Akce tohoto týdne:

Jules Verne: balíček 12 elektronických knih (PDF+ePub)     za 528  238 Kč (-55%)

Náhodná ukázka:

kapitola dvacátá
Xenofilius Láskorád

Harry nepředpokládal, že by Hermionu přešel vztek ze dne na den, a nijak ho tudíž nepřekvapilo, že s nimi druhý den ráno komunikovala především zakaboněnými pohledy a výmluvným mlčením. Ron proto v její přítomnosti dával najevo přetrvávající lítost a výčitky svědomí a počínal si nepřirozeně pokorně. Upřímně řečeno si Harry v těch chvílích, kdy byli všichni tři pohromadě, připadal jako jediný netruchlící na pohřbu, kde se sešla jen ubohá hrstka pozůstalých. Nicméně když se Ron ocitl jen s Harrym (například když šli pro vodu nebo když v blízkém podrostu hledali houby), projevoval až nestydatou rozjařenost.

„Někdo nám pomohl!“ opakoval věčně. „Někdo nám tu laň poslal, někdo je na naší straně. Jeden viteál jsme vyřídili, kamaráde!“

Zničení medailonku povzbudilo oba natolik, že začali diskutovat o místech, kde by se mohly nacházet další viteály, a přestože to bylo téma už bezpočtukrát probrané, cítil Harry optimismus a vnitřní jistotu, že po prvním úspěchu budou brzy následovat další. Skvělou náladu mu nedokázala pokazit ani Hermionina trucovitá zamlklost. Náhlý zvrat, který jim přinesla tajemná laň, nalezení Nebelvírova meče a především Ronův návrat ho naplňovaly takovým radostným vzrušením, že mu dělalo obrovské potíže zachovávat vážnou tvář.

Když se odpoledne chýlilo ke konci, ještě jednou se vysvobodili z Hermioniny pomstychtivé společnosti a pod chabou záminkou, že jdou na borůvky – v holých živých plotech žádné nebyly – si vykládali svoje novinky. Harrymu se konečně podařilo dopodrobna Ronovi vylíčit četné své a Hermioniny výpravy včetně toho, co všechno se odehrálo v Godrikově Dole, a Ron teď Harrymu sděloval, co se během těch několika týdnů, co s nimi nebyl, stalo v široširém kouzelnickém světě.

„…a jak jste se dozvěděli o tom tabu?“ zeptal se Harryho, když mu popsal zoufalé pokusy mnoha čarodějů z mudlovských rodin uniknout ministerstvu.

„O jakém tabu?“

„Oba jste přece s Hermionou přestali nahlas vyslovovat jméno Ty-víš-koho!“

„Jo, to je pravda,“ připustil Harry. „To je jen takový zlozvyk, který jsme si nějak osvojili. Nedělá mi ale problémy říkat mu Vol…“

„Ne!“ zaburácel Ron, až Harry nadskočil a zamotal se do živého plotu, a Hermiona – seděla u vchodu do stanu s nosem zabořeným do knihy – po nich střelila zamračeným pohledem. „Promiň,“ omlouval se a pomáhal Harrymu z trnitého křoví, „ale to jméno je zakleté zlým kouzlem, Harry, a právě s jeho pomocí nacházejí ty, kteří se skrývají! Když to jméno vyslovíš nahlas, prolomíš všechna ochranná kouzla a vyvoláš nějakou magickou poruchu – tak nás taky našli tehdy na Tottenham Court Road.“

„Protože jsme vyslovili jeho jméno?“

„No ano! Musíš uznat, že na to jdou chytře. To jméno se odvažovali vyslovit jen lidé, co byli opravdu ochotní se mu postavit, jako třeba Brumbál. Teď z toho jména udělali tabu a najdou každého, kdo ho vysloví nahlas. Je to rychlý a snadný způsob, jak najít členy Řádu! Málem dostali Kingsleyho…“

„To snad ne!“

„Jo, Bill říkal, že ho obklíčila banda Smrtijedů, ale probojoval si cestu ven. Je z něj teď psanec, stejně jako z nás.“ Ron se zamyšleně poškrábal koncem hůlky na bradě. „Nemohl to být třeba Kingsley, kdo nám poslal tu laň?“

„Kingsleyho Patron je rys, viděli jsme ho přece na svatbě, vzpomínáš?“

„No jasně…“

Poodešli kolem živého plotu kousek dál od stanu a od Hermiony.

