Friedrich Nietzsche

TAK PRAVIL ZARATHUSTRA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

O CTNOSTI, JEŽ OBDAROVÁVÁ.

1. Když se Zarathustra rozloučil s městem, jemuž bylo nakloněno jeho srdce a jehož jméno zní: „pestrá kráva“ – šlo za ním mnoho těch, kdož se zvali jeho žáky, a vyprovázeli ho. Tak přišli ke křižovatce: i pravil jim Zarathustra, že odtud půjde sám; neboť byl přítelem osamělé chůze. Jeho žáci mu však na rozloučenou podali hůl, na jejíž zlaté rukojeti had se ovíjel kolem slunce. Zarathustra se radoval z holi a opíral se o ni; po té promluvil k svým žákům těmito slovy: 

Rcete mi: čím to, že zlato došlo nejvyšší hodnoty? Tím, že jest nevšední a neužitečné a zářivé a mírného lesku; vždy se nabízí v dar.

Jen jakožto odraz nejvyšší ctnosti došlo zlato nejvyšší hodnoty. Zlatým leskem svítí pohled toho, kdo daruje. Zlata lesk sjednává mír mezi měsícem a sluncem. 

Nevšední jest nejvyšší ctnost a neužitečná, zářivá jest a mírného lesku: ctnost, jež obdarovává, jest nejvyšší ctnost. 

Věru, dobře se ve vás vyznám, žáci moji: dychtíte jako já po ctnosti, jež obdarovává. Co by vám bylo společného s kočkami a vlky?

Toť vaše žízeň, byste se sami stali obětmi a dary: a proto máte žízeň, nahromaditi všechny poklady do své duše.

Nenasytně dychtí vaše duše po klenotech a pokladech, protože vaše ctnost jest nenasytná v touze po rozdávání.

Nutíte všechny věci, by přišly k vám a vstoupily do vás, aby pak z vašeho zdroje nazpět se rozproudily jakožto dary vaší lásky.

Věru, lupičem všech hodnot se stane taková láska, jež obdarovává; zdravou a svatou však jmenuji tuto sobeckou lásku. –

Je jiné sobectví, příliš chudé a lačnící , jež stále chce krásti, sobectví nemocných, nemocně sobecká láska.

Okem zloděje pohlíží na vše, co se leskne; hltavostí hladu měří toho, kdo hojně má jídla; a vždy se plíží kol stolu dárců.

Nemoc hovoří z takové chtivosti a neviditelná zrůdnost; o chorém těle hovoří zlodějská hltavost této sobecké lásky.

Rcete mi, bratří moji: co nám platí za špatné a nejšpatnější? Zdaž není to zrůdnost? – A zrůdnosti se dohadujeme vždy, kde chybí duše, jež obdarovává.

Vzhůru jde naše cesta; od rodu vede k rodu vyššímu. Hrůzou však jest nám smysl zrůdnosti, který praví: „Vše pro mne“.

Vzhůru vzlétá naše mysl: tak jest podobenstvím našeho těla, podobenstvím našeho povýšení. Podobenstvími takových povýšení jsou jména ctností. 

Tak tělo kráčí dějinami, jako kdosi, kdo vzniká, kdo bojuje. A duch – čím jest tělu? Jeho bojů a vítězství hlasatelem a druhem a ozvukem. 

Podobenstvími jsou všechna jména dobra i zla: nevyslovují jasně, jen kývají. Blázen, kdo chce od nich vědění. 

Dbejte mi, bratří moji, každé hodiny, kdy duch váš chce mluviti v podobenstvích: tu jest vznik vaší ctnosti. 

Tu jest povýšeno vaše tělo, tu z mrtvých vstalo; svou rozkoši rozněcuje ducha, že se stává tvůrcem a hodnotitelem a milencem a všech věcí dobrodincem. 

Je-li vaše srdce jako proud rozvlněno z široka a z plna, je-li požehnáním a nebezpečím tomu, kdo přebývá na blízku: to je vznik vaší ctnosti. 

Jste-li (...)

(......)