1
V roce 1921 jsem strávil několik týdnů v Hôpital X
patnáctého pařížského obvodu. Úředníci mě podrobili obvyklému výslechu
u přijímací přepážky. Asi dvacet minut jsem byl nucen zodpovídat
nejrůznější dotazy, než mi vůbec dovolili vstoupit dovnitř. Jestli jste
někdy vyplňovali formuláře v románsky mluvících zemích, víte asi,
jaký druh otázek mám na mysli. Už několik dní jsem nebyl s to
převádět Réaumury na stupně Fahrenheita, pamatuji se jen, že jsem měl
teplotu kolem 103 (39,5 °C), a než bylo interview u konce, sotva
jsem se držel na nohou. Za mnou čekal hlouček pacientů, až přijdou na
řadu, nesli si šatstvo v ranečcích z barevných šátků.
Po
výslechu přišla koupel – povinná procedura pro všechny nově příchozí – asi
jako ve věznici nebo pracovním táboře. Odebrali mi šaty, pak jsem se
chvíli třásl ve vaně, do které napustili asi deset centimetrů teplé vody,
nakonec jsem obdržel plátěnou noční košili a krátký župan
z modrého flanelu. Papuče mi nedali, žádné prý nebyly dost velké,
a potom mě vyvedli ven. Byl únorový večer a měl jsem zápal plic.
Oddělení, kam jsme šli, bylo asi dvě stě metrů daleko, a abychom se
tam dostali, museli jsme přejít všechny nemocniční pozemky. Kdosi přede
mnou klopýtal s lucernou, štěrková cesta mě mrazila do nohou
a vítr mě šlehal do nahých lýtek. Jakmile jsme se dostali na
oddělení, zarazilo mě cosi povědomého, co, to jsem až do pozdního večera
nebyl schopen určit. Ocitl jsem se v dlouhé, špatně osvětlené
místnosti, kterou naplňoval šum hlasů, tři řady lůžek stály překvapivě
blízko sebe. Odporně a jaksi nasládle to tu páchlo. Když jsem si
lehl, uviděl jsem na posteli skoro přímo proti mně malého shrbeného muže
s pískově žlutými vlasy. Seděl polonahý, zatímco ho doktor
s jedním studentem podrobovali nějaké zvláštní operaci. Nejprve
vytáhl doktor ze své černé brašny asi tucet malých sklenic, které
připomínaly poháry na víno. Potom student zapálil uvnitř každé z nich
sirku, aby vyčerpal vzduch a přitiskl ji pacientovi na záda nebo na
hrudník. Vakuum mu na kůži pokaždé udělalo obrovský žlutý puchýř. Teprve
za nějakou chvíli mi došlo, co mu vlastně prováděli. Říkalo se tomu
"sázení" – léčebná kůra, o které se můžete dočíst ve starých
lékařských příručkách a o které jsem se až do té chvíle mylně
domníval, že se používá pouze u koní.
Díky studenému venkovnímu
vzduchu mi asi klesla teplota, a tak jsem celé to barbarské
představení sledoval se zájmem, a dokonce i s jistým
pobavením. Avšak v následujícím Okamžiku přešel doktor i se
studentem k mé posteli, posadili mě a mlčky začali přikládat
tutéž sérii sklenic na má záda, aniž by se namáhali s nějakou
sterilizací. Snažil jsem se protestovat, ale odezva nebyla o nic
větší, než kdybych byl jen pouhé zvíře. Neosobní způsob, jakým se mnou
zacházeli, mnou hluboce otřásl. Předtím jsem nikdy nebyl na veřejném
oddělení nemocnice a toto byla má první zkušenost s lékaři,
kteří s vámi nepromluví ani slovo, natož aby vás vůbec vzali (...)
(......)
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě