Vladimir Nabokov

DAR
recenze
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Recenze

Vladimir Nabokov si pro svá literární díla nikdy nevybíral prvoplánová témata a jednoduché tvary. Naopak jistá exkluzivnost, intelektuálnost a promyšlená až chladná kompozičnost se staly distinktivními rysy jeho próz, nevyjímaje ani román Dar (přestože se tento text takovému označení imanentně brání), který v roce 2007 zařadilo do svého edičního plánu nakladatelství Paseka.

Román samotný vznikl v roce 1937 během autorovy berlínské emigrace (v úplnosti vydán až roku 1952 v New Yorku, je posledním rusky psaným Nabokovovým textem) a dělí jej tedy od českého, mimořádně náročného a zdařilého překladu Pavla Dominika celých sedmdesát let. Z hlediska takto vzdálené časové perpektivy může přicházet v úvahu otázka, co může román nabídnout (nejen českému) čtenáři i dnes.

Literární kompozice Daru je mnohovrstevnatá, polyvalentní, palimpsestová, místy snad až čtenářsky nepřehledná. Ústřední postavou, spojující všechny vrstvy, je ruský emigrant Fjodor Konstantinovič Godunov-Čerdyncev, básník, beletrista a entomolog, s nímž nás první obraz knihy seznamuje v okamžiku, kdy mu v berlínském tamizdatu vychází úspěšná sbírka básní. V literátově mládí zakotvené básně, z nichž mnohé Nabokov uvádí a komentuje, jsou předstupněm ke Godunově vzpomínání na vlastní dětství a milovaného otce, který zmizel kdesi v Asii při jedné ze svých četných badatelských výprav za motýly. Otištění fiktivních básní fiktivního autora, který má snad některé autobiografické rysy (přestože Nabokov sám autobiografičnost Godunova-Čerdynceva popíral) je příkladem Nabokovovy hravosti, s jakou předcházel postmoderní spisovatele.

Druhým opěrným bodem románu je vytváření metarománu (textu v textu) v podobě Godunovovy-Čerdyncevovy snahy napsat knihu o ruském revolučním demokratovi, filozofovi a spisovateli Nikolaji Gavrilovičovi Černyševském, s následným přepisem v Daru. Charakter románu se tak výrazně mění a do popředí se dostává beletrizovaný příběh skutečné historické osobnosti, naplněný fakty a detaily ze života, práce a vyhnanství v Rusku 19. století oblíbeného spisovatele, autora románu „Co dělat?“.

Třetí pasáž Daru pak představují polemiky, vedené v literárních kruzích nad knihou Godunova-Čerdynceva o Černyševském a v závěru pak návrat k líčení spisovatelova (tedy Godunovova) života.

V otázce, zda je tato zdánlivá roztříštěnost vadou nebo předností románu, není zcela jasno. Propojenost jednotlivých pasáží je evidentní a promyšlená, návaznost částí organická. V této složitosti se však může ztratit autorský záměr a síla sdělení, na první pohled nepříliš zřetelné a narážející na případné nepochopení ze strany čtenáře. Pravděpodobně literárně nejpůsobivější je líčení dalekých cest Godunovova otce, ve kterých je citlivě zachycena rodinná soudržnost stejně jako vědecké zaujetí, které člověka odvede daleko od vlastní rodiny. Část o Černyševském pak než jako historický dokument (přestože obsahuje řadu historických fakt) je spíše pojata jako cesta člověka tragického osudu, jehož cílem bylo, podobně jako u fiktivního Godunova-Čerdynceva (a též jeho fiktivního otce) hledání vědecké pravdy (ruské slovo istina). Ta narozdíl od obecně chápaného pojmu pravda (rusky pravda) není závislá na člověku a jeho subjektivních názorech, nýbrž na objektivním pozorování skutečnosti. Tento motiv stojící zdánlivě v pozadí je však hybatelem pokroku a Nabokov jej vnímá nejen ve sféře přírodních a technický věd, ale i v próze, neboť autor sám je hledačem pravého slova, demiurgem literatury. Jeho hledání ideálu v propojení tématu a jeho jazykového vyjádření se v Daru rozvíjí naplno.

