George Orwell
překlad: Petr Kopecký

NADECHNOUT SE
recenze
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Recenze:

Z hojného odkazu britského spisovatele George Orwella (1903-1950) se u nás - zejména v dobách komunistických - dostalo až kultovního uznání prózám Farma zvířat a 1984, zatímco ostatní díla zůstala v pozadí. Neprávem!
V Česku se dosud nevzalo příliš na vědomí, že Orwell nebyl "jen" vizionářem, který mezi prvními rozpoznal principy totalitních režimů. Orwell byl též svědomím a mluvčím generace, která na vlastní kůži poznala dvě světové války, hospodářskou krizi a nezměrné utrpení. Jeho tvorbu - zejména na počátku - zásadně určovaly zkušenosti z vlastního života, který vedl pod svým skutečným jménem Eric Blair. Zakusil kariéru koloniálního úředníka, pozici spisovatele na pokraji chudoby, který v Anglii zajíždí do oblastí stižených hospodářskou depresí, i úděl vojáka bojujícího ve španělské občanské válce.

Na půl cesty
U Orwella sice nikdy není hranice mezi fakty a fikcí zcela jednoznačně určitelná, nicméně jeho tvorbu z třicátých let lze rozdělit do dvou skupin. Tu první tvoří knihy dokumentární: autobiografie Na dně v Paříži a v Londýně (1933), sociologická studie Cesta k Wigan Pier (1937) a dokumentární próza Pocta Katalánsku (1938). Druhou skupinu tvoří romány: Barmské dny (1934), Farářova dcera (1935), Bože chraň aspidistru (1936) a Nadechnout se (1939). Spojovacím článkem Orwellovy prozaické linie je postava nemajetného hrdiny, který si je palčivě vědom moci peněz a pokusí se osudu vzepřít. Význam výše uvedených děl není zanedbatelný. Zatímco Orwellovy reportáže ovlivnily takové moderní angloamerické autory literatury faktu jako Jamese Baldwina či Normana Mailera, Orwellovy rané prózy zapůsobily na britské "rozhněvané mladé muže" padesátých let, k nimž patřili najmě John Osborne, Kingsley Amis, John Wain a John Braine. Proto je dobře, že se v posledních letech čeští čtenáři mohli seznámit jak s Farářovou dcerou (Volvox Globator, 2000), tak s "Aspidistrou" (Volvox Globator a KGB, 2001). Nyní k nim přibyl román Nadechnout se. Máme-li tyto tři příběhy charakterizovat žánrově, všechny představují variaci bildungsrománu - tedy románu, jehož hrdina prochází životním vývojem, zráním. U Orwella je to hořká cesta: hrdinové se navzdory veškerému úsilí v závěru ocitnou téměř tam, kde začali, a navíc bez iluzí - valná většina jejich činností končí nehrdinským selháním. Jak podotkl kritik Terry Eagelton, uvíznou kdesi napůl cesty mezi hlupákem a intelektuálem, pořádkumilovným občanem a radikálem, ohlupovanými masami a ziskuchtivými kapitalisty; mezi tím, co si obvykle představujeme pod pojmy "pokrok" a "hodnoty tradiční kultury". Jedinou smysluplnou alternativou se jim tudíž jeví stáhnutí se do sebe. Právě tento postoj je markantní u George Bowlinga, ústřední postavy románu Nadechnout se. Jen na okraj: je to první kniha, s níž autor sklidil slušný úspěch hned po vydání; napsal ji po návratu ze Španělska, kde byl 20. května 1937 raněn.

