Božena Němcová

POVÍDKY I - PAN UČITEL A JINÉ POVÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II.

Bylo nás dětí ve škole čtrnácte lavic; osm lavic chlapců a šest lavic děvčat; v prvních dvou lavicích seděli ti, co měli tabulky a slabikáře. Když větší psali, vybírajíce ze čteného bud podstatná jména neb časoslova a jiná, aneb jiné příklady na pravidla mluvnická čili pravopisná, anebo početní úlohy pracujíce: učil pan učitel menší děti písmena znát, v složky a slova skládat; počítat s kuličkami, ano i s kroužky a fazolemi, učil je zvířata a květiny jmenovat, popisovat, rozeznávat; při čemž se však obyčejně dítky tím způsobem zúčastňovaly, že co na zvířatech, bylinách samy našly, pan učitel pochválil a potřebné věci doplnil; načež povídané napsati a předčítati musely.

S malými žáčky musel milý náš učitel zvláštní trpělivost míti, neboť jak se poučili, štěbetali a hráli si, překážejíce větším v učeni. Avšak ihned pomáhal a výtržnost zamezoval, dal jim kreslit bud písmenka, buď cifry, jež právě jmenovat se naučili, aneb jim sám nakreslil čárkami stoleček, stolici, domek, pejska a podobné věci. Štěbetali sice mezitím některé, ukazujíce sobě vespolek práce své a vyčítajíce si chyby, to ale větším nepřekáželo, a mělo-li se s většími něco důležitějšího a těžšího pracovati, odešli maličcí, jak se poučili, domů.

O rok později přišel mladý pomocník, který učil malé děti ve zvláštní světnici. Já seděla v třetí lavici, neboť jsem již uměla dosti obstojně číst, začínala jsem psát a počítat jsem znala do dvacíti, když jsem do školy přišla. Ačkoli jsem hned na začátku mezi čtenáře přišla, přece s pana učitele jsem nespustila ani zraku, ani sluchu, když učil on číst. Byl mi způsob jeho zcela nový. Napsal totiž hlásky, na př. m, a napodobil mumlání medvědovo a vypravoval o něm, což i děti dělaly; pak k té mumlavé souhlásce připsal buď a, bud e, buď i, anebo o, a děti hned čtly ma, me, bez slabikování, píšíce spolu na svých tabulkách. Měl také písmenka na tabulkách nalepená, která děti vyhledávaly a do složek od něho vyřknutých skládaly. Jaká to bývala radost, jaký řehtot, když takto na tabulce byla má-ma anebo tá-ta, anebo kotě, nebo jahoda, anebo něco jiného, co děti zajímalo! S jakou radostí, jakým smíchem si to každé to pouzdrátko na svou tabulku křídou anebo rafijí psalo! To mi bylo zcela nové, a já upřímně spolu se smála a v radostných posunkách překvapených maličkých sebe samu viděla, ač jsem se tomu tak neučila. Neboť když mi byly čtyry leta, přinesla mi matka z jarmarku tabulku, na níž byl lístek potištěn černými literkami; nad nimi byl vymalovaný červený kohoutek. „Tu máš tabulku, když si pamatuješ písničky, můžeš si pamatovat i písmenka,“ pravila mi matka.

V sousedství bydlel pan strýček, tak ho všickni volali, ačkoliv nebyl nikoho strýcem; také o něm povídali, že umí víc než chleba jíst. K tomu jsem druhý den šla tabulkou se pochlubit, a on sám se nabídl, že mne naučí literky znát. I naučil mne je znát, potom dohromady skládat v slabiky, a ze slabik skládati slova; tak jsem se hravě a pomalu číst naučila. Přitom jsme také (...)

(......)