Knihy ke čtení online i stažení v PDF a ePub
NEJVĚTŠÍ ON-LINE KNIHOVNA V ČR

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

Akce tohoto týdne:

Karel Čapek: balíček 52 elektronických knih (PDF+ePub)     za 2065  723 Kč (-65%)

Kalendárium:

19.7.: Vladimir MajakovskijVladimir Vladimirovič Majakovskij (Владимир Владимирович Маяковский)
[19.7.1893-14.4.1930]
- 131. výročí narození
19.7.: Francesco PetrarcaFrancesco Petrarca
[20.7.1304-19.7.1374]
- 650. výročí úmrtí
20.7.: Francesco PetrarcaFrancesco Petrarca
[20.7.1304-19.7.1374]
- 720. výročí narození
21.7.: Ernest HemingwayErnest Miller Hemingway
[21.7.1899-2.7.1961]
- 125. výročí narození
23.7.: Raymond ChandlerRaymond Thornton Chandler
[23.7.1888-26.3.1959]
- 136. výročí narození
23.7.: Ludvík VaculíkLudvík Vaculík
[23.7.1926-6.6.2015]
- 98. výročí narození
24.7.: Alexandre DumasAlexandre Dumas, pére
[24.7.1802-5.12.1870]
- 222. výročí narození
24.7.: Robert GravesRobert Ranke Graves
[24.7.1895-7.12.1985]
- 129. výročí narození
26.7.: Aldous HuxleyAldous Leonard Huxley
[26.7.1894-22.11.1963]
- 130. výročí narození
26.7.: George Bernard ShawGeorge Bernard Shaw
[26.7.1856-2.11.1950]
- 168. výročí narození
26.7.: Nikolaj NosovNikolaj Nikolajevič Nosov (Николай Николаевич Носов)
[22.11.1908-26.7.1976]
- 48. výročí úmrtí
26.7.: Vojtěch ZamarovskýVojtěch Zamarovský
[5.10.1919-26.7.2006]
- 18. výročí úmrtí
27.7.: Jack HigginsJack Higgins
[27.7.1929]
slaví 95. narozeniny
29.7.: Ján KollárJán Kollár
[29.7.1793-24.1.1852]
- 231. výročí narození
29.7.: Karel Havlíček BorovskýKarel Havlíček Borovský
[31.10.1821-29.7.1856]
- 168. výročí úmrtí

Náhodná ukázka:

kapitola třicátá druhá
Bezová hůlka

Nastal konec světa, tak proč neskončila i bitva, proč se hrad nepohroužil ve zděšené ticho a všichni bojující nesložili zbraně? V Harryho hlavě vládl nepopsatelný chaos, myšlenky mu nekontrolovatelně vířily, odmítal se smířit s nemožným. Fred Weasley přece nemůže být mrtvý, všechny jeho smysly ho určitě klamou…

A pak prolétlo dírou, kterou výbuch prorazil ve zdi školy, něčí tělo, z temnoty na ně vystřelily kletby a narazily do stěny za jejich hlavami.

„K zemi!“ vykřikl Harry, když začaly noční tmu křižovat další kletby. Popadli s Ronem Hermionu a stáhli ji na zem, Percy ale spočíval na Fredovi, jako by ho chtěl vlastním tělem ochránit před další újmou, a jen zavrtěl hlavou, když na něj Harry křikl: „Poběž, Percy, musíme odtud!“

„Percy!“ Harry viděl, jak Ronovi stékají po vrstvě špíny a sazí v obličeji slzy. Právě popadl staršího bratra za rameno a zacloumal jím, bratr se ale nepodvolil. „Už pro něj nemůžeš nic udělat, Percy! Musíme…“

Hermiona zaječela, Harry se otočil a ani se nemusel ptát, co ji vyděsilo. Obrovskou dírou ve zdi se dovnitř snažil prolézt obludný pavouk velikosti malého osobního auta. Do bitvy se zapojil jeden z Aragogových potomků.

Hlasy Rona i Harryho se slily a jejich zaklínadla udeřila současně. Nestvůra pod jejich nárazem odporně zaškubala nohama, odlétla dozadu a zmizela ve tmě.

„Přivedl si kamarády!“ křikl Harry na ostatní, když vykoukl přes okraj otvoru, který v hradní zdi probořily kletby. Po stěně budovy šplhali nahoru další obří pavouci přivolaní ze Zapovězeného lesa, kam Smrtijedi očividně také pronikli. Harry vypálil dolů několik omračujících kouzel, srazil nejvyšší obludu na ty, které lezly za ní, takže se všechny zřítily po zdi na zem a ztratily se mu z očí. Nato mu prolétly nad hlavou další kletby tak těsně, až cítil, jak mu rozvířily vlasy.

„Poběžte, honem!“

Harry postrčil Rona a Hermionu napřed, pak se sklonil a uchopil Fredovo tělo v podpaždí. Percy si konečně uvědomil, o co se Harry pokouší, přestal bratra objímat a spojenou silou odnášeli Freda z bojiště, přikrčení, aby se vyhnuli kletbám, které na ně létaly ze školních pozemků.

„Tady,“ ukázal Harry. Položili tělo do výklenku, kde původně stálo jedno z četných brnění. Nedokázal se na Freda dívat ani o vteřinu déle, než bylo nezbytně nutné, a jakmile se přesvědčil, že je tělo dobře ukryté, rozběhl se za Ronem a Hermionou. Malfoy a Goyle zmizeli, ale na konci chodby, která teď byla plná prachu a padajícího zdiva a v jejíchž oknech už dávno nezbývala jediná tabule skla, uviděl pobíhat sem a tam spoustu lidí – zda přátel či nepřátel, to z té dálky nepoznal. „Rookwoode!“ zaryčel náhle jako tur Percy, který mezitím doběhl až k rohu, a tryskem vyrazil za vysokým mužem pronásledujícím dva studenty.

