Ed McBain

VDOVY
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

1

Někdo ji brutálně pobodal a pořezal víckrát, než měl Carella chuť si jen představit. Nůž byl zřejmě zbraní, která byla právě po ruce, nožík, který někdo vzal z likérníku, na němž vedle napůl prázdného džbánu martini ležela vývrtka se stejnou dřevěnou rukojetí jako nůž a stál kbelík s ledem vedle citrónu, z něhož chyběl úzký proužek kůry.

Někdo tam popíjel martini. S citrónem. Nožíkem zřejmě někdo nejdřív loupal citrón a pak teprve pobodal oběť. Na nízkém stolku, vedle něhož ležela, stála dosud sklenice martini, na jejím dně zkroucený plátek citrónu. Nožík ležel na podlaze vedle oběti, ostří bylo od krve. Oběť krvácela z bezpočtu bodných a řezných ran.

"Neodbarvená blondýnka," řekl Monoghan.

Měla na sobě černé hedvábné kimono potištěné nepřirozeně velkými vlčími máky. Kimono bylo přepásané, někdo ho však roztrhl, takže se odhalily dlouhé štíhlé nohy a světlé chmýří mezi nimi - odtud Monoghanova inteligentní dedukce. Modré oči byly otevřené, hrdlo rozpárané. Obličej byl plný řezných ran, ale ani ty nemohly zmařit jeho krásu. Mohlo jí být devatenáct nebo dvacet let, měla dlouhé světlé vlasy a modré, doširoka rozevřené oči, civějící teď do stropu luxusního bytu v nadstavbě. Pod rozřezaným černým kimonem s vlčími máky barvy krve krásné mladé tělo.

Muži v oblecích a sakách, se štítky v průhledném obalu připíchnutými na klopě, stáli kolem a dívali se na ni. Monoghan a Monroe z oddělení pro vraždy - sever, detektiv 2. třídy Carella z 87. revíru, detektiv 3. třídy Arthur Brown z téže pátrací skupiny. Takový milý sraz po osmé hodině za teplého, vlhkého a dusného večera ke konci července. Monogham a Monroe poulili oči na mrtvolu na podlaze, jako by uvažovali, co se to tu událo za záhadu. Řezné a bodné rány měla na prsou i na břiše, ty rány křičely mlčky do noci. Pořezána byla i na vnitřní straně stehen. Krev byla všude, kam se jen člověk podíval. Rozervané bílé maso a jasně červená krev. Křičelo to. Muži čekali na příchod policejního lékaře. Při tom počasí a ulicích plných lidí a automobilů nebylo snadné se někam rychle dostat. Carella měl bolestně stažený obličej, Brown se tvářil rozzlobeně jako vždycky, vypadal tak, i když byl bez sebe blahem.

"V tomhle městě takovýhle děvčata lehko přijdou k maléru," řekl Monroe.

Jaký takovýhle, myslel si Carella.

"Vem si hezkou mladou holku, jako je tahlenta," řekl Monoghan, "ta nemá ponětí, jak to v městě chodí."

"Co jí město může udělat," dodal Monroe.

"Tohle město dokáže províst mladejm holkám hrozný věci," řekl Monoghan.

Stáli tam s rukama v kapsách a s palci ven, oba v tmavomodrém, v bílých košilích s modrou kravatou, a dívali se dolů na mrtvou ženu. Holka, jak ji nazvali. Devatenáct, nanejvýš dvacet. Carella uvažoval, jestli se pokládala za ženu. Na všech zprávách, které budou následovat, bude označena prostě Ž. Podle pohlaví. Jakmile jde o oběť, je konec s feministickými dohady o přesné rozlišení, je konec s hádkami, zda jde o dívku nebo o ženu, se všemi těmihle nesmysly je konec. V okamžiku, kdy zemře, stane se z ní Ž a tečka.

Bolestný výraz v očích ho neopouštěl.

Ty tmavohnědé šikmé oči dodávaly jeho obličeji mírně orientální vzhled. Vysoký a štíhlý. Nos mokrý od senné rýmy. Vytáhl kapesník, vysmrkal se a podíval k předním dveřím. Kde ksakru je ten doktor? Vlhký vzduch v bytě se lepil, narušuje snad klimatizaci nějaké otevřené okno? Ale okna tu nebyla. Všechno skryté, zabudované, byl to drahý byt. Obytný věžák, byty s vysokou činží ve čtvrti, která ve zdejším revíru představuje Zlaté pobřeží, pokud se to tak dá nazvat, vyhlídka na řeku Harb a na sousední stát. Jen o dva bloky na jih už máte obecní chudinské domy a hodinové hotýlky. Tady, na podlaze jediného luxusního apartmá v nástavbě, leží na tlustém huňatém koberci mladá žena v drahém hedvábném kimonu, pořezaná a krvácející, na nízkém stolku vedle ní martini ve skleničce na vysoké nožce. Tekuté stříbro ve skle. Žlutá zkroucená kůra citrónu. Na okraji sklínky stopa po rtěnce. Ve džbánu na likérníku ještě dost na další půltucet podobných skleniček. Čekala společnost? Pustila vraha do bytu dobrovolně? Anebo je přece jen někde otevřené okno?

"Oni říkaj, že zejtra bude ještě větší vedro než dneska," řekl Monoghan mimochodem a odvrátil se od oběti, jako by ho její nehybnost už nudila.

"Kdo to říká?" zeptal se Monroe"

"Ty přes počasí."

