Božena Němcová

POVÍDKY I - PAN UČITEL A JINÉ POVÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Sestry

I.

Láska velkých pánů lehčí. jest než mech.

 

Národní přísloví polské.

 

Večer je na sklonku, krásný večer červnový. Od vesnice, nedaleko břehu Bobry ležící, pospíchá děvče přes vřesoviště k nedalekému lesíku. V lese, u širokého dubu, pod nímž vřesu i mechu, jak by schválně nastlal, děvče ustane. Plaše naslouchá na vše strany; neslyší však, leč zpěv vznášejícího se nad vřesovištěm skřivánka a štěbetání kosa, který, sedě na vrchole stromu, sám s sebou hovoří bůhví o čem. I sedne děvče do mechu, položí hlavu v dlaň a zamysli se. Skrze stromoví zažehne poslední paprsek slunce a osvěcuje hlavu děvčete, napolo pokrytou zlatým čepečkem. Je to krásné děvče, hodno malování!

Podle kroje znát, že patří k stavu selskému, dlaň její tvrdá od práce, ale pleť bílá jako květ vodní růže, vidět skrze ni tkaninu modrých žilek. Barva licí jejích jako nádech na zralých broskvích, ústa pak jako purpur květu granátového. Nos rovný od čela, pěkný, foremný. Oči hnědé, dlouhoobrvené, podobají se očím gazely; nad nimi obočí táhne se jak oblouček černidlem nakreslený. Podél jasného čela splývají v plných vlnách zlaté vlasy. Na malé nožce má černý, nízký střevíc s mašli, modré punčochy s červenými cviklemi; červenou sukni ne tuze dlouhou, modrou pentlí obšitou. Zpod sukně vykukují lemovky spodniček, každá jiné barvy. Zástěrku bílou, šněrovačku černou, aksamitovou, se stříbrným premováním. Kabátek též černý, aksamitový, napřed otevřený. Bělounká košile, v záhybky složená, je u krku lesklým spinadlem spjatá. Na hlavě malý zlatý čepeček kulatý, s bílou krajkou kolem, vzadu s dlouhým červeným fáborem, znakem to panenského jejího stavu. Tak sedí děvče v mechu jako kytice.

Slunce již zašlo za širou nížinu, zanechávajíc panování bratru měsíci, který s druhé strany pomalu vychází, přiváděje s sebou nesčíslný počet jasných sester. Skřivánek nad vřesovištěm už nelítá, děvče sedí ještě pod dubem zamyšlené. Na její půvabné tváři viděti odlesk nějaké blažené myšlenky. Kolem úst pohrává jí chvílemi milostný úsměv, a ruku má položenu na očích, jako by zabraňovat chtěla vtírání se zevnějších obrazů do říše krásných snů.

Tu náhle ozve se štěkot psa z lesa. „To je on!“ zaraduje se děvče. V malé chvíli obskakuje ji krásný honicí pes, za ním pak přichází myslivec.

„Tak dlouho, dlouho nejdeš, Roberte!“ předhazuje děvče příchozímu, objímajíc jeho rámě.

„Dlouho? - Jáť vzkázal, že přijdu soumrakem, a teprv slunce zašlo,“ omlouval se Robert, líbaje děvče v líce.'

„Pravda; ale nediv se, Roberte, že mi čekání dlouhé bylo, vždyť jsem čekala na tebe, tu mi bývá okamžení hodinou, hodina dnem,“ usmálo se děvče, a zrak její s výrazem nejvyšší milosti utkvěl na tváři Robertově. - Je to tvář duchaplná, ušlechtilých tahů; pleť velmi snědá, jako by jižní slunce ji bylo opálilo. Oči velké, černé, bystré jsou jako oči sokolovy; nad nimi klenou se obočí jako dva široké, černé oblouky. Na horním pysku černé kníry, pod dolením kozí bradu má. Nad vysokým, klenutým čelem (...)

(......)