish?" zeptá se Warren jeho zad. Kabul se prudce zarazí. Černé džínsy pevně obepínají zadek, který tu předvádí na odiv. Pomalu se otočí jako v nějaké operetě.

"Kdo?" ptá se.

"Jonathan Parrish," odpoví Warren.

"Pěkně se posaď." Kabul zaváhá.

"Posaď se, miláčku, však tě neukousnu," řekne mu Warren a znovu se na něj usměje širokým černošským úsměvem.

Kabul si ho prohlíží, v modrých očích napjatý výraz, a uvažuje, co dál.

A potom si sedá.

Černý deštník si zavěsí za rukojeť přes opěradlo židle. Pohlédne přes stůl na Warrena.

"O co jde?" ptá se.

"Kdes byl celý můj život?" řekne mu Warren.

"Nebo aspoň od minulé soboty?"

"Co jsi zač?" ptá se Kabul.

"Fízl?"

"Tak napůl," odpoví Warren.

"Co to má znamenat?"

"Jsem soukromý detektiv."

"To si snad ze mě děláš srandu. Copak něco takovýho existuje?"

"Třeba v mé osobě," odpoví Warren.

"To jsou mi zázraky!" řekne Kabul a zavrtí hlavou.

"Takže, Ishi," začne Warren.

"Potrpíš si na černou, viď?"

"Občas ano," odpoví Kabul.

"Půjdeme ke mně nebo k tobě?"

"Ty jeden uličníku!" řekne mu Warren, přesně tak jak to Kabulovi při večírku řekl Summers ze zdvořilosti k Ralphu Parrishovi, který teď sedí ve vězení za vraždu svého bratra. Jenže Kabulovi zřejmě ta slova nic nepřipomenou. Rozhlíží se po místnosti po nějakém lepším společníkovi. Celá ta rozmluva u stolu ho už očividně začíná nudit.

"Byl jsi přece na tom večírku v černém oblečení, ne?" řekne mu Warren.

"Na jakým večírku?" ptá se Kabul. Už ho to opravdu otravuje.

"Takže ti to řeknu na rovinu," poví mu Warren.

"Tu noc před vraždou jsi byl v černém. A Parrishův bratr viděl někoho v černém, jak utíká ráno, kdy došlo k vraždě, z domu. Chci vědět, kde jsi byl v sedm ráno, když někdo ubodal Parrishe."

"Doma v posteli."

"Sám?"

"Nenech se vysmát."

"Tak s kým?"

"S dámou, co se jmenuje Christie Hewesová."

"S dámou?"

"Jo, s dámou."

"Ty jsi podobojí, Ishi?"

"Dělal bych to i s aligátorem, kdyby neměl tak ostrý zuby."

"Ví policie o té dámě?"

"Vědí o ní. Mluvili s ní a vědí, že jsem s ní byl. Ale o co tu vlastně jde? Policie už vraha zatkla."

"My si to ale nemyslíme, Ishi."

"Kdo je to my?"

"Třeba já," řekne Warren.

"Jseš si tou dámou jistý?"

"Jasně," usměje se Kabul.

"A jak se vlastně jmenuješ?"

"Warren Chambers."

"Mám ti říkat Warre?"

"Ne."

"Tak mi neříkej Ishi."

"Jak se jmenuješ doopravdy, Ishi?"

"Jsi nemožnej," řekne Kabul a zvedne oči.

"Herman? Archibald? Rodney? Jestli sis začal říkat po Ishtarovi, musel to vážně být střihoun."

"A jak se jmenuješ doopravdy ty?" zeptá se Kabul.

"Leroy?"

"To začíná být trochu rasistické, ne?" podotkne Warren.

"Ne, rasistický by bylo, kdybych ti ň'kal Amos."

Ishtar se tím vším začíná bavit. Nemyslí si, že jde o něco vážného. Policajti s ním už přece mluvili, tak co by měl co vykládat nějakýmu ubožáckýmu soukromýmu detektivovi? Je načase trochu si z něho utáhnout, trochu ho okecat.

"Dovol, abych ti něco vysvětlil, poklade," řekne Warren.

"Zastupujeme klienta, kterého čeká elektrické křeslo, chápeš? Co když požádáme státního návladního, aby uspořádal malou identifikační přehlídku, a co když tě potom náš klient označí jako toho lumpa, kterého viděl běžet po pobřeží..."

"Proč by to dělal? Ležel jsem doma v posteli. To by bylo křivopřísežnictví."

"Jasně, to by asi bylo. Ale třeba by našemu klientovi došlo, že křivopřísežnictví je pořád lepší než elektrické křeslo. Už chápeš, kam tím mířím, Ishi?"

"Neříkej mi Ishi."

"Tak promiň, Ishtare. Začíná ti už svítat, Ishtare?"

"Moc se mi líbí, jak se vyjadřuješ," řekne Kabul.

"Svítat!"

"Mohl bys nechat těch řečiček?" řekne mu Warren.

"Copak chceš, abych udělal, Ishtare? Mám otevřít tu plechovku červů před státním návladním, nebo toho nechat, ať to zůstane v rodině?" Pořád ještě tahá Kabula za nos. Státní návladní už má na případ svůj názor a rozhodně nebude mít nejmenší chuť pořádat nějakou identifikační přehlídku.