„Harry… nemyslíš, že to třeba mohl být Brumbál?“

„Co jako?“

Ron poněkud zrozpačitěl, přesto ale tichým hlasem dodal: „Brumbál… a ta laň. Vždyť přece,“ pošilhával po Harrym, „měl ten pravý meč naposledy on, ne?“

Harry se Ronovu nápadu nevysmál, až příliš dobře chápal, jak zoufalá touha se za jeho otázkou skrývá. Představa, že se Brumbálovi nějak podařilo vrátit se k nim, že na ně potají dohlíží, by pro ně byla nevýslovně povzbuzující. Zavrtěl hlavou.

„Brumbál je mrtvý,“ ujistil Rona. „Viděl jsem ho umírat a viděl jsem jeho tělo. A kromě toho byl jeho Patronem fénix a ne laň.“

„Patroni se ale můžou změnit, ne?“ namítl Ron. „Tonksové se změnil, že ano?“

„Jistě, jenže kdyby byl Brumbál naživu, proč by se neukázal? Proč by mi ten meč prostě nedal?“

„Co já vím?“ pokrčil rameny Ron. „Třeba ze stejného důvodu, proč ti ho nedal, když ještě žil. Ze stejného důvodu, proč ti odkázal starou Zlatonku a Hermioně knížku pohádek.“

„A co je to za důvod?“ zapátral Harry, otočil se k Ronovi, pohlédl mu přímo do očí a zoufale v nich hledal odpověď.

„Nemám tušení,“ povzdechl si Ron. „Občas mě napadalo, když jsem byl tak trochu mimo, jestli se prostě nebavil na náš účet nebo… nebo jestli nám to schválně nechtěl ztížit. Už si to ale nemyslím, teď už ne. Moc dobře věděl, co dělá, když mi dal ten zatemňovač, co říkáš? Musel…“ Ron měl uši červené jako ředkvičky, náhle se nesmírně zajímal o trs trávy a šťouchal do něj špičkou nohy, „musel to vědět, že prásknu do bot.“

„Ne,“ opravil ho Harry, „musel vědět, že se vždycky budeš chtít vrátit.“

Ron se zatvářil vděčně, pořád ale ne příliš jistě.

„Když už mluvíme o Brumbálovi, slyšel jsi, co o něm napsala Holoubková?“ zeptal se ho Harry, částečně proto, aby změnil téma hovoru.

„Jasně že slyšel,“ přisvědčil okamžitě Ron, „hodně se o tom mezi lidmi mluví. Samozřejmě, kdyby se věci měly jinak, byla by to obrovská senzace – Brumbál jako Grindelwaldův největší kamarád! Dneska je to ale jen něco, čemu se můžou všichni, co neměli Brumbála rádi, smát, a tak trochu políček pro všechny, kteří ho považovali za hrdinu bez bázně a hany. Upřímně řečeno nevím, proč se kolem toho dělá takový povyk. Byl ještě strašně mladý, když…“

„Byl v našem věku,“ odsekl Harry stejným tónem, jako když o tom mluvil s Hermionou, a něco v jeho obličeji zřejmě Ronovi napovědělo, že bude rozumnější to dál nerozebírat.

Uprostřed ojíněné pavučiny seděl v trnitém houští velký pavouk. Harry na něj namířil hůlkou, kterou mu Ron dal minulou noc; Hermiona se ji mezitím uvolila prohlédnout a usoudila, že je vyrobená z trnkového dřeva.

„Engorgio!“

Pavouk se maličko otřásl a lehce se v síti zhoupl sem a tam. Harry to zkusil znovu. Tentokrát se pavouk nepatrně zvětšil.

„Nech toho!“ okřikl ho ostře Ron. „Omlouvám se, že jsem řekl, že byl Brumbál mladý. Stačí?“

Harry zapomněl, jak Ron pavouky nesnáší.

„Promiň – Reducio.“

Pavouk se nezmenšil. Harry zkoumavě pohlédl na trnkovou hůlku. I to nejobyčejnější kouzlo, které se toho dne zatím s její pomocí pokusil udělat, se zdálo být méně účinné než kouzla, která dělával se svou vlastní hůlkou s perem fénixe. Nová hůlka mu připadala rušivě cizí, jako kdyby mu na konec paže přišili ruku někoho jiného.