"Tak co to neřekneš hned? Proč lidi vždycky říkaj Oni tohle, oni tamhleto, místo aby řekli kdo?"

"Co je s tebou dneska?" zeptal se překvapený Monoghan"

"Prostě nemám rád, když lidi pořád říkaj Oni."

"Já nejsem žádný lidi," řekl Monoghan a tvářil se uraženě a oblíženě"

"Já jsem tvůj kolega."

"Tak přestaň už jednou říkat Oni."

"Jak račte," řekl Monghan a přešel k druhé černé pohovce, která stála na druhém konci pokoje. Zlověstně se na pohovku podíval a pak na ni těžce dosedl.

Brownovi se nechtělo věřit, že se M + M hádají. Monoghan a Monroe? Známá siamská dvojčata? Štěkají na sebe? Vyloučeno. Ale Monoghan sedí a trucuje na kanapi a Monroe nemá v úmyslu přestat. Brown se radši držel v povzdálí.

"Lidi to dělaj pořád," řekl Monroe"

"Mě to štve. Tebe to neštve?" obrátil se k Brownovi:

"Já si toho moc nevšímám," řekl Brown. Chtěl zůstat neutrální"

"Štve tě ten hic," ozval se Monoghan přes celý pokoj.

"Ten zatracenej hic mě neštve," řekl Monroe"

"Štve mě, že lidi vždycky říkají Oni tohle a oni tamto."

Brown se snažil tvářit nezúčastněně.

Při svých 194 cm a 100 kg byl větší a v lepší kondici než ti dva detektivové z mordparty, ale vycítil, že hádka mezi nimi by se snadno mohla obrátit proti němu, nedá-li si pozor. V tomhle městě si musí dneska černý člověk dávat moc pozor, pokud nemluví s lidma, kterým naprosto důvěřuje. Takhle důvěřoval Carellovi, ale o náboženském nebo politickém přesvědčení dvojice M + M neměl ponětí, a tak usoudil, že bude nejlepší, kdy se nezamíchá do něčeho, co bylo zřejmě rodinnou hádkou. O rvačku v horké letní noci opravdu nestál.

Brownova kůže měla barvu husté kolumbijské kávy. Měl hnědé oči a kudrnaté černé vlasy a široké nozdry a masité rty, byl tedy černoch, jak zákon káže. Během let si zvykl myslet na sebe jako na černocha, i když vlastně černý nebyl, ale přece - ať ho veme čert, jestli si začne říkat Afroameričan, pokládal to za falešnou nálepku vymyšlenou lidmi, kteří si nejsou jistí sami sebou a podobnými nálepkami ze sebe dělají někoho jiného. Vymýšlením nálepek člověk nepřijde na to, kdo vlastně je. To si zjistí, když se každé ráno koukne do zrcadla, jak to dělá Brown, a vidí tam vždycky toho hezkýho černýho sekáče. A pak se člověk může zasmát, víme?

"Máš lidi, co říkaj něco jako Oni povídají, že budou zas vyšší daně," řekl Monroe, který se dostával do varu, "a když se jich zeptáš, koho myslej těma oni, řeknou ti, že burziány nebo berňáky."

"A teďkas to udělal ty," řekl Monoghan.

"Co jsem udělal?"

"Řek jsi, že ses zeptal, koho myslej tím oni, a oni ti řeknou, že bur-"

"O čem to ksakru mluvíš," řekl Monroe.

"Řek nebo neřek?" obrátil se na Browna, aby ho zatáhl do řeči"

"Zdravíčko, zdravíčko, zdravíčko," řekl policejní lékař bujaře ode dveří do bytu a zachránil Browna před odpovědí. Odložil tašku, otřel si čelo už tak vlhkým kapesníkem, a řekl: "To je učiněná Sahara venku, promiňte, že jdu pozdě." Vzal zase tašku, přistoupil k mrtvole ležící na koberci, řekl: "A jéje!" a hned si klekl vedle ní. Monoghan vstal z pohovky a šel k ostatním stojícím mužům.

Všichni se mlčky dívali, když lékař začal s vyšetřením.

Tady ve městě se policista nedotkne těla, dokud někdo z lékařových lidí neprohlásí oběť za mrtvou. Vyšetřující detektivové obvykle výklad toho pravidla rozšířili, a dokud policejní lékař nevyřkl svůj ortel, nedotkli se ničeho. Detektiv mohl vejít do bytu a najít tam ve vaně neoblečenou stařenku, mrtvou už kolikátý měsíc a změněnou v rosol, ale počkal, až ji policejní lékař prohlásí za mrtvou. Teď taky čekali. Prohlédl mrtvou ženu, jako kdyby dosud žila a přišla na obvyklou roční prohlídku, přiložil jí stetoskop k hrudi, nahmatal puls, spočítal řezné a bodné rány - bylo jich všehovšudy dvaatřicet včetně těch v kříži - a udržoval detektivy v napětí, jestli je nebo není opravdu mrtvá.

"Sakramentský dílo pro vás, co, doktore?" zeptal se Monoghan a k Brownovu překvapení mrkl na Monroea"

"Příčina smrti, chce říct," řekl Monroe a oplatil Monoghanovi mrknutí.

Brown usoudil, že škorpení je zapomenuto.

Policejní lékař se na ně mrzutě podíval a pak se zase sklonil k mrtvole.

Konečně se zvedl a řekl: "Je vaše." Detektivové se pustili do práce.