„Harry, pojď sem!“ zaječela Hermiona.

Zatáhla Rona za jeden z gobelínů a ten se vlnil, jako by spolu zápasili. Harry si na okamžik bláznivě pomyslel, že se snad znovu objímají a líbají. Potom mu došlo, že se Hermiona snaží Rona zadržet a nedovolit mu, aby se rozběhl za Percym.

„Poslouchej mě – poslouchej, Rone!“

„Já chci pomoct – chci zabíjet Smrtijedy…“

Obličej měl celý zkřivený, špinavý od prachu a kouře, a třásl se vztekem a žalem.

„Rone, jsme jediní, kdo s tím může skoncovat! Prosím, Rone, musíme najít toho hada, musíme ho zabít!“ křičela na něj Hermiona.

Harry ale chápal, jak to Ron cítí: hledat a zničit další viteál pro něj nebylo totéž jako bezprostřední uspokojení z pomsty; měl také potřebu bojovat, potrestat vrahy, kteří zabili Freda, a chtěl najít ostatní Weasleyovy a nabýt jistotu, úplnou jistotu, že Ginny není – ale to ne, to nesmí dovolit, aby se mu taková myšlenka vůbec zrodila v hlavě…

„Budeme bojovat!“ přesvědčovala Rona Hermiona. „Jinak to ani nepůjde, abychom se k tomu hadovi dostali! Nesmíme ale zapomínat, co – co je naším úkolem! Jedině my to můžeme ukončit!“

Také ona plakala a mezi řečí si otírala z obličeje slzy potrhaným a ohořelým rukávem, pak se ale několikrát zhluboka zajíkavě nadechla, aby se uklidnila, a aniž pustila Rona z pevného sevření, otočila se k Harrymu.

„Musíš zjistit, kde je Voldemort, protože toho hada bude mít určitě u sebe, nemyslíš? Udělej to, Harry – podívej se mu do hlavy!“

Jak to, že to bylo tak snadné? Snad proto, že ho jizva bolela už celé hodiny, jako by přímo toužila ukázat mu Voldemortovy myšlenky? Uposlechl Hermionin příkaz a zavřel oči. Křik, výbuchy a všechny další pronikavé zvuky bitevní vřavy okamžitě ztichly a změnily se jen ve vzdálenou kulisu, jako by byl někde daleko od nich…

Stál uprostřed jakési zpustlé, ale podivně povědomé místnosti, jejíž stěny byly polepené odlupujícími se tapetami a všechna okna až na jedno byla zatlučená prkny. Hřmot doprovázející dobývání hradu sem doléhal jen tlumeně a z velké dáli. Ve směru, kde stál hrad, byly jediným nezatlučeným oknem vidět barevné zášlehy, uvnitř v místnosti ale vládla tma, v níž zářila jen malá olejová lampička.

Otáčel mezi prsty hůlkou a prohlížel si ji, myšlenkami však byl u oné hradní komnaty, u tajné komnaty, kterou našel jen on a nikdo jiný a kterou mohl stejně jako Tajemnou komnatu objevit jen někdo chytrý, prohnaný a zvídavý… Byl si stoprocentně jistý, že diadém ten kluk nikdy nenajde… a to i přesto, že tahle Brumbálova loutka dospěla mnohem dál, než by od ní kdy čekal… až příliš daleko…

„Můj pane,“ ozval se za ním zoufalý skuhravý hlas. Otočil se po něm. V nejtemnějším koutě tam seděl Lucius Malfoy. Vypadal zbědovaně a dosud nesl zřetelné známky trestu, který ho stihl, když jim ten kluk posledně znovu unikl. Jedno oko měl stále opuchlé a zavřené. „Můj pane… prosím… můj syn…“

„Je-li tvůj syn mrtvý, Luciusi, není to moje vina. Nepřišel a nepřipojil se ke mně jako ostatní ze Zmijozelu. Možná se raději přidal k Harrymu Potterovi?“

„Ne – to nikdy,“ šeptl Malfoy.

„Musíš doufat, že ne.“

„Nemáte – nemáte strach, můj pane, že Potter zahyne rukou někoho jiného a ne vaší?“ zeptal se roztřeseným hlasem Malfoy. „Nebylo by… promiňte mi tu otázku… rozumnější, kdybyste tu bitvu zarazil, šel do hradu a vyhledal ho s-sám?“

„Nehraj to na mě, Luciusi. Chceš, abych ukončil bitvu, protože bys rád zjistil, co se stalo s tvým synem. Jenže já Pottera nepotřebuju vyhledávat. Než dnešní noc skončí, přijde za mnou Potter sám.“

Voldemort znovu sklopil oči k hůlce, kterou držel v ruce. Dělala mu starosti – a všechno, co lordu Voldemortovi dělalo starosti, bylo třeba napravit…

„Běž pro Snapea.“

„Pro Snapea, m-můj pane?“

„Pro Snapea. Teď hned. Chci ho požádat o jednu – o jednu službu. Běž.“

Lucius vystrašeně vyšel z místnosti a trochu nejistě vyklopýtal do tmy. Voldemort zůstal stát na místě, otáčel mezi prsty hůlkou a díval se na ni.

