Knihy ke čtení online i stažení v PDF a ePub
NEJVĚTŠÍ ON-LINE KNIHOVNA V ČR

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

Akce tohoto týdne:

George Orwell: balíček 5 elektronických knih (PDF+ePub)     za 183  110 Kč (-40%)

Kalendárium:

28.3.: Bohumil HrabalBohumil Hrabal
[28.3.1914-3.2.1997]
- 110. výročí narození
28.3.: Jan Amos KomenskýJan Amos Komenský
[28.3.1592-15.11.1670]
- 432. výročí narození
28.3.: Zdeněk SvěrákZdeněk Svěrák
[28.3.1936]
slaví 88. narozeniny
29.3.: Jo NesbøJo Nesbø
[29.3.1960]
slaví 64. narozeniny
29.3.: Jiří WolkerJiří Wolker
[29.3.1900-3.1.1924]
- 124. výročí narození
30.3.: Paul VerlainePaul Verlaine
[30.3.1844-8.1.1896]
- 180. výročí narození
30.3.: Karl MayKarl Friedrich May
[25.2.1842-30.3.1912]
- 112. výročí úmrtí
31.3.: Michal VieweghMichal Viewegh
[31.3.1962]
slaví 62. narozeniny
31.3.: Ota PavelOta Pavel
[2.7.1930-31.3.1973]
- 51. výročí úmrtí
1.4.: Nikolaj GogolNikolaj Vasiljevič Gogol (Николай Васильевич Гоголь)
[1.4.1809-4.3.1852]
- 215. výročí narození
1.4.: Milan KunderaMilan Kundera
[1.4.1929]
slaví 95. narozeniny
1.4.: François VillonFrançois Villon
[1.4.1431(19.4.1432?)-1463(1467?)]
- 593. výročí narození
1.4.: Edgar WallaceEdgar Horatio Edgar Wallace
[1.4.1875-10.2.1932]
- 149. výročí narození
2.4.: Hans Christian AndersenHans Christian Andersen
[2.4.1805-4.8.1875]
- 219. výročí narození
2.4.: Émile ZolaÉmile Zola
[2.4.1840-29.9.1902]
- 184. výročí narození
4.4.: Václav ČtvrtekVáclav Čtvrtek
[4.4.1911-6.11.1976]
- 113. výročí narození
4.4.: Jan DrdaJan Drda
[4.4.1915-28.11.1970]
- 109. výročí narození
5.4.: Vítězslav HálekVítězslav Hálek
[5.4.1835-8.10.1874]
- 189. výročí narození
5.4.: Allen GinsbergIrwin Allen Ginsberg
[3.6.1926-5.4.1997]
- 27. výročí úmrtí
6.4.: Isaac AsimovIsaac Asimov
[2.1.1920-6.4.1992]
- 32. výročí úmrtí
6.4.: Vítězslav NezvalVítězslav Nezval
[26.5.1900-6.4.1958]
- 66. výročí úmrtí
7.4.: Johannes M. SimmelJohannes Mario Simmel
[7.4.1924-1.1.2009]
- 100. výročí narození
7.4.: Jaroslav DurychJaroslav Durych
[2.12.1886-7.4.1962]
- 62. výročí úmrtí
8.4.: Jakub ArbesJakub Arbes
[12.6.1840-8.4.1914]
- 110. výročí úmrtí

Náhodná ukázka:

VI. 

–– o, bodaj wieczną ciérpiał męka,
kto potępienia mego jest przyczyna,
niech wieczne wieki piekło łzami gasi,
i nigda łaski niebieskiej niezyska
jak ja niemogę.

Seweryn Goszczyński.

