Akce tohoto týdne:

Jules Verne: balíček 12 elektronických knih (PDF+ePub)     za 528  238 Kč (-55%)

Náhodná ukázka:

Nazítří jsem zůstala v posteli a můj muž si vyšel rád a s chutí sám do zimní pohádky a sám si šel mlsat do cukrárny do Špindlerova Mlýna a já jsem ležela a dívala jsem se do stropu a viděla jsem tam pořád toho Galia jak po prohraný bitvě nejdřív probodnul svoji ženu a potom sám sebe… viděla jsem ale i toho sochaře jak plný soucitu a odvahy přišel na ten nápad to teskné sousoší dát do reliéfu který měl jen a jen oslavit vítězství… dívala jsem se do stropu a ležela jsem na zádech a došlo mi že vlastně tenkrát byly asi národy sice krutější ale současně i ušlechtilejší když měly tolik soucitu s tím koho porazily s tím kdo to prohrál… A tak jsem ležela na zádech a na stropu jsem viděla i ten svůj osud kterak já jsem se války ale vůbec nezúčastnila a přesto jsem patřila mezi poražené Němce a byla jsem v lágru a nikdo se mnou neměl soucit… i když jsem musela dělat na poli… tak o svačině jsem musela sedět stranou s Němkami… o kus od nás jako bychom byly prašivé seděly dělnice a já jsem jeden den měla tak veliký hlad a dělnice jedly mazaný chleby a když jedna uviděla ty moje oči… tak natáhla ruku s tím mazaným chlebem a když jsem se zvedla a natáhla ruku pro ten mazaný chleba se sádlem… dělnice stáhla ruku a jedla dál… a já jsem stála v hambě a Němky se na mne mračily a dělnice se mi smály a nikdo neměl se mnou soucit… jak to říkal můj muž Jedem das Seine^[2]… odnesla jsem to i já nevinná… ale ten obraz s tím mazaným chlebem mi zůstal dodnes… Pak se vrátil můj muž a voněl pivem a posadil se na pelest a řekl mi… Holčičko ten závod Old Boys měl včera v noci tristní konec… a všichni závodníci a jejich přátelé oslavovali vítězství i prohry současně a pili a před půlnocí ti vítězové si šli do sauny… a ten kterej ten závod vyhrál… tak zatímco ostatní šli spát on si tam ještě zůstal… a ráno jej nemohli najít v hotelu a tak šli do té sauny a tam jej našli napůl opařeného… omdlel a padl dolů na rozpálené valouny křemene… a když jej zvedli tak z něj opadalo maso… holčičko bejt na světě není jen tak…

