Božena Němcová

POVÍDKY I - PAN UČITEL A JINÉ POVÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III.

Lépe se jednou zarditi, nežli stokrát zblednouti.

Národní přísloví. 

  

Kdo v létě jde Hlohovskou ulicí v městě Z . . ., jako by šel vinicí. Všecka průčelí čistých domků, jež s obou stran rovnou čarou se táhnou, zakryta jsou vinnou révou, sotvaže okna vidět. V okénkách ukáže se leckdes mezi zeleným listím líbezný obrázek rusovlasého děvčete. Ze vrátek zeleně omalovaných vycházívají časně zrána hospodyňky v bílých čepečkách, černých sukních a kabátkách. Na krku má každá bílý šátek s krajkami, bílou též zástěrku, všecko bělounké, hladké jako led, na noze černý pantoflíček. Přes rámě nese si každá pěkně pletený košík. Drobným krokem klapkají do města na koupi, každého, koho potkají, přívětivě jménem božím pozdravují a dojdouce jedna druhou, rády svěřují si domácí svoje křížky i noviny všeliké.

„No paní teta, co dělá váš nový soused, vindický dlouhokabátník?“ ptala se jednoho dne hospodyňka hospodyňky. „Jak to bylo první den, tak to je i dnes; každé ráno

v určitou hodinu jde z domu, za hodinu, někdy za dvě se vrátí, a není ho pak vidět, až zase večer; to jde každodenně s mladým děvčetem pryč, ale nezůstávají dlouho. Tak to máte den jako den.“

„Divná věc je to, že nevíme, kam chodí a proč se tu mezi námi usadil, a jsou tomu přece již dva týhodny. A což ta stará nebyla ještě u vás, ani vy u ní?“

„Bože zachraň, ta nejde k nikomu; kouká, jako by chtěla devět vsí vypálit, a sotva na pozdravení poděkuje. Nechci s ní nic mít.“

„A což to děvče?“

„S tím by se dalo promluvit, ale samo není nikdy doma, ani nevyjde samo na ulici. Je to věru divné hospodářství, člověk se ani vpravit nemůže do něho. Už jsem si všelicos o tom myslila.“

„Kdoví, jestli ten člověk je opravdovský sedlák?“ „Kdyby to byl našinec anebo sedlák opravdovský, nač toto skrývání před námi a odlučování? Toť nebylo nikdy a nebude, aby soused souseda neznal.“

Silný krok mužský za nimi vytrhl je z rozmluvy a když se obrátily, viděly toho, o kterém si právě povídaly. „My o vlku a vlk za humny,“ šeptala jedna druhé.

Sedlák jda okolo nich, pozdravil zdvořile, aniž by si jich byl více povšiml.

„Věřte, paní teta, že to je přestrojený pán, jen se podívejte, jak se pyšně nese.“

„Ale což, abychom za ním šly? Času dost na trh.“

„Inu, já jsem při tom, jen aby nešel daleko, děti doma čekají.“

„Uhlídáme, o chvilku nebude zle. Pospěšme, aby se nám s očí neztratil.“

Zvědavé paní tety hnaly se za sousedem, sotva dechu popadaly. Přešly Hlohovskou i Panskou ulici, přešly i náměstí, za náměstím Zámeckou ulici, pak se daly vpravo ke kostelu augustinskému. Za kostelem na malém plácku stálo velké stavení, u toho se sedlák zastavil, klepaje na těžké, železem pobité vrata. Za chvilku byly mu dveře otevřeny a on vešel dovnitř. Paní tety plny podivení koukly na sebe řkouce: „Tedy do trestnice! A musí tu být známý, že ho pustí! - Ale, co tam chce?“

„Inu, vždyť se to dovíme!“ mínila ta paní teta, co pospíchala, táhnouc druhou nazpátek do trhu. Sedlák, jehož (...)

(......)