Knihy ke čtení online i stažení v PDF a ePub
NEJVĚTŠÍ ON-LINE KNIHOVNA V ČR

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

Akce tohoto týdne:

Paulo Coelho: balíček 5 elektronických knih (PDF+ePub)     za 184  110 Kč (-40%)

Náhodná ukázka:

IX.

A tak w calym obszarze uspionéj natury,
Jam nie spał i wiatr nie spał i gwiazdy i chmury.
Stefan Garczyński.
Mury, moje mury!
Co oczerniewacie,
Źe pana nemacie;
Pana wam zabili.

K. W. Wojcicki.

– – z grobowca dobywają łona
Trupa, za głowe ciągną i ramiona,
Z pleśnią – okrytego ilu;
I patrzy: twarz mu jak ropa sinieje,
I ciało w szacie, jak we złocie tleje,
Raný niewidać.

Jósef Dunin-Borkowski.

V opilství, pak bleskem a hromobitím přestrašený, jakož i předešlými výjevy polekaný Bárta chybil, vyšed ze zahrádky, každodenně nastoupenou stezku, a místo v právo do oudolí, kráčel v levo vzhůru pod zříceným hradem po skalnatých stupních a hustým křovím výš a výše, až nahoře nad oudolím přišel v hustý borový les na ouzkou pěšinu. Po obou stranách pěšiny bylo hustě sázené stromořadí z mladých modřínů; stezka však byla rovně a nepřetrženě celým dalekým lesem tažena, takže Bárta, ač ustavičně s jedné strany na druhou vrávoral, přece nemohl se stezky ani v pravo, ani v levo sejíti. Častokrát na hladké, jehličím vysoko postlané stezce upadl vysloužilec; než ustavičně za sebou slyše zvonek zámecký, rychle se vždy opět vzchopiv, vrávoral dále. Hromobití se rozléhalo dále lesem; vichr skučel smutně hustinou a dřeva praskotem se lámaly při lesní stezce. „Podivno – aj – aj,“ počal si vypravovati, „to jest divné – aj, aj – to jest nemožné – jak? – kdo se –? no – no.“ Opět se silně zablesklo, on se sklonil a spěchal dále. Postava lidská přelétla přes cestu, a „Milenku – milenku mi svedl! Pomsta! – Pomsta!“ vzlykajíc, zmizela v prostranném houští. Za ní chechtající kmitla se přes cestu bláznivá Angelina a v tom samém se ztratila houští. Uleknutý Bárta potácel se dále, a hustě nad ním šustily krápěje dešťové v chvějících se stromích. Tak pobloudiv, vrávoral pěšinou touto asi hodinu, až dešť utichl. Teď kráčel hlubokým, širším ouvozem; s obou stran do kopce stály nízké stromy, a nohy mu vázly v mokrém písku. Potrhané oblaky poletovaly po nebi a časem zachmouřený nad noční krajinou zašeřil plný měsíc. Jednotlivé ještě kapky s šustem padaly s vůkolních stromů. – Teď byl přinucen zdlouhavěji kráčeti; pozorněji stavěl nohu za nohou, aby neuvízl v hlubokém mokrém písku. Leč nadarmo; neb dostatečně opilý několikráte uváznul, a dostav převahu, musil z mokrého písku vstávati. V takových nesnázích těšil se, jak obyčejně, vypravováním a vrávoral ustavičně dále. Čím však dále přicházel, tím více se oužil ouvoz, až jen ouzkou byl stezkou mezi skalními stěnami. Výš a výše rostly stěny, takže posléz sotva bylo dohlednouti nebe a hluboká tma panovala ouzkou rozsedlinou. Zastaviv se, sahal kolem sebe, a studené kulaté skaliny, co umrlčí lebky, dotkla se ruka. Rychle utrhl; – teď vyšel měsíc zrovna nad rozsedlinou z černého mraku, a Bárta spatřil po skalnatých zdech samé umrlčí lebky, hnáty, drobné stromky a tak dále. Byl v hluboké stezce ku kostničnímu kamenu. Měsíc se ukryl v šeré mraky. Opět byla tma. Hrůzou jatý běžel dále, chtěl křičeti a nemohl; od jedné strany se odraziv, vrávoral k druhé, a tak od stěny k stěně, hroze se dotknouti jedné jako