Akce tohoto týdne:

Jules Verne: balíček 12 elektronických knih (PDF+ePub)     za 528  238 Kč (-55%)

Náhodná ukázka:

kapitola třetí
Rozloučení s Dursleyovými

Po schodech se nahoru donesla ozvěna přibouchnutých domovních dveří a za ní zvolání: „Hej! Ty tam!“

Šestnáctileté zkušenosti s touto formou oslovení nenechaly Harryho na pochybách, na koho jeho strýc volá, přesto však nezareagoval okamžitě. Stále ještě se díval do střípku zrcátka, v němž se mu na zlomek vteřiny zdálo, že vidí Brumbálovo oko. Teprve když strýc zahřměl: „Kluku!“, postavil se pomalu na nohy a zamířil ke dveřím ložnice. Zastavil se jen na okamžik, aby střípek rozbitého zrcátka zastrčil do batohu plného věcí, které si hodlal vzít s sebou.

„Že sis ale dal na čas!“ zaryčel Vernon Dursley, když se Harry objevil na vrcholu schodiště. „Pojď sem dolů, chci si s tebou promluvit!“

Harry pomalu scházel ze schodů s rukama zabořenýma hluboko v kapsách džínsů. Když došel do obývacího pokoje, našel tam všechny tři Dursleyovy. Byli už oblečení na cestu: strýc Vernon měl na sobě žlutohnědou bundu na zip, teta Petunie elegantní lososově růžový plášť a Harryho velký a silný plavovlasý bratranec Dudley obvyklou koženou bundu.

„Ano?“ zeptal se Harry.

„Posaď se!“ přikázal mu strýc Vernon a Harry zvedl obočí. „Prosím!“ dodal strýc Vernon a nepatrně sebou škubl, jako by se mu to slovo vzpříčilo v krku.

Harry se posadil. Napadlo ho, že ví, co bude dál. Jeho strýc začal přecházet po pokoji sem a tam a teta Petunie i Dudley s nervózním výrazem sledovali jeho pohyby. Konečně se strýc Vernon zastavil přímo před Harrym, soustředěně zkřivil velký rudý obličej a spustil.

„Rozmyslel jsem si to,“ oznámil.

„To je mi ale překvapení,“ zamumlal Harry.

„Nemluv tímhle tónem?“ vyjekla na něho pisklavým hlasem teta Petunie, strýc Vernon ji ale mávnutím ruky umlčel.

„Je to všechno jen hromada nesmyslných žvástů,“ prohlásil strýc Vernon a upřel na Harryho zlostná malá prasečí očka. „Dospěl jsem k závěru, že ti nevěřím ani slovo. Zůstaneme tady a nikam nepojedeme.“

Harry zvedl ke strýci oči a pocítil směsici vyčerpávajícího rozčilení a pobavení. Vernon Dursley v uplynulých čtyřech týdnech měnil své rozhodnutí každých čtyřiadvacet hodin a pokaždé, když si svoje počínání rozmyslel, balil, vybaloval, opět balil a nosil zavazadla do auta. Harry si obzvlášť rád připomínal okamžik, kdy strýc Vernon netušil, že si Dudley po posledním vybalení přibalil do kufru svoje činky, a když kufr popadl a pokusil se ho zvednout do zavazadlového prostoru, zhroutil se s bolestným výkřikem a hlasitým klením na zem.

„Podle toho, co tvrdíš,“ pokračoval Vernon Dursley a začal zase přecházet po pokoji, „nám – Petunii, Dudleymu a mně – hrozí nějaké nebezpečí. Od… od…“

„Od někoho z toho mého spolku, správně,“ přikývl Harry.

