Akce tohoto týdne:

Jules Verne: balíček 12 elektronických knih (PDF+ePub)     za 528  238 Kč (-55%)

Náhodná ukázka:

Pondělí 7. V. 1945

Probudil jsem se hrozně zpocený. Byla už jedna hodina. Ležel jsem přikryt až po bradu a cítil jsem mokro na prsou a u krku, kde mi nepříjemně foukalo pod peřinu. Ale bylo to dobré, že jsem se zapotil. Zavolal jsem maminku a řek jsem jí, aby mně přinesla ručníky. Přinesla dva ručníky a čisté pyžama.

„Neměla bych zavolat pana doktora?“ zeptala se.

„Ne,“ řekl jsem. „To je vobyčejný nastuzení.“

„Budeš chtít trochu čaje?“

„Jo. A jestli už máš voběd.“

Maminka odešla do kuchyně a já jsem se sebe shodil peřinu a stáhl jsem zpocené pyžama a začal jsem se třít ručníkem. Krev se mi příjemně rozproudila. Oblékl jsem si čistý kabátek a kalhoty, obrátil jsem peřinu zpocenou stranou navrch, narovnal jsem polštáře a posadil jsem se. Sebral jsem ručník a třel jsem si obličej a vlasy. Bylo mi jako po koupeli. Maminka přinesla oběd na podnose a dala mi ho do postele. Snědl jsem ho s chutí a vypil čaj. Polilo mě z něho horko, postavil jsem podnos vedle postele a vlezl jsem znova pod peřinu. Zavřel jsem oči. Bylo mi dobře. Potom jsem začal zase vzpomínat a byl jsem spokojen se životem. Vzpomínal jsem na včerejší noc a na detonace u nádraží, na to celé dobrodružství, a pak jsem zas začal myslet na Irenu, jako vždycky, když mi bylo dobře, na všechny ty večery, kdy mi z ní bylo všelijak, někdy dobře, jindy zle, ale teď už vždycky jen dobře, když jsem na to vzpomínal. Zavřel jsem oči a slyšel jsem, jak hodiny tikají, a myslel jsem na Irenu, jak jsem s ní jednou letos v zimě jel v noci ze Starého Města vlakem a seděli jsme v zatemněném kupé a já ji vzal kolem pasu a vyznával jí lásku a ona se bránila a začala zas povídat o tom, jak to vždycky říkala, že jsme přátelé a nic víc, a už jsem byl zas ve svém živlu a vzpomínal jsem na ni. Zdálo se mi, že celý můj život se skládal jenom z Ireny a z Věrky a Evy a Járinky, jenom z toho, co jsem s nima měl, a jinak v něm nebylo vůbec nic. A nikdo neměl jiný život. Myslel jsem na jiné kluky a viděl jsem, jak všichni jenom vzpomínali na svoje dívky a mluvili o svých dívkách a o ničem jiném. Jenom ještě o muzice. Ano. O muzice a o dívkách. To byl život. Jenže o muzice si člověk zas myslel jenom nějak ve spojitosti s dívkami. Vůbec ne absolutně, nějak o uměleckém požitku a tak. To ne. Muzika byla skvělá, ale vždycky, ať jsem myslel na minulost nebo na to, co bude, bylo to všechno ve spojení s holkama. Jak jsme zkoušeli ve vinárně U Lva a holky seděly u stolu naproti nám a dívaly se na nás a já jsem seděl trochu nakloněn se saxofonem a viděl jsem, že se na mě Věrka dívá, a věděl jsem, že vypadám skvěle se saxofonem v puse a se vší tou složitou mechanikou a klapkama, na které jsem mačkal, a to mi dělalo dobře, nebo jsem myslel na velké majáles ve čtyřicátém roce, na velký sál U Lva s lustry rozsvícenými vysoko u stropu a s holkama v tylových šatech, a jak jsem stál a měl jsem na sobě bílé sako a hrál jsem pěkné mazlivé sólo v I’ve Got a Guy anebo divoké hot sólo v Liza Likes Nobody, stál jsem a pan Fluxa na mě namířil reflektor a já stál celý bělostný a s kotletama a s lesknoucím se saxofonem a dole ve tmě v sále seděla Irena a pozorovala mě, tak to bylo s muzikou, a do budoucna jsem si zas představoval bar a pódium s orchestrem a sebe se zlatým saxofonem a krásné dívky celé žhavé do jazzu a oblečené ve večerních toaletách a s hlubokými výstřihy a s mnoha významnými úsměvy, a noční chůze po Praze a nějaké velké a prázdné a přepychové byty, a to byl jazz a to byl život, udělalo se mi najednou úzko z toho života, ale vypadalo to docela pravděpodobné, že bude takový, jazz a dívky, hezké, krásné, sladké, barevné dívky na dívání po celý život, který nebude dlouhý, a pomyslel jsem zas na druhé kluky, na to, jak Fonda chce být architektem, a nedoved jsem si představit jinak chtít být architektem než tak, že bude mít mnoho peněz a přepychovou vilu za Prahou, nemyslel jsem, že by mohl pro něco jiného chtít být architektem. Takový byl život. Jazz a dívky a vzpomínky. Cítil jsem, že to je nemožné, aby byl jiný. Protože jinak nic nebylo život. To přece nebyl život, to ve fabrice, s vstáváním v pět a s přicházením domů v osm. Ne. Tohle byl život. Jenom tohle. A napadlo mi, že by to bylo hezké, kdyby byl Pámbůh, a že je to hloupé, že není, aspoň ne takový, jak se o něm člověk učí v náboženství, a že je to vlastně záhada, jaké to všechno je a jak to začalo, a že možná je zrovna takový jako v náboženství, ale nevěřil jsem a nevěřil jsem, že mě zatratí, i jestli takový je, protože já jsem žil správně, měl jsem pocit, že jsem nikdy neudělal nic špatného, i když jsem byl sprostý a i když jsem opouštěl dívky, protože já jsem to nikdy nebral vážně, a myslel jsem na sebe, jak jsem byl malý, na Vocenila, co seděl za mnou v obecné škole a páchl chlebem, na ty dávné chlapečkovské hry v Bučině, na praky a hrady z kamenů a klacků, všechno to bylo v nějaké podzimní mlze a hrozně dávno, a potom byly zimní večery a gymnázium a pak už orchestr a elektrické světlo v hale Mánesovic vily a sklepní vinárna U Lva a Port Arthur a lesk saxofonů a trumpet a chuť navlhlých třtinových plátků v ústech a plovárna s dívkama v plavkách, všecko se to motalo a táhlo to kolem mě a já byl v tom, díval jsem se na to, jak jsem žil, a nevěděl jsem, jestli dobře nebo špatně a proč, a teď v posteli mi to bylo jedno, protože mi bylo příjemně a teplo, a všechno mohlo plavat, jenom ty vzpomínky mi stačily a to snění o budoucnosti. Bylo to tak zvláštní, že jsem se tomu až divil, to všechno, a věděl jsem, že žiju v roce čtyřicet pět a že končí největší válka všech dob, v které padly milióny lidí a milióny lidí by lo hrozně zraněných a trpělo v blátě a na obvazištích a milióny lidí mučili Němci v koncentrákách, a věděl jsem o všech těch smrtích a napadlo mi, k čemu vlastně je život, a zdálo se mi, že asi k ničemu, jenom k tomu myšlení na dívky a na muziku, a napadlo mi, jestli to je dost, aby to stálo za to, ale nemohl jsem na nic jiného přijít, tak jsem toho nechal a honem jsem začal zas vzpomínat na Irenu, na to, jak jsem s ní šel v noci lesem a propadal se do komplexu méněcennosti, když žvanila o Victoru Hugovi a Byronovi a já si pletl Byrona s Balzakem a Balzaka s Barbussem a nečetl jsem od nikoho z nich vůbec nic, na to jsem myslel, jak jsem byl ještě hloupý a jak v životě určitě není nic než tohle, to, že lidi vynalézají věci a léky, to je samozřejmě důležité, ale kdyby to nebylo, mohlo by se stejně žít, ale kdyby nebylo tohle, tak by to vůbec nestálo za to žít, a tak se mi myšlenky motaly v hlavě, až jsem usnul a probudil jsem se a viděl jsem, že už je večer, za oknem byla červená obloha a okna domu svítila proti zapadajícímu slunci, bylo jaro a konec protektorátu.

(...)

(Josef Škvorecký, Zbabělci)

Vybrané tipy na oblíbený obsah (nejnavštěvovanější v poslední době):

• Jan Neruda
• Jaroslav Hašek
• kniha Kulička od Guy de Maupassanta
• Giovanni Boccaccio a jeho Dekameron
• Tulák po hvězdách od Jacka Londona
• Divá Bára od Boženy Němcové
• pohádky bratří Grimmů
• Josef Kajetán Tyl
• Ezopovy Bajky
• kniha Alenka v říši divů

Literární doupě - on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu; knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, e-knihy ke stažení do čtečky (Kindle a další)

© 1999-2024 Johanesville