George Orwell
překlad: Eva Šimečková

 VÁLKA JE MÍR
 SVOBODA JE OTROCTVÍ
 NEVĚDOMOST JE SÍLA
 

4. dubna 1984. Včera večer v kině. Samé válečné filmy. Jeden velmi dobrý o lodi plné uprchlíků bombardované někde ve Středozemním moři. Obecenstvo se ohromně bavilo při záběrech, na nichž se velký tlustý chlap pokoušel uplavat před helikoptérou, která jej pronásledovala; nejdřív ho bylo vidět, jak se převaluje ve vodě jako delfín, potom ho bylo vidět přes zaměřovače kulometu helikoptéry, pak v něm byly už samé díry a moře okolo se zbarvilo do růžova a potom se potopil, jako by těmi dírami do něho pronikla voda. obecenstvo řvalo smíchy, potom bylo vidět záchranný člun plný dětí a nad ním se vznášela helikoptéra, na přídi seděla žena středních let, možná židovka, s tříletým chlapečkem v náričí. chlapeček křičel hrůzou a ukrýval tvář na její hrudi, jako by se chtěl zarýt až do ní, a ta žena ho objímala a konejšila, i když sama byla ztuhlá hrůzou a stále ho co nejvíc kryla tělem, jako by si myslela, že ho její náruč uchrání před střelami. potom helikoptéra shodila dvacetikilovou bombu, strašlivý záblesk a celý člun se rozletěl na třísky. následoval úžasný záběr na dětskou ruku jak stoupá vysoko vysoko do vzduchu to musela brát nějaká helikoptéra s kamerou ve špici v řadách vyhrazených pro členy strany se ozval obrovský potlesk ale nějaká žena dole v proletářské části kina strhla povyk a křičela že by to neměli před dětmi ukazovat a že by to neměli to není pro děti to není až ji policie vyvedla vyvedla nikdo se nestará myslím si že se jí nic nestalo nikdo se nestará o to co říkají proléti typická prolétská reakce oni nikdy…

 

Winston přestal psát, také proto, že ho chytila křeč. Nevěděl, co ho přimělo, že ze sebe vychrlil takový proud nesmyslů. Zvláštní však bylo, že se mu přitom v mysli vynořila vzpomínka na úplně jinou událost. Byla tak jasná, že byl přesvědčen, že ji dokáže zaznamenat. Teprve teď si uvědomil, že právě tato událost způsobila, že se najednou rozhodl odejít domů a začít psát deník ještě dnes.

Odehrála se toho rána na Ministerstvu, pokud lze vůbec říci o něčem tak mlhavém, že se to odehrálo.

Bylo už skoro jedenáct a v Oddělení záznamů, kde Winston pracoval, lidé začali vynášet židle ze svých kóji, sestrkávat je uprostřed sálu proti velké obrazovce a připravovat všechno na Dvě minuty nenávisti. Winston si už už sedal do jedné z prostředních řad, když vtom neočekávaně vešly do místnosti dvě osoby, které sice znal od vidění, ale ještě nikdy s nimi nemluvil. Jedna z nich byla dívka, již často potkával na chodbě. Neznal ji jménem, ale věděl, že pracuje v Oddělení literatury. Pracovala pravděpodobně jako technička u jednoho ze strojů, které psaly romány, protože ji několikrát viděl se zamaštěnýma rukama, jak nesla jakési páčidlo. Z dívky vyzařovalo sebevědomí, mohlo jí být tak sedmadvacet, měla husté tmavé vlasy, pihovatou tvář a svižné, sportovní pohyby. Kolem pasu měla přes kombinézu několikrát omotanou úzkou šarlatovou šerpu, odznak Antisexuální ligy mládeže, tak pevně, že vynikaly její pěkně formované boky. Winstonovi se od prvního okamžiku nelíbila. Věděl proč. Protože kolem sebe vytvářela atmosféru hokejového hřiště, studených koupelí, společných výletů a jakési bezpohlavnosti. Pohlížel na ženy s nechutí, zvlášť na mladé a hezké. Právě ženy, především mladé, byly nejpitomější přívrženkyně Strany, přežvýkavci hesel, amatérské donašečky, slídící po všem závadném. Ale toto děvče v něm vzbuzovalo dojem, že je nebezpečnější než většina ostatních. Jednou, když kolem sebe procházeli na chodbě, vrhla na něho úkosem ostrý pohled, který ho na okamžik naplnil temnou hrůzou. Napadlo ho, že je možná agentka Ideopolicie. To však po pravdě řečeno bylo velmi nepravděpodobné. Ale i tak pociťoval zvláštní neklid, s nímž se mísil i strach a nepřátelství, kdykoli byla nablízku.