„Musíš prostě cvičit,“ poznamenala Hermiona, která se k nim zezadu neslyšně přiblížila a nervózně sledovala, jak se Harry snaží pavouka zvětšit a zmenšit. „Všechno je to jen otázka sebedůvěry, Harry.“

Harry věděl, proč jí tak záleží na tom, aby se s hůlkou naučil zacházet; stále se cítila provinile, že mu tu jeho zlomila. Spolkl ironickou odpověď, která se mu užuž drala na jazyk, že si totiž může tu trnkovou hůlku vzít sama, když si myslí, že nezáleží na tom, jaká je, a dát mu místo ní tu svoji. Souhlasně přikývl, aby mezi nimi všemi znovu zavládla kamarádská atmosféra, jakmile však na ni Ron pohlédl s nesmělým náznakem úsměvu, okamžitě od nich odešla a schovala se zase za rozevřenou knihu.

Když se začalo stmívat, vrátili se všichni tři do stanu a Harry si vzal první hlídku. Posadil se před vchod a pokoušel se zvedat trnkovou hůlkou do vzduchu drobné kamínky u nohou, jeho kouzla mu ale stále připadala neohrabanější a méně účinná než dřív. Hermiona ležela na palandě a četla si, a Ron, který k ní dlouho vysílal nervózní pohledy, nakonec vytáhl z batohu malé bezdrátové rádio a začal ho ladit.

„Existuje jedna jediná stanice,“ vysvětloval šeptem Harrymu, „která informuje o tom, co se děje doopravdy. Všechny ostatní jsou na straně Ty-víš-koho a papouškují jen to, co jim nadiktuje ministerstvo, ale tahle jedna… Jen počkej, až si ji poslechneš, je fakt skvělá. Až na to, že nemůžou vysílat každý večer, musejí se věčně stěhovat z místa na místo, aby na ně nepřišli a nesebrali je, a taky potřebuješ heslo, aby sis je mohl naladit… problém je, že jsem poslední zprávy zmeškal…“

Lehce na rádio poklepával hůlkou a polohlasem mumlal nejrůznější slova, která ho napadala. Co chvíli vrhal na Hermionu vystrašené kradmé pohledy, jestli rozčileně nevybuchne, Hermiona však dál dělala, jako by o něm vůbec nevěděla. Příštích přibližně deset minut strávili tím, že Ron klepal do rádia a tiše huhlal, Hermiona otáčela stránky knihy, kterou četla, a Harry cvičil s trnkovou hůlkou.

Když konečně Hermiona seskočila z palandy, Ron okamžitě přestal klepat.

„Jestli tě to rozčiluje, můžu toho nechat!“ nabídl jí nervózně.

Hermiona ho neuznala za hodna odpovědi a zamířila k Harrymu.

„Potřebuju s tebou mluvit,“ prohlásila.

Harry pohlédl na knihu, kterou držela v ruce. Byl to Život a lži Albuse Brumbála.

„O čem?“ zeptal se znepokojeně. Mihlo se mu hlavou, že je v knize celá jedna kapitola věnovaná jemu, a nebyl si jistý, jestli se cítí na to, aby si vyslechl, jak o jeho vztahu k Brumbálovi Rita píše. Hermionina odpověď však byla absolutně nečekaná.

„Ráda bych mluvila s Xenofiliusem Láskorádem.“

Vytřeštil na ni oči.

„Co prosím?“

„Xenofilius Láskorád. Lenčin otec. Chci za ním zajít a promluvit si s ním!“

„Ale – proč?“

Zhluboka se nadechla, jako by se připravovala na něco nepříjemného. „Jde o to znamení,“ odpověděla, „o to znamení v Bajkách barda Beedleho. Podívej!“

Přistrčila mu Život a lži přímo pod nos. Když Harry do knihy neochotně nahlédl, uviděl ofotografovaný originál Brumbálova dopisu Grindelwaldovi, napsaný dobře známým tenkým nakloněným písmem. Neměl chuť koukat na nevyvratitelný důkaz toho, že Brumbál skutečně ta slova napsal a že nejsou jen Ritiným výmyslem.

„Ten podpis,“ upozorňovala ho Hermiona. „Podívej se na podpis, Harry!“

Poslechl ji. Chvíli nechápal, o co jí vlastně jde, když se ale na dopis s pomocí rozžehnuté hůlky podíval pozorněji, viděl, že Brumbál nahradil velké A v křestním Albus miniaturní obdobou téhož trojúhelníkového znamení, které bylo přikreslené do Bajek barda Beedleho.

„Co – co to tam…?“ vykoktal nesměle Ron, Hermiona ho ale zpražila pohledem a znovu se otočila k Harrymu.

