Božena Němcová

BÁSNĚ A JINÉ PRÁCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Výstup devátý

Otec BARTÁK. VOSTŘEBALKA.

OTEC (rozčilen, ale vzdorný, aby svůj nepokoj nevysadil, přijde jí právě vstříc): Stůjte, stará, na slovíčko!

VOSTŘEBALKA (couvne): Chval každý duch! – To je Barták s tělem s duší!

OTEC (ostře): Jak vidíte, ani bez duše ani bez těla, a hledá vás.

VOSTŘEBALKA: Myslela jsem, že jen tam nahoře opět se shledáme, Bartáku, – tam, kde na vás ještě jeden čeká.

OTEC: Nechtě toho – poslyšte rozumné slovo. Nepřišel jsem v zlém oumyslu.

VOSTŘEBALKA (spráskne ruce): I vida, ukazuje snad ta kytka na kabátě ten váš úmysl? Přicházíte snad pro diblíka, pro tu žebračku?

OTEC (odhodí kytku): Vem ji rarach! Ta je té vší mrzutosti příčina! (Odhodlané.) Slyšte, kmotra, je tomu už dlouho, co jsme byli přátelé.

VOSTŘEBALKA: Hihihi, ani se na to nepamatuji.

OTEC: Já ale jen to ještě vím, že peníze jsou vaším životem.

VOSTŘEBALKA: Znáte mne jako sebe samého, kmotře Bartáku!

OTEC: Také dobře! Budete vědět, že se Pavel, můj syn, do vašeho vnoučete zbláznil.

VOSTŘEBALKA (s chladným vztekem): To vím.

OTEC: Ona mu, jak se říká, udělala.

VOSTŘEBALKA: Možná; vždyť je mladá a je z mého rodu.

OTEC: Ona ho tak zbláznila, že –

VOSTŘEBALKA: – že si ji chce vzít za ženu, – to už vím, to už vím.

OTEC: Nu, a u všech rohatých, snad si nemyslíte, že to dovolím?

VOSTŘEBALKA: Inu, myslím si, že jsem také bývala jednou mladá a také měla srdce, a že jsme se s vaším bratrem Antonínem také milovali, a že jsem byla také chudá, jako ten diblík, a bratr Antonínův že se vztekal a hrozil, že raděj i statek i celou ves vypálí, než aby žebračku za švegruši přijal, hahaha! Antonín byl dobrák, a vy, jeho starší bratr, měl jste ho v rukou, vám k vůli mne opustil a oddal se chlastu, až bídně zahynul; vy pak zůstal jste živ a dědil jste. Je tomu čtyrycet let, Bartáku, a přece mi to ještě z hlavy nevyšlo, jako že mi to z hlavy nevyjde, i když se tam v očistci spolu shledáme. (Třesoucím hlasem.) Ale vašeho Antonína měla jsem ráda.

VERUNKA (ukáže se u dveří s uzlíčkem a poslouchá)

OTEC (znepokojen upomínkou): Nechtě ty smutné historie; co jsem tenkrát učinil, mohu sám před sebou zodpovídat, s vámi se o to hádat nebudu.

VOSTŘEBALKA: Také nemusíte. Chtěla jsem vás jen upomenout, že teď na svém synovi také poznáte, co nešťastná láska znamená. Máme to v krvi, kdo si s námi začne, ten upustit nemůže, a jako můj Antonín skonal, rovněž tak se utrápil Verunčin otec, když mu žena utekla. (Vítězně.) A vašemu synovi se také lépe nepovede, když se jednou s tím diblíkem zapletl. (Směje se.) Uhlídáte, přesvědčíte se a poznáte, jak nešťastná láska žere, a přitom bude vám syn váš a můj Antonín stále před očima.

VERUNKA (spráskne ruce)

OTEC (ustrašeně a se vztekem): A proto právě chci, aby to vnoučátko z vašeho pokolení nám přišlo z očí, a proto jsem se přemohl a přišel k vám, stará, abych vás po čtyryceti letech –

VOSTŘEBALKA (ousměšně): Snad uprosil – ne?

OTEC: Uprosil – vás? Ne, ty dračice, leda bych se byl zbláznil! (...)

(......)