„Jenže já tomu nevěřím,“ opakoval strýc Vernon a opět se zastavil před Harrym. „Polovinu noci jsem byl vzhůru, všechno jsem si to znovu promýšlel a jsem přesvědčený, že je to trik, jak se zmocnit domu.“

„Domu?“ opakoval po něm Harry. „Jakého domu?“

„Tohohle!“ zaječel strýc Vernon a žíla na čele mu začala pulzovat. „Našeho domu! Ceny nemovitostí všude tady kolem šplhají do neuvěřitelných výšek! Chceš se nás zbavit, pak tady provedeš pár těch svých hokus pokusů, a než si stačíme uvědomit, co se děje, budou všechny papíry psané na tvoje jméno a…“

„Copak jste se zbláznil?“ vyjel na něj Harry. „Trik, jak se zmocnit vašeho domu? To jste doopravdy tak pitomý, jak vypadáte?“

„Jak se můžeš?!“ pípla teta Petunie, ale Vernon ji opět mávnutím ruky umlčel: urážky jeho osobního vzhledu byly zjevně zanedbatelné ve srovnání s nebezpečím, které se mu podařilo odhalit.

„Kdybyste to náhodou zapomněli,“ pokračoval Harry, „tak já už jeden dům mám, ten, který mi odkázal můj kmotr. Proč bych chtěl ještě tenhle? Že by kvůli všem těm šťastným vzpomínkám?“

Chvíli bylo ticho. Harry měl dojem, že tenhle argument na strýce alespoň trochu zapůsobil.

„Takže ty tvrdíš,“ znovu spustil strýc Vernon a opět začal přecházet sem a tam, „že tenhle lord…“

„Voldemort,“ dořekl za něj netrpělivě Harry, „a už jsme to probírali nejmíň stokrát. Není to jen moje tvrzení, je to fakt. Brumbál vám to říkal už vloni, a Kingsley i pan Weasley…“

Popuzený Vernon Dursley se celý nahrbil a Harrymu došlo, že se pravděpodobně pokouší zahnat vzpomínky na to, jak jeho dům několik dnů po začátku letních prázdnin neohlášeně navštívili hned dva dospělí kouzelníci. Skutečnost, že se na jejich prahu objevili Kingsley Pastorek a Artur Weasley, způsobila Durseyovým velmi nepříjemný šok. Harry ovšem musel uznat, že když si strýc Vernon vzpomněl na to, jak mu pan Weasley kdysi zdemoloval polovinu obývacího pokoje, nebylo od něj možné čekat, že ho příště uvítá s otevřenou náručí.

„Kingsley i pan Weasley vám také všechno vysvětlili,“ pokračoval Harry bez slitování. „Jakmile oslavím sedmnácté narozeniny, ochranná kouzla, která zajišťují moje bezpečí, přestanou fungovat, takže budeme v ohrožení všichni, vy i já. Řád si je jistý, že po vás Voldemort půjde, buď aby vás mučením přinutil prozradit, kde jsem, anebo se domnívá, že když vás bude držet jako rukojmí, vrátím se a pokusím se vás osvobodit.“

Pohledy strýce Vernona a Harryho se setkaly. Harry si byl jistý, že v tom okamžiku oba přemýšlejí o tomtéž. Pak se strýc Vernon opět pohnul a Harry pokračoval: „Musíte se někde schovat, a Řád je ochoten vám pomoci. Nabízí vám důkladnou ochranu, nejlepší, jaká existuje.“

Strýc Vernon na to nic neřekl, jen dál přecházel ode zdi ke zdi. Venku už slunce viselo nízko nad živými ploty ptačího zobu. Trávní sekačka souseda z vedlejšího domu zase vysadila.

„Myslel jsem, že existuje nějaké ministerstvo kouzel,“ ozval se náhle Vernon Dursley.

„Samozřejmě že existuje,“ připustil překvapeně Harry.

„Tak proč nás nemůže ochránit to ministerstvo? Řekl bych, že jako nevinné oběti, které se neprovinily ničím jiným než tím, že přechovávaly někoho poznamenaného, bychom měli mít na vládní ochranu nárok!“

Harry se rozesmál, nedokázal se prostě ovládnout. Pro strýce bylo naprosto příznačné, že se dovolával pomoci státního aparátu, a to i v jinosvětě, jehož existence se mu příčila a kterému nedůvěřoval.

