Jan Neruda

PRAHA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Zlatá ulička na Hradčanech

Starobylé části měst mají do sebe podivný ráz. Naproti částem co do času mladším vypadají jako kmetové naproti mladšímu pokolení. Jejich kroj je staromódní, jejich ozdoby překonané a jejich svršky podobají se krásně myšleným vlásenkám středověkým. Jsou to pamětníci dávných dob, kmetové, kteříž „doběhli už na výši sněžné hory“, dlouhá léta probojovali, a nyní zlehounka se smrti učíce, mlčky zrají v slabém zadumání v resignaci. Ano, resignace jest hlavním rázem starobylých částí stále se zvětšujících měst. Někdy ovšem přidruží se ke kmetu, jemuž už přísloví moudrost připisuje, místo této mnohá špinavá náruživost, a podobně tomu mívají i skupeniny starých budov, místo tichou, aristokratickou resignaci jen špinavou chátru a nízké náruživosti ve svém lůně. Naše Hradčany pražské spojují obě tyto vlastnosti podivně v sobě; nikde se zde mezi sebou tyto neproplétají, a přece stojí těsně pohromadě. Nepodotýkám zcela pro sebe uzavřenou část, tak zvaný „Nový Svět“, jenž nyní už většinu své bývalé špíny ztratil a dosti pěknými a výstavnými domky se honosí; ale myslím zde spíše na hradčanskou „Zlatou uličku“, posud zajisté alespoň devíti desetinám rodilých Pražanů neznámou tu končinu.

Není ovšem divu, že chudobné části větších měst některým obyvatelům vždy neznámy zůstanou; chudoba sráží se v koutcích dohromady, je jí tam snáz než mezi přepychem spoluměšťanů; tamto už pocit stejné bídy a stejné práce ulehčuje. A jako se chudoba za svou nahotu stydí, tak se jí za touž příčinou přepych zase štítí. Kdo jen poněkud diplomovanější postavení společenské má, míní, že je vyšší těch, kteří den ode dne nejistě žijí; kdo jen poněkud lepší kabát nosí, pokládá hadry za hlavní hřích, a kdo o tři léta déle školné platiti mohl, myslí, že chudší ani myslit nedovede.

Už vchod do „Zlaté uličky“, která v těch končinách leží, kde alchymisté Rudolfovi zlatu jmění i rozum obětovali, jest dosti ukryt. Kolem bývalého kláštera svatojirského a nynějších tedy kasáren vede cesta vzhůru a pak vpravo na malý plácek, s něhož se jakoby s malého pahorku do Zlaté uličky schází. Už vchod je zajímavý. Scházíme-li k Zlaté uličce, stojí na levé straně naší dosti úhledný, dvoupatrový dům (pod číslem 30) a na pravé leží rozvaliny jakés dřívější budovy. Prvnější zachované stavení známo pode jménem „domu baronova“. Povídá se, že dům ten byl posledním zbytkem velkého jmění a jeho majitel že se sem z pěkných a bohatých paláců co do posledního svého útočiště přestěhoval. Byl to baron, který zchudlost svou přílišné zálibě v divadelním umění a v umělkyních je provozujících vyčítati musil. Však ani zde neměl ještě pokoje. Chtěl sobě co nějakou náhradu alespoň malé domácí divadlo zříditi. Po celém domě však ani místečka vhodného, vyjímaje – půdu! Však i ta byla omezena, a baron musil zvláštní duševní síly snad až příliš namáhati, aby docílil, čeho sobě přál. Půda sama rozdělena na dvě patra, pro hořejší utvořena podlaha z prken od sebe daleko odstávajících. Zde nahoře seděli diváci a dívali se mezerami u svých nohou dolů na herce. Tito však měli vzdor tomu tak málo ještě místa, že např. nápověda ani na jevišti samém býti nesměl. Proražena jest tedy střecha a tesař upravil zde nízkou budku tak, že nápověda v pravém slova smyslu mezi nebem a zemí visel. Posud jsou na vazbě pudy té stopy nalepených dekorací. A ani zde pan baron dlouho nevydržel, a v Zlaté uličce ukazuje se jiný, paláci zcela nepodobný domek, kde krásný svůj život bídně dokonati měl.

