Stephenie Meyerová

KRÁTKÝ DRUHÝ ŽIVOT BREE TANNEROVÉ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Dům byl veliký srub – stylová záležitost zastrčená v rokli mezi sosnami. Na míle daleko nebylo ani stopy po nějakých sousedech. Všechna okna byla zatemněná jako by tu nikdo nebydlel, ale celá konstrukce se otřásala těžkou basovou hudbou ze sklepení.

Diego vstoupil první a já se snažila chovat, jako to byl Kevin nebo Raoul. Váhavě, chráníc si svůj prostor. Našel schody a sebejistým krokem sestoupil dolů.

„Chtěli jste se mě zbavit, trapáci?“ houkl na ně.

„Jé, hele, Diego žije.“ slyšela jsem Kevina. Jeho odpověď naznačovala zřetelný nedostatek nadšení.

„Ne díky tobě,“ odsekl Diego a já vklouzla do temného sklepení. Jediné světlo pocházelo z několika televizních obrazovek, ale i tak ho bylo víc, než kdokoli z nás potřeboval. Spěchala jsem dozadu, kde se Fred sám rozvaloval na celém gauči, vděčná za důvod tvářit se znepokojeně, protože nikde jinde se schovat nedalo. Spolkla jsem náhlou vlnu odporu a stočila se na svoje obvyklé místečko na podlaze za gaučem. Jakmile jsem se tam ocitla. Fredova odpudivá síla trochu povolila. Nebo jsem si už začínala zvykat.

Sklepení bylo víc než z poloviny prázdné, protože uplynula sotva půlka noci. Všechny děti měly stejné oči jako já – světle červené, nedávno nakrmené.

„Chvíli zabralo, než jsem po tobě uklidil ten tvůj svinčík,“ říkal Diego Kevinovi. „K tomu, co zbylo z baráku, jsem se dostal těsně před úsvitem. Celý den jsem trčel v zatopené jeskyni.“

„Běž se vybrečet k Rileymu. Mně je to fuk.“

„Vidím, že ta malá to zvládla taky,“ ozval se nový hlas a já se otřásla hrůzou, protože to byl Raoul. Trošku se mi ulevilo, že neví, jak se jmenuju, ale mnohem víc mnou doutnal strach, že si mě všiml.

„Jo, šla za mnou.“ Diega jsem neviděla, ale bylo mi jasné, že lhostejně pokrčil rameny.

„No ne, ty jsi hotový spasitel!“ dorážel sarkasticky Raoul.

„Za debilní chování se body navíc nedávají.“

Přála jsem si, aby Diego Raoula nepopichoval. Kéž by se Riley co nejdřív vrátil. Jen Riley dokázal Raoula trošičku zkrotit.

Jenže Riley nejspíš lovil další malé ubožáky pro ni. Nebo co to vlastně dělal, když odešel pryč.

„Zajímavý přístup máš, Diego. Myslíš, že tě má Riley dost rád, aby mu vadilo, když tě zabiju. Já bych zas řekl, že se pleteš. Ale to je jedno, on si po dnešní noci stejně myslí, že je po tobě.“

Slyšela jsem, jak se ostatní dali do pohybu. Někteří se postaví za Raoula, jiní se jen chtějí dostat z cesty.

Já ve své skrýši zaváhala. Nenechám ho bojovat samotného, ale zároveň jsem se bála zničit naše krytí, pokud by nakonec k ničemu nedošlo. Doufala jsem, že Diego přežil tak dlouho, protože má nějaké šílené bojové schopnosti. Já v tomhle směru neměla moc co nabídnout. Z Raoulova gangu byli přítomni tři členové a můžou se k nim přidat někteří další, aby se Raoulovi zavděčili. Vrátí se Riley dřív, než nás stihnou oddělat?

Diego odpověděl naprosto klidně. „Vážně se tak bojíš jít proti mně sám? Typické.“

Raoul zasupěl. „Tak se to dělá leda ve filmech. Proč bych proti tobě měl jít sám? Hele, já tě nechci zmlátit. Já to s tebou chci skoncovat.“

Přikrčila jsem se, připravená vyskočit.

Raoul pokračoval v proslovu. Hrozně rád se poslouchal.

„Samozřejmě na tebe nemusíme jít všichni. Tihle dva se postarají o důkaz tvého nešťastného přežití. O tu malou jak-se-sakra-jmenuje.“

Polila mě ledová hrůza. Snažila jsem se uklidnit, abych mohla do boje vložit všechno. Ne že by to nějak pomohlo.

A pak jsem ucítila něco jiného, absolutně nečekaného – nával hnusu tak mocný, že jsem se už neudržela ve střehu. Svalila jsem se na zem a v hrůze lapala po dechu.

Nebyla jsem jediná, kdo takhle reagoval. Znechucené vrcení a zvuky dávení se ozývaly ze všech koutů. Pár lidí ustoupilo ke stěnám do mého zorného pole. Hrabali se ke zdi, natahovali krky, jako by jim to pomohlo děsivé nevolnosti uniknout. Přinejmenším jeden z nich byl Raoulův poskok.

Slyšela jsem, jak se Raoulovo charakteristické vrčení vytrácí, jak vyběhl po schodech nahoru. Nebyl jediný, koho napadlo prásknout do bot. Sklepení se vylidnilo, vzdala to asi půlka upírů.

Já neměla na výběr. Sotva jsem se dokázala pohnout. Došlo mi, že nejspíš proto, že jsem tak blízko Zrůdy Freda. On to celé způsobil. Bylo mi neskutečně zle, ale přesto jsem si uvědomila, že mi nejspíš právě zachránil život.

Proč?

Pocit zhnusení zvolna dozníval. Jakmile to šlo, přitáhla jsem se ke kraji gauče a zjišťovala následky. Celý Raoulův gang byl pryč, ale Diego tam pořád stál, na opačném konci velikého pokoje u televizí. Upíři, kteří zůstali, ten šok pomalu rozdýchávali a všichni vypadali dost otřeseně. Většina z nich vrhala obezřeme pohledy Fredovým směrem. Mrkla jsem mu na temeno hlavy, ale nic jsem neviděla a zase se bleskové odvrátila. Z pohledu na něj se mi zase trochu zvedl žaludek.

„Nechte toho.“

Hluboký hlas patřil Fredovi. Nikdy dřív jsem ho neslyšela promluvit. Všichni se na něj podívali a pak rychle uhýbali, jak se nevolnost vracela.

Takže Fred jenom chtěl svůj klid a mír. No, na tom nezáleželo. Zůstala jsem díky němu naživu. Raoul se nejspíš do rána rozptýlí jiným dráždidlem a zchladí si žáhu na jiném chudákovi. A s úsvitem se vrátí Riley. Zjistí, že Diega nespálilo slunce, že přežil den v zatopené jeskyni a Raoul přijde o výmluvu na něj nebo na mě zaútočit. Přinejmenším to byl ten nejlepší scénář. V mezičase se třeba s Diegem setkáme a vymyslíme plán, jak se Raoulovi příště vyhnout.

Myslí mi znovu proletí záblesk, že mi něco očividného uniká. Jenže než jsem to stihla zachytit, kdosi mě vytrhl ze soustředění.

„Promiň.“

Tohle hluboké, tiché bručení mohlo přijít jen od Freda. V doslechu jsem se zjevně nacházela jen já. Mluvil se mnou?

Pohlédla jsem na něj a necítila vůbec nic. Nemohla jsem se mu podívat do tváře – zůstal ke mně otočený zády. Měl vlnité a husté plavé vlasy. Nikdy dřív jsem si toho nevšimla, nikdy za celé ty dlouhé dny, které jsem přežívala skrčená v jeho stínu. Riley nežertoval, když říkal, že Fred je zvláštní. Nechutný, ale opravdu zvláštní. Měl Riley vůbec ponětí, jak je Fred… mocný? Během vteřiny ovládl místnost plnou agresivních upírů.

Jeho výraz jsem neviděla, ale tušila jsem, že čeká na odpověď.

„Ehm, neomlouvej se,“ vydechla jsem tichounce.

„Děkuju.“

Fred pokrčil rameny.

Pak jsem zjistila, že už se na něj nemohu dále dívat. Hodiny ubíhaly pomaleji než obvykle a já čekala, až se Raoul vrátí, čas od času jsem se zkusila podívat na Freda – jestli prohlédnu ochrannou vrstvu, kterou si kolem sebe vytvořil –, ale pokaždé se mi zvedl žaludek. Kdybych to zkoušela víc, pozvracela bych se.

Myslet na Freda představovalo dobré rozptýlení, abych nemyslela na Diega. Snažila jsem se předstírat, že mě nezajímá, kde v místnosti se zrovna nachází. Nedívala jsem se na něj, ale soustředila jsem se na zvuk jeho dechu – měl svůj typický rytmus –, abych si udržela přehled. Seděl na opačné straně pokoje a poslouchal muziku puštěnou z laptopu. Nebo to možná jen hrál, stejně jako já hrála, že si čtu knihu z toho mokrého batohu na ramenou. V pravidelných intervalech jsem obracela stránky, ale nevnímala jsem ani slovo. Čekala jsem na Raoula.

Riley se naštěstí vrátil dřív. Raoul a jeho nohsledi přišli hned za ním, ale neřvali ani neuráželi jako obvykle. Snad je Fred přece jen přiučil troše respektu. No, spíš asi ne. Spíš je akorát rozzuřil. Upřímně jsem doufala, že se Fred bude mít pořádně na pozoru.

Riley zamířil rovnou k Diegovi; poslouchala jsem, otočená zády k nim, oči přilepené ke stránkám. V periferním vidění jsem zahlédla, jak se Raoulovi idioti poflakují kolem a vracejí se ke své oblíbené zábavě, nebo co vlastně dělali, než je Fred rozehnal. Kevin, jak se zdálo, hledal něco konkrétnějšího k rozptýlení. Několikrát se jeho oči pokusily zaměřit se na místa, kde jsem seděla, ale Fredova aura ho držela zpátky. Po pár minutách to vzdal a vypadal poněkud pobledle.

„Slyšel jsem, že ses vrátil.“ povídal Riley a jeho potěšení se zdálo být upřímné. „Na tebe se dá vždycky spolehnout, Diego.“

„Žádný problém,“ pravil zvolna Diego. „Pokud nebereš celodenní zadržování dechu pod vodou jako prohřešek.“

Riley se rozesmál. „Příště si víc všímej, kolik máš času. Dávej těm děckám lepší příklad.“

Diego se smál s ním. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se Kevin trochu uvolnil. Bál se, že ho Diego přivede do maléru? Možná Riley Diegovi naslouchal víc, než jsem si myslela. Napadlo mě, jestli právě to nebyl důvod, proč předtím Raoul tak šílel.

Koneckonců, bylo možná dobře, že se Diego Rileyho držel. Třeba byl Riley v pohodě. Ale přemýšlela jsem, jestli jejich vztah neohrozí to, co bylo mezi mnou a Diegem.