„Slyšel jste přece, co říkali pan Weasley a Kingsley,“ připomněl mu Harry. „Myslíme si, že jsou na ministerstvu nasazeni Voldemortovi lidé.“

Strýc Vernon přešel ke krbu a zase zpátky, oddechoval tak těžce, že se mu velký černý knír vlnil, a obličej měl stále soustředěně zamračený. „Pořád ještě nechápu, proč nás nemůže hlídat ten tvůj Kingsley.“

Harry se jen s velkým vypětím sil dokázal ovládnout a neotočit oči v sloup. I na to už se strýc Vernon ptal nejméně pětkrát.

„Jak jsem vám už říkal,“ procedil mezi zaťatými zuby, „Kingsley chrání mud… chci říct vašeho ministerského předsedu.“

„To je přesně ono – je ze všech nejlepší!“ prohlásil strýc Vernon a ukázal na zčernalou televizní obrazovku. Dursleyovi si Kingsleyho všimli ve zprávách, když diskrétně šel za mudlovským ministerským předsedou při návštěvě nějaké nemocnice. To spolu s faktem, že Kingsley zvládl umění oblékat se jako mudla, nemluvě o jisté uklidňující kvalitě jeho pomalého hlubokého hlasu, způsobilo, že Dursleyovým padl do oka mnohem víc než kterýkoli jiný kouzelník. Byla ovšem pravda, že ho ještě neviděli s nasazenou náušnicí.

„Jenže už je zadaný,“ odsekl Harry. „Hestie Jonesová a Dedalus Kopál jsou ale pro tenhle úkol víc než dostačující…“

„Kdyby nám alespoň předložili nějaké kvalifikační osvědčení…“ začal strýc Vernon, ale Harrymu už došla trpělivost. Vstal, došel ke strýci a tentokrát sám ukázal na televizor.

„Ty nehody, co vidíte v televizi, ve skutečnosti žádné nehody nejsou – srážky, výbuchy, vykolejené vlaky a bůhvíco dalšího se ještě stalo od té doby, co jsme se naposledy dívali na zprávy. Lidé mizí, umírají a za tím vším je on – Voldemort. Opakuji vám znovu a znovu, že zabíjí mudly jen tak pro zábavu. Dokonce i ty mlhy – vyvolávají je mozkomorové, a pokud už si nepamatujete, co ti jsou zač, zeptejte se synáčka.“

Dudley vystrašeně škubl rukama a zakryl si ústa. Sledován pohledem rodičů i Harryho je pomalu zase spustil do klína a zeptal se:

„Ono… ono je jich víc?“

„Víc?“ uchechtl se Harry. „Myslíš víc než ti dva, co nás napadli? Samozřejmě že jich je víc, jsou jich stovky a teď už možná tisíce, protože se živí strachem a zoufalstvím…“

„No dobrá, dobrá,“ vyštěkl Vernon Dursley. „Už jsi nám to vysvětlil…“

„To doufám,“ zahučel Harry, „protože jakmile mi bude sedmnáct, všichni – Smrtijedi, mozkomorové a možná i neživí, což jsou mrtvá těla očarovaná zlým černokněžníkem – vás budou schopni najít a nepochybně na vás zaútočí. A jestli si vzpomínáte, jak to dopadlo, když jste naposledy chtěli před čaroději utéct, budete nejspíš souhlasit, že vám pomoc přijde vhod.“

Následoval kratičký okamžik ticha, v němž jako by se k nim přes uplynulá léta donesla vzdálená chvějivá ozvěna rachotu, s nímž Hagrid vyrazil dřevěné domovní dveře. Teta Petunie se dívala na strýce Vernona a Dudley upřeně hleděl na Harryho. Konečně strýc Vernon vyhrkl: „Ale co moje práce? Co Dudleyho škola? Počítám, že s něčím takovým si banda povalečských kouzelníků hlavy neláme…“