Sestoupíme-li se zmíněného už plácku ke „Zlaté“ uličce, stojí tato přímo naproti nám a rozkládá se k levé i pravé naší ruce. Vlevo zakončuje se už po několika krocích zadními částmi vyšších budov, vpravo pak jde mnohem dále. Kdo pravou tou částí dále nekráčí, vidí asi po padesátém kroku vzdálenosti uličku příčním domkem zastavenou; mýlil by se však, kdyby myslel, že to už konec „Zlaté“ ulice. Dveře dole u domu se otevřou a jimi vejdeš do nejzadnější části „Zlaté“ uličky, táhnoucí se ještě as na dvacet kroků a končící – v kuchyni. Ulička je velmi úzká, sotvaže na půl druhého kroku široká; proto také stojí obydlené domky toliko po levé straně, pravá strana je určena pro dřevníky atd., přesvědčil jsem se ale, že i v poslednějších mnohému bídáku „z milosti bydlit dovoleno“. Domky jsou vesměs nizounké a malé, přistavené k chodbě, vedoucí z bývalého purkrabství ku věži „Mihulce“. Chodba ta zakrývá zevnějšek „Zlaté“ uličky pozorovatelům ze strany „Prašného mostu“ a „Jeleních příkopů“. Nikdo by neřekl, že tato řada dosti stejných oken, upravených v jediné dlouhé zdi a pod společnou střechou ku pestře rozdílným domkům náleží a celou ulici tvoří. Přistavením tím ku purkrabské chodbě stalo se ale zároveň, že „pan domácí“ jen kousek střechy svou nazývati může. I vnitřek domku je velmi omezen. Z uličky vejde se do předsíně, sotva na půl čtvercového sáhu veliké, a odtud do hlavní a jediné světnice, někdy čtvercový sáh, někdy i méně měřící. Mimo to má ale každý domek ještě jakés první poschodí, malé to klenutíčko mezi stropem a přízemím a zbytkem purkrabské chodby. V tom „prvním poschodí“ bydlí obyčejně „nájemník“ tak zvaný „noclehář“, který skutečně bytu svého k něčemu jinému než noclehu použíti nemůže, jelikož v něm pro nízkost jeho skoro ani seděti nemůže. Do této „palandy“ „leze“ se z předsíně buď po žebříku, buď po schůdcích, které se za dne složí a vyvýší, aby nepřekážely. Strop takové předsíně je k vůli tomu zřízen jako příklop sklepní a slouží zároveň co dveře.

Obyvatelstvo sestává z lidí oné nejnižší pracující třídy, která za šerého rána už byty své opouští, do dílen, ohrad na dřevo, předsíní kostelů a tak dále pospíchá a někdy pozdě večer se teprve zase vrací. Za dne je zde tedy mrtvo a pusto; jednotlivé ženy s nemluvňaty a leckterý chorobný jsou pak jedinými obyvateli.

Vůkolí „Zlaté“ uličky je dějepisně tak zajímavé a zevnějškem svým zvláštní, že není divu, když i bohatství zvláštních a zcela původních pověstí zdejší obyvatele vyznačuje. Nevypravuje se však toliko o známé „kamenné panně“ v klášteře Svatojirském, která, jak v jisté knížečce stojí, „v Jeleních příkopech od svého milého zavražděna a pak v kamenu vysekána jest byla“, aneb o svaté Ludmile a Daliboru, „jenž ve věži zplesnivěl a při tom housle hrát se naučil“, o „Železné panně“ a věčných krvavých skvrnách v místnostech purkrabství atd., ale vypravují se i pověsti čistě fantastické, krásné a významné, jakých sobě mysl lidu všudy spřádá a maluje.

Do okna jistého domku „Zlaté uličky“ nepřijde po celý rok ani slunce, ani měsíc; jet zastaveno blízkou vysokou věží. Příčina tato přirozená lidu však nedostačuje, a bez ohledu na věž vypravuje sobě důvody jiné a důmyslnější:

V „Jeleních příkopech“ vyrůstá a rozkvétá vždy z jara podivuhodná květinka, jejížto jak krev červená kvítka se pro svou podobu „srdínka“ nazývají. Jaké učené jméno květinka ta má, nevím, jelikož jsem se o to starati nechtěl. Kdož by se také ohlížel po tom, když květinka tak krásné jméno má, když se „srdínka“ nazývá! Může také být, že i jinde roste, než v „Jeleních příkopech“, žádný to ale lidu nevymluví, že odtud původ svůj vzala a že hlavně pod oním, ani sluncem ani měsícem nenavštíveným oknem se daří. V onom okně bydlel čaroděj, byl velemocný, jeho moc ale, jak to už bývá, nezávisela celistvě toliko od něho. Měl krásnou, nevinnou dceru, a dokud by tato se nezamilovala, byl on mocen. Jednou však přijda čaroděj za večera domů, nalezl mladíka jakéhos u své dcery. Drželi se v objetí a dívali se při tom roztouženě oknem v hluboký, lesem zarostlý příkop a protější sady. Snadže to šumění stromů, to hrčení dovádivé Brusky, to vzdálené hučení Vltavy a ty daleké, tajuplné noční zvuky i ty blízké, sladké popěvky bdících ptáčat něco milencům porozumitelného a milého do sebe měly. Jedním skokem zasáhl čaroděj nepřipravené milence, dvojí bodnutí – a mrtvá těla visela z okna nad hlubinou a z prsou se jim řinula teplá, jasná krev na mechovou půdu.

Neviděl to mimo měsíc nikdo. Spácháš-li vraždu a vidí-li tě při tom někdo, musíš sobě v krvi jeho ruce umýti, a pak se nikdy neprozradíš. Čaroděj přinesl tedy sobě nádobu s vodou, a když se měsíc v ní koupati počal, umyl sobě rychle jeho obrazem zkrvácené ruce. Od těch dob nesvítí ani měsíc ani slunce v okno více.

Krev je ale divný, čarodějný mok, a nejdivnější tenkráte, když v lásce proceděná! Sotvaže dopadly kapky na mech, počal tento pučeti a narůstati a vykvetla z něho krvavá, krásná „srdínka“. Z počátku byla prý vždy jen dvě kvítka na každém keříku, později ale přibylo jich více, vypučelo zkrvácených „dětí lásky“.

Obrazy života, 1860