Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
Vzduchem hučí to a zvoní, bouří to a hřímá, táhnouť zvony ze všech konců do starého Říma. Velké, malé zvony hučí mocně černou nocí, ve snu slyším je, jak letí tichou Velkonocí. Cítím, jak ty mocné zvuky moje srdce budí, jak se srdce rozzvonilo v třesoucí se hrudi. Rozzvonilo jak za dávných, jak za dětských časů, když jsem ještě rozumíval kovovému hlasu. A teď zase srdce zvučí hučí, porozumí, v rozechvělé pobožnosti v chorus zvonů šumí. Letí s sebou, šumí s sebou, celo rozechvělé, jak by putovalo k Římu ve kovovém těle. Skáče, jako v dětském těle dětské srdce skáče bože, zvuk ten k smrti smutný, kdož to, bože, pláče? Jaký zvonův šumem zvoní zvonek pronikavý? — jeho zvuk jak smrtná trýzeň, jako uhel žhavý! Zvonku truchlé naříkání v srdce náhle padne, že mu zápal horký, žhavý náhle v ledy zchladne. Znám tě, znám tě, zvonku pláče, znám tvé naříkání, vždyť jsi předrahému otci zvonil k umírání! Vždyť tvůj pláč mně srdcem mojím věčně, věčně zvoní, vždyť i v radovánkách náhle moji hlavu skloní! - - - Vždyť mne ze dne vzvoníš v noci, z noci vzbudíš ke dni — zvoniľs otci ku hodince a to ku poslední! - - - Těch žhavých zvuků umíráčka, těch nikdy nezapomenu, vždyť jsem je nehty vryl v svá prsa a čelem vtlačil ve stěnu. Vždyť jsem je vdychal ve své plíce a posud mne tam dusily, že i mé písně umíráčkem v svět krásný zvonit musily. - - - Otec pomalu umírá jako naděj zmírající, ret se hýbe, jak by předce ještě nechtěl „s bohem!“ říci. Brzo, brzo dojde míru, o bolesti snad už neví, ale syn — ten si až zoufá, že mu bol dán bez úlevy. V prsa prázdná bůh sám ví co by se ještě smutku shluklo, ale srdce přeplněné malou kapkou už by puklo. K zemi hledí oko suché, oko v uhel rozohněné, čelo rozpálené, horké tlačí se ku mrtvé stěně. Oko uhel, čelo plamen a ta stěna je tak chladna — bože, což mně neuleví žádná slza? žádná — žádná? - - - Dále, chaso pomáhačská, přibiju si sám ty hřeby! Nemohu si sám zavříti dvéře k ztracenému nebi? Jediný mne milovával — a vy pomáhat teď chcete? — Kdo si lásku pochovává, může sám stát v šírém světě! - - - Nad hlubokým, tmavým hrobem černá rakev se tu vznáší — ach tak černá, že mně černosť všechno světlo z oka plaší. Že mně rozum rozplašila, až ta hlava k prsoum sklesla, až ta lebka kolotá se jako loďka beze (...)(......)
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky
