Akce tohoto týdne:

Miguel Cervantes: balíček 2 elektronických knih (PDF+ePub)     za 98  74 Kč (-25%)

Náhodná ukázka:

Trochu jsem si v hlídání zdřímnul, ale když jsem to ráno zkoušel spočítat, vyšlo mi to tak na dvě a půl hodinky. Jel jsem domů jako v kocovině, měl jsem mírně euforickou náladu. V plné tramvaji jsem byl asi jediný, kdo jel z práce. Ostatní zachmuřeně luštili sportovní stránky novin. Prožíval jsem pocit obrovské pýchy nad tím, jak situaci zvládám.

Normálně snídám málo, vlastně jenom vypiju kafe, ale dneska ráno jsem vyžral půl ledničky. Marie šla do práce a Pepíno už byl taky vzhůru. Chtěl, abych si s ním hrál, ale mě najednou přepadlá tak hrozná únava, že jsem usnul na koberci, mezi autíčky a garáží z kostek. Nemohl jsem proti tomu dělat vůbec nic. Pepíno přes moje tělo přejížděl jakýmsi buldozérem a prskal mi u uší. Bylo mi to jedno. Zmocnil se mě stav, který prožívají lidé před zmrznutím v horách. Teplo. Nic víc mě nezajímalo. Teď mě něčím bušil do hlavy. Ne, že bych z toho měl erekci, ale nebránil jsem se. Doufal jsem jen, že ho to omrzí. V polospánku se přede mnou nejasně vynořila představa mého synka po padesáti letech. S prošedivělým knírkem v elegantně nepadnoucích šatech, něco jako britský koloniální úředník na odpočinku. Chrastí ledem v bytelné sklence a říká hloučku přátel: „Svého otce si bohužel nepamatuji. Matka o něm hovořila jen zřídka a dost nerada. Mám pocit, že to byl jen další z řady smolařů, kteří zaplavují tento svět.“ A pak se lehounce usměje: „Je to zvláštní, ale sám ho někdy vídám ve snu. Leží na podlaze, z úst mu vytéká slina a já po něm přejíždím bagrem, nebo to byl buldozér?“ „Velmi zajímavé,“ řekne Boban, jeho přítel, psychoanalytik. Všichni pokývají hlavou a raději změní předmět rozhovoru. A do toho všeho se mi vynořila vzpomínka z dětství. Dodnes se mi vtírá jako příklad toho, jak nízký a perfidní dokáže být svět dospělých.

Ležel jsem přikrytý až po bradu, ale spát – to jsem nemohl. A ani jsem o to nestál. Uši jsem měl našpicované na každé slovo odvedle. Naši měli návštěvu. Táta byl na nějakém srazu s kamarády, co s nimi dřív chodil do školy, a přivedl domů snad deset lidí. Máma pro podobné nápady nikdy moc nehořela, ale snažila se, aby to na ní nebylo znát, protože tohle dělal táta fakt jen výjimečně. Daleko horší to měla třeba Líba. Byla to hezká holka, dělala gymnastiku a její otec, vždycky když někoho přivedl domů, což bylo tak jednou za čas, míval snahu ji všem předvést. Musela si vzít takový ten úbor, ve kterém vypadala fantasticky, a všichni ti staří putykářští partykové si mohli překousnout jazyky, které jim povlávaly u brad, když v obýváku metala hvězdy, natahovala provazy a dělala různé gymnastické parády. Líba to měla horší.

Mezi mým pokojem a obývákem byly jen obyčejné dveře, kterými bylo slyšet i sebemenší šustnutí. Máma už dávno nedělala „pst, pst!, prostě to vzdala, vařila všem kafe a dokonce se i smála – pro mě zcela neznámým způsobem. Táta hulákal stejně jako ostatní, ne-li vůbec nejvíc. Vzpomínal na staré zlaté časy a jeho kámoši taky, když vykřikovali nějaká jména: „Pamatuješ na toho syčáka?“ nebo „Co je proboha s tím ďáblem?!“ a tak dál, a jak bylo za jejich dob všechno jiné a lepší, a kam se na ně dneska všichni hrabou, a prokládali to neustálým HA! HA! a HO! HO! Poslouchal jsem je a záviděl jsem jim ty časy, tu školu, kam chodili, protože tam musela být ta pravá prča, kdežto ve škole, co jsem chodil já, žádná velká prča rozhodně nebyla. Říkal jsem si, že se asi neumím tak dívat kolem sebe. „Pane jo!“ svíjel jsem se pod peřinou, „na co já jen budu jednou vzpomínat? Vždyť je to zoufalá nuda, co já žiju za život.“ Kamarády jsem měl, všechno se mnou bylo jinak v pořádku, ale že bych v těch chvílích prožíval něco, nad čím bych měl za pár let lézt po podlaze s rozbolavělým břichem a vyrážet ze sebe HO! HO! HA! HA!, tak to mi teda vůbec nepřipadalo. „Pamatuješ se,“ řval někdo vedle, „pamatuješ se, jak jsme šlohli třídnici…?“ Jenže jiný hlas ho udolal nějakým popěvkem a do toho máma stále opakovala: „Teda vy ste byli čísla…“ A táta zaržál: „Holka zlatá, pocem ke mně…“ A zase se všichni nad něčím svalili smíchy. Pak se na malou chvilku trochu uklidnili, aspoň mi to tak přišlo, a jeden hluboký hlas se omlouval: „Promiňte, madam, omlouvám se, velice se omlouvám, na to je nejlepší sůl.“ A máma říkala: „To nestojí přece za řeč, pane doktore, dyť je to jen kus hadru.“ A mně bylo jasné, že zařval náš sváteční damaškový ubrus, na kterém jsem jednou nechal ležet fixku a čtrnáct dní se mnou doma nikdo nepromluvil.

(...)

(Petr Šabach, Putování mořského koně)

Vybrané tipy na oblíbený obsah (nejnavštěvovanější v poslední době):

• Jan Neruda
• Jaroslav Hašek
• kniha Kulička od Guy de Maupassanta
• Giovanni Boccaccio a jeho Dekameron
• Tulák po hvězdách od Jacka Londona
• Divá Bára od Boženy Němcové
• pohádky bratří Grimmů
• Josef Kajetán Tyl
• Ezopovy Bajky
• kniha Alenka v říši divů

Literární doupě - on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu; knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, e-knihy ke stažení do čtečky (Kindle a další)

© 1999-2024 Johanesville