„Nerozuměl jste mi?“ rozkřikl se Harry. „Budou vás mučit a zabijou vás, jako zabili mé rodiče!“

„Tati,“ ozval se hlasitě Dudley. „Tati – já s těmi lidmi z Řádu půjdu.“

„Dudley,“ obrátil se k němu Harry, „poprvé v životě jsi řekl něco rozumného.“

Věděl, že bitva je už vyhraná. Pokud je Dudley natolik vyděšený, že je ochoten přijmout pomoc Řádu, rodiče ho nepochybně doprovodí: absolutně nepřipadalo v úvahu, že by se od svého Dudlánka nechali odloučit. Pohlédl na stojací hodiny na krbové římse.

„Budou tady asi tak za pět minut,“ oznámil, a když mu ani jeden z Dursleyových neodpověděl, vyšel z obývacího pokoje. S vyhlídkou na to, že se – pravděpodobně navždy – rozloučí s tetou, strýcem i bratrancem – se dokázal smířit vcelku klidně a radostně, přesto se ve vzduchu vznášel jakýsi stín rozpaků. Co si mají lidé říct, když se rozcházejí po šestnácti letech trvalých vzájemných antipatií?

Když se vrátil do své ložnice, chvíli si bezmyšlenkovitě pohrával s nacpaným batohem a pak prostrčil mřížemi Hedvičiny klece několik sovích oříšků. Dutě bouchly o dno klece a Hedvika si jich okázale nevšímala.

„Už brzy odtud zmizíme, opravdu brzy,“ ujišťoval ji Harry. „A pak zase budeš moct létat.“

Zazněl zvonek u domovních dveří. Harry zaváhal, pak se zvedl, vyšel z pokoje a sešel do přízemí; přece jen by bylo přehnané čekat, že si Hestie a Dedalus s Dursleyovými poradí bez jeho pomoci.

„Harry Potter!“ vypískl vzrušený hlas v okamžiku, kdy Harry otevřel dveře. Stál tam drobný mužík ve fialovém cylindru a hluboce se mu ukláněl. „Je mi ctí, jako vždy!“

„Díky, Dedalusi,“ odpověděl Harry a s drobným rozpačitým úsměvem pohlédl na tmavovlasou Hestii. „Je od vás vážně moc hezké, že jste se toho ujali… čekají tady, teta, strýc i bratranec…“

„Dobrý den vám všem, příbuzní Harryho Pottera,“ pozdravil radostně Dedalus a rázně vešel do obývacího pokoje. Dursleyovi se při tomto oslovení naopak vůbec netvářili radostně a Harry napůl čekal, že si své rozhodnutí zase rozmyslí. Dudley se při pohledu na kouzelníka a čarodějku přitiskl blíž k matce.

„Jak vidím, jste už sbalení a připravení. Výtečně! Jak vám už Harry vysvětlil, náš plán je velice jednoduchý,“ švitořil Dedalus, vytáhl z vesty obrovité kapesní hodinky a zadíval se na ně. „Odjedeme ještě před Harrym. Vzhledem k tomu, že je ve vašem domě nebezpečné provádět kouzla a čáry – Harry stále ještě není plnoletý a ministerstvu by to mohlo poskytnout záminku, aby ho zatkli – pojedeme nejprve nějakých deset mil autem a pak se přemístíme do bezpečného úkrytu, který jsme pro vás vybrali. Předpokládám, že umíte řídit?“ zeptal se zdvořile strýce Vernona.

„Jestli umím…? Samozřejmě že umím řídit, zatraceně!“ zajíkl se rozčileně strýc Vernon.