„Narážíme na to pořád, nezdá se ti?“ podotkla. „Vím, že podle Viktora to je Grindelwaldova značka, rozhodně ale byla i na tom starém hrobě v Godrikově Dole, a data na náhrobním kameni byla z doby dávno předtím, než se Grindelwald narodil. A teď tohle! No, Brumbála ani Grindelwalda se zeptat nemůžeme, co to znamená – ani nevím, jestli Grindelwald vůbec ještě žije – můžeme se ale zeptat pana Láskoráda. Na svatbě měl ten symbol pověšený kolem krku. Vím jistě, že je to důležité, Harry!“

Harry nezareagoval ihned. Zahleděl se do jejího odhodlaného a dychtivého obličeje, vpil se očima do tmy kolem a přemýšlel. Promluvil až po dlouhé odmlce. „Nepotřebujeme, aby se znovu opakoval Godrikův Důl, Hermiono. Namluvili jsme si, že se tam musíme podívat, a…“

„Jenže ono se to objevuje zas a znova, Harry! Brumbál mi přece odkázal Bajky barda Beedleho. Co když to bylo právě kvůli tomu znamení?“

„Už jsme zase u toho!“ postěžoval si trochu popuzeně Harry. „Pořád chceme sami sebe přesvědčit, že nám Brumbál nechal nějaké tajné signály a stopy…“

„Z toho zatemňovače se vyklubala náramně užitečná věcička,“ připomněl mu Ron. „Myslím, že má Hermiona pravdu, asi bychom se za tím Láskorádem měli vypravit.“

Harry po něm střelil nerudným pohledem. Bylo mu naprosto jasné, že se za Hermionu postavil z naprosto jiných důvodů než proto, že by mu záleželo na odhalení významu trojúhelníkové runy.

„Nebude to jako v Godrikově Dole,“ dodal ještě Ron. „Láskorád je na naší straně, Harry. Jinotaj tě celou dobu podporuje a v každém čísle všem klade na srdce, aby ti pomáhali!“

„Jsem si jistá, že je to důležité,“ opakovala přesvědčeně Hermiona.

„Nemyslíš ale, že kdyby to bylo opravdu důležité, byl by mi o tom Brumbál něco řekl, ještě než zemřel?“

„Třeba… třeba je to něco, na co musíš přijít sám,“ zamumlala Hermiona s výrazem tonoucího, který se chytá stébla.

„Jo,“ přidal se patolízalsky Ron, „to dává smysl.“

„Ne, nedává,“ štěkla Hermiona, „stejně si ale myslím, že bychom si s panem Láskorádem měli promluvit. Symbol, který spojuje Brumbála, Grindelwalda a Godrikův Důl? O tom bychom určitě měli zjistit něco víc!“

„Co kdybychom o tom hlasovali?“ navrhl Ron. „Kdo je pro, abychom navštívili Láskoráda…“

Zvedl ruku nad hlavu ještě před Hermionou. Té se podezřívavě zachvěly rty, pak se k němu ale připojila.

„Promiň, Harry, ale přehlasovali jsme tě,“ poplácal Ron Harryho po zádech.

„Tak dobře,“ podvolil se Harry napůl pobaveně a napůl podrážděně. „Jen si ale musíme ujasnit jedno – až si promluvíme s Láskorádem, vrátíme se zase k hledání těch zbývajících viteálů, ano? Kde vlastně Láskorádovi bydlí? Víte to někdo?“

„Jo, je to jen kousek od našich,“ ujistil ho Ron. „Nevím to sice úplně přesně, ale mamka s taťkou vždycky ukazovali přes kopec, když o nich mluvili. Nemělo by být těžké je najít.“

Když se Hermiona vrátila na svoji palandu, Harry tiše zasyčel.

„Říkals, že se jen budeš snažit, aby tě zase vzala na milost.“

„V lásce a ve válce je dovoleno všechno,“ plácl rozpustile Ron, „a v téhle situaci je trocha od obojího. Nebruč, jsou vánoční prázdniny a Lenka bude doma.“

Z větrné stráně, na kterou se druhý den ráno přemístili, se jim nabízel vynikající výhled na Vydrník svatého Drába. V širokých šikmých provazcích slunečních paprsků, které se mezerami mezi mraky táhly až k zemi, vypadala vesnička jako sestavená z dětských domečků na hraní. Minutu nebo dvě zůstali nepohnutě stát a dívali se směrem k Doupěti, clonili si oči rukama, v dálce před sebou ale rozeznávali jen vysoké živé ploty a koruny stromů v ovocném sadu, které ten pokřiveně stojící domek chránily před mudlovskými zraky.