„Je to jediná možnost, Nagini,“ zašeptal, přehlédl místnost a spočinul pohledem na velkém tlustém hadovi. Ten jako by se vznášel ve vzduchu a elegantně se svíjel v začarovaném a chráněném útulku, který pro něj vytvořil: v lesklé průhledné kouli, jež vypadala jako něco mezi třpytivou klecí a teráriem.

Harry zalapal po dechu, stáhl se zpět a otevřel oči. V tomtéž okamžiku mu do uší znovu udeřil křik a jek, rachot a třesk bitvy.

„Je v Chroptící chýši. Had je tam s ním a má kolem sebe nějakou kouzelnou ochranu. Právě poslal Luciuse Malfoye pro Snapea.“

„Voldemort sedí v Chroptící chýši?“ opakovala po něm pobouřeně Hermiona. „To ani – ani sám nebojuje?“

„Myslí si, že nemusí,“ odpověděl Harry. „Myslí si, že za ním sám přijdu.“

„Ale proč?“

„Ví, že jdu po viteálech – a drží si Naginiho blízko sebe. Takže za ním zjevně budu muset jít, jestli se chci dostat do blízkosti toho hada…“

„Jasně,“ přikývl Ron a narovnal ramena. „A to znamená, že tam jít nemůžeš, protože právě tohle chce a čeká. Zůstaneš tady a postaráš se o Hermionu, já se tam vypravím a…“

Harry ho nenechal domluvit.

„Vy dva zůstanete tady, já tam půjdu schovaný pod pláštěm a vrátím se, jen co…“

„Ne,“ skočila mu do řeči Hermiona, „mnohem rozumnější bude, když si vezmu plášť já a…“

„To ať tě ani nenapadne,“ zavrčel na ni Ron.

„Jsem zrovna tak schopná, Rone, jako…“ odsekla, dál se už ale nedostala, protože gobelín na vrcholu schodiště, na němž stáli, se roztrhl.

„Potter!“

Byli tam dva maskovaní Smrtijedi, než však stačili řádně zvednout hůlky, vykřikla Hermiona: „Glisseo!

Schodiště se jim pod nohama zploštilo v koryto a Hermiona i s Harrym a Ronem po něm sklouzli dolů. Nemohli pád nijak usměrnit, sjeli ale tak rychle, že jim omračovací kouzla Smrtijedů prolétla vysoko nad hlavou. Prosvištěli gobelínem, jímž bylo schodiště na dolním konci zamaskované, a po podlaze dojeli až k protější zdi.

Duro!“ křikla Hermiona a namířila hůlkou na gobelín. Nato se ozvaly dvě ošklivě dunivé rány, když se gobelín proměnil v kámen a oba pronásledovatelé do něj v plné rychlosti vrazili.

„Uhněte!“ zařval Ron a všichni tři se bleskově vmáčkli do jedněch dveří, aby je s hromovým dusotem nerozdupalo stádo těžkých stolů, které před sebou hnala profesorka McGonagallová. Patrně si jich vůbec nevšimla, uvolněné vlasy jí vlály a na jedné tváři měla krvácející ránu. Když zmizela za rohem, zaslechli, jak křičí: „Bijte je!“

„Schovej se pod plášť,“ vyzvala Harryho Hermiona. „O nás se nestarej…“

Harry ale plášť přehodil přes všechny tři. Byli už na něj sice příliš velcí, pochyboval ale, že by si běžících nohou bez těla někdo všiml ve všem tom prachu, který vířil ve vzduchu, mezi padajícími kameny a jiskřícími kouzly.

Seběhli po dalším schodišti a ocitli se v chodbě, v níž se úporně bojovalo. Postavy na obrazech po obou stranách chodby na obránce hradu hlasitě křičely, radily jim a povzbuzovaly studenty a učitele, kteří se statečně bili s maskovanými i nemaskovanými Smrtijedy. Dean si někde sehnal hůlku a teď stál tváří v tvář Dolohovovi, Parvati zase čelila Traversovi. Harry, Ron a Hermiona okamžitě zvedli hůlky, aby se do bitvy zapojili, bojující ale nevypočitatelně měnili pozice v poskakujícím chumlu, a kdyby kolem sebe začali vrhat kletby, mohli by vážně zranit někoho ze svých. Setrvali proto na místě, rozhlíželi se a čekali na vhodnou příležitost, když vtom se ozvalo hlasité Uííííííííí! Harry vzhlédl a spatřil, že nad nimi poletuje Protiva a hází po Smrtijedech tobolky škrtidubu. Útočníci měli náhle hlavy zasypané svíjejícími se zelenými hlízami, jež se podobaly tlustým červům.

„Au!“

Hrst hlíz dopadla také na plášť nad Ronovou hlavou. Slizké zelené kořínky se groteskně vznášely ve vzduchu a poskakovaly, jak se je Ron snažil setřást.

„Támhle je někdo neviditelný!“ vykřikl jeden z maskovaných Smrtijedů a ukázal jejich směrem.

Dean bez otálení využil Smrtijedovy chvilkové nepozornosti a srazil ho k zemi omračovacím kouzlem. Dolohov se ho pokusil ztrestat a Parvati na něj vyslala kletbu úplného spoutání.

„Jdeme!“ křikl Harry, všichni tři kolem sebe pevně omotali plášť a se skloněnými hlavami se rozběhli přímo skrze klubko bojujících k mramorovému schodišti vedoucímu dolů do vstupní síně. Nohy jim při tom trochu klouzaly v loužičkách mízy škrtidubu.