Všichni lidé si mysleli že můj muž je šťastný člověk že takového muže jakého jsem dostala že mi každá ženská musí závidět že žít s mým mužem že musí být velká radost a štěstí Ale ono to bylo úplně něco jiného Můj muž byl velice neklidný člověk těkal vždycky chtěl být docela jinde než byl a cokoliv dělal tak rychle jen aby s tím byl co nejdříve hotov aby mohl jít zase jinam kde zase nebyl spokojený a zase si nepřál nic jiného než aby byl zase nazpátek tam odkud prchal Můj muž byl pořád v situaci jako by pospíchal na vlak jako by pospíchal abychom nezmeškali představení Když se oblékal tak zase bylo to to samé Můj muž už dávno byl oblečený vlastně on oblečený nikdy nebyl i jeho maminka říkala že býval vždycky postrojený vždycky mu něco chybělo vždycky se oblékal za pochodu a musel vždycky dávat pozor aby se nezranil aby si nevypíchnul oko aby si neobléknul kabát i s ramínkem dokonce i jedl vestoje a pořád se díval oknem Někam jinam se díval než na to co právě dělal a jak jsem za čas zjistila tak se díval jinam aby se nemusel dívat na mne A když se na mne podíval když naše oči se setkaly tak jsem viděla že je ze mne velice nešťastný a že by si nepřál nic jiného než abych byla pryč aby on byl někde jinde než jsem byla i já A při tom míval tolik času tolik volna protože jsem vždycky byla celý den pryč a on když se vrátil z práce tak měl sdostatek času skoro až do půlnoci času aby si napsal to co potřeboval Ale ono to bylo to samé Když jsem byla v práci tak zase pobíhal Libní zase chodil domů a zase vycházel zase usedal a zase se zvedal a chodil po dvoře a zlobil se že nedovedu využít ten svůj čas ten čas který byl jen jeho a pro něj Vlastně ten můj muž neuměl vůbec nic Všechno jen uměl začínat a nic dokončit rád zahradničil rád sázel zeleninu ale častokrát jsme přijeli do Nymburka a všechna ta jeho zelenina byla zaplevelená a tak vlastně jeho zahradničení bylo jen a jen odstraňování plevele a při tom když jsme jeli ve vlaku a když hovořil v kupé o tom svém zahradničení tak všichni žasli a ženské jej dávaly svým mužům za vzor jak můj muž dovede pěstovat tak krásné zelí a kapusty a saláty a jak dovede pěstovat vřetenové krsky jabloní a rynglí Ale to bylo tím že můj muž sice všechno pěstoval ale nejraději četl si Rádce z Předmostí a tak pořád dobíhal to co zanedbal co nechal zaplevelit A takové bývalo i to naše milování vždycky jsem jej prosila aby se soustředil na to milování aby nemyslel na nic jiného než na to milování aby nemyslel co bude zítra Ale můj muž nevydržel v posteli nikdy nebylo u něj doznívání nikdy nedovedl si v posteli po těch věcech pohovořit povykládat jen tak ležet třeba a dívat se do stropu na kterém se pohybovaly světelné skvrny z naprasklých tálků sporáku Než došlo k těm věcem tak to ano to býval divoký jako býk to býval neúprosný a strhal ze mne pyžama a muselo všechno být hned a teď a zdálo by se že mne má hrozně rád a že musím že musím být jeho právě teď a nikdy jindy než teď Ale potom když to jeho chtění sestupovalo když procital jakoby z nevědomí když se vracel zase z jakéhosi blýskání nejen v mozku ale i ve všech údech tak tak jak procital z toho prudkého milování když se navracel zase nazpátek do postele v pokoji na Hrázi do čísla dvacet čtyři tak vstával utíral si ty svoje věci do kapesníku do těch děravých záclon a odvracel se ode mne a díval se všude jinde jenom ne na mne a já jsem viděla a věděla že teď a tuhle chvíli je ještě osamělejší a ještě nešťastnější že tuhle chvíli by si přál aby se mohl obléci a vyjít na Šlosberk a vůbec jít někam jinam zrovna tak jak to dělal v práci Kdykoliv jsem tam přišla do té Spálené ulice tak vždycky byl někde jinde vždycky se vracel od Husenských se džbánem piva vždycky byl někde na sekané aby když se vrátil zase mohl balit ty hromady makulatury aby opět za hodinku zase musel někam jít jinam než právě byl Můj muž taky rád vařil ale i to jeho vaření nikdy nebylo tak jak se chlubíval když ve společnosti přednášel o všech možných jídlech jak to vyčetl v kuchařkách nebo slyšel od jeho maminky A všude můj muž platil za vynikajícího kuchaře a já jsem jen věděla že cokoliv dělal tak vždycky to nějak