„Je to zvláštní, být tak blízko a nezajít se tam podívat,“ zahučel Ron.

„Snad nechceš říct, že už se ti zase stýská?“ odbyla ho chladně Hermiona. „Užil sis tam přece Vánoce.“

„Nebyl jsem v Doupěti!“ ohradil se Ron a doprovodil svá slova nevěřícím smíchem. „Copak myslíš, že jsem se tam mohl vrátit a říct jim, že jsem utekl a nechal vás v tom samotné? Už vidím George a Freda, jak by mě za to chválili. A Ginny, ta by se zrovna rozplývala porozuměním.“

„A kde jsi tedy byl?“ zeptala se překvapená Hermiona.

„U Billa a Fleur v jejich novém domě. Říkají mu Lasturová vila. Bill se ke mně vždycky choval slušně. No – nepotěšilo ho, když slyšel, co jsem udělal, ale taky mi to nijak zvlášť nevyčítal. Viděl na mně, že toho vážně lituju. Nikdo jiný z celé rodiny nevěděl, že u nich jsem. Bill mamce řekl, že k nim tentokrát s Fleur na Vánoce nepřijedou, protože chtějí být sami. Však víte, jsou to jejich první společné svátky po svatbě. Myslím, že Fleur to ani nevadilo, vzpomínáte přece, jak jí Celestýna Warbecková lezla na nervy.“

Otočil se k Doupěti zády.

„Zkusíme to třeba támhle nahoře,“ ukázal a vedl Harryho a Hermionu přes vrcholek kopce.

Několik hodin procházeli okolí. Harry zůstal na Hermionino naléhání celou dobu schovaný pod neviditelným pláštěm. Ukázalo se, že nízké pahorky jsou liduprázdné a vypadalo to, že v jediné malé chaloupce také nikdo není.

„Že by to byl jejich dům a že by na Vánoce někam odjeli?“ uvažovala nahlas Hermiona a dívala se oknem na čistě uklizenou malou kuchyňku s pelargoniemi na okenním parapetu. Ron nesouhlasně odfrkl.

„Hele, mám takový dojem, že kdybychom se koukali do kuchyně Láskorádovým, určitě bychom to poznali. Zkusíme támhlety kopečky vedle.“

Přemístili se tedy o několik kilometrů dál na sever.

„Aha!“ vykřikl Ron, jakmile přistáli a vlasy i oblečení jim rozevlál čerstvý vítr, a ukazoval k vrcholku pahorku, kde se proti obloze rýsovala jakási prapodivná vysoká stavba. Byl to velký černý válec, nad nímž se na odpolední obloze vznášel přízračný měsíc. „Tohleto musí být Lenčin dům, kdo jiný by bydlel v něčem podobném? Vypadá to jako obrovská bašta.“

„Ty taky myslíš pořád jen na jídlo,“ utrhla se na něj Hermiona a zamračeně si stavbu prohlížela.

„Vůbec ne,“ bránil se Ron. „Myslel jsem baštu jako hradní věž.“

Protože měl nejdelší nohy, vyběhl na vrcholek první. Když dorazili Harry s Hermionou, sotva popadali dech a oba se drželi za bok, kde je bolestivě píchalo. Ron měl ale ve tváři široký úsměv.

„Jsme tu správně,“ ukázal. „Podívejte!“

K polorozpadlé brance byly přitlučené tři rukou psané cedule. První z nich hlásala:

Jinotaj. Šéfredaktor: X. Láskorád

Na druhé bylo napomenutí:

Jmelí si trhejte u sebe doma!

Třetí varovala:

Nepleťte se do cesty řiditelným švestkám!

Když branku otevírali, hlasitě zavrzala. Křivolaká cestička vedoucí k domovním dveřím byla zarostlá nejrůznějšími neobvyklými rostlinami včetně keře obsypaného oranžovými plody ředkvičkovitého tvaru, jaké Lenka občas nosila místo náušnic. Harry měl pocit, že poznává škrtidub, a raději zakrslý pahýl širokým obloukem obešel. Po obou stranách domovních dveří stály jako na stráži dvě letité plané jabloně, zohýbané větrem a s listím dávno opadaným, stále ještě ale obtěžkané jako trnky maličkými červenými plody a huňatými chocholkami jmelí plného bílých kuliček. Na jedné větvi trůnila a shlížela k nim malá sovička s lehce zploštělou jestřábí hlavou.

