Stanislav K. Neumann

RUDÉ ZPĚVY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Rudé zpěvy

Žalm z r. 1919

Já, národ český,
a příliš brzy
vystřízlivěl jsem z krásného snu
o kvetoucí zahradě,
kde svoboda, bratrství, mír
tančily jako dívčin veselý vír
a kde se spravedlnosti dostalo
mně a každému z mých.

Den ze dne
mrskán a bičován
podlými žurnalisty a hrabivými politiky,
krmen a napájen
podvody, lžemi a triky,
nemaje jediného přítele
na vyjedeném ostrově sedím,
do zmatků hledím,
nemoha se nadchnouti pro nic,
věřiti nemohu,
milovati nemohu
a naděje jako kocábka z korku
kalnou pěnou a po vlnách beze směru
zoufale potácí se.

Jako kobylky
drancují mě hltaví ziskuchtivci,
sedlák mě okrádá,
měšťák mě vydává na pospas bankám
a povalovači všeho druhu
poslední berou mi od úst.
Ti, kteří denně mě zrazovali,
jak na psa karabáč na mě brali,
tyli z mé práce a nadouvali se,
amnestovaní i neamnestovaní
v komisích, v ústřednách, ministerstvech
pikle své kují,
znova mě ohrožují,
vymýšlejíce si nové řetězy,
otroctví červenobílé.

Demokratický pán světa,
za oceánem číhá dolar,
aby i z krve mé, z mého potu se rozmnožoval.
Cizí diplomat
pokrytecky se zajímá o můj osud,
poklepává mi na rameno,
abych byl hodný,
že darem dostanu, co po právu mi patří.
Oslavujeme, interviewujeme,
jezdíme v automobilech,
vojáčky, hodně vojáčků chceme
a papežského nuncia…

Nevím, čí jsem,
jen steré zřím ruce, domácí, cizí,
jež by mě rády roztrhaly
jako hladové šelmy.
Nevím, čí jsem,
ledaže náležím parasitům,
zbujelým ve všech mých třídách a stavech,
mračnům kobylek, kokotici.

V očích mám písek frází,
nervy mám strhány štvanicemi
a, vstanu-li, tož se potácím
napravo, nalevo,
neznaje cesty k sobě.

Svobodu jsem si představoval,
v bratrství doufal jsem,
po míru toužil,
ale jen slova byla zaseta,
nikoli zrní.
Krev mi teče z cév a láska vyprchává,
o nekonečných mukách někdy se mi zdává,
o nesmírné cestě kamením:

hledívám v cizí plameny
bezradný a zmámený,
táži se: je to počátek,
porodní bolest, jarní bouře,
horlivý nástup v nový věk,
který mě opravdu osvobodí –
anebo pouze křeč,
křeč staré, zlotřilé bestie,
lidstva, jež v sobě, v každém zabije
vždy znova čistý vznět?

Oh, kde je svět,
kde malost nebyla by vinou
a člověk otrokem člověka?!