zkazil vždycky se mu to připálilo protože můj muž vařil ale při tom si četl nebo musel si skočit se zeptat do hospody jestli tam není Pepíček Sviatek? A když se vracel a já jsem byla doma a taky jsem si četla tak vždycky se všechno to jídlo trošku připálilo a vždycky tomu něco chybělo a tak můj muž všechno zahlazoval tím že dával hrozně koření nesmyslně koření z docela obyčejného guláše nakonec musel udělat tak trochu čínu a když ten guláš se mu připálil tak si můj muž liboval že pořádný guláš se musí vždycky trošku připálit takže někteří kuchaři jeho přátelé mají zednickou lžíci a tou odškrabují ze dna kastrolu ten připálený guláš který však nakonec se musí postříknout troškou octa To bylo mého muže rád ve společnosti taky kuchařů když všichni řekli tak jak oni dělají guláš tak můj muž přikyvoval zavíral oči a přikyvoval a nakonec se optal A co nakonec? A nikdo to nevěděl a můj muž řekl zasvěceně a s velkým smíchem Nakonec se malinko postřikne octem tak maloučko jak když kropíte prádlo jako když odstřikujete z prstů svěcenou vodu A tak můj muž platil za jedničku kuchaře a já jsem se smávala ale nakonec když už tolikrát zkazil ten guláš doma nesmála jsem se a když tak jako bych měla místo mého muže pitomé dítě a nebo měla muže ale jen na sobotu když mi jej půjčili na revers z ústavu choromyslných z Dolních Beřkovic Tak můj muž pořád pospíchal někam pořád byl někde jinde pořád že někde jinde se najednou něco stane najednou se mu dokonce něco zjeví nějaká věta na něj sestoupí a on bude zachráněn a on bude jen tou jedinou větou jedničkou a championem krytých dvorců Můj muž jak jsem zjistila za rok toho našeho povedeného manželství taky tak jedl Nikdy nejedl tak jako ostatní nikdy nechodil spát tak jako ostatní vždycky obědval v práci už dopoledne nebo až když šel z práce nikdy doma nesnídal a když musel snídat se mnou tak jen usrkával kávičku a kouřil k tomu tři americké cigarety a vždycky zbledl a bylo mu vždycky špatně Ale za to si vždycky bral do postele mazaný krajíc sádlem a hltavě jedl třeba se vzbudil o půlnoci a mazal si chleba a žvejkal a hltal ten chleba vkusoval se do krajíce tak lačně jedl zrovna tak jako mne miloval hltavě a potom oddychoval a já jsem ležela vedle něj a spala jsem a cítila jsem jak prostěradlo je plné drobečků chleba ale můj muž pomlaskával a jeho i můj polštář býval docela mastný od těch jeho úst Taky mi říkala Lizaj a paní Slavíčková že můj muž když jsem pryč tak přijde a rozestele si s lehne si do postele a spí jako břeně pěkně vysvlečený a spokojený štěstím že nejsem doma a on si může lehnout do postele někdy se mu tak chce odpoledne spát že tak jak přijde tak si lehne do postele a sladce spí A Lizaj a paní Slavíčková mne těšily že dřív chodil třeba spát už v poledne aby potom večer a v noci všechny partaje budil jak dělal s kamarády ty svoje slavné svatby v domě A tak jako můj muž miloval a tak jako můj muž vařil a tak jako můj muž pracoval tam ve Spálené ulici tak jako můj muž zahradničil tak taky i psal Pospíchal nic jiného než těma svýma gramblavýma prstoma třískal do psacího stroje značky Perkeo do psacího stroje který byl německý a tedy neměl háčky a čárky a byl hrozně maličký takový to byl stroj jaký měl Vladimír jak jsem už viděla dělal grafiky dokonce ne krásné ale líbezné grafiky které vypadaly tak jako on Zato můj muž když jsem našla někde ty jeho stránky on je přede mnou schovával tak tak hrozné psaní jsem nikdy neviděla protože můj muž psal tak rychle že předbíhal svoje myšlenky a tak na každém řádku bývaly takový chyby že to jeho psaní nedávalo smysl a můj muž při psaní třískal do stroje tak že ty stránky byly procvakané jako jízdenky a hřímal ty svoje stránky až dolů a vždycky tak pospíchal jako při těch věcech že vytrhl stránku ze stroje a utrhl kousek té stránky tak už se nemohl dočkat až bude psát dál A já jsem si myslela že takhle píše třeba celý odpoledne když jsem v tom mém hotelu Paříž Ale paní Slavíčková která bydlela nad námi a Lizaj která slyšela psát toho mého budoucího velkého spisovatele tu budoucí jedničku tak taky se divily kam ten můj muž při psaní pospíchá kam se žene Taky když můj muž psal tak tyhle dvě ženské nechávaly své práce a naslouchaly tomu divokému psaní o kterém vždycky věděly že skrz zdi a otevřenými okny aspoň zaslechnou jak takový spisovatel pracuje A taky slyšely jak můj muž nadává a huláká a dodává si kuráž volá sám na sebe Do toho jako na spřežení povykuje ten můj muž a sakruje jako pivovarský kočí Aby za půl hodinky vyšel z domu docela zpocený a se džbánem si šel pro pivo a býval vždycky ten můj muž zpocený a unavený a hladil si mokré čelo a plnou dlaň potu mrskal na dlaždičky našeho dvora Jedině můj muž klidně psal na střeše když bylo pěkně a když svítilo sluníčko když si vylezl s psacím strojem na šikmou stříšku kůlny na ty svoje přiříznuté dvě židle a ten stroj byl opravdu tak maličký že se celý vešel na dekl židle tak ten stroj tam spočíval jako na stolku a jak mi říkaly jak paní Slavíčková tak Lizaj která se dívala z okna rovnou na toho mého budoucího spisovatele nebylo příjemnějšího člověka než když svítilo slunce a můj muž třeba odpoledne si vylezl na tu stříšku a psal tam až do západu slunce protože můj muž totiž měl utkvělou představu že jedině je krásným mužem když je opáleným a tak s tou svojí židlí postupoval když měl volno už od deseti hodin dopoledne tam kam padalo prudké slunce tak jak šlo slunce tak odnášel si to svoje psaní a nevadilo mu že já sedím vedle něj a háčkuju nebo si čtu jemu nevadilo nic jenom když mohl být na slunci a psát a tuhle chvíli na slunci můj muž mne nevnímal můj muž byl celý v tom psaní a když svítilo slunce a když můj muž psal tak tyhle chvíle jsem měla dojem že můj muž stejně jednou něco napíše právě v tomhle laufu v tom spěchání protože byl někde jinde a při tom tady u mne na dvoře tak jak to říkala jeho maminka že od dětství byl pořád někde jinde a já když svítilo slunce a on psal tak jsem věděla že to jinde je jen a jen v tomhle divokým psaní který se podobalo náboženskýmu vytržení nějaký sekty ctitelů slunce a navíc můj muž jedině v slunci dovedl psát a nemusel se dívat na to napsaný psal jen právě pro tohle psaní v prudkým slunečním světlu A když slunce zašlo za mraky tak můj muž se probudil a odnesl psací stroj značky Perkeo domů a sklidil si to co napsal a vzal džbán a odcházel někam zase jinam a jednou k Liškům a podruhé k Pivovaru s tím džbánkem došel až k Doudům nebo do Merkuru a někdy k Vaništům a na Starou Poštu vždy ale někam jinam se džbánkem jen proto že zašlo slunce a on už neměl to svoje prostředí na psaní A můj muž když tak psával v tom slunci tak jsem měla dojem že píše tak jako by hrál na klavír Ale neustále s pedálem A tak jsem nikdy neměla odvahu se podívat na to co napsal lekala jsem se toho a on sám mi nikdy nenabídnul ty svoje stránky a tak jsem se naučila nikdy nemít zájem se podívat na ty jeho napsané improvizace s pedálem Jen jedno jsem viděla a tedy věděla že když dopsal v tom slunci skoro všechno když přehrčel všechno co bylo v něm tak tak míval odvahu že se na mne zadíval dlouze se na mne díval a i já jsem byla schopna se mu podívat do očí a tuhle chvíli jsem byla šťastna že jsem se za něj vdala Avšak můj muž tak jak jsem se na něj dívala já jak se na něj dívala i jeho maminka tak jak se na něj dívala paní Slavíčková a i Lizaj zrovna tak se uměl dívat i sám na sebe Všechny ty svoje nectnosti znal a věděl o nich hroutil se nad nimi aby ale opakem shledával že vlastně všechny ty jeho nectnosti že to je jeho styl a že nemůže se od něj odpárat Tak nějak tušil že tohle tempo a tenhle svůj rytmus s pedálem až na podlahu že když to vydrží pár let tak že něco zachytí něco co bude jen jeho a čím prokopne ten buben jak říkával o tom svém psaní Můj muž ale uměl se dívat kolem sebe a v tom co viděl v tom shledával příbuznost se sebou Když jsme chodívali podle Rokytky tak všechno to co lidé naházeli do říčky všechno to shledával můj muž že se to podobá tomu jeho spaní Když jsme se dívali na dvory fabrik ve Vysočanech a Libni tak v bordelu můj muž viděl že vlastně on není jiný že se docela to jeho psaní podobá všem těm poházeným krámům a nářadí strojům Když můj muž se mnou nahlížel přes plot tam u bufáčku La Paloma tam kam za ohradu chodějí jak říkával s velkým smíchem píchat