Druhou osobou byl muž jménem O’Brien, člen Vnitřní strany, který měl postavení tak významné a vzdálené, že si o něm Winston nedokázal vytvořit sebemenší představu. Ve skupině lidí kolem židlí zavládlo na okamžik ticho, jakmile spatřili černou kombinézu člena Vnitřní strany. O’Brien byl rozložitý, silný muž s pevnou šíjí a drsnou, výraznou, krutou tváří. Avšak přes svoje hrozivé vzezření měl jistý šarm. Zvláštním způsobem si rovnal brýle na nose, což bylo neobyčejně odzbrojující gesto a v nedefinovatelném smyslu ušlechtilé. Bylo to gesto, které by mohlo vyvolat představu šlechtice z osmnáctého století nabízejícího tabatěrku se šňupavým tabákem, kdyby ovšem byl ještě někdo schopen takových představ. Winston O’Briena viděl za posledních deset let snad desetkrát. Cosi ho k němu silně přitahovalo, a nebyl to jen kontrast mezi O’Brienovým uhlazeným chováním a fyzickým vzezřením zápasníka. Mnohem víc tu působila tajná víra – anebo snad ne víra, ale spíš naděje, že O’Brienova politická pravověrnost není bez kazu. Cosi v jeho tváři to nepopiratelně naznačovalo. Možná však neměl ve tváři vepsánu neortodoxnost, ale prostě inteligenci. V každém případě vypadal jako někdo, s kým by se dalo hovořit, kdyby s ním člověk mohl zůstat o samotě při vypnuté obrazovce. Winston však nikdy nevyvinul sebemenší úsilí, aby si svou domněnku ověřil: vlastně to ani nešlo. V tu chvíli pohlédl O’Brien na svoje náramkové hodinky; zjistil, že zůstane v Oddělení záznamů, dokud Dvě minuty nenávisti neskončí. Usedl na židli v téže řadě jako Winston, o několik míst dál. Mezi nimi seděla malá žena s pískovými vlasy, která pracovala v kóji vedle Winstona. Dívka s tmavými vlasy seděla hned za nimi.

V příštím okamžiku se z velké obrazovky na konci místnosti vyvalila ohavná skřípavá řeč, jakoby vycházející o obludného, nenamazaného stroje. Zvuky, při nichž člověku cvakaly zuby a ježily se vlasy na hlavě. Začala Nenávist.

Jako obyčejně se na obrazovce objevila tvář Emanuela Goldsteina, Nepřítele lidu. Tu a tam se mezi posluchači ozval sykot. Drobná žena s pískovými vlasy ze sebe vydala skřek, v němž se mísil strach a odpor. Goldstein byl renegát a odpadlík, který kdysi dávno (jak dávno, si nikdo nepamatoval) byl jednou z vedoucích osobností Strany, téměř na úrovni samotného Velkého bratra, potom se zapletl do kontrarevoluční činnosti, byl odsouzen k smrti, ale tajuplně unikl a zmizel. Programy Dvou minut nenávisti se den ode dne měnily, ale nebylo jednoho, v němž by Goldstein nefiguroval na čelném místě. Byl prvotní zrádce, ten, kdo nejdříve poskvrnil čistou Stranu. Všechny další zločiny proti Straně, všechny zrady, sabotáže, kacířství a úchylky vznikaly přímo z jeho učení. Kdesi ještě stále žil a kul svoje pikle; možná za mořem, pod ochranou svých chlebodárců, ale možná že se dokonce – taková fáma se občas šířila – skrýval v samotné Oceánii.

Winstonovi se sevřel žaludek. Při pohledu na Goldsteinovu tvář zakoušel vždy bolestnou směsici pocitů. Byla to hubená židovská tvář s velkou aureolou kučeravých bílých vlasů a s malou kozí bradkou – tvář chytrá, a přece jako by si zasloužila opovržení, s výrazem senilní hlouposti, kterou naznačoval dlouhý tenký nos, na němž blízko špičky seděly brýle. Trochu svým vzezřením připomínal ovci, i hlas měl mečivý. Goldstein vedl svůj obvyklý jedovatý útok na učení Strany – útok tak přehnaný a zvrácený, že by byl i pro dítě průhledný, a přece natolik vemlouvavý, že člověka naplňoval alarmujícím pocitem, že by mu někteří méně rozumní lidé mohli uvěřit. Ostouzel Velkého bratra, odsuzoval diktaturu Strany, požadoval okamžité uzavření míru s Eurasií, obhajoval svobodu projevu, svobodu tisku, svobodu shromažďování, svobodu myšlení, hystericky křičel, že revoluce byla zrazena – a to všechno v rychlém sledu mnohoslabičných slov, který byl parodií na obvyklý styl řečníků Strany a obsahoval dokonce slova newspeaku; fakticky bylo v jeho řeči více slov newspeaku, než by člen Strany normálně použil ve skutečném životě. A po celou tu dobu, aby nikdo nepochyboval o tom, co Goldstein s takovou okázalou teatrálností líčil, pochodovaly za jeho hlavou na obrazovce nekonečné zástupy eurasijské armády, sevřené řady mužů bezvýrazných asiatských tváří, kteří zaplavili obrazovku, zmizeli a na jejich místo přišli jiní, přesně takoví. Dutý, rytmický dusot vojenských bot vytvářel pozadí ke Goldsteinovu mečivému hlasu.