„To jste tedy nesmírně šikovný, pane, nesmírně šikovný! Já osobně bych si se všemi těmi knoflíky a páčkami vůbec neuměl poradit,“ přiznal Dedalus. Měl zjevně dojem, že Vernonovi Dursleymu lichotí, strýc ale s každým dalším slovem, které Dedalus pronesl, viditelně ztrácel v únikový plán důvěru.

„Ani neumí řídit,“ zahučel tiše a knír se mu pobouřeně zavlnil, Dedalus ani Hestie ho ale naštěstí neslyšeli.

„Ty, Harry,“ pokračoval Dedalus, „tady počkáš na naši hlídku. V organizaci tvého přesunu došlo k jedné drobné změně…“

„K jaké změně?“ nastražil se okamžitě Harry. „Myslel jsem, že pro mne přijde Pošuk a že mě odvede pomocí asistovaného přemístění.“

„To nepůjde,“ zavrtěla nervózně hlavou Hestie. „Pošuk ti to vysvětlí.“

Dursleyovi, kteří jejich debatě naslouchali s absolutní nechápavostí ve tváři, ustrašeně nadskočili, když se odněkud nenadále ozvalo hlasité zavřeštění: „Pospěšte si!“ Harry se rozhlédl po celém pokoji, než mu došlo, že hlas vyšel z Dedalusových kapesních hodinek.

„Přesně tak, máme jen velice málo času,“ přidal se Dedalus, kývl na hodinky a zastrčil si je zpátky do vesty. „Pokoušíme se tvůj odchod z domu načasovat tak, aby se shodoval s přemístěním tvých příbuzných, Harry. To znamená, že kouzlo přestane působit v okamžiku, kdy už budete všichni mířit do bezpečí.“

Otočil se k Dursleyovým. „Tak co, máte sbaleno a můžete vyrazit?“

Ani jeden z nich mu neodpověděl; strýc Vernon pořád jen užasle zíral na bouli v kapse Dedalusovy vesty.

„Možná bychom raději měli počkat v předsíni, Dedalusi,“ zamumlala Hestie; měla očividně pocit, že by bylo netaktní zůstávat v místnosti, až se spolu budou Harry a Dursleyovi srdceryvně, možná i s pláčem loučit.

„To nebude třeba,“ zahučel Harry a strýc Vernon předešel potřebě jakéhokoli dalšího vysvětlování hlasitým: „Tak tedy sbohem, kluku.“

Začal zvedat pravici, aby Harrymu potřásl rukou, v posledním okamžiku ale jako by si uvědomil, že to nedokáže, takže jen sevřel ruku v pěst a začal jí kývat dozadu a dopředu jako metronomem.

„Připraven, Dudlo?“ zeptala se teta Petunie a horlivě kontrolovala sponu kabelky, aby se na Harryho nemusela ani podívat.

Dudley neodpověděl, jen zůstal stát s pusou mírně pootevřenou, takže Harrymu trochu připomínal obra Drápa.

„Tak jdeme,“ pobídl ho strýc Vernon.

Dokráčel už ke dveřím obývacího pokoje, když vtom Dudley zahuhlal: „Já tomu nerozumím.“

„Čemupak nerozumíš, drahoušku?“ zeptala se teta Petunie a zvedla oči k synovi.

Dudley ukázal velkou, jako šunka masitou rukou na Harryho.

„Proč nejde s námi?“

Strýc Vernon i teta Petunie zůstali stát jako přimražení a zírali na Dudleyho, jako by právě projevil přání stát se baletkou.

„Cože?“ vyštěkl strýc Vernon.

„Proč nejde taky s námi?“ opakoval Dudley.

„No, protože… protože nechce,“ odsekl strýc Vernon, pak se otočil, zlostně pohlédl na Harryho a zeptal se: „Nechceš jít s námi, že ne?“

„Ani v nejmenším,“ ujistil ho Harry.

