Jiří Orten

PRO DĚTI - KNÍŽKA NASLOUCHAJÍCÍM
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III.

Chci vám pravdivě vylíčit, co jsem zahlédl na své noční procházce.

Ale dříve mi dovolte, abych řekl svou každodenní pohádku.

Učinili mi veliké příkoří.

Pohádka bude o příkoří.

– Řekla mi, že jsem jiný než všichni ostatní lidé, – zajásal básník, když odcházel od své milé. – Ó, jak jsem šťasten a jak ji miluji. – Básník byl šťasten a miloval svou dívku. I ona mu projevovala obdiv. Šel loukou, kde právě vzkvetl podzim, hlavu měl obrácenu k stromům a byl šťasten.

– Ano, proč by mě vlastně nemilovala, když jsem přece básníkem, vzhledem jsem docela hezký a o mých očích říkají, že jsou něžně šedé? Proč by mě nemilovala? – řekl si básník a šel lehce po luční cestě a byl zcela spokojen.

Byl to dobrý básník. Jeho verše čtly malé dívenky a snily potom u otevřených oken, vzhlížejíce k noci. Jeho verše zpívaly o stromech a potůčcích, o podzimních loukách a velikých, čistých láskách, jež právě prožíval.

Jak šel, potkal stařečka, který se pomalu belhal o holi. Pozdravili se a básník řekl:

– Stařečku, cítíš, že je dnes překrásně a že jsem šťasten? – A pak vypravoval všechno o svém štěstí.

Moudrý stařeček chvilku přemítal a pak řekl:

–Ach můj básníku, jak jsi šťasten a spokojen. Ale já neznám tvé verše a nikdy jsem o nich ani neslyšel. Tvá dívka ti řekla, že jsi jiný než všichni ostatní lidé. Ale já, být básníkem, a kdoví jestli jím nejsem, bych chtěl být jako ostatní lidé a chtěl bych se jim vyrovnati. Snad by to nešlo a pak bych se velmi trápil. Je skutečně krásně? A což nevidíš, že zlatá příroda tlí a se rozkládá? Což nevidíš, básníku, že jsem stár a velmi blízko smrti, kterou očekávám? Což nevidíš, že se mi hrubě vysmíváš, když tak jdeš a mluvíš o svém velikém štěstí? Jdi mi k šípku, ty špatný básníku. Tvé verše čtou smutné dívenky, ale já bych chtěl, aby je čtly květiny a ptáci, potůčky a stromy a tato zlátnoucí louka. A tvá láska? Nemiluješ tu dívku, která se v tobě zhlíží. Nepokoušej se mi namluvit, že ji miluješ, a když ano, pak nikomu nevyprávěj, že jsi básníkem. Urážíš mé šediny a mou dobrou a starou moudrost, kterou jsem měl příležitost nasbírat, jako děti sbírají zrnečka písku. –

Básník se zakabonil a velkým obloukem se vyhnul stařečkovi, tak, že pošlapal čekanky, které tam rostly ve velké míře.

Stařeček za ním zavolal:

– Jdi mi k šípku, jdi mi na kolo, špatný, nemilující básníku. Pošlapal jsi květy. –

Všechno pak bylo smutné a šedivé, jako by Bůh učinil básníka krátkozrakým. Příroda usínala a byla ošklivá jako odkvetlá dívka. Básník neviděl, že je přitom krásná jako opadávající růže. A nemohl již prozpěvovati o své velké a šťastné lásce, neboť jeho láska se změnila v jed a on napsal nejkrásnější báseň svého života, kterou pak roztrhal na drobné lístky.

A tu poznal, že učinil stařečkovi příkoří a že měl stařeček pravdu.

Byl nešťasten, že není jako všichni ostatní lidé, byl nešťasten, že nemiluje, a byl nešťasten, že píše tak ošklivé a špatné verše, i když je čtou smutné dívenky a sní potom o nich u (...)

(......)