Nenávist trvala sotva třicet vteřin a polovina lidí v místnosti začala neovladatelně, zběsile pokřikovat. Samolibá ovčí tvář na obrazovce a hrozivá síla euroasijské armády na ní – to bylo víc než se dalo snést: kromě toho pohled nebo dokonce jen pomyšlení na Goldsteina automaticky vyvolávaly strach a hněv. Byl předmětem trvalejší nenávisti než Eurasie nebo Eastasie, protože když Oceánie vedla válku s jednou z těchto velmocí, žila zpravidla v míru s tou druhou. To bylo přinejmenším podivné. Goldsteina sice každý nenáviděl a pohrdal jím, každý den byly na tribunách, na obrazovce, v novinách i v knihách jeho teorie odmítány, drceny, vysmívány či předváděny tak, aby každý viděl, jaké jsou to žvásty, a přesto se zdálo, jako by jeho vliv nikterak neslábl. Po každé se znovu našli blázni, kteří se dali svést. Neminul den, aby Ideopolicie neodhalila špióny a sabotéry, kteří jednali podle jeho direktiv. Byl velitelem obrovské stínové armády, podzemní sítě spiklenců, kteří usilovali o svržení Státu. Tito lidé si údajně říkali Bratrstvo. Šeptem se šířily historky o strašlivé knize, souhrnu veškerého kacířství, jejímž autorem byl Goldstein a která se tajně rozšiřovala. Byla to kniha bez názvu. Lidé o ní hovořili – pokud o ní vůbec hovořili – prostě jako o knize. Ale člověk se o takových věcech dovídal jen z nejasných pověstí. Řádný člen Strany se o Bratrstvu či o knize nezmínil, pokud se tomu šlo vyhnout.

Ve druhé minutě přešla nenávist v záchvat zuřivosti. Lidé vyskakovali z míst, křičeli z plných plic a snažili se umlčet dráždivý mečivý hlas znějící z obrazovky. Drobná žena s pískovými vlasy zrudla a ústa se jí otvírala a zavírala jako rybě na suchu. I O’Brienova drsná tvář se rozpálila. Seděl na židli jako by spolkl pravítko a jeho mohutná hruď se nadouvala a zachvívala, jako by čelil náporu vln. Tmavovlasá dívka za Winstonem začala vykřikovat „Svině!“ a zničehonic popadla těžký slovník newspeaku a mrštila jím do obrazovky. Zasáhl Goldsteina do nosu a odrazil se; hlas neústupně mluvil dál. Winston v jasném okamžiku zjistil, že řve s ostatními a zuřivě kope patou do trnože. Na Dvou minutách nenávisti nebylo tak hrozné, že se jich člověk musel účastnit, ale že bylo nemožné nezapojit se. Po třiceti vteřinách se už nikdo nemusel přetvařovat. Odporná extáze strachu a pomstichtivosti, touha zabíjet, mučit, rozsekat obličeje kovářským kladivem, projela všemi jako elektrický proud a změnila každého i proti jeho vůli v ječícího šílence. Byla to však zuřivost abstraktní a přímo nesměrovaná, takže se dala přenést z jednoho předmětu na druhý jako plamen z plamenometu. Winstonova nenávist nebyla tak v jednu chvíli vůbec namířena proti Goldsteinovi, ale naopak proti Velkému bratru, Straně a Ideopolicii. V takových okamžicích cítil v srdci náklonnost k osamělému, zesměšňovanému kacíři na obrazovce, jedinému strážci pravdy a zdravého rozumu ve světě lží. A přece hned vzápětí byl zase zajedno s ostatními a vše, co se o Goldsteinovi říkalo, mu připadalo pravdivé. V takových chvílích se tajné proklínání Velkého bratra měnilo na uctívání, zdálo se mu, že se Velký bratr tyčí do výše jako neporazitelný a neohrožený ochránce, pevná skála proti hordám z Asie, a Goldstein přes svou izolovanost a bezmocnost a pochybnost, která se vznášela nad samotnou jeho existencí, mu připadal jako zlověstný čaroděj, schopný pouhou silou svého hlasu zničit stavbu civilizace.