Hodně špatné pocity
George Bowling prodělává krizi středního věku. Jeho fyzickou podobu určují dva groteskní atributy: nadměrná váha a nový umělý chrup. Cítí se "nevýznamný jako trubka od záchodu" a uvězněný - dusí se v manželství s panicky šetrnou Hildičkou a dvěma dětmi. Nenávidí uniformitu a omezenost předměstí, v němž bydlí, a kam se hne, tam na něj doléhá banalita vlastní kariéry pojišťovacího agenta, kterou se přesto bojí ztratit. Bojoval v první světové válce a má strach, že ta druhá přijde co nevidět, avšak náhoda v podobě několika liber navíc mu přihraje možnost alespoň na chvíli "vypadnout" a "nadechnout se". Vypraví se do krajiny svého dětství. A tam Bowlinga čeká jedno kruté zklamání za druhým. Tam, co býval rybník, vzniklo smetiště, a dříve idylický Dolní Binfield se rozrostl v ošklivé "moderní" město, jehož ulicemi z cvičných důvodů klušou "školáci v plynových maskách" vypadající jako "stádo prasat". Knihu Nadechnout se lze též označit za román idejí (anglický termín zní novel of ideas). Nelze se tedy divit, že dynamika Orwellova příběhu je nevalná, že mezilidské vztahy jsou v něm zpodobeny nedostatečně (kromě George v podstatě nikdo samostatně nepromluví) a že celková struktura značně kolísá. Jako by pro Orwella platilo to, co on sám napsal o Dickensovi: "Spisovatel, jehož části jsou větší než celky … mizerná architektura, ale skvělé chrliče." Zároveň však Bowlingovu vyprávění nelze upřít přesvědčivost. Jeho zdrcující odsouzení všeho a všech nikdy nezabředá do abstrakcí - vyznívá jako zoufalé volání člověka chyceného v pasti.

Paralely
Pokud chceme tlouštíka Bowlinga srovnat s ostatními orwellovskými hrdiny, i on je osamělý. A i pro něho platí, že mnohé z názorů, jež hlásá, zastával samotný autor. Nezdá se však, že by bezprostředně odrážel Orwellovy zážitky. Na rozdíl od farářovy dcery, která - podobně jako Eric Blair - působila v ubohé školičce a přičichla k londýnskému podsvětí. A Gordon Comstock z "Aspidistry" coby začínající chudý básník je nepochybně Orwellovou karikaturou sama sebe. Ze současného pohledu jsou ovšem zajímavější jiné paralely. Zaprvé: Bowling během první světové války zažívá těžkou deziluzi. Lze ji vnímat nejen jako obdobu pocitů Hemingwayovy ztracené generace, ale i jako předzvěst absurdity, již zakouší Yossarian v Hellerově Hlavě XXII (z roku 1961) - vždyť Bowling rok a půl střeží na opuštěném místě sklad zásob, který čítá jedenáct plechovek hovězího. Zadruhé: Bowling si uvědomuje, nakolik ho převálcoval "poválečný kult úspěchu", tedy fenomén, který se stal uznávanou normou i ve Spojených státech, ovšem hlavně po druhé světové válce. Zatřetí: v Orwellově románu se "mimochodem" nachází řada témat, jež získala na daleko větší důležitosti až v postmoderní době - Bowling si všímá stupidity nápisů na výrobcích, jimž podléhá jeho žena, zamotaného propletence stavebních firem, realitek a nejrůznějších finančních ústavů.

Do puntíku
Ve své době na Orwellovy anglické čtenáře nejsilněji zapůsobila pasáž, kdy se při bombardování zhroutí boční stěny obydlí, zatímco zbytek je téměř nedotčen, a celý výjev připomíná domeček pro panenky - až na to, že místo hraček tam leží lidská noha. To, co Eric Blair patrně viděl ve Španělsku, se zakrátko stalo bolestně běžnou realitou i v Británii, neboť se do puntíku vyplnilo, co si autor roku 1940 zaznamenal do svého deníku: "Od roku 1934 jsem tušil, že se válka mezi Anglií a Německem blíží, a od roku 1936 jsem to věděl naprosto jistě. Cítil jsem to v žaludku." Ministerstvo letectví v Orwellově románu vydá zprávu, že účinky bomby byly "neuspokojivé", neboť zabila jen tři lidi. Kdyby se prorocký George Orwell mohl seznámit s dnešním sterilně technologickým válečným jazykem, sotva by ho něco překvapilo.

Hana Ulmanová, MF Dnes, 23.05.2003