Božena Němcová

BÁSNĚ A JINÉ PRÁCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Výstup čtvrtý

VÍT, později VERUNKA.

VÍT (sám, vyjde mezi skalami vlevo v stejném kroji jako Pavel, jenže trochu štíhlejší a outlejší; je bledý a ouzkostlivě sem tam pohlíží): Ach, kde jsem se octnul! Toť hořejní cesta k Boušínu a tam stojí domek té čarodějnice. Hu, jak jen přicházím do toho zlověstného okolí. (Jde kupředu.) Bolestí a hladem celý zmámen, mdlý jak štvaná zvěř, nemohu více z místa. (Uvrhne se na lávku.) Hm, vše jedno, ať zhynu tady nebo tam.

VERUNKA (vystoupí vpravo za chaloupkou): I vida, to roztomilé dvojče! (Po špičkách se přiblíží.) Nu jak? Copak nám schází? (Outrpně pro sebe.) Chudák, jak bídně vyhlíží! (Nahlas.) Aj, aj, Vítku, copak ty tu hledáš?

VÍT (obrátí se k ní polekán): Ach, to ten zlý duch! (Svévolně, jako dítě.) Nech mne, zlostný diblíku, táhni svou cestou; nemám s tebou.

VERUNKA (s úsměvem): Ale já s tebou, ty tvrdohlavče! Jakže, na naší půdě, na naší lávce se roztahuješ a posíláš mne pryč?

VÍT (vstane napolo): Máš pravdu, proč bych nešel; vše jedno, kde umru.

VERUNKA: Tedy tak, ty chceš umřít? Je-li tomu tak, nechci ti překážet. Umírej spánembohem. (Odchází.)

VÍT: Tedy ty myslíš, že na mně nic nezáleží?

VERUNKA: I já si jen myslím, že takový hoch, jenž v pouhém zlatém štěstí plave, a přece umřít chce tak bez příčiny, je buďto blázen, nebo bezbožník. A věru, obou není škoda.

VÍT: Bez příčiny? Což ty rozumíš; nemilujíc žádného, nevíš, jak to bolí, (plosině a plačtivě) když člověk ztratí toho, kteréhož nade všecky miloval.

VERUNKA (blíží se mu): To myslíš Pavla, není-li pravda?

VÍT (zlostně): Ba pravda, Pavla; ten zrádce, který se do Madlenky zamiloval.

VERUNKA (lekne se): Jak? Vida! Odkud ty to víš?

VÍT (se směšnou bolestí): Již mnoho týdnů je ke mně vždy chladnější; včera jej napadnu, jak Říhovic Madlenku (zoufale) bral za bradu, a přitom na ni koukal tak – inu, tak se na mne jakživ nepodíval!

VERUNKA (s humorem): Není možná!

VÍT (rychle): Tu jsem si předevzal, že nechci žít, a také nebudu. Usoužím se, utrápím se, uzlobím se a zahynu hladem, a všickni samým pláčem nade mnou musejí za mnou!

VERUNKA (chladně): I bože chraň, to se nestane; to by za to stálo, pro tebe se utrápit, ty hloupý chlapče!

VÍT (vyskočí): Posmíváš se mi, ošklivý šotku? Ale věru, ani nevím, proč se tu s tebou do řeči dávám.

VERUNKA: Věru, já také ne. Pan Vítek mi tu čest už hezkých pár měsíců neproukázal – musí to být doopravdy velmi zlé, že se se mnou spouštíš.

VÍT: Dej mi pokoj, ty ochechule; již jdu. (Chopí se u srdce.) O běda, co se to se mnou děje? (Padne na lávku.)

VERUNKA (se smíchem): Inu, děje se s tebou jako s bláznem, který si nebyl v stavu jídlo odvyknout. Od dětinství házel jsi po mně kamením, a to kdekoliv jsem ti do cesty přišla. Počkej, teď ti to splatím. (Sáhne do kapsy a vytáhne krajíc černého chleba.) Pozor, chlapíku, chytej, hochu, chyť! (Hodí mu chléb.)

VÍT (hltavě po něm sáhne): A co – co teď s ním?

VERUNKA: Je to má večeře, ale neměla jsem ještě čas do ní se dát. (...)

(......)