Dar představuje dílo vědomě navazující na tradiční rys ruského romanopisectví: synkrezi žánru literární beletristiky s literární kritikou, literární teorií a historiografií. Versologické pasáže o ruském jambu a anapestu jsou napsány z pozice fundovaného odborníka. Nabokov zmiňuje Gončarova, Puškina, Pisemského, Leskova, básniky Feta, Ťutčeva, komentuje ústy svých hrdinů jejich díla a ohlasy na ně. Nabokovův text je plný odkazů, narážek, citátů; už samotné jméno Godunova-Čerdynceva může obsahovat řadu literárních aluzí. Oním „darem“ může být svoboda tvorby, daná emigrantským odstupem, stejně jako schopnost vládnout ruským jazykem v dokonale konstruovaných obratech a kapitolách. Syžetová rozrůzněnost je doplněna experimentátorstvím a inovativností v jazykové oblasti od sémantických hříček, nebývalé obraznosti a imaginativnosti až k textologickým řetězcům. Střídání vypravěčů, ich- a er-formy, zasahování autorského subjektu do románu je spojeno se střídáním jednotlivých pasáží nejen i v rámci jedné kapitoly, ale i odstavce. Zároveň je Nabokov mistrem básnického vidění skutečnosti („...málem zakopl o tygří pruhy, které se zpozdily za kočkou, která uskočila stranou“) stejně jako suverénem přesvědčivého realistického detailu (např. když v minuciózním drobnohledu popisuje umělecký obraz). V Daru se opakují i Nabokovovy oblíbené propriety jako např. zaujetí šachem, působivě popsané v Lužinově obraně, či pasáže o motýlech.

Román může být místy chápán jako sonda do života ruské emigrace v Berlíně, do jejích názorů literárních i společenských. Přesto však spíše než historizujícím a dokumentografickým svědectvím je svébytným experimentem s různorodými žánrovými a odbornými odbočkami. Co zůstává u Nabokova zdánlivě v pozadí je obyčejný lidský příběh, což vyvolává pocit depersonalizace a vzdálení románu od toho, co bylo vždy ruským textům vlastní: konkrétní osudy hmatatelného člověka, zástupce určité společenské třídy, reprezentanta sféry ruského života. Godunov-Čerdyncev, stejně jako jeho otec a vlastně i Černyševskij, nejsou typy, nýbrž výjimkami, jejichž životní osudy jsou průsečíkem jejich vášní a historických okolností.

Nakolikrát se rozpadá samotný román, natolik je různá i vlastní jazyková výstavba textu. Zatímco první část knihy je výrazně lyrizovaná a obrazově a barevně přesycená, části o Godunově otci a stránky o Černyševském mají spíše popisný a dokumentární charakter. Tato plášťovitost (v dobrém smyslu rčení Kam vítr, tam plášť), chameleónovitost a záměrná vnitrotextová nejednotnost činí z Daru zajímavý experimentální tvar, vyžadující čtenářovo maximálnímu soustředění nad textem. Překladatelem dodané vysvětlivky jsou pro českého čtenáře, navíc pokud není znalcem ruské literatury, takřka nezbytností k pochopení mnohačetných aluzí a intertextových a meziliterárních odkazů.

Nabokovův román není rozhodně jednoduchým čtením. Naopak jeho vědomá náročnost kalkuluje s aktivním přístupem a neustálou dychtivostí čtenáře seznamovat se s novými fakty a jevy, učit se a odhalovat zahalené, sledovat autorovy myšlenky, ale zároveň s nimi polemizovat a přemýšlet nad nimi. Je možná smutným osudem takových děl, že podobných čtenářů moc není.