"Koukej se rozhodnout, jo?"

"Byl jsem v posteli s dámou, která se jmenuje Christie Hewesová."

"To ale tvrdíš ty, viď?"

"Policie si to ú ní ověřila a..."

"Já si to ověřím taky," řekl Warren.

"Tak si to klidně ověř."

"Taky že ano. Dovedu na to jít líp než policie. Měl by sis být pořádně jistý, že tě ta dáma neshodí. Jinak, až tě náš klient bude identifikovat..."

"Mě nezastrašíš."

"Dobrá, vždyť já tě ani nechci zastrašovat. Už půjdu," řekne Warren a odstrčí židli.

"Rád jsem si s tebou popovídal, a budu od tebe pozdravovat Christii."

"Počkej chvilku," zarazí ho Kabul.

"Posaď se." Warren zůstane stát.

"Už takhle má nahnáno," řekne Kabul.

"Dej jí pokoj, jo?"

"Proč má nahnáno?"

"Sakra, člověče, vždyť tu jde o vraždu!"

"Vážně? To snad ne!"

"Ten váš chlapík nakecá něco policajtům o člověku v černým...

"O tobě," řekne Warren.

"Ne, sakra, o mně ne! Někdo si to všechno vymyslel. Aby se z toho sám dostal."

"Začíná ti to docházet," řekne Warren.

"Ve chvíli, kdy tě najisto označí..."

"Christii nech na pokoji, jo?"

"Proč?"

"Nechci, aby za ní znovu přišla policie. Podepsala jim už prohlášení."

"Ale, ale."

"A ty za ní půjdeš a vyděsíš ji..."

"Já a někoho vyděsit?"

"Donutíš ji, aby výpověď změnila..."

"No ne? Snad nelhala, Ishtare?"

"Neříkám, že lhala. Ale jestli změní výpověď..."

"Pak to znamená, že lhala."

"A jestli potom ten váš chlapík prohlásí, že mě viděl, jak utíkám po břehu..."

"Přesně to řekne, to ti můžu zaručit."

"Potom jsme oba v troubě."

"Jenomže ty víc než ta dáma. Jak bych ji podle tebe mohl vyděsit, Ishtare?"

"Třeba by prohlásila, že jsem s ní vlastně ani nebyl."

"Ale ty jsi s ní byl, ne? Řekls to přece policii. A Christie to odpřisáhla."

"Ano."

"Tak co tě trápí?"

"Nic mě netrápí."

"Výborně. Tak já jdu rovnou za ní."

"Ne. Počkej."

Warren čekal.

"Nechci nikoho dostat do maléru," řekl Kabul.

"Koho nechceš dostat do maléru?"

"To ti nemůžu říct."

"Byl jsi snad s někým jiným?" Ticho.

"Tys nebyl s Christií, viď?" Další ticho.

"Ani s nějakým aligátorem, to bych se vsadil."

"Podívej..."

"S kým jsi byl, Ishtare?"

"Když on je ženatý," řekne Kabul.

"Ten chlápek, co jsem s ním doopravdy byl."

"Ale," řekl Warren.

"A jakpak se jmenuje?"

"Ještě ho dostaneš do maléru."

"Ne, čistě jen si s ním promluvím. Mezi čtyřma očima. Diskrétně."

"To už vidím."

"Nebo se na tebe příští měsíc pověsím, dokud vás oba nepřistihnu v posteli, a pak vyjde to svinstvo všechno na povrch. V obrázkách, Ishtare. V barevných fotkách. Radši mluv."

Kabul dlouho mlčí.

"Poslyš," řekne potom.

"Já toho chlápka doopravdy miluju. Nechci ho dostat do neštěstí, vážně ne."

"Kdo to je? Pověz mi, jak se jmenuje."

Další ticho. Na druhé straně místnosti se někdo hlasitě zasmál. Kabul pohlédne k výčepu. Pak řekne přes rameno, téměř šeptem, jako by to jméno ani nechtěl vypustit z úst: "Charles Henderson."

"Děkuju. Adresu, prosím."

"Bydlí na Sabal Key."

Přitom se Kabul pořád ještě dívá, co se to děje u výčepu.

"Kde na Sabalu?"

"Sabal Towers."

"A adresu žádnou nemá?"

"Adresu neznám. Je to ten velký blok domů. Sabal Towers."

"Číslo bytu?"

"Nikdy jsem u něj v bytě nebyl."

Kabul se otočí a vzhlédne k Warrenovi.

"Poslyš, moc tě prosím, buď opatrný," řekne.

"Charles je velmi plachý a velmi zranitelný..."

"A velmi ženatý, chápu," řekne Warren.

"Ano," přisvědčí Kabul.

"Nemá se čeho bát," řekne Warren.

"A ty taky ne. Ovšem jestli jsi s ním to ráno doopravdy byl."

"Byl."

"Doufám," řekne Warren.

Ve skutečnosti však v nic takového nedoufá. Doufá, že Kabul lže, jako když tiskne. Všechno by pak šlo mnohem snáz. Warren však věděl, že nikdy nejde nic snadno. .