„Asi by sis měl ten neviditelný plášť sundat, Harry,“ poznamenala Hermiona. „Jsi to přece ty, komu chce pan Láskorád pomáhat, a ne my.“

Harry poslechl a plášť jí podal, aby ho uložila do korálkové kabelky. Hermiona pak třikrát udeřila do tlustých černých dveří pobitých železnými hřeby, na nichž viselo klepadlo ve tvaru orla.

Uběhlo sotva deset vteřin a dveře se rozlétly dokořán. Na prahu stál Xenofilius Láskorád. Byl bos a na sobě měl jen něco, co vypadalo jako noční košile, a bylo to potřísněné četnými skvrnami. Dlouhé bílé vlasy, nadýchané jako cukrová vata, měl špinavé a rozcuchané. Oproti tomuto vzezření vypadal na Billově a Fleuřině svatbě jako elegantně vymóděný švihák.

„Co je? Co se děje? Co ode mne chcete?“ vyhrkl pisklavým nevraživým hláskem a pohlédl nejprve na Hermionu, pak na Rona a nakonec na Harryho. Když ho spatřil, poklesla mu brada a jeho ústa utvořila dokonalé komické O.

„Dobrý den, pane Láskoráde,“ pozdravil Harry a napřáhl k němu ruku. „Já jsem Harry, Harry Potter.“

Xenofilius se podávané ruky nechopil, zato jedním okem ihned zapátral po jizvě na Harryho čele. Druhé oko zůstalo stočené dovnitř, jako by si prohlížel vlastní nos.

„Mohli bychom na okamžik k vám dovnitř?“ zeptal se Harry. „Rádi bychom se vás na něco zeptali.“

„Já… já nevím, jestli by to bylo rozumné,“ zašeptal, nato polkl a přelétl kradmým pohledem po zahradě. „Jsem tak trochu šokován… namouduši… obávám se, že bych asi doopravdy neměl…“

„Nezdržíme vás dlouho,“ ujistil ho Harry, kterého takové pramálo vřelé uvítání poněkud zklamalo.

„No tak – tak dobrá, prosím. Pojďte dál, honem. Honem!“

Sotva všichni tři překročili práh, Xenofilius za nimi hlučně přibouchl dveře. Ocitli se v té nejpodivnější kuchyni, jakou kdy Harry viděl. Byla to dokonale kruhová místnost, takže si v ní připadal jako v obrovité pepřence. Veškeré vybavení – sporák, dřez i police s nádobím – bylo zakřivené a uzpůsobené tvaru stěny a všechno bylo v křiklavých základních barvách pomalované obrázky květin, ptáků a hmyzu. Harry měl pocit, že v těch obrázcích poznává Lenčin styl; v tom uzavřeném prostoru působily přímo ohromujícím dojmem.

Z prostředku místnosti vedlo do vyšších pater točité schodiště z tepaného železa a odněkud shora se ozývalo nepřetržité hlasité bušení a rachocení. Harry by byl rád věděl, co tam Lenka asi dělá.

„Bude lepší, když půjdeme nahoru,“ vyzval je Xenofilius, který se stále tvářil neobyčejně zneklidněně a vedl je ke schodům.

Místnost nad kuchyní byla zřejmě kombinací obývacího pokoje a pracovny, z čehož logicky vyplývalo, že v ní vládl ještě větší chaos než dole. Přestože byla mnohem menší a dokonale kulatá, podobala se trochu Komnatě nejvyšší potřeby při oné nezapomenutelné příležitosti, kdy se proměnila v gigantický labyrint tvořený po staletí narůstajícími hromadami ukrytých předmětů. Na každé volné ploše se povalovaly objemné štosy knih a novin. Ze stropu visely cizelérsky provedené modely tvorů, které Harry nepoznával, a všechny mávaly křídly nebo cvakaly čelistmi.

Lenka v místnosti nebyla. Zdrojem toho rachotu, který slyšeli až do kuchyně, byl jakýsi kouzly poháněný dřevěný mechanismus plný otáčejících se koleček a ložisek. Vypadal jako fantastický kříženec truhlářského pracovního stolu a několika starých regálů, Harry si ale za chvíli všiml, že chrlí hotové výtisky Jinotaje, a usoudil, že je to staromódní tiskařský lis.

„Promiňte na okamžik,“ omluvil se Xenofilius, přistoupil ke stroji, zpod obrovské hromady knih a novin, které se všechny sesypaly na podlahu, vytáhl ušmudlaný ubrus a přehodil ho přes lis, takže se jeho rachocení a třískání maličko ztlumilo. Pak se otočil k Harrymu.