„Tak vidíš,“ obrátil se strýc Vernon k Dudleymu. „A dělej, už musíme vyrazit.“

Vyšel ven z místnosti; slyšeli, jak se otevírají domovní dveře, Dudley se ale ani nepohnul a teta Petunie se po několika váhavých krocích také zastavila.

„Co je zas?“ vyštěkl strýc Vernon, který se znovu objevil ve dveřích.

Zdálo se, jako by Dudley zápasil s myšlenkami příliš složitými na to, aby je dokázal vyjádřit slovy. Po několika okamžicích zjevně bolestivého vnitřního boje vykoktal: „Kam ale půjde?“

Teta Petunie a strýc Vernon se po sobě podívali. Bylo zřejmé, že si o Dudleyho dělají velké obavy. Ticho přerušila Hestie Jonesová.

„Ale… vy přece jistě víte, kam má váš synovec namířeno?“ zeptala se a zatvářila se zmateně.

„Samozřejmě že to víme,“ ušklíbl se Vernon Dursley. „Chystá se odejít s někým z toho vašeho spolku, že ano? No tak, Dudley, běž do auta, slyšels, co říkal ten pán. Máme naspěch!“

Vernon Dursley opět došel až k domovním dveřím, Dudley za ním ale nezamířil.

„S někým z našeho spolku?“ ozvala se Hestie pobouřeně. Nebylo to poprvé, co se Harry s podobným přístupem setkal – kouzelníky a čarodějky zjevně ohromovalo, že se jediní žijící příbuzní o proslulého Harryho Pottera tak málo zajímají.

„To je v pořádku,“ ujistil ji Harry. „Nezáleží na tom, vážně ne.“

„Že na tom nezáleží?“ opakovala po něm Hestie a hlas jí hrozivě zesílil. „Copak si tihle lidé neuvědomují, co všechno už jsi vytrpěl? Jaké ti hrozí nebezpečí? Nevědí, jak jedinečné místo zaujímáš v srdcích všech členů protivoldemortovského hnutí?“

„No – totiž, nevědí,“ vysvětloval Harry. „Vlastně mě považují jen za zbytečnou přítěž, ale na to už jsem zvyklý…“

„Já tě nepovažuju za zbytečnou přítěž.“

Nebýt toho, že Harry viděl, jak se Dudleyho rty pohnuly, nebyl by tomu nejspíš věřil. Takhle na něho jen několik vteřin užasle zíral, než uznal, že to musel být jeho bratranec, kdo to vyslovil. Dudley navíc úplně zčervenal a sám Harry byl také údivem na rozpacích.

„No – tedy – díky, Dudley.“

Bratranec znovu vypadal, že se potýká s hledáním slov, až konečně zamumlal: „Zachránils mi život.“

„Vlastně ani ne,“ opravil ho Harry. „Ten mozkomor by si byl odnesl tvoji duši…“

Zvědavě si bratrance prohlížel. Letos ani loni v létě spolu prakticky nepřišli do styku, protože se Harry vždy vrátil do Zobí ulice jen na krátkou dobu a po většinu času zůstával ve svém pokoji. Teď teprve mu došlo, že ten šálek studeného čaje, na který ráno šlápl, možná vůbec nebyl zamýšlený jako past. Byť ho to trochu dojalo, potěšilo ho zároveň, že Dudley už svou schopnost vyjadřovat city slovně zcela vyčerpal. Ještě jednou dvakrát otevřel ústa a pak se celý zrudlý odmlčel.

Teta Petunie propukla v pláč. Hestie Jonesová jí věnovala pochvalný pohled, který však vystřídalo pobouřené zamračení, když se teta Petunie rozběhla a místo Harryho popadla do náručí Dudleyho.