„Já jsem Draco Malfoy, Draco, jsem na vaší straně!“

Draco stál na horním odpočívadle a škemral o milost u dalšího maskovaného Smrtijeda. Když ty dva míjeli, Harry Smrtijeda srazil omračovacím kouzlem. Malfoy zazářil úlevou: očima hledal svého zachránce, a Ron mu zpod pláště zasadil ránu pěstí. Nato se po zádech skácel na Smrtijeda, z úst mu tekla krev a absolutně nic nechápal.

„A to je už podruhé, co jsme ti dnes večer zachránili život, ty parchante proradná!“ zahulákal Ron.

Po celém schodišti i dole v síni se to jen hemžilo bojujícími, Smrtijedi byli všude, kam se Harry podíval. Yaxley sváděl nedaleko hlavní brány souboj s Kratiknotem a hned vedle nich se s jiným maskovaným Smrtijedem bil Kingsley. Studenti pobíhali sem a tam, někteří odnášeli nebo vlekli do bezpečí zraněné kamarády. Harry vypálil po maskovaném Smrtijedovi omračující kouzlo, ale minul ho a málem trefil Nevilla, který se zčistajasna odněkud objevil s plnou náručí jedovaté úponice. Ta se spokojeně chytila nejbližšího Smrtijeda a začala ho omotávat kolem dokola.

Harry, Ron a Hermiona tryskem seběhli po mramorovém schodišti. Vlevo od nich se ozval řinkot rozbíjeného skla – zmijozelské přesýpací hodiny, které zaznamenávaly počet kolejních udělených bodů, se rozpadly a kolem dokola se z nich vysypaly smaragdy, takže po nich lidé klouzali a smekali se. Když doběhli dolů, zřítila se z balkonu nad nimi dvě těla a jakási šedá skvrna, kterou Harry pokládal za zvíře, po čtyřech vyrazila s vyceněnými zuby přes síň.

„Ne!“ zavřískla Hermiona, z její hůlky se zablesklo, ohlušujícně to prásklo a vyslaná kletba odmrštila Fenrira Šedohřbeta od chabě se poškubávajícího těla Levandule Brownové. Vlkodlak narazil do mramorového zábradlí a namáhavě se znovu škrábal na nohy. Vzápětí vzduchem prokmitl jasný bílý zášleh a jemu křupla o hlavu křišťálová koule. Šedohřbet padl k zemi a nehýbal se.

„Mám tu další!“ zaječela shora přes zábradlí profesorka Trelawneyová. „Dost pro každého, kdo má zájem! Tumáte…“

A s rozmachem podobným tenisovému servisu vytáhla z brašny další velikánskou křišťálovou kouli, mávla hůlkou a vyslala ji obrovskou rychlostí přes celou síň, kde rozbila okno a prosvištěla ven. V tomtéž okamžiku se masivní dřevěná hlavní brána rozletěla dokořán a do vstupní síně si prorazili cestu další obří pavouci.

Vzduchem se nesly zděšené výkřiky. Bojující Smrtijedi i obránci Bradavic se dali na úprk a rudé i zelené světelné paprsky se zařízly doprostřed valících se nestvůr, které se zachvěly a vzepjaly, takže vypadaly ještě děsivěji.

„Jak se teď dostaneme ven?“ křičel Ron do vší té vřavy, než mu ale Harry nebo Hermiona stačili odpovědět, odhodilo je něco stranou. Po schodech se řítil dolů Hagrid a mával kolem sebe květovaným růžovým deštníkem.

„Nechte je bejt, neubližujte jim!“ hulákal.

„Hagride, ne!“

Harry na všechno zapomněl, vyběhl zpod pláště, a aby se vyhnul kletbám, které osvětlovaly celou síň, řítil se za ním zlomený v pase.

„Vrať se, Hagride!“

Ještě ale nebyl ani v půli cesty k němu, když se to stalo. Hagrid přímo před jeho očima zmizel uprostřed pavouků, jejichž odporný roj vzápětí začal s hlasitým dupotem před metanými kouzly ustupovat, a pavouci Hagrida odnesli s sebou.

„Hagride!“

Harry slyšel, jak někdo hlasitě křičí jeho jméno, bylo mu ale jedno, je-li to přítel nebo nepřítel. Hnal se po hlavním schodišti ven na temné školní pozemky, kde pavoučí roj prchal i se svou kořistí, kterou mezi nimi vůbec nebylo vidět.

„Hagride!“

Měl dojem, že zahlédl obrovskou ruku, jak na něj mává zprostřed pavoučího šiku, když se ale chystal za Hagridem rozběhnout, zahradila mu cestu gigantická noha, která se snesla z temnoty a došlápla s takovou silou, až se země pod ním zatřásla. Harry vzhlédl: stál před ním přes šest metrů vysoký obr, hlavu měl skrytou ve stínu a světlo z rozevřené hradní brány mu ozařovalo jen chlupatá lýtka, tlustá jak kmeny stromů. Obr brutálním plynulým pohybem prorazil ohromnou pěstí jedno z horních oken, a Harryho zasypaly skleněné střepy a donutily ho couvnout do výklenku nad bránou.

„Propána!“ vypískla Hermiona, když s Ronem doběhli k Harrymu a vzhlédli vzhůru na obra, který se pokoušel chytit někoho z lidí za oknem.

