Akce tohoto týdne:

Jules Verne: balíček 12 elektronických knih (PDF+ePub)     za 528  238 Kč (-55%)

Náhodná ukázka:

Kapitola I.

Po svém útěku jsem putoval francouzskými a burgundskými kraji až k Rýnu. Louky už byly posečené a zpocení muži kosili na polích obili v takovém žáru, že na sobě měli jen roztrhané košile. Ženy stříhaly ovce. Putoval jsem ve znamení Lva. Nejtemnější noční hodiny jsem prospal ve městě u zdi hřbitova. Do snů mi ze starých stromů zněly slavičí trylky. Když vyšlo slunce, začali kokrhat kohouti. Probudil jsem se a zrak mi padl na hřbitovní zeď, na obraz smrti v nachu ranních červánků. Kostlivec vytáčel v kole biskupa. Vydal jsem se dál na j.ih, k horám, a v každém, koho jsem cestou potkal, jsem viděl stín smrti. Zpod roztrhaných košil na zpocených tělech ženců prosvítaly obrysy koster. Za rumě-ným ženským úsměvem se na mě šklebila žlutá umrlčí lebka. Smrt si hrála s dětmi na břehu potoka. Všichni, všichni ti, které jsem potkal, spěli ke smrti. Smrt byla jedinou absolutní vládkyní lidí. Také domy, i ty nejpevnější, stárly a jednou se rozpadnou. Úsměvná letní idyla kolem mě byla jen pomíjivým zábleskem v náruči času, stejně jako můj neklidný spánek a slavičí trylky při probuzení. Putoval jsem pomíjivým světem. Bylo mi sedmnáct. Byl jsem svobodný a velmi šťastný. Cestou jsem si prozpěvoval. Kolem poledne jsem se najednou octl u pramene Mládí, zastavil jsem se u plůtku, a protože mě nikdo nevyháněl, rozhlížel jsem se kolem sebe. Na louce se popásalo několik ušlechtilých koní, vypřažených z vozů. Služebnictvo postavilo stany na převlékání a prostřelo stoly k hostině. Zdálky od vřídla zněla veselá hudba bubnů a lesních rohů, promíchaná s výskáním a smíchem. Koupaliště bylo velké a prostorné, ohrazené nalámanými kameny. Vešlo se do něj několik desítek lidí. Uprostřed stříkala fontána. Viděl jsem na svých cestách mnoho vřídel, kde staří, nemohoucí a chromí lidé hledali úlevu v horkém bahně a v zázračné vodě. U pramene Mládí však bylo hned vidět, že tam nehledají nemocní úlevu, ale vznešení a bohatí zábavu a kratochvíli. Kolem pobíhali zhýčkaní psíci, pestří ptáci seděli na bidýlkách v pozlacených klecích a na krajích bazénu bavilo společnost několik kejklířů. V bazénu se nekoupali starci a mrzáci, ale muži v nejlepších letech a ženy, které se věru nemusely stydět za svá oblá ňadra a bílá těla. Muži škádlivě tápali po ženách a ty dělaly, že uhýbají před jejich chtivýma rukama, nebo jim stříkaly vodu do tváří, zruměnělých vínem. Někteří si dali přinést jídlo, ovoce a víno na stůl, plovoucí ve vodě. Několik jich hrálo v kostky a ženy propukaly v radostný jásot, kdykoliv se jim podařil vysoký hod. Muži si vesměs ze slušnosti omotali kolem boků šat, ale ženy, zvlášť ty nejmladší a nejkrásnější, byly zahalené jenom do vlasů. To bylo vidět, když rády a často vyskakovaly ze zpěněné vody a běhaly si pro něco do ob-lékacího stanu, uzavřeného sametovými závěsy. Probleskování nahých těl ve vodě a všechna ta hojnost radosti a rozkoše života za zvuku bubnů a lesních rohů tvořila obraz tak pohanský, že jsem si v bazénu představoval nymfy a satyry. Kochal jsem se dlouho tím pohledem. Slunce pálilo a rozhazovalo zlatá vlákna listím stromu, pod nímž jsem se skryl, neboť jsem se celou dobu obával, že přijdou škodolibí sluhové a vyženou mě, pokud bych se zdržel příliš dlouho. Nemohl jsem se však od toho pohledu odtrhnout, a také jsem už nemyslel na smrt. Moji pozornost upoutala zvláště jedna žena. Stála po pás ve vodě, lokty se opírala o kraj bazénku a soustředěně četla nějakou knihu, jako by ani nevnímala radostné hemžení kolem sebe. Obličej upřený do knihy byl krásný a hrdý. Nebyla to už mladá dívka, to prozrazovala oblá ramena a křivky boků, ukryté v záplavě plavých vlasů, které se kolem ní vlnily jako mokrá příze. Na krku měla šňůru perel, jako by se ani po čas koupele nedokázala vzdát své marnivosti. Jednou k ní zezadu přistoupil svalnatý černooký muž a nalehl jí na záda, jako by s ní chtěl přes rameno číst v knize, ale ve skutečnosti jíjiro-vlékl ruce pod paždí a začal šátrat po jejích bradavkách. Zena se ani neotočila, jen mu lhostejně odstrčila ruku, jako by jí jeho laskání vůbec nestálo za pozornost. Muž schlíple odešel, brodil se vodou pryč a žena si dál četla a neslyšně pohybovala rty. Snad byla opravdu velmi krásná, alespoň v očích zralého muže, nebyla to však její krása, co přivábilo mou pozornost. Zvědavýma očima jsem hltal jen knihu, pestré iluminované stránky, které žena otáčela hbitými prsty. Snažil jsem