Božena Němcová

NÁRODOPISNÉ A CESTOPISNÉ OBRÁZKY Z ČECH
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Dopisy z Lázní Františkových

I.

Drahá Marie!

Očekáváš-li dopisy plné elegantnosti, zajímavosti a krásy, mýlíš se velice. Život lázeňský nepodává mnoho rozmanitosti pro toho, kdo nemůže peníze hrstmi rozhazovat. První dva dni bylo mi velmi teskno, an jsem zdejším Němcům hrubě nerozuměla a nikoho neznala. Z mého pokojíku mám rozkošnou výhlídku na hory, a ta mi připomíná milý domov můj, kde se celý den na šumavské hory dívat a denně při západu slunce kráse a velebnosti přírody obdivovat mohu. Když jsem dostala od lázeňského lékaře nařízení, z kterého zřídla mám píti, šla jsem o šesté ráno stinnou stezkou v dolních sadech až k velké kolonádě, loňského roku teprv otevřené. Je to krásné stavení 960 dlouhé a kryje Slané a Luční zřídla; já si přála jen kolem pěkné sady. Nyní jsem vešla do levé síně ke Slanému zřídlu, a přistoupivši k zábradlí, dala jsem koflík do žlutě plechového košíku. Číšnice jej pustila dolů a naplnila šumným proudem. Okolo mne se paní na své plné koflíky zle mračily a já svůj s nevelkou chutí k ústům kladla. Ale nebylo tak zle. Slané zřídlo je skoro lahodnější než Františkovo, nečpí tak silně nosem, an v něm méně uhličnaté kyseliny. Ze síně vedou čtvery dveře; troje ven a čtvrté do chodby vnitřní. Chodba je pískem posypána, světlá, po obou stranách sloupové a mezi nimi sedadla. Uprostřed kolonády je velká, krásná síň, kde každý den od šesté do sedmé ráno bečovští hudebníci hrají; na druhém konci je též jedna, kde se Luční zřídlo prýští.

Zde vidíš národy ze všech konců Evropy; Rus, Francouz, Angličan, Polák, Uher, Ital, i všickni, co se k Německu počítají. Tak jsem se alespoň z lázeňského registříku dověděla. Jsou prý tu i Čechové, ale jakkoli jsem pozorně naslouchala, abych z těch různořečí nějaké české slovíčko zaslechla, neslyšela jsem po česku ani špetnout. Ani jsem si, moje milá, hned nerozmyslila, že jsou ti Čechové sami nóbl lidé. Jeden pražský módista ovšem venkovské slečně mermomocí dokazoval, že je nyní největší móda mluvit po česku, ale takovým nóbl lidem se přece nezdá, aby mluvili tou samou řečí, jako mluví jejich kuchařka, kočí, ba každý sedlák. To je přece věc na pomyšlenou. A největší vrtochy dělá při tom slovíčko vy. Kdyby měl říci poddaný jinak nežli: „Poníženě jich prosím, Milostpane, ráčejí odpustit“ a t. d., myslil by mnohý panáček, že polovice autority je ta tam. Při té příležitosti musím Ti povědít pravdivou anekdotu. V jednom městě založila se čtenářská společnost; jeden však z vyšších pánů, který by měl pokračovat s duchem času, všecko dobré podporovat a o ně se snažit, zkrátka míti moudrosti v každém prstu za deset jiných, ten mezi ně nešel. I žádal jej konečně jeden z jeho známých, aby mu udal příčinu, proč tam nechce jíti, a on na to odpověděl: „Inu vidějí, nic by mi nebylo tak proti mysli, jako že si tam říkají vy; a kdyby to bylo jen tam, ale potom by mně řekl některý i před lidmi vy, a člověk ztratí hned na vážnosti!“ – Kdyby věděl ten moudrý pán, že mu ten marný titul opravdu jen (...)

(......)