„Ne!“ popadl ji Ron za ruku, v níž už zvedala hůlku. „Kdybys ho omráčila, rozdrtí půlku hradu…“

„Hagrrr?“

Zpoza rohu se kolébavě vynořil Dráp. Teprve teď měl Harry možnost přesvědčit se, že je to na obří poměry skutečně drobeček. Kolosální obluda, která se pokoušela rozdrtit lidi v horním patře hradu, se ohlédla a vztekle zařvala. Kamenné schody se zatřásly, když se obr rozběhl ke svému menšímu příbuznému. Dráp rozevřel křivá ústa, vycenil žluté zuby velikosti půlcihel a oba obři se na sebe vrhli jako rozzuření lvi.

„Poběžte!“ zaburácel Harry do noci, jež se rozezněla ohavnými skřeky a údery zápasících obrů. Popadl Hermionu za ruku, seběhl po schodišti na školní pozemky a Ron utíkal za nimi. Harry se stále nevzdával naděje, že Hagrida najdou a zachrání ho; běžel tak rychle, že už byli v půli cesty k Zapovězenému lesu, zastavila je však další překážka.

Vzduch kolem nich zledovatěl a Harrymu ztuhl dech v prsou. Ze tmy se vynořily stíny, vířivý roj postav z té nejčernější černi, který se jako velká vlna valil k hradu. Jejich tváře byly zahalené kápěmi a dech jim chrčel v hrdlech…

Ron s Hermionou se k němu přitiskli každý z jedné strany a bitevní vřava za jejich zády se náhle ztlumila a zmrtvěla. Nocí se šířil těžký příkrov ticha, jaké dokážou vyvolat jen mozkomorové…

„Pospěš si, Harry!“ dolehl k němu z obrovské dálky Hermionin hlas. „Patrony, Harry, honem!“

Zvedl hůlku, celým tělem se mu ale rozlévala odevzdaná beznaděj. Fred byl mrtvý, Hagrid nepochybně umíral, možná už byl také mrtvý, a nejspíš přišla o život i spousta dalších, o jejichž smrti jen ještě nevěděl. Měl pocit, jako by jeho duše už opustila tělo…

„Dělej, Harry!“ zaječela Hermiona.

Blížila se stovka mozkomorů, připlouvali k nim vzduchem, dychtivě nasávali pach Harryho zoufalství, které na ně působilo jako vyhlídka na hostinu…

Viděl, jak vzlétl do vzduchu Ronův stříbrný teriér, jak matně a třepotavě zazářil a zhasl. Viděl Hermioninu vydru, jak zakroužila kousek nad zemí a rozplynula se. Ruka, v níž držel hůlku, se mu chvěla a Harry téměř vítal přicházející zapomnění, příslib nicoty, vyhasnutí všech citů…

A pak jim kolem hlavy proletěli stříbrný zajíc, kanec a liška, mozkomorové je spatřili, zarazili se a malinko se stáhli zpátky. Ze tmy k nim doběhli tři další lidé, postavili se k nim s napřaženými hůlkami a dál vysílali svoje Patrony: Lenka, Ernie a Seamus.

„To je ono,“ přikývla povzbudivě Lenka, jako by byli znovu v Komnatě nejvyšší potřeby a nacvičovali s Brumbálovou armádou používání různých kouzel. „To je ono, Harry… snaž se, vzpomeň si na něco hezkého…“

„Něco hezkého?“ opakoval po ní zlomeným hlasem.

„Pořád ještě jsme všichni tady,“ pošeptala mu. „Ještě bojujeme. No tak, zkus to…“

Napřed se objevila stříbrná jiskra, po ní chvějivé světélko a potom, s tím největším úsilím, jaké byl kdy Harry nucen vynaložit, vylétl ze špičky jeho hůlky stříbrný jelen. Poskočil a rozběhl se kupředu a tentokrát se mozkomorové doopravdy rozprchli a zmizeli. Noc byla okamžitě znovu příjemně vlahá, v uších jim ale opět zněl bitevní ryk.

„Ani nevím, jak vám poděkovat,“ vypravil ze sebe roztřeseně Ron a otočil se k Lence, Erniemu a Seamusovi. „Právě jste nám zachránili…“

Jeho slova zanikla v řevu a dusotu, pod nímž se roztřásla zem: ze tmy odněkud od lesa se vyřítil další obr a mával nad hlavou kyjem, jenž byl větší než kdokoli z nich.

„Utíkejte!“ vykřikl znovu Harry, nikoho ale nebylo třeba pobízet. Rozprchli se na všechny strany a stačili zmizet skutečně v poslední vteřině: v příštím okamžiku došlápla obrovitá noha obludy přesně na místo, kde ještě před chviličkou stáli. Harry se rozhlédl – Ron s Hermionou běželi za ním, jejich tři přátelé se ale znovu ztratili kdesi na bitevním poli.

„Zmizme odtud!“ houkl Ron, když obr znovu zatočil nad hlavou kyjem a nocí se jeho řev nesl přes školní pozemky až k hradu, kde do tmy nepřetržitě šlehaly záblesky rudého a zeleného světla.