„T-to bylo tak h-hezké, Dudlánku,“ vzlykala do jeho rozložité hrudi, „jsi t-tak hodný ch-chlapec… jak jsi mu k-krásně poděkoval…“

„Ale vždyť mu vůbec nepoděkoval!“ zaprotestovala rozhořčeně Hestie. „Řekl jen, že Harryho nepovažuje za zbytečnou přítěž!“

„Jo, jenže od Dudleyho to zní, jako by mi vyznal lásku,“ poznamenal Harry, který kolísal mezi rozhořčením a touhou rozchechtat se, když viděl, jak k sobě teta Petunie Dudleyho tiskne, jako by právě Harryho zachránil z hořícího domu.

„Tak jdeme nebo ne?“ zaburácel strýc Vernon, který se ještě naposledy objevil ve dveřích obývacího pokoje. „Myslel jsem, že máme málo času!“

„Ano… ano, to je pravda,“ připustil Dedalus Kopál, který předchozí výstupy sledoval s ohromeným výrazem a teprve teď se znovu sebral. „Vážně už musíme jít. Harry…“

Klopýtavě přiskočil k Harrymu a stiskl mu ruku v obou svých dlaních.

„…hodně štěstí. Doufám, že se znovu setkáme. Naděje celého kouzelnického světa spočívají na tvých bedrech!“

„Jo,“ přikývl Harry, „jasně. Díky.“

„Sbohem, Harry,“ přidala se Hestie a také mu potřásla rukou. „Budeme na tebe myslet.“

„Doufám, že bude všechno v pořádku,“ dodal Harry a zašilhal po tetě Petunii s Dudleym.

„Ale ano, jsem si jistý, že se z nás stanou nejlepší přátelé,“ ujistil ho s úsměvem Kopál a při odchodu z pokoje mu mávl kloboukem. Hestie šla za ním.

Dudley se šetrně vymanil z matčina pevného objetí a zamířil k Harrymu, který měl co dělat, aby bratránkovi nepohrozil nějakým kouzlem, když k němu napřáhl velkou růžovou ruku.

„No ne, Dudley,“ podivil se Harry do nového poryvu vzlyků tety Petunie. „Co se stalo? Vdechli snad do tebe ti mozkomorové nového člověka?“

„To nevím,“ zahučel Dudley. „Tak ahoj, Harry.“

„Jo…“ pravil Harry, uchopil Dudleyho za ruku a stiskl ji. „Možná někdy. A dávej na sebe pozor, vazoune.“

Dudley se málem usmál a kolébavým krokem vyšel z pokoje. Harry slyšel jeho těžké kroky na příjezdové cestě vysypané štěrkem a poté prásknutí dvířek od auta.

Teta Petunie, která si schovávala obličej do kapesníku, se při tom zvuku rozhlédla. Zatvářila se, jako by ji překvapilo, že tu zůstala s Harrym sama. Rychle zastrčila mokrý kapesník do kapsy, vyhrkla: „Tak tedy – sbohem,“ a vyrazila ke dveřím, aniž na svého synovce pohlédla.

„Sbohem,“ odpověděl Harry.

Zastavila se a ohlédla se na něj. Harryho se na okamžik zmocnil velice zvláštní pocit, že mu snad chce něco říct: zadívala se na něj nezvykle ostýchavě, užuž pohnula rty, pak ale nepatrně škubla hlavou a spěšně vyšla ven za manželem a synem.

(...)

(Joanne K. Rowlingová, Harry Potter a relikvie smrti)

Vybrané tipy na oblíbený obsah (nejnavštěvovanější v poslední době):

• Jan Neruda
• Jaroslav Hašek
• kniha Kulička od Guy de Maupassanta
• Giovanni Boccaccio a jeho Dekameron
• Tulák po hvězdách od Jacka Londona
• Divá Bára od Boženy Němcové
• pohádky bratří Grimmů
• Josef Kajetán Tyl
• Ezopovy Bajky
• kniha Alenka v říši divů

Literární doupě - on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu; knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, e-knihy ke stažení do čtečky (Kindle a další)

© 1999-2024 Johanesville