se uhodnout, jaká je to kniha. Modlitební knížkou by taková žena sotva listovala tady, u zřídla rozkoše. Nevěřil jsem ani, že by rozuměla filozofii. Navíc, nedovedl jsem si představit, že by mohla umět latinsky. Nakonec jsem usoudil, že to musí být jedno z těch kratochvilných lidových čtení, jaká lékaři doporučují stárnoucím mužům místo léků proti vyhasínání mužnosti. Byla to však kniha, ať už jakákoliv. Po mnoho týdnů jsem nečetl vůbec nic, neboť, abych mohl uprchnout, musel jsem prodat i těch několik ubohých knih, které jsem si sám opsal na staré papíry a svázal do dřevěných desek. Cestou mi nezbývalo než si v duchu opakovat to, co jsem uměl nazpaměť, a hledat nová slova pro vyjádřeni myšlenek, jejichž přesné znění jsem už zapomněl. Měl jsem hlad, ale víc než po všech lákavých jídlech, která kolem mně nosili sloužící, jsem toužil po knize, již ta nahá baculatá žena četla na kraji bazénku. Proto jsem ze svého úkrytu zíral jenom na ni a nic jiného jsem nevnímal. Zena, jako by vycítila můj upřený pohled, najednou zvedla oči od knihy a podívala se přímo na mě. Měla smělé, tmavě modré oči, posazené daleko od sebe, a snad právě proto vypadala zamyšleně. V tom okamžiku se jednomu z mužů v bazénku podařilo obejmout ženu, která před ním prchala. Oba spadli do vody a voda se rozstříkla, až dopadla i na listy knihy. Instinktivně jsem udělal zoufalý posunek, abych zabránil škodě, přestože už bylo příliš pozdě, a vykřikl jsem nevolí. Žena s pohledem stále upřeným na mě ustoupila z cesty výskajícímu páru, zvedla knihu a lhostejně z ní setřásla vodu. Najednou se usmála, a to mě tak překvapilo, že jsem se otočil, než jsem pochopil, že se usmívá na mě. Hrozně jsem se ulekl, mou první myšlenkou bylo vyrazit rychle pryč, ale kniha mě očarovala a proto jsem na její úsměv nejistě odpověděl, neustále připravený dát se na útěk, kdyby mi chtěla ublížit. Žena se na mě pořád dívala; třepala knihou, aby ji osušila, a bylo vidět, že nemá ani ponětí o tom, jak se s knihami zachází. Dostal jsem o knihu přímo panický strach. Proto když mi pak pokynula, na tváři stále ten sebejistý úsměv, jsem bez váhání prošel brankou dovnitř a rychle jsem sestoupil k bazénku. Nejprve jsem jí vzal knihu z ruky a začal jsem s nejvyšší opatrností vysušovat vlhké stránky rukávem, protože jsem nic lepšího neměl. S hrůzou jsem zjistil, že inkoust se už na několika místech rozpil, ale zároveň jsem ke svému údivu zpozoroval, že text v knize je latinský Byly to dost pěkně opsané dialogy s propracovanými ozdobnými iniciálami. Bleskově jsem nalistoval titulní list. Jako autor byl uveden Lorenzo Valla a název prvního dialogu zněl De voluptate, O rozkoši. „To je hřích, přímo zločin,“ řekl jsem rozhořčeně, „ničit knihy při pohanských radovánkách. Ty listy je třeba narovnat horkým železem. I tak na nich navždy zůstane stopa vaší neopatrnosti.“ Díval jsem se starostlivě na knihu, ne na ženu, a plál jsem touhou dát se do čtení, protože jsem autora ani dílo neznal. „Jsi příliš přísný k nevědomé ženě, krásný mladíku,“ řekla pokorně, ale s úsměvem v hlase. „Tvůj zasmušilý a rozhořčený pohled mi nahání strach. Jsi snad mnich nebo kazatel? Jaké pokání po mně žádáš? Stojím tu před tebou nahá a bezbranná a jsem plně ve tvé moci.“ Pohlédl jsem na ni. Měla oči daleko od sebe a ty oči předstíraly vážnost. S falešnou stydlivostí zvedla ruku, aby si zakryla oblá ňadra. Nehty na hbitých prstech narůžověle zářily, ne, ty měkké ruce nikdy nedělaly žádnou počestnou práci. Světlé vlasy ovíjely její bělostné tělo jako mokré rouno a měla plnou měkkou šíji. Pro mnohé by určitě byla krásná a svůdná, ale mě zajímala jenom proto, že jí patřila kniha, kterou jsem si horoucně toužil přečíst. „Umím opisovat a vázat knihy,“ řekl jsem jí. „Když mi knihu svěříte, vynasnažím se napravit škody, které utrpěla. Nežádám za to plat,“ dodal jsem, když jsem na sobě ucítil její udiveně zkoumavý pohled. Pohrávala si se šňůrou perel a vyčítavě mě napomenula:

(...)

(Mika Waltari, Temný anděl)

Vybrané tipy na oblíbený obsah (nejnavštěvovanější v poslední době):

• Jan Neruda
• Jaroslav Hašek
• kniha Kulička od Guy de Maupassanta
• Giovanni Boccaccio a jeho Dekameron
• Tulák po hvězdách od Jacka Londona
• Divá Bára od Boženy Němcové
• pohádky bratří Grimmů
• Josef Kajetán Tyl
• Ezopovy Bajky
• kniha Alenka v říši divů

Literární doupě - on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu; knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, e-knihy ke stažení do čtečky (Kindle a další)

© 1999-2024 Johanesville