Knihy ke čtení online i stažení v PDF a ePub
NEJVĚTŠÍ ON-LINE KNIHOVNA V ČR

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší stejně hodnotný obsah jako tyto stránky, ale v lepší podobě a s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub  i PDF .

POZOR!!! Při této příležitosti dáváme mimořádně k dispozici pro prvních 100 zájemců slevový kupón na -40% na e-knihy na novém LD (při objednávce alespoň za 100 Kč před slevou). Kód kupónu je: nld2023

Akce tohoto týdne:

Franz Kafka: balíček 14 elektronických knih (PDF+ePub)     za 478  215 Kč (-55%)

Náhodná ukázka:

I. Topič

Když šestnáctiletý Karel Rossmann, který byl chudáky rodiči poslán do Ameriky, poněvadž ho svedla služebná a měla s ním dítě, na lodi zpomalující už jízdu vplouval do newyorského přístavu, spatřil, jako by sochu Svobody, kterou už dlouho pozoroval, najednou prudčeji ozářilo slunce. Její paže s mečem strměla jako předtím do výše a kolem sochy volně proudil svobodný vzduch.

"To je výška!" řekl si, a jelikož se vůbec neměl k odchodu, zatlačil ho stále vzrůstající zástup nosičů zavazadel, procházejících kolem něho, pozvolna až k palubnímu zábradlí.

Mladý muž, s nímž se za jízdy trochu seznámil, přešel kolem a řekl: "Tak co, nechce se vám ještě vystupovat?" "Vždyť jsem připraven," řekl Karel, usmál se na něho a dal si na rameno kufr, z bujnosti a protože byl mladý a silný. Ale jak se tak díval za svým známým, který pohupoval holí a už se s ostatními vzdaloval, zpozoroval celý zděšený, že dole v lodi zapomněl deštník. Poprosil rychle známého, jehož to podle všeho příliš nepotěšilo, aby mu laskavě u kufru chvilku posečkal, ještě se rozhlédl kolem, aby trefil, až se bude vracet, a rychle odešel. Dole s politováním zjistil, že chodba, kterou by si byl velice zkrátil cestu, je najednou zavřená, což asi souviselo s tím, že všichni cestující musí z lodi vystoupit, a tak si musel s obtížemi hledat cestu spoustou malých místností, po krátkých schodech, za nimiž vždy znovu následovaly další schody, chodbami, které neustále někam odbočovaly, prázdnou místností s opuštěným psacím stolem, až opravdu nadobro zabloudil, neboť tou cestou šel jen jednou nebo dvakrát a pokaždé ve větší společnosti. Nevěda si rady, a jelikož nikoho nepotkal a neustále jen nad sebou slyšel šoupání tisíce lidských nohou a jako oddychování vnímal z dálky poslední pracovní záchvěvy zastavených už strojů, začal bez rozmýšlení bušit na první malé dveře, před nimiž se při svém bloudění zastavil.

"Vždyť je otevřeno," ozvalo se zevnitř, a Karel si poctivé oddechl a otevřel dveře. "Proč tak bláznivě boucháte na dveře?" zeptal se obrovitý muž a sotva na Karla pohlédl. Do ubohé kabiny, v níž těsně vedle sebe jako ve skladišti stála postel, skříň, židle a ten muž, dopadalo jakýmsi horním světlíkem kalné, nahoře na lodi dávno opotřebované světlo. "Zabloudil jsem," řekl Karel, "ani jsem si toho tak za jízdy nevšiml, ale je to hrozně veliká loď." "Tak to máte pravdu," řekl muž s jistou pýchou a nepřestal dělat cosi se zámkem kufříku, jejž neustále oběma rukama přivíral, aby si poslechl, jak zaklapne západka. "Ale pojďte přece dál!" řekl muž potom, "nebudete přece stát venku!" "Neruším?" zeptal se Karel. "A pročpak byste rušil!" "Vy jste Němec?" hleděl se Karel ještě ujistit, neboť mnoho slýchal o nebezpečí, které v Americe nově příchozím hrozí zvláště od Irů. "To jsem, to jsem," řekl muž. Karel stále váhal. Tu vzal muž zničehonic za kliku, zavřel rychle dveře a postrčil jimi Karla k sobě dovnitř. "Nesnesu, když se mi sem někdo dívá z chodby," řekl muž a už zase pracoval na kufru, "každý si tu běhá kolem a dívá se dovnitř, čert to má vydržet!" "Ale vždyť je chodba úplně prázdná," řekl Karel, který tu nepohodlně stál přimáčknutý k pelesti. "Ano, teď," řekl muž. Vždyť jde o "teď", říkal si Karel, s tím člověkem je těžká řeč. "Lehněte si přece na postel, tam máte víc místa," řekl muž. Karel po ní lezl, jak se dalo, a nahlas se přitom zasmál prvnímu marnému pokusu vyhoupnout se nahoru. Sotva však byl na posteli, zvolal: "Proboha, vždyť jsem docela zapomněl na svůj kufr." "Kdepak je?" "Nahoře na palubě, jeden známý ho hlídá. Jak se jen jmenuje?" A z tajné kapsy, kterou mu matka na cestu všila do podšívky kabátu, vyndal navštívenku. "Butterbaum, Franz Butterbaum." "Potřebujete ten kufr moc nutně?" "Zajisté." "Tak proč jste ho tedy svěřil cizímu člověku?" "Zapomněl jsem dole deštník a běžel jsem pro něj, ale nechtělo se mi vléci kufr s sebou. Pak jsem také ještě zabloudil." "Jste sám? Bez doprovodu?" "Ano, sám." Asi bych se měl toho člověka držet, blesklo Karlovi hlavou, kde hned tak najdu lepšího přítele. "A teď jste ztratil ještě i kufr. O deštníku ani nemluvím." A muž se posadil na židli, jako by ho teď Karlova záležitost začala trochu zajímat. "Věřím ale, že kufr není ještě ztracen." "Víra tvá tě spasí," řekl muž, a silně se podrbal v tmavých krátkých hustých vlasech, "s přístavy se na lodi mění také mravy. V Hamburku by váš Butterbaum kufr možná pohlídal, tady už s největší pravděpodobností není po obou ani stopy." "Tak to se ale musím hned podívat nahoru," řekl Karel a rozhlédl se, jak by se dostal ven. "Jen tu zůstaňte," řekl muž a přímo hrubým úderem ruky do prsou ho srazil zpátky na postel. "Pročpak?" zeptal se Karel nevrle. "Protože to nemá smysl," řekl muž, "za malou chvilku půjdu taky, tak půjdeme spolu. Buď je kufr ukradený, pak není pomoci, anebo ho tam ten člověk nechal stát, pak ho tím spíš najdeme, až se loď úplně vyprázdní. A stejně tak i deštník." "Vyznáte se na lodi?" zeptal se Karel nedůvěřivě a zdálo se mu, jako by byl nějaký háček v jinak přesvědčivé myšlence, že na prázdné lodi se jeho věci nejlépe najdou. "Jsem přece lodní topič," řekl muž. "Vy jste lodní topič!" zvolal Karel radostně, jako by to překonalo všechno očekávání, a opřen o loket prohlížel si muže pozorněji. "Právě před kabinou, kde jsem spal s tím Slovákem, bylo okénko, kterým bylo vidět do strojovny." "Ano, tam jsem pracoval," řekl topič. "Vždy jsem se velmi zajímal o techniku," řekl Karel, jehož myšlenky se stále ubíraly určitým směrem, "a