vojáci tak všechny ty rozházený prkna a všechny ty zborcené štosy trámů a fošen to všechno přirovnával sám k sobě že ve své duši má zrovna takový bordel jako jsou rozházené prkna a fošny na tomhle dvoře Kamkoliv jsme vešli do dvorů a tam byly nesmyslně poházené krámy jakoby připravené na železnou neděli převrácené popelnice tak na všechno můj muž ukazoval prstem a lekal se toho že tohle je přesný obraz nejen jeho psaní ale i jeho myšlení že patří do téhle epochy že je vlastně dítětem svého věku A když jsme postávali vracejíce se z procházky ze Šlosberku před krámy tak nejraději můj muž se díval na krámy s polotovary a tam co viděl to jej naplňovalo radostí a poznáním že vlastně i on cokoliv dělá tak všechno je jen a jen v polotovarech že čtenář je ten kupující polotovarů které si doma ochutí a dodělá že všechny ty polotovary jsou nejen symbolem ale i šifrou moderního umění ale hlavně že to co chce on napsat po čem touží aby to napsal nebude nikdy víc než tenhle krám s polotovary… A já jsem nikdy nedovedla pochopit že můj muž když ještě byl mladým mužem tam v Nymburce že rád chodil na korze že na to korzo si sám žehlíval jak říkala jeho maminka kalhoty aby měl puky sám si čistil boty a musel mít ty nejlepší boty od Kabeleho jedny černé perforované a druhé semišové taky perforované že můj muž měl celé sady kravat a košil a když se oblékal na nedělní korzo tak dlouho si vybíral košili a ponožky a když se oblékal tak měl síťku na vlasech protože míval ten čas vlasy tak husté že musel lít do nich olej aby se učesal a stáhnout se síťkou kterou sundal opatrně před zrcadlem když už byl oblečený podle doby do šatů podle módy a barvy a vždycky jeho kravata musela ladit s košilí a botami a smál se na sebe do zrcadla a dlouho si upravoval bílý kapesníček do kapsičky saka kabátu zastrčený s elegancí doby a pak si vybíral klobouk který musel vždycky být od Čekana a potom vždycky rukavice jelenicové s maličkou dírkou na hřbetu a když bylo horko tak ty rukavice vždycky jen tak držel složené v hrsti a pak teprve vyšel z pivovaru a kráčel do města na korzo a v těchhle šatech se vracel z korza a odpoledne rád jezdíval na lodičkách s krásnými dívkami nebo chodil na procházku do Tyršových sadů na Ostrov a večer do hotelu na Knížecí nebo do Grandu nebo hrát karty k Šafránkům pořád takhle oblečený jen když v létě bývalo v poledne horko tak se vracel jak říká maminka se sakem přehozeným přes loket… Tak tohle bývalo viděla jsem to i na fotografiích mladého pána s rukavicemi a neuvěřitelně krásně oblečeného… zatímco teď byl naposledy pěkně oblečený na své svatbě a tenkrát na té svatbě už ty krásné šaty a klobouk nosil jako kostým a byl v těch šatech nesvůj… Ale ono se něco stalo i s těmi dvorky a dvory ve fabrikách a u lidí taky tenkrát v naší fabrice na dýhy všechno bylo v sobotu večer vlastně už v pátek vlastně každý den všechno navečer bylo srovnáno a zametené a když přišla sobota tak všichni lidé jak na vesnici tak ve městech vycházeli pěkně oblečení a scházeli se na návsích a na náměstích a v restauracích a hospodách a tenkrát všude bylo na dvorech a ve staveních čisto a kdo chodil jako můj muž nyní a vlastně skoro jako každý člověk kterého potkávám tak když by takhle někdo šel tak by to byl pobuda a brdunc protože každý člověk tak jako můj muž tenkrát když byl mladý nemohl vyjít v sobotu i v neděli bez kravaty bez klobouku bez vyčištěných bot… Vlastně jsem musela uznat že můj muž má pravdu že vlastně on není nic jiného než dítě své doby a že se podobá přesně tomu prostředí ve kterém žije ve kterém ale žiju i já…

(...)

(Bohumil Hrabal, Vita nuova)

Vybrané tipy na oblíbený obsah (nejnavštěvovanější v poslední době):

• Jan Neruda
• Jaroslav Hašek
• kniha Kulička od Guy de Maupassanta
• Giovanni Boccaccio a jeho Dekameron
• Tulák po hvězdách od Jacka Londona
• Divá Bára od Boženy Němcové
• pohádky bratří Grimmů
• Josef Kajetán Tyl
• Ezopovy Bajky
• kniha Alenka v říši divů

Literární doupě - on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu; knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, e-knihy ke stažení do čtečky (Kindle a další)

© 1999-2024 Johanesville