Náhodná ukázka:

10

Nevěděl jsem, co se stalo. Nic jsem nechápal. Těsně kolem mě se s ohlušujícím skřípotem drceného kovu přehnala stošedesátikilometrovou rychlostí devadesátitunová dieselová lokomotiva, hřímavá rvavá síla mne vyzdvihla jako hadrovou panenku a roztočila mne a v kaleidoskopickém černém oblouku mnou mrštila vzduchem.

Hlava mi narazila na betonový sloup. Zbytek těla mi připadal rozbitý na cimprcampr. V mozku mi jiskřily modré, fialové a ohnivě rudé duhy s drobnými hvězdičkami, jasnými jako

démanty. Zajímavé, dokud to trvalo. Moc dlouho to nebylo. Změnilo se to ve všeobjímající peklo, ve kterém se barvy rozplynuly v bolest.

Zaskřípaly brzdy a vlak se zastavil. Od něho se ke mně blížily hlasy a světla.

Země byla studená, tvrdá a vlhká. Po tváři mi stékala teplá stružka. Věděl jsem, že to je krev. Celkem mi to bylo jedno. Stejně jsem nedokázal jasně myslet. Vlastně jsem po tom ani netoužil.

Víc světel. Spousta světel. Spousta lidí. Hlasy.

Jeden jsem poznal.

„Roberto, má drahá, nedívejte se!“

„To je Kelly!“ zvolala. Úlek. Zlý, nezapomenutelný úlek. „To je Kelly.“ Teď už zoufalství.

„Pojďte odtud, má drahá.“

Nešla. Poklekla ke mně. Ucítil jsem její vůni a její dlaň ve vlasech. Ležel jsem na boku, obličejem k zemi. Za chvíli jsem zahlédl kousek medově zlatých hedvábných šatů. Byly potřísněné krví.

Řekl jsem: „Zničíte si... šaty.“

„Co na tom?“

Její přítomnost mi trochu pomohla. Byl jsem jí vděčný, že zůstala. Chtěl jsem jí to říct. Pokusil jsem se ... a chtěl jsem ... říct „Roberto“. Ve skutečnosti jsem však řekl... „Rosalindo“.

„Ach, Kelly ...“ V hlase se jí mísily soucit a úzkost.

Mlhavě jsem si pomyslel, že teď, když jsem udělal takový kopanec, jistě odejde, ale zůstala a říkala banálnosti jako „Brzy budete v pořádku“ a chvílemi nemluvila vůbec, ale prostě u mě setrvávala. Nevěděl jsem, proč chci, aby zůstala. Vždyť jsem kdysi to děvče nemohl ani cítit.

Konečně dorazili všichni, kdo se po nehodách mají dostavit. Policie s modrými signálními světly. Sanitka budící sirénou okolí. Bobbie odvedl Robertu se slovy, že teď už tam nemá co dělat. Saniťáci mne bez okolků položili na nosítka a pokud jsem je pokládal za neurvalce, pak jen proto, že každé pohnutí ve mně vyvolalo zasténání, které dorazilo až k zubům a jen nebesa vědí, jestli některé neproniklo i za ně.

Než jsme dojeli do nemocnice, všechno se mi vyjasnilo. Věděl jsem, co se přihodilo mému autu. Věděl jsem, že Bobbie a Roberta jeli stejnou zkratkou jako já a dorazili na železniční přejezd nedlouho po mně.

Jedině jsem nepochopil, jak se mohlo stát, že jsem zastavil na kolejích. Přejezd byl chráněný automatickými závorami a ty nebyly spuštěné.

Mladý černovlasý lékař s unavenýma černě orámovanýma očima se přišel na mne podívat a hovořil se saniťáky.

„Jel z nějaké tancovačky,“ řekli. „Policie chce zkoušku krve.“

„Byl opilý?“ zeptal se lékař.

Saniťáci pokrčili rameny. Pokládali to za možné.

(...)

(Dick Francis, Vyšetřovací komise)

Vybrané tipy na oblíbený obsah (nejnavštěvovanější v poslední době):

• Jan Neruda
• Jaroslav Hašek
• kniha Kulička od Guy de Maupassanta
• Giovanni Boccaccio a jeho Dekameron
• Tulák po hvězdách od Jacka Londona
• Divá Bára od Boženy Němcové
• pohádky bratří Grimmů
• Josef Kajetán Tyl
• Ezopovy Bajky
• kniha Alenka v říši divů

Literární doupě - on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu; knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, e-knihy ke stažení do čtečky (Kindle a další)

© 1999-2025 Johanesville