druhé strany, běžel stále mezi hrůznými stěnami dolů ku kostničnímu kamenu. Ouzkostí a strachem polovystřízlivělý zapomenul na Rejn a všecka svá vypravování. Asi po půl hodině uděšeného běhu stál bez klobouku a bez šavle u kostničního kamenu. Ouzkostí nevěděl, má-li jej přelézti neb ne. Naposledy se sebrav, lezl vzhůru, aby se dostal přes kostniční kámen na pěšinu k starému dubu. V tom zaslechl jakýsi zatajený chechtot na druhé straně. Uleknut se zhrozil, dílem však se zradoval, doufaje, že lidskou společnost nalezne. Pozorně vylezl a umínil si dříve vyzvěděti, kdoby byl na druhé straně. Hrůzou se chvějící stál na kostničním kamenu a přes husté křoví hleděl ouzkou pod sebou stezkou v prostoru kolem starého dubu. „Hahaha!“ znělo to vítězně a vesele přes roští od starého dubu, „to on! to on! já ne – já ne!“ a v šeru zachmouřeného měsíce, který nad kopcem druhé strany větvím a šerým mrakem prohlížel, viděl nějakou postavu, ana kolem dubu poskakujíc, rukama tleskala. Jiná postava kopala nějakou jámu a byla téměř již celá v ní sehnuta, ještě hlouběji ji vyhrabujíc. Strašlivá podoba starého dubu daleko nad jámu natahovala zkřivené ruce, a v dutých očích obličeje jeho modravě svítila shnilotina. Teď opět vystoupil měsíc ze šerého mraku a jasný papršlek jeho ozářil větve starého dubu a veškerou prostráň. „To on, to on! já ne – já ne!“ plesala, kolem dubu poskakujíc, bláznivá Angelina, někdejší hospodyně a hospodská. Při jámě leželo něco v plášť zaobaleno. Bláznivá, přiblíživši se, lehkou rukou pozvedla plášť – byl to plášť mladého cikána. Pláštěm tím byl přikrytý krvavý mrtvol Valdemara Lomnického, hraběte z Borku, pána starého Bárty. Po jeho mysliveckém oděvu leskly se zlaté šňůry v záři měsíce. Ano, byl to Valdemar Lomnický aneb mladý cikán; zlaté šňůry na oděvu sice nenosil ve vůkolí žádný. Leknutím div neomdlel vysloužilec; docela vystřízlivělý lezl pozorně zpět a mezi stěnami běžel tichým krokem v hlubokém písku zpět k domovu. Měsíc nad rozsedlinou jasně svítil; po stěnách svislé krůpěje co létající jiskry třpytily se modře v světle měsíčném, a kamenné lebky se míhaly pod křovím u věncujícím se kvítí a mechu. Ustavičně běžel, vichr mu kamenným oužlabím skučel nad hlavou; za ním, pod ním i před ním rachotily kamenné hnáty, a lebky dutými zraky, v nichž modravě svítící hnízdily mušky, po něm mrkati se zdály. Na východu rozsedliny o něco klopýtnuv, těžce padl, a sebrav se, shledal, že jeho vlastní klobouk ležel mu v cestě. Uchopiv ho, bez oddechnutí dále běžel, až v hustém zmizel lese. Tak běžel, až k ránu přiběhl, jak jsme dříve slyšeli, do zámku, a tam, co viděl, vypravuje, končil takto svou pověst: „Ano, ano, jámu pro něj kopal, hlubokou jámu, zrovna pod starým dubem při kostničním kamenu.“ „Pochodně! rychle pochodně!“ volal vrchní. Rozžali světla, a zanechavše v zámku jednoho starého písaře a Juditu, spěchali s Bártou k naznačenému místu, nesouce sebou rejče, motyky a jiné nářadí k vykopání jámy. Kromě že Bárta s cesty nevolně zabloudil k židově chaloupce, kde ticho a pusto bylo, přišli bez zdržení a zastavení ke kostničnímu kamenu pod starý dub. Tu rozsvítili více pochodní, a rudá zář se rozložila po hrůzné postavě starého dubu a šírou prostorou. Blízko při dubu nalezli krvavé známky a stopy lidské a opodál rychle narovnaný mech, zakrývající nově vykopanou zemi. Sám