„K Vrbě mlátičce!“ zavelel Harry. „Honem!“

Nějak se mu podařilo všechno to zlé vtěsnat a uzavřít do malého koutku své mysli, kam teď nemohl nahlédnout. Myšlenky na Freda a Hagrida, strašlivý strach o všechny, které miluje a kteří jsou nyní rozptýleni kolem celého hradu i uvnitř jeho zdí, to všechno muselo počkat, protože v tuto chvíli bylo hlavní utíkat a najít hada, najít Voldemorta. Jak říkala Hermiona, byla to jediná možnost, jak s tím vším skoncovat…

Utíkal, co mu nohy stačily, a napůl věřil, že se mu podaří předběhnout samotnou smrt, ignoroval světelné paprsky, jež všude kolem něj proletovaly tmou, ignoroval hučení jezera připomínající rozbouřené mořské vlny, i Zapovězený les, který hlasitě šuměl, přestože panovalo úplné bezvětří. Hnal se přes školní pozemky, jež jako by také na znamení vzpoury povstávaly, ještě nikdy v životě neběžel tak rychle, a první také spatřil rozložitý strom, vrbu, která u svých kořenů střežila tajnou chodbu silnými, jako bič šlehajícími větvemi.

Celý zadýchaný a vysílený zpomalil, opatrně obcházel rozkmitané haluze stromu a zkoumal ve tmě jeho tlustý kmen. Snažil se vyhledat očima v kůře staré vrby ten pravý suk, kterým ji bylo možné znehybnit. Ron s Hermionou právě doběhli. Hermiona sotva popadala dech a nebyla schopná jediného slova.

„Jak – jak se dostaneme dovnitř?“ sípěl Ron. „Vidím – vidím to správné místo – Škoda – škoda že – s sebou tentokrát – nemáme Křivonožku…“

„Křivonožku?“ zachrčela Hermiona. Byla zlomená v pase a ruce si tiskla k hrudi. „Nejsi náhodou kouzelník?“

„No – aha – jasně…“

Ron se rozhlédl a namířil hůlkou na větvičku ležící na zemi. „Wingardium leviosa!“ Větvička se zvedla ze země, zavířila ve vzduchu, jako by se jí zmocnil závan větru, a rozlétla se mezi zlověstně rozkývanými vrbovými větvemi přímo proti kmenu. Narazila do místa poblíž kořenů – a zuřivě se zmítající strom se okamžitě zklidnil.

„Paráda!“ vydechla s námahou Hermiona.

„Počkejte!“

Na jednu jedinou vteřinku Harry uprostřed bitevního ryku a lomozu zaváhal. Voldemort chce, aby udělal přesně tohleto, chce, aby za ním přišel… Co když povede Rona a Hermionu do pasti?

Potom jako by ho stiskla mezi zuby realita, krutá a nepřikrášlená. Jedinou možností, jak pokročit dál, je zabít Voldemortova hada. A had je s Voldemortem a Voldemort je na konci této chodby.

„Jdeme za tebou, Harry, tak už vlez dovnitř!“ pobídl ho Ron a postrčil ho kupředu.

Harry se vnořil do hliněné chodby, jejíž ústí bylo skryté mezi kořeny stromu. Prodíral se dovnitř mnohem pracněji než posledně, když do ní lezli. Strop byl velice nízký: zatímco před necelými čtyřmi lety museli jít v předklonu, teď jim nezbývalo nic jiného než se plazit po břiše. Harry lezl jako první, hůlku měl rozsvícenou a čekal, že každým okamžikem narazí na nějakou překážku, žádná se ale neobjevila. Postupovali mlčky a Harry se soustředil na rozkývaný paprsek světla z hůlky, kterou svíral v zaťaté ruce.

Konečně se chodba začala zvedat vzhůru a Harry před sebou spatřil nezřetelný proužek světla. Hermiona ho zatahala za kotník.

„Plášť!“ zašeptala. „Hoď přes sebe plášť!“

Zašmátral rukou za zády a Hermiona mu do ní vtiskla kluzký balíček složené látky. Jen s obtížemi si plášť přes sebe přetáhl, zamumlal Nox, zhasl rozsvícenou hůlku a po čtyřech se pachtil dál. Snažil se postupovat co nejtišeji, všechny smysly měl nastražené, přesto ale čekal, že bude každou vteřinou odhalen, že uslyší ten chladný jasný hlas a uvidí záblesk zeleného světla.

A pak zaslechl hlasy z místnosti přímo před nimi, jen nepatrně ztlumené tím, že otvor na druhém konci chodby byl zakrytý něčím, co vypadalo jako stará bedna. S bázlivě zatajeným dechem se doplazil až k samému ústí a nakoukl dovnitř uzoučkou štěrbinou mezi bednou a zdí.

Místnost, do níž se díval, byla jen spoře osvětlená, viděl ale Naginiho, který se kroutil a svíjel jako mořský had v bezpečí začarované třpytivé koule, vznášející se bez zjevné podpory ve vzduchu. Viděl také okraj stolu a bílou ruku s dlouhými prsty, která si pohrávala s hůlkou. Pak se ozval Snapeův hlas a Harrymu skočilo srdce až do krku: Snape byl jen pár centimetrů od místa, kde se skrčený skrýval.

„…můj pane, jejich odpor se hroutí…“

„…a hroutí se i bez tvého přičinění,“ podotkl Voldemort svým jasným, vysokým hlasem. „Jsi samozřejmě velice schopný kouzelník, Severusi, ale nemyslím, že bys tam ještě byl nějak zvlášť platný. Jsme téměř u cíle… téměř.“

„Dovolte mi najít toho kluka. Dovolte mi přivést vám Pottera. Vím, že ho najdu, můj pane. Prosím.“

Snape prošel kolem skuliny a Harry malinko couvl, nespustil však oči z Naginiho a přemýšlel, zda existuje nějaké kouzlo, které by dokázalo proniknout ochranami, jež ho obklopují, žádné ho ale nenapadalo. Navíc by se jediným nezdařeným pokusem prozradil…

Voldemort vstal. Harry ho teď viděl jasně, viděl jeho rudé oči, zploštělý hadí nos a bledý obličej, který matně zářil v polotmě.