„Proč jste za mnou přišli?“

Než ale Harry stačil cokoli říct, Hermiona přiškrceně a zjevně polekaně vykřikla.

„Pane Láskoráde – co je tohle?“

Ukazovala na ohromný, spirálovitě stočený šedý roh, tak trochu připomínající roh jednorožce, připevněný ke zdi a vyčnívající několik desítek centimetrů do místnosti.

„To je roh muchlorohého chropotala,“ poučil ji Xenofilius.

„Ne, to tedy není!“ zaprotestovala.

„Hermiono,“ zamumlal rozpačitě Harry, „teď zrovna není vhodná chvíle…“

„Ale, Harry, vždyť je to roh třaskavce! Je to obchodovatelný materiál kategorie B a přechovávat něco takového v domě je krajně nebezpečné!“

„Jak víš, že je to roh třaskavce?“ zajímal se Ron a přitom se snažil dostat od rohu co nejdál a tak rychle, jak mu to všudypřítomné hromady harampádí na podlaze dovolovaly.

„V učebnici Fantastická zvířata a kde je najít je přesně popsaný! Pane Láskoráde, musíte se ho okamžitě zbavit, copak nevíte, že může i při sebenepatrnějším doteku vybuchnout?“

„Muchlorohý chropotal,“ spustil Xenofilius sebevědomě a s umíněným výrazem ve tváři, „je plachý a mnoha kouzelnými vlastnostmi obdařený tvor, jehož roh…“

„Pane Láskoráde, jasně vidím ty výrazné drážky u kořene, je to roh třaskavce a ty jsou neuvěřitelně nebezpečné. Nevím, kde jste k němu přišel, ale…“

„Koupil jsem ho,“ prohlásil neústupně, „před čtrnácti dny jsem ho koupil od jednoho báječného mladého kouzelníka, který ví, jak velice se o ty jedinečné chropotaly zajímám. Bylo to vánoční překvapení pro Lenku. A teď mi povězte,“ otočil se k Harrymu, „co konkrétně vás ke mně přivádí, pane Pottere?“

„Potřebujeme vaši pomoc,“ vyhrkl Harry, aby Hermionu předešel.

„Ach tak,“ povzdechl si Xenofilius. „Pomoc. Hmm.“ Zdravým okem se opět zadíval na Harryho jizvu. Zdálo se, jako by ho fascinovala a děsila zároveň. „Jistě. Problém je v tom, že… pomáhat Harrymu Potterovi… to je tak trochu nebezpečné…“

„A nejste to právě vy, kdo všem neustále káže, že pomáhat Harrymu je jejich prvořadou povinností?“ neudržel se Ron. „V tom časopise, co vydáváte?“

„Totiž – ano, psal jsem něco v tom smyslu. Jenže…“

„…jenže to má platit pro každého, jen ne pro vás?“ dorážel na něj Ron.

Xenofilius neodpověděl. Ještě několikrát těžce polkl a těkal očima mezi trojicí návštěvníků. Na Harryho působil dojmem, že svádí nějakou bolestivou vnitřní bitvu.

„Kde je Lenka?“ zapátrala Hermiona. „Zeptáme se, co si o tom myslí ona.“

Xenofilius se zhluboka nadechl, jako by k něčemu sbíral odvahu. Konečně promluvil tak třaslavým tenkým hláskem, že mu přes rachot tiskařského lisu sotva rozuměli. „Lenka je dole u potoka, šla nachytat pár sladkovodních hltožroutů. Určitě… určitě vás ráda uvidí. Půjdu ji zavolat a pak – ano, budiž. Pokusím se vám pomoct.“

Sešel po točitém schodišti dolů, a když jim zmizel z očí, slyšeli, jak se otevřely a zavřely domovní dveře. Podívali se po sobě.

„Je to zbabělá stará baba,“ ulevil si Ron. „Lenka má desetkrát větší kuráž.“

„Má nejspíš strach, co by se jim mohlo stát, kdyby se Smrtijedi dozvěděli, že jsem tady byl,“ usoudil Harry.