Tak zůstali cikáni v krajině této. Ve dne chodívali po vůkolních vsích a hospodách podle obvyklého jim života, na noc se mladší navracel v židovu chaloupku, starší však ještě i po nocích jiné, tajné konával cesty. Vysloužilec Bárta navštěvoval jako posud každého večera židovnu, a býval-li vesel, když oni truchlili, dá se lehce po-mysliti, že nebyl truchliv, když oni než jindy byli veselejší. On, starý žid a dívka služebná, všickni milovali mladšího cikána, starého však počínání, ač zřídka kdy byl k spatření, v každém budilo tajnou hrůzu. Mladý cikán celým srdcem a vším plamenem první lásky miloval Leu, jak jen mladému, již rodem a vychováním rozohněnému cikánovi bylo možno, který poprvé nalezl člověka, jenžto s ním stejně cítil. Může býti, že ještě jiná plamenné lásky byla příčina, která později pokračováním v příběhu zřejměji se pozná. Lea jeho taktéž i z těch samých příčin milovala, a byla, či se jen zdála, den ode dne veselejší. Leč náramná žárlivost cikánova kalila nejen jeho, ale i její blaženost. Jest to úkaz nezřídký, že čím plamennější jest láska milencova, tím ohnivější i jeho žárlivost. Tak i zde. Někdejší smutek Lein byl cikánovi nanejvejš podezřelý, a časem někým ze spoluobyvatelů chaloupky pronesená slova, kterýchž cíle se dopátrati nemohl, podporovala důminky jeho. U příležitosti takové horoucími na Leu doléhal slovy, leč ona, přísahajíc, že mimo něho nemiluje žádného, ujišťovala, že on první jest i jediný, který lásku její získal. Po takových rozprávkách předešlý zármutek se navrátil v její obličej, a cikán, domnívaje se, že pochybování jeho smutku toho jest příčinou, slzavě ji za odpuštění prosíval, slibujíc, že nikdy již nebude pochybovati. Nadarmo; již zjitra opět nepatrné slovíčko vzbudilo jeho žárlivost, malicherná myšlenka uvrhla jej zpět v nevyhaslý plamen strašných pochybování. Bylo to asi po třech nedělích od příchodu jejich, když cikáni na večer od sebe se rozloučivše a každý za svou spěchaje příčinou, v rozdílné strany se rozešli. Mladší kráčel hlubokým dolem, hustým borovým lesem k židově chaloupce a právě se blížil k starému dubu u kostničního kamene. Nejprostrannějši to rovné místo v celém na několik mil dlouhém, ostatně ale velmi ouzkém oudolí. Po pravé straně jest příkrý, vysokými sosnami porostlý vrch, při jehožto patě silně hučí neviditedlný potok, který z rozevřené vyřítiv se skaliny, padá v husté, nízké křoví. Prostranné to místo jest okrouhlé, celé mechem porostlé, a mimo ouzký průchod v levo kol a kolem hustě zarostlé kravinami, přes něž vysoké sosny hustě vynikají. Středem vede široká písčitá pěšina. Ta uprostřed roviny kolem starého širokého dubu se rozdělivší, dále se opět v jednu širokou stezku spojuje. Dub ten jest rozlehlý sice, ale ne vysoký, nýbrž zhrbatělý nahýbá se k půdě, z které vyrostl. Nesmírným stářím již celý jest vydutý, a rozvrtaná i místem propálená kůra jeho strašlivé tvoří podoby. Koruna jeho jest celá přes nízký, mechem zarostlý kámen k západu skloněna; k východu však stojí jen dvě dlouhé větve na koncích svých toliko zazelenalé, tak že se zdá, jako by dvě dlouhé zhrbatělé a zkřivené ruce daleko před sebe zelený podávaly věnec. Pod nimi v duté kůře jest vytvořený hrozný obličej lidský, jehož vypálené duté oči v temné noci shnilotinou modravě se třpytí. Pod obličejem jest v dubu veliká dutina co doupnatá skrýš divé zvěře, a dlouhý bílý mech visí přes ni jako dlouhá brada hrozného obličeje. Ve vydutině té jest písečný kámen, na způsob sedadla vystrouhaný a celý mechem obrostlý. Jest to sedadlo bláznivé žebrácky. Od toho dubu vede jiná užší pěšinka v levo k ouzkému průchodu, za kterýmž náramně rozlehlý, křovím obrostlý stojí kostniční kámen. Jest to písčitá, rozsáhlá, asi půl sáhu nad křovím strmící skalina, na níž déšf, a možná že i ruka lidská, samé jako by lidských hnátů a lebek vytvořily podoby, od čehož se jí tuším takového jména dostalo. Přes tuto skalinu musel přelézti, kdo pěšinou touto chtěl jiti. Za kamenem pak byla ouzká, dál a dále – čím výše zhůru se táhla – širší stezka. Stezka tato vedla mezi písčitými stěnami, které taktéž jako by lebkami a hnáty byly posety, zhůru výš a výše až nahoře do hustého lesa. Při lebkách stěn těchto chvělo se buď zelené křoví co péra na přílbici, buď červenavé kvítí, panny slze zvané, věnčilo lysé lebky. Pěšina tato byla málo ušlapaná, znamení, že málokdo se osmělil tuto stezku voliti, obzvláště v noci se žádný stezkou touto přes kostniční kámen lézti neopovážil a každý raději širokou pěšinou dolem více než půl hodiny si zašel. Šla totiž o tomto místě pověst, že po této ouzké pěšině mezi vysokými, lebkami a hnáty posetými stěnami straší; drkotající lebky a hnáty že se pohybují na svých místech, a