Friedrich Nietzsche

TAK PRAVIL ZARATHUSTRA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

O STROMU NA HOŘE.

Spatřil Zarathustrův zrak, že jeden mladík se mu vyhýbá. A když jednou z večera samoten kráčel pohořím, obepínajícím město, jež sluje „pestrá kráva“: hle, tu kráčeje nalezl onoho mladíka, jak seděl opřen o strom a mdlým pohledem se díval do údolí. Zarathustra položil ruku na kmen, u něhož mladík seděl, a promluvil takto:

„Kdybych zde tímto stromem svýma rukama chtěl zatřásti, nesvedl bych toho.

Vítr však, jehož nezříme, jej trápí a ohýbá, kamkoli chce. Nezřené ruce nás nejhůře ohýbají a trápí.“

Tu povstal mladík zmaten a pravil: „slyším Zarathustru a právě jsem naň myslil.“ Zarathustra odvětil:

„Proč se toho lekáš? – Ale má se to s člověkem jako se stromem.

Čím více chce do výše a jasu, tím silněji tíhnou jeho kořeny do země dolů, do temna, do hlubin, – do zla.“

„Ano, do zla! zvolal mladík. Jak je možno, žes odkryl mou duši?“

Zarathustra se usmál a pravil: „Leckterá duše nebude nikdy odkryta, leda že dříve bude vynalezena.“ 

„Ano, do zla! zvolal mladík po druhé.

Děls pravdu, Zarathustro. Sám sobě již nevěřím od té doby, co směřuji do výšky, a nikdo mi již nevěří, – jak jen se to děje?

Proměňuji se příliš rychle: můj dnešek vyvrací můj včerejšek. Často přeskakuji stupně, když vystupuji, – toho mi neodpustí žádný stupeň.

Jsem-li nahoře, seznám vždy, že jsem samoten. Nikdo se mnou nemluví, mrazem samoty se třesu. Co jen tam nahoře chci? Mé pohrdání a má touha rostou o závod; oč výše stoupám, o to více pohrdám tím, jenž stoupá. Co jen tam nahoře chce? Jak se stydím za své stoupání a klopýtání! Jak se směji svému prudkému supění! Jak nenávidím toho, kdo létá! Jak jsem tam nahoře mdlý!“

Zde se mladík odmlčel. A Zarathustra hleděl na strom, u něhož stáli, a promluvil takto:

„Osaměle stojí zde tento strom na horách; vysoko vzrostl nad lidi a zvěř.

A kdyby chtěl mluvit, neměl by nikoho, kdo by mu rozuměl: tak vysoko vzrostl.

Ted čeká a čeká, – na co jen čeká? Přebývá sídlu mračen příliš na blízku: čeká as na prvý blesk?“

Když Zarathustra toto řekl, zvolal mladík s prudkými posunky: „Ano, Zarathustro, pravdu díš. Po svém zániku jsem toužil, když jsem chtěl do výšky, a ty jsi blesk, na nějž jsem čekal! Hled, čím jsem ještě od té doby, cos (...)

(......)