„Mám jistý problém, Severusi,“ sykl tiše Voldemort.

„Můj pane?“ uklonil se vstřícně Snape.

Voldemort zvedl bezovou hůlku, držel ji jemně a vyváženě jako dirigentskou taktovku.

„Proč mi neslouží, Severusi?“

V tichu, jež následovalo, se Harrymu zdálo, že zaslechl nepatrně syknout svíjejícího a rozvíjejícího se hada. Nebo to snad bylo Voldemortovo sykavé povzdechnutí, které setrvávalo ve vzduchu?

„Můj – můj pane?!“ vyhrkl nechápavě Snape. „Nerozumím vám. Vždyť – předvedl jste přece s tou hůlkou neobyčejná kouzla!“

„Ne,“ opravil ho Voldemort. „Předvedl jsem jen svá obvyklá kouzla. Jsem neobyčejný kouzelník, ale tahle hůlka… ne. Nepředvedla ty zázraky, které slibovala. Necítím žádný rozdíl mezi touto hůlkou a hůlkou, kterou jsem před tolika lety koupil od Ollivandera.“

Tón Voldemortova hlasu byl klidný a zamyšlený, Harryho jizva však přesto začala pulzovat a pálit. Bolest v čele pomalu narůstala a Harry cítil, jak se ve Voldemortovi vzdouvá potlačovaná zuřivost.

„Žádný rozdíl,“ opakoval Voldemort.

Snape na to nic neřekl. Harry mu neviděl do obličeje a přemýšlel, jestli cítí nebezpečí, jestli se pokouší najít ta pravá slova, jimiž by svého pána uklidnil.

Voldemort začal přecházet po místnosti sem a tam. Na několik vteřin se Harrymu ztratil z očí, mluvil ale stále stejným odměřeným hlasem, a v Harrym narůstala bolest i zuřivost.

„Dlouho a usilovně jsem přemýšlel, Severusi… Víš, proč jsem tě odvolal z bitvy?“

A Harry ho na okamžik uviděl z profilu: Snape upřeně zíral na hada svíjejícího se v začarované kleci.

„Ne, můj pane, ale prosím vás, abyste mi dovolil se tam vrátit. Dovolte mi najít Pottera.“

„Teď mluvíš jako Lucius. Ani jeden z vás Potterovi nerozumí tak, jak mu rozumím já. Pottera není třeba hledat, přijde za mnou sám. Vím totiž, kde je zranitelný, znám jednu jeho obrovskou slabinu. Nesnese pohled na smrt lidí kolem sebe, protože si uvědomuje, že umírají kvůli němu. Bude s tím chtít za každou cenu skoncovat. Přijde.“

„Ale, můj pane, vždyť by ho mohl nějakou náhodou zabít někdo jiný než vy…“

„Pokyny, které jsem dal svým Smrtijedům, jsou naprosto jasné. Pottera chyťte živého. Zabijte jeho přátele – čím víc, tím líp – jeho ale nezabíjejte.

Chtěl jsem však mluvit o tobě, Severusi, ne o Harrym Potterovi. Prokázal jsi mi velice cenné služby. Velice cenné.“

„Můj pán ví, že jediným mým cílem je sloužit mu. Ale – dovolte mi odejít a nalézt toho kluka, můj pane. Dovolte mi, abych vám ho přivedl. Vím, že dokážu…“

„Už jsem ti řekl, že ne!“ okřikl ho Voldemort a Harry zahlédl v jeho očích rudý záblesk, když se znovu otočil. Zašustění jeho pláště mu připomnělo plazícího se hada a v pálící jizvě cítil Voldemortovu netrpělivost. „Teď právě řeším otázku, Severusi, co se stane, až se s tím klukem konečně setkám!“

„Můj pane, nemůže být přece pochyb…?“

„…já ale určité pochyby mám, Severusi. Mám je.“

Voldemort se odmlčel a Harry ho zase zřetelně viděl. Sledoval, jak v bílých prstech otáčí bezovou hůlkou a dívá se na Snapea.

„Proč obě hůlky, které jsem použil, selhaly, když jsem je namířil na Harryho Pottera?“

„Na to – na to neznám odpověď, můj pane.“

„Neznáš?“

Výbuch vzteku byl jako hřebík, který někdo zatloukl Harrymu do hlavy. Harry si vrazil sevřenou ruku do úst, aby nevykřikl bolestí. Zavřel oči a náhle byl Voldemortem, hledícím do Snapeova bledého obličeje.

„Moje tisová hůlka splnila všechno, co jsem od ní žádal, Severusi, ale Harryho Pottera nezabila. Dvakrát selhala! Ollivander mi při mučení prozradil tajemství totožných jader a poradil mi, abych si vzal hůlku někoho jiného. Udělal jsem to, ale Luciusova hůlka se roztříštila, když se střetla s Potterovou.“

„To – to neumím nijak vysvětlit, můj pane.“

Snape se na Voldemorta nedíval. Tmavé oči stále upíral na hada svíjejícího se v ochranné kouli.

„Vyhledal jsem třetí hůlku, Severusi. Bezovou hůlku, známou také jako hůlka Osudu nebo hůlka Smrti. Sebral jsem ji jejímu předchozímu majiteli. Vynesl jsem ji z hrobu Albuse Brumbála.“

Teď teprve Snape na Voldemorta pohlédl – a jeho obličej připomínal posmrtnou masku. Byl bílý a strnulý jako mramor, a když promluvil, zapůsobilo to přímo jako šok, že za nepřítomnýma očima je ještě život.