vrchní, chopiv se motyky, počal kopati, a jeden z ouředníků vyhazoval nakopanou zem. Šest pochodní svítilo kolem hlav pracujících. Hluboké bylo ticho; jenom Bárta, hrůzou se třesoucí, časem mumlal cosi o francouzské válce a o Rejnu. Po nedlouhém kopání přišli na mrtvé tělo. Z jámy vyzdvižené položili pod starý dub a všecky pochodně se sešly nad obličejem jeho. Byla to Valdemara Lomnického mrtvá tvář. Oči měl otevřené, ústa pevně sevřená, obličej tichý. Jeho smrtelný boj nemusil trvati dlouho. V prsou posud vězela dlouhá dýka vlašského díla; a ruka, která mu tuto ránu zasadila, musila bývati zběhlá u vraždění způsobem tímto, neb jedinou ránou na smrt byl zbitý, ana mu právě v srdce byla zaražena. Skvostný myslivecký oděv byl ublácený a zkrvavený, zlaté šňůry se leskly v záři pochodní, zcela byl v tom obleku, jak jej před večerem Lee popisoval cikán na tomto samém místě, domnívaje se, že vyšla s ním. Rozepiavše těsný oděv jeho a rozhrnuvše košili, nalezli na nahých prsou dýkou na srdce přibitý papír. Vytáhli dýku, a prudkým tokem se valila z rány s vodou smíšená krev. Na svrchu papíru bylo velkým písmem psáno: „Hned po mé smrti otevřít.“ Rychle z větví starého dubu spletli nosítka, a naložené na nich mrtvé tělo nesli v smutném průvodu do zámku. Čtyři ouředníci nesli mrtvol Valdemarův, vrchní a ještě jeden šli před nimi s rozžatými pochodněmi. Ostatní dva, pomohše jim mrtvolu přendati přes kostniční kámen, šli ozbrojeni hledat po vůkolí bláznivou a stíhat vraha. Bárta, jinou šavlí zaopatřen, šel, vytasiv ji, s nimi. Na východu se již bělel pruh nového dne, a světlo jeho mísilo se v záři pochodní, rudě barvící písčité lebky a hnáty kostničních stěn, jejichžto středem se průvod ubíral k zámku. Jednotlivé těžké kapky padaly s listí stromů lesních a s křovin po skalnatých zdech. Sotva že poodešli ostatní s mrtvým tělem mezi skály za kostniční kámen, obklíčilo pusté šero prostoru vůkol starého dubu, a se šerem i hrůza objala prsa zůstalých hledat vraha. Starého dubu mokré listí se chvělo v ranním větru, a bílý mech – šedá brada hrůzného obličeje – poletoval jeho váním. Jasně se skvěly vyhnilé jeho zraky. Třesoucí se počal Bárta: „Co je naplat v takové tmě hledati někoho? – ano – ano – hledati? ve tmě – aj, aj! Kdyby stál vedle mne a dal mi jednu – ano jednu, tak nebudu věděti, odkud přišla. Na Rejně také jsme hledali vyzvědače – na mou věru – také v noci, ale vzali jsme k tomu“ – „Pochodně? – ne?“ – tázal se ho starší písař. „Ne, ne, to bych lhal – jakpak pochodně?“ odvěce Bárta, „to by byl vždy zdaleka utekl – či ne, ne – to bych lhal – ne zdaleka, ale daleko by byl utekl, ano daleko, vida nás přicházeti. Ale člověka jsme si vzali, ano, a ten věděl, kde bude, a znal cestu, – aj, aj, ano!“ „Za to my máme vás sebou,“ praví starší písař, „vy jste nám jako světlo!“ „Ano – světlo!“ přisvědčil Bárta. „Světlo, to jest to pravé, tak juž mi pan professor říkával – já jsem taky studoval – ano, až do barvy!“ Ač rozesmutněíi, musili se přece písaři dáti do smíchu. „Hahaha!“ smál se za nimi Bárta; „jak? kdo se –? No – no – kdepak jsem nezůstal? – ano, v té barvě; nebo dostal jsem trojky – jednu, dvě, tři – čtyry trojky, a tu se vám můj nebožtík tatínek – ano, tatínek – rozzlobil, že jsem nedostal čtverku, ano – čtverku, a strhl mě se studií – ano!