kdo zde bílou postavu spatří, toho že brzká očekává smrt. V posledních časích obzvláště žádný tuto cestu nevolil, leda starý cikán, chtě se s mladším sejíti, aneb bláznivá, když se navracujíc ze své žebroty, putovala k doupěti svému. V tom místě u starého dubu sešla se Lea s cikánem. Byl pozdní večer, silně a nakvap se soumračilo; nebo slunce se ztopilo do hustých černých mraků, vystouplých na západním nebi. Okraj mraků ještě vroubila zlatá zář, dolejšek jejich však, kde na dalekých spočívaly horách, časem rozkřížil bledý blesk, a lehce bylo souditi, že po dnešním parném dnu mocná se na noc přivalí bouře. Lesem, kvapícím temnem stísněným, silná se plížila vůně. Hluboké, bezdušné bylo ticho; ani dost lehounký větřík nepohnul kvítkami u vysokém mechu a na břehu potoka. Jako temné stíny stály vysoké borovice za hustým křovím, které rovinu tuto kol a kolem roubilo. Uprostřed ve své strašlivé postavě stál starý dub a ve vydutině jeho seděla ještě žebrající bláznivá. Oči k oněm dvěma nad sebou nataženým větvím majíc obráceny, nesrozumitelná šeptala slova. Nebylo lze rozeznati, zdaž se modlí aneb tajná v slovích jejich bloudi kletba. Z hustého křoví v prostoru vystoupivšímu cikánu běžela Lea s radostným zvoláním vstříc, již dříve na planinu při starém dubu přišedši. Chtěla mu kolem krku padnouti; on však vztaženou naproti ní rukou ji zadržev: „Zpátky!“ hlubokým, třesoucím se hlasem zvolal. Bylo na něm znáti, že cestou velmi spěchal, neb sotva dýchajícímu silně a rychle zdvihaly se a padaly ňadra. „Zpátky ode mne!“ zvolal, „zpátky! to jsem očekával!“ „Milenče?!“ uleknuta vykřikla Lea. „Jak sem přicházíš?“ táže se kvapně cikán. „Tobě vstříc jsem vyšla!“ odpovídá Lea. „Dnes? – právě dnes? – proč ne jindy?“ „Nevěděla jsem nikdy, kterou se budeš vraceti cestou. Včera jsi pravil –“ „Ó, výborně! tak mě nezklameš! Leo! – – Leo! proč jsi lhala, že mě miluješ? proč jsi mě nenechala jíti v šírý svět? Byl bych nepoznal blaženosti, po které nadarmo dychtiti budu!“ „Opět tě sen tvůj –“ „Nemáš mi nic říci?“ zvolal divoce cikán, „v ničemž mě za odpuštění prošiti? v ničemž!?“ „Já nevím –“ „Nic nevíš? – Opravdu!? –“ „Nic!“ odpověděla Lea žalostně. „Leo! Leo!! nic nevíš!?“ „Opět tě –“ Teďcikánova divokost nejvyššího dosáhla stupně. Pevně chopiv Leu za ruku, divoce se jiskřícíma očima hleděl jí v ubledlou tvář, a na celém těle se třesa, dutým volal hlasem: „Ó, rci jen, že jsi mě tak časně neočekávala – přiznej se! – Leo, kdo byl onen ve skvostném mysliveckém oděvu, bílé péro houpalo se mu na zeleném klobouku. Černé vousy –“ Lea, ač již více takových prudkostí jeho výrazů byla svědkem, náramnou hrůzou se chvěla a velké slzy se jí lily po bledé tváři. „Černé vousy,“ opakoval cikán, „dvojku na rameně, kráčel nahoru lesem –“ „Valdemar Lomnický! to on, to on! já ne – já ne!“ zvolal nad nimi hlas. Bláznivá stála na sedadle svém a rukou vysoko vyzdviženou držela se suchých větví. Bez vykřiknutí, ano beze všeho zvuku a hlasu sklesla Lea v mech pod starým dubem. „Leo! Leo! pro Boha!“ – volal mladý cikán; ona však, zdvihši se, ubíhala rychle k domovu. Mladý cikán kvapil za ni; již daleko se míhal šerem bílý její šat. „Leo! Leo!“ volal cikán, spěchaje za ní, až pak v dálce umlkl jeho hlas. – Hvízdaje si, přelízal starý cikán po chvíli kostniční kámen, a přeskočiv, kráčel, ničehož kolem sebe si nevšímaje, za nimi v tmavou houšť. Chechtající se bláznivá zůstala sama v temnu lesním. Hlubší a hlubší valila se tma ve klín hlubokého dolu a vysoké borovice kolem mizely v mrákotách. Starý dub se zdál v temnu tomto příšerná co postava seděti uprostřed pusté planiny, a zdvihajícím se vichrem pohybovaly se nejdelší jeho dvě větve k východu co daleko sahající ruce. Smutná skučela vichřice mezi kostničními stěnami přes kostniční kámen, a mladé křoviny se houpaly, co temné chochole bílých přílbic, po kamenných lebkách. Chechtající se bláznivá seděla pod houpajícími se větvemi ve vydutině starého dubu v hluboké tmě. Strašlivý obličej v kůře dubu svítil shnilýma očima temnou nocí. Ona však ustavičně temné kletby šeptala a daleký hrom burácel z hluboka v strašlivá kletby její slova. Časem osvítil bledý blesk mdle šírou prostoru, takže jen z polovice starý dub, kostniční kámen a vůkolí jeho byly k spatření – a vždy opět černější a černější se sevřela noc.

(...)

 

(Karel Hynek Mácha, Cikáni)

úvod ~ novinky ~ autoři ~ díla ~ galerie ~ historie ~ perličky ~ slovník ~ odkazy ~ fórum

mapa webuediční plánkniha návštěve-mail

 

Literární doupě - on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu; knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, e-knihy ke stažení do čtečky (Kindle a další)

 

© 1999-2024 Johanesville

TOPlist