„Můj pane – dovolte mi najít toho kluka…“

„Celou dnešní dlouhou noc tady sedím,“ promluvil Voldemort hlasem sotva silnějším než šepot, „a na samotném prahu vítězství přemýšlím, neustále přemýšlím o tom, proč bezová hůlka odmítá být tím, čím by být měla, proč odmítá sloužit tak, jak podle legend svému právoplatnému majiteli musí sloužit… A myslím, že jsem našel odpověď.“

Snape mlčel.

„Možná už ji znáš i ty? Jsi koneckonců chytrý, Severusi. Byl jsi mi dobrým a věrným služebníkem a lituji toho, co se musí stát.“

„Můj pane…“

„Bezová hůlka mi nemůže řádně sloužit, Severusi, protože nejsem jejím skutečným pánem. Patří vždy tomu kouzelníkovi, který zabil jejího posledního majitele. Albuse Brumbála jsi zabil ty, Severusi. Dokud zůstáváš naživu, nemůže být bezová hůlka doopravdy moje.“

„Můj pane!“ zaprotestoval Snape a zvedl vlastní hůlku.

„Jiná možnost neexistuje,“ pokračoval Voldemort. „Musím tu hůlku ovládnout, Severusi. Když ovládnu hůlku, ovládnu konečně i Pottera.“

A Voldemort opsal bezovou hůlkou ve vzduchu rozmáchlý oblouk. Snapea kouzlo nezasáhlo a zjevně si na zlomek vteřiny myslel, že mu byla udělena milost, pak se ale Voldemortův záměr jasně ukázal. Vzduchem prolétla klec s hadem, a než stačil Snape udělat cokoli jiného než vykřiknout, vězel v ní hlavou i rameny a Voldemort promluvil hadím jazykem.

Zabij.

Zazněl příšerný výkřik. Harry viděl, jak se Snapeovi z obličeje vytrácí i ta trocha barvy, která v něm ještě zbývala. Zbělel a vyvalil černé oči, začarovanou klec se mu ale nepodařilo odstrčit. Když mu hadí zuby prokously hrdlo, podlomila se mu kolena a padl na podlahu.

„Lituji,“ utrousil chladně Voldemort.

Odvrátil se, nebyl na něm vidět ani náznak zármutku či lítosti. Měl načase odejít z téhle chýše a vzít věci do vlastních rukou, teď, když měl hůlku, která plně poslouží všem jeho záměrům. Namířil jí na třpytnou klec s hadem, ta se vznesla výš, had pustil Snapea, čaroděj padl na podlahu a z ran na krku se mu valila krev. Voldemort opustil místnost bez jediného ohlédnutí a velký had v obrovské ochranné kouli plul za ním.

Harry znovu otevřel v chodbě i ve své vlastní mysli oči. Pokousal se do krve, když zabořil zuby do kloubů na ruce, aby nevykřikl. Teď se díval úzkou štěrbinou mezi bednou a zdí a sledoval nohu ve vysoké černé botě, která sebou škubala na podlaze.

„Harry!“ vydechla za ním Hermiona, Harry už ale namířil hůlkou na bednu, která mu bránila ve výhledu. Bedna se nehlučně zvedla několik centimetrů nad podlahu a odsunula se stranou a Harry se co nejtišeji vytáhl nahoru do místnosti.

Nevěděl, proč to dělá, proč přistupuje k umírajícímu, nevěděl, co vlastně cítí, když se díval na Snapeův bílý obličej a na prsty, které se snažily zastavit krev prýštící z rány na krku. Shodil ze sebe neviditelný plášť a sklopil oči k muži, kterého nenáviděl. Vyvalené černé oči ho našly a Snape se pokusil něco říct. Harry se k němu sklonil, Snape ho chytil zpředu za hábit a přitáhl si ho blíž.

Z hrdla se mu vydral úděsný, skřípavě klokotavý vzdech.

„Vezměte si… to… Podívejte se… na to…“

Ze Snapeova těla unikalo něco víc než jen krev. Stříbřitě modrá vlákna – ani plynná, ani kapalná – mu tryskala z úst, z uší i z očí. Harry věděl, co jsou zač, nevěděl ale, co s nimi…

Hermiona mu do roztřesené ruky strčila lahvičku, kterou vyčarovala jen tak ze vzduchu. Harry do ní hůlkou nabíral stříbřitou substanci. Když byla lahvička plná až po hrdlo a Snape vypadal, že v něm už nezbývá ani kapka krve, ruka, jíž držel Harryho hábit, povolila.

„Podívejte se… na… mne…“ zašeptal.

Zelené oči pohlédly do černých, po vteřině ale jako by z hloubi temnějšího páru očí něco vyprchalo – zůstaly vytřeštěné, nevidomé a prázdné. Ruka, která Harryho držela, dutě dopadla na podlahu a Snape se už nepohnul.

(...)

 

(Joanne K. Rowlingová, Harry Potter a relikvie smrti)

úvod ~ novinky ~ autoři ~ díla ~ galerie ~ historie ~ perličky ~ slovník ~ odkazy ~ fórum

mapa webuediční plánkniha návštěve-mail

 

Literární doupě - on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu; knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, e-knihy ke stažení do čtečky (Kindle a další)

 

© 1999-2024 Johanesville

TOPlist