“ Opět se smáli, a Bárta pokračoval: „Ano – strhl mě, a poněvadž jsem byl hodný klacek – dal mě na vojnu.“ „A proto jste byl to světlo?“ ptal se mladší písař. „Ne, proto ne – to bych lhal; ale pan professor mě jinač nejmenoval, nežli dumen, anodumen, a to já vím, že jest tolik jako světlo.“ „Snad lumen?“ prohodil starší. „Ne – ne – dumen – ano, dumen!“ jistil jim Bárta; „a mluvíval na mne po německu, a já jsem mu ani slova nerozuměl – aj, aj – no, což jest to divného? ani slova!“ Teď byli v hustém borovém lese, právě kde se pěšina vzhůru do kopce táhla, vedouc k blízkému městečku. Najednou zůstal mladší písař státi, a – jako by mu něco bylo napadlo, – zastaviv své společníky, radil k návratu. „Myslím, abysme se vrátili zasypat tu jámu,“ pravil; „mně to teď tak napadlo; – neb vrátí-li se vrah a nalezne jámu otevřenou, prchne tím spíše, uvidí-li, že jest zločin jeho vyzrazen.“ „Toťby byli měli juž dříve pochodně zhasnouti při průvodu,“ odpovídal starší, „a vykopávání se mělo stát soukromě. Však nicméně vraťme se.“ Vrátili se a počali zahazovati jámu. „Já bych soudil,“ mluvil mladší, „že to učinil ten mladý cikán, co o něm židovka vypravovala, že někomu přisahal pomstu; neb z pomsty jest ta vražda spáchaná. Vrah, byl-li by spolu loupežník, jistě by byl dříve svlekl s pána bohatý oblek aneb aspoň uřezal zlaté šňůry a knoflíky –; to však ale i kamínek na sponce, připínající bílé péro na klobouk, byl v jámu spolu vhozený. – A proč se mstíti?“ pokrčil ramenama a mlčel. Zaházenou jámu teď, jako dříve, pokrývali mechem. „To bylo z pomsty, na mou věru,“ přisahal Bárta; „já jsem sice sprostý člověk, ano, velmi sprostý, ale hádati umím. To bylo z pomsty, to bych hádal, a ten mladý cikán měl mrštnou ruku a ta rána byla dobrá – a ten čert, co mi letěl v lese přes cestu a mluvil o pomstě – aj, aj, ten byl po čertu podobný tomu čertovému cikánu, a já jsem si hned – – Chval každý duch – –“ počal najednou Bárta silně se třesoucím hlasem, a ouzkostí si nakrucuje vlasy, dal se do hlasitého pláče. Vysoká, tmavá postava přicházela z lesa přes rovinu k starému dubu; zlaté ozdoby se jí leskly po prsou jako mrtvý pán nosíval, a právě tak býval jeho krok. Zvolna se blížila postava tato, a čím blíže přicházela, tím menší se zdála býti. Všickni tři se schovali za starý dub. Teď zůstala postava státi před samým dubem. Byl to mladý cikán. Těsné, červené, zlatem vyšívané spodky a modrý, zlatými šňůrami ozdobený kabát byly oděv jeho. Ňadra měl rozhalené a pravou ruku schovanou na nahých prsou. Mlče, postavil se před starým dubem a hleděl před sebe v zem. „Není zde,“ pravil a opět zůstal nepohnutý. Zvolna ho obstoupili ouředníci, ze zadu stál Bárta. „Půjdete s námi na zámek!“ poroučel jeden z písařů. Obrátiv se, kráčel mladý cikán bez promluvení stranou k zámku; okolo něho ouředníci. Vzadu šel Bárta s tasenou šavlí, a ustavičně si stěžuje, že to není ta, kterou tak výborně uměl šermovati, připomínal činy, které s ní byl vykonal ve francouzské vojně.

(...)

 

(Karel Hynek Mácha, Cikáni)

úvod ~ novinky ~ autoři ~ díla ~ galerie ~ historie ~ perličky ~ slovník ~ odkazy ~ fórum

mapa webuediční plánkniha návštěve-mail

 

Literární doupě - on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu; knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, e-knihy ke stažení do čtečky (Kindle a další)

 

© 1999-2024 Johanesville

TOPlist