Jaromír Nohavica

Maturoval v roce 1971, přerušil studium na VŠ báňské, dálkově studoval na SŠ knihovnické v Brně (1978-1981). Nejdříve textař ostravských zpěváků a kapel, pak písničkář. Po řadě zákazů vydává od roku 1988 své písně na gramofonových deskách. Debutuje deskou Darmoděj   (1988), následují: V tom roce pitomém  , Osmá barva duhy, Mikymauzoleum  , Tři čuníci   (písně pro děti), Divné století  , Moje smutné srdce   a Babylon  . S elektrifikovanou doprovodnou kapelou zpívá poprvé na koncertní desce Jaromír Nohavica a Kapela: Koncert (1998). Jeho spolupráce s rockovými muzikanty vyvrcholila v roce 2002 při práci na filmu Rok Ďábla. S albem Babylon se pak Nohavica vrací ke střídmé, zklidněné poloze, reprezentované předchozím řadovým albem Moje smutné srdce.

Nohavica začal svou sólovou dráhu poměrně pozdě. Ač už byl renomovaným textařem a zvláště jeho písně pro Marii Rottovou budily obdiv, na folkové scéně se vynořil až ve své třicítce. V době, kdy většina pop hvězd končí, byl katapultován na hvězdné nebe tehdejší šedé umělecké zóny. Od svých prvních veřejných vystoupení v roce 1982 pomáhal přežít nekonečně dlouhé a nudné čekání na zázrak v osmdesátých letech. Mohl a nemohl, směl a nesměl, “někdy hrdina, někdy deserter”, jak sám o sobě zpíval, vzal na sebe těžkou a nevyžádanou roli zástupce a nástupce Karla Kryla, mluvčího své generace. Možná o to v prvním plánu ani nestál, ale jeho talent zformulovat do písně názor celku a atmosféru doby ho do této situace přivedl jaksi proti jeho vůli. I dnes stále a znovu dokazuje, že má od boha nadání zachytit a slovy vyjádřit současné pocity obyčejných lidí v bezohledném světě.

Syn rozhlasáka, v době normalizace vyhozeného z práce, absolvent brněnské Střední knihovnické školy a poutník s pevným výchozím bodem v Českém Těšíně vytvořil několik desítek písní, z nichž mnohé v průběhu času zlidověly: Když mě brali za vojáka, Dokud se zpívá, Ještě se neumřelo, Kometa, Zatímco se koupeš…, Pochod marodů. Člověk je mohl slyšet všude, i když na dlouhohrajících gramofonových deskách až do roku 1988 nevycházely. Okouzlovaly svou průzračně jednoduchou krásou a šlo-li o protest songy, tak i jasnými a srozumitelnými formulacemi. Tak jako to kdysi dokázal Jaroslav Seifert, jehož básně zdálky v Nohavicových písních rezonují.