„Já v tomhle souhlasím s Ronem,“ prohlásila Hermiona. „Je to odporný starý pokrytec, po všech ostatních by chtěl, aby ti pomáhali, a sám se z toho snaží vykroutit. A pro rány boží, nepřibližuj se k tomu rohu!“

Harry přešel k oknu na protější straně místnosti. Viděl z něj na potok, který se jako tenká lesklá stužka kroutil hluboko pod nimi na úpatí pahorku. Byli ve velké výšce – kolem okna třepetavě prolétl nějaký pták, když se zadíval směrem k Doupěti, to teď ale bylo skryté za dalším hřebenem kopců. Tam někde byla Ginny. Přestože si dnes byli nejblíž ode dne Billovy a Fleuřiny svatby, určitě netušila, že se právě v tuhle chvíli dívá k jejímu domovu a myslí na ni. Řekl si v duchu, že je to tak pravděpodobně lepší. Každého, s kým přišel do styku, vystavoval nebezpečí, o čemž jasně svědčil i postoj, který k němu zaujal Xenofilius.

Odvrátil se od okna a pohled mu padl na další neobvyklý předmět na přeplněném zakřiveném příborníku. Byla to kamenná busta krásné, ale přísně zamračené čarodějky s nanejvýš podivnou čelenkou. Z obou stran čelenky trčely jakési zakřivené trubice, připomínající zlatá naslouchátka pro nedoslýchavé. Ke koženému řemenu, jímž měla přepásané temeno hlavy, byla přilepena dvě maličká, leskle modrá křidélka a za druhý řemen, který jí obepínal čelo, byla zastrčena jedna z oranžových ředkviček.

„Podívejte se na tohle,“ ukázal na bustu.

„Úžasné,“ ušklíbl se Ron. „Divím se, že v tom nepřišel na svatbu.“

Zaslechli klapnutí domovních dveří a chviličku nato vyšel Xenofilius po točitém schodišti k nim do místnosti. Na hubených nohou měl teď natažené gumové holínky a v rukou držel tác s různorodými šálky a kouřící konvicí.

„Á, vidím, že jste si všimli mého oblíbeného vynálezu,“ rozzářil se, strčil tác do rukou Hermioně a postavil se k bustě vedle Harryho. „Navíc příhodně vytvořeného přímo na hlavě překrásné Roweny z Havraspáru. Vědět, jak nejlíp na to, je nad všechno světa zlato!“

Ukázal na trubice připomínající naslouchátka.

„To jsou sosáky strachopudů, ty z místa, kde člověk přemýšlí, odstraní zdroje všech rušivých vlivů. Tady,“ ukázal na maličká křidélka, „je vrtulka rotulice, která mysl povznáší do větších výšin. A konečně,“ ukázal na oranžovou ředkvičku, „tu máme řiditelnou švestku. Ta posiluje schopnost pochopení neobyčejných jevů.“

Dlouhými kroky přešel k tácu, který se Hermioně po značném úsilí podařilo vybalancovat na stohu papírů navršených na jednom z malých stolků.

„Smím vám nabídnout odvar z lichokořene? Připravujeme si ho sami,“ zdůraznil, a když začal nápoj, který byl tmavě rudý jako šťáva z červené řepy, nalévat do šálků, dodal ještě: „Lenka je dole až za spodním mostem a hrozně ji potěšilo, že jste přišli. Za chviličku by tu měla být, už měla nachytáno skoro dost hltožroutů, aby to vystačilo na polévku pro nás pro všechny. Tak se přece posaďte a oslaďte si,“ vybídl je.

„Tak tedy,“ smetl z jednoho křesla vratkou kupu novin a usadil se s nohama v holínkách překříženýma přes sebe, „co pro vás mohu udělat, pane Pottere?“

„Totiž,“ začal Harry a pohlédl na Hermionu, která na něj povzbudivě kývla, „jde o ten symbol, který jste měl pověšený kolem krku na Billově a Fleuřině svatbě, pane Láskoráde. Rádi bychom věděli, co znamená.“

Xenofilius zvedl obočí.

„Máte na mysli znamení relikvií smrti?“

(...)

(Joanne K. Rowlingová, Harry Potter a relikvie smrti)

Vybrané tipy na oblíbený obsah (nejnavštěvovanější v poslední době):

• Jan Neruda
• Jaroslav Hašek
• kniha Kulička od Guy de Maupassanta
• Giovanni Boccaccio a jeho Dekameron
• Tulák po hvězdách od Jacka Londona
• Divá Bára od Boženy Němcové
• pohádky bratří Grimmů
• Josef Kajetán Tyl
• Ezopovy Bajky
• kniha Alenka v říši divů

Literární doupě - on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu; knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, e-knihy ke stažení do čtečky (Kindle a další)

© 1999-2024 Johanesville