jistě bych se později stal inženýrem, kdybych byl nemusel jet do Ameriky." "A proč jste musel jet?" "Ale!" řekl Karel a odbyl celou záležitost mávnutím ruky. Přitom s úsměvem hleděl na topiče, jako by ho prosil i za prominutí toho, k čemu se nepřiznal. "Nějaký důvod to asi mělo," řekl topič a nebylo docela jasné, chce-li tím vybídnout, aby mu ten důvod pověděl, anebo tomu zabránit. "Také bych se teď mohl stát topičem," řekl Karel, "rodičům je teď úplně lhostejné, co ze mne bude." "Mé místo bude volné," řekl topič, a plně si to uvědomiv, strčil ruce do kapes a přehodil na postel nohy vězící v nabíraných ocelově šedých kalhotách z látky podobné kůži a natáhl je. Karel se musel odsunout víc ke stěně. "Vy odcházíte z lodi?" "Ovšem, dnes odtud mizíme." "Pročpak? Nelíbí se vám tu?" "Tak už to chodí, nerozhoduje vždycky, jestli se něco člověku líbí nebo nelíbí. Ostatně máte pravdu, taky se mi tu nelíbí. Asi nemyslíte vážně, že byste se. stal topičem, ale zrovna pak se jím člověk může nejspíš stát. Já vám to tedy rozhodně neradím. Jestli jste chtěl studovat v Evropě, tak proč nechcete studovat tady? Americké univerzity jsou přece nesrovnatelně lepší než evropské." "To je jistě možné," řekl Karel, "ale já přece nemám na studium skoro žádné peníze. Četl jsem sice o někom, kdo ve dne pracoval v obchodě a v noci studoval, až se z něho stal doktor a myslím starosta, ale k tomu je přece třeba velké vytrvalosti, ne? Bojím se, že ta mi schází. Kromě toho jsem nebyl nijak zvlášť dobrým žákem, odchodem ze školy se mi vskutku ulevilo. A zdejší školy jsou možná ještě přísnější. Anglicky skoro ani neumím, vůbec jsou zde velmi zaujati proti cizincům, myslím si." "Také jste to už zakusil? No, tak to je dobře. Tak to jste můj člověk. Podívejte, jsme přece na německé lodi, patří lince Hamburk-Amerika, proč tu nejsme samí Němci? Proč je vrchní strojník Rumun? Jmenuje se Šubal. To je přece k nevíře. A ten darebák odírá nás Němce na německé lodi! Nemyslete si," - došel mu dech, zamával rukou jako pochodní - "že si stěžuji pro nic za nic. Vím, že nemáte žádný vliv a že sám jste ubohý mládeneček. Ale co je moc, je moc!" A několikrát udeřil do stolu pěstí a nespouštěl z ní přitom oči. "Sloužil jsem už přece na tolika lodích -" a jmenoval dvacet jmen jedno za druhým, jako by to bylo jedno slovo, Karel z toho byl nadobro zmatený - "a vynikal jsem, pochvalovali si mě, pracoval jsem, jak si to přáli moji kapitáni, na jedné obchodní plachetnici jsem byl dokonce několik let" - zvedl se, jako by to byl vrchol jeho života - "a tady na téhle škatuli, kde je všecko nalajnováno, kde veškerý důvtip je nežádoucí, tady nejsem k ničemu, tady stojím pořád v cestě tomu Šubalovi, jsem lenoch, zasluhuji vyhazov a mzdu dostávám z milosti. Chápete to? Já ne." "To si nesmíte nechat líbit," řekl Karel rozčileně. Přestal téměř mít pocit, že je na nejisté půdě lodi, na pobřeží neznámého světadílu, tak si tu na topičově posteli připadal jako doma. "Byl jste už u kapitána? Už jste se u něho domáhal svého práva?" "Ach jděte, jděte radši pryč. Nechci vás tu vidět. Neposloucháte, co říkám, a dáváte mi rady. Jakpak mám jít ke kapitánovi!" A topič se zas unavené posadil a ukryl obličej do dlaní.

(...)

 

(Franz Kafka, Nezvěstný (Amerika))

úvod ~ novinky ~ autoři ~ díla ~ galerie ~ historie ~ perličky ~ slovník ~ odkazy ~ fórum

mapa webuediční plánkniha návštěve-mail

 

Literární doupě - on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu; knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, e-knihy ke stažení do čtečky (Kindle a další)

 

© 1999-2024 Johanesville

TOPlist