A tak bylo občas možné přepínat libovolně svou nenávist tím nebo oním směrem. Jako člověku, který ve zlém snu prudkým pohybem odtrhne hlavu od polštáře, podařilo se i Winstonovi přenést svou nenávist z tváře na obrazovce na tmavovlasou dívku za ním. Myslí se mu mihaly krásné, živé představy. Utlouká ji k smrti gumovým obuškem. Přivazuje ji nahou ke kůlu a střílí do ní šípy, až je jich plná jako svatý Šebestián. Znásilňuje ji a v okamžiku vyvrcholení jí prořízne hrdlo. Lépe než kdy jindy si teď uvědomoval, proč ji nenávidí. Protože je mladá, hezká a bezpohlavní, protože by se s ní chtěl vyspat, což se nikdy nestane, protože kolem rozkošného, pružného pasu, který přímo vyzýval k něžnému objetí, měla ohavnou šarlatovou šerpu, křiklavý symbol cudnosti.

Nenávist vrcholila. Z Goldsteinova hlasu se stalo skutečné ovčí bečení a jeho tvář se na okamžik změnila v ovčí. Potom se ovčí čumák proměnil v postavu euroasijského vojáka, který se přibližoval, obrovský, strašlivý, s rachotícím samopalem, až se zdálo, že vyskočí z obrazovky, takže někteří lidé v prvních řadách uhýbali ze svých míst. Ale v tom okamžiku si všichni s úlevou zhluboka oddechli, protože nepřátelská postava se prolnula do tváře Velkého bratra, černovlasého, s černým knírem, plného síly a mystického pokoje, a ta tvář byla tak obrovská, že téměř zaplňovala obrazovku. Nikdo neslyšel, co Velký bratr říká. Bylo to jen pár slov povzbuzení, takových, co se pronášejí v bitevní vřavě, nedají se rozlišit jedno od druhého, ale vracejí důvěru už tím, že byla vyslovena. Potom tvář Velkého bratra zase zmizela a místo ní se objevila velkými písmeny tři hesla Strany:

 

 VÁLKA JE MÍR
 SVOBODA JE OTROCTVÍ
 NEVĚDOMOST JE SÍLA
 

 

Tvář Velkého bratra zdánlivě ještě několik vteřin na obrazovce setrvávala, jako by její otisk na sítnicích všech přítomných byl příliš živý, než aby okamžitě zmizel. Drobná žena s pískovými vlasy se vrhla dopředu na opěradlo židle. Horečnatě šeptala cosi jako „Můj spasiteli!“ a rozpřáhla ruce k obrazovce. Potom si skryla tvář do dlaní. Bylo zřejmé, že odříkává modlitbu.

V tu chvíli začala celá skupina lidí tiše a pomalu rytmicky skandovat: „V-B!… V-B!… V-B!“ – a znova a znova, velmi pomalu, s dlouhou pauzou mezi „V“ a „B“. Byl to temný, dunivý zvuk, jaksi zvláštně divošský, člověk jako by v pozadí slyšel dupot bosých nohou a dunění tamtamů. Vydrželi s tím asi třicet vteřin. Byl to refrén, který se často ozýval ve chvílích vzrušených emocí. Částečně to byl způsob sebehypnózy, úmyslné potlačování vědomí rytmickým hlukem. Winston měl pocit, že mu tuhnou útroby. Ve Dvou minutách nenávisti se nemohl ubránit dojmu, že sdílí všeobecné delirium, ale to podlidské skandování „V-B!“ ho vždy naplňovalo hrůzou. Pravda, skandoval s ostatními, bylo nemožné chovat se jinak. Člověk instinktivně skrýval své city, ovládal svou tvář a dělal totéž, co všichni ostatní. Ale pokaždé se objevila skulinka trvající několik vteřin, kdy ho výraz očí mohl prozradit. A právě v tomto okamžiku se stala ta významná věc – pokud se vůbec stala.

Na okamžik zachytil O’Brienův pohled. O’Brien vstal. Předtím si sundal brýle a nyní si je znovu nasazoval charakteristickým pohybem. na zlomek vteřiny se jejich zraky setkaly, a v okamžiku, kdy se to stalo, Winston věděl – ano, věděl! – že O’Brien si myslí totéž, co on. Proběhlo mezi nimi neklamné sdělení. Bylo to, jako by se jejich vědomí otevřelo a jejich myšlenky se očima přenesly z jednoho na druhého. Zdálo se mu, že O’Brien říká: „Jsem s tebou. Vím přesně, co cítíš. Vím všechno o tvém pohrdání, o tvé nenávisti, o tvém znechucení. Ale neboj se, jsem na tvé straně!“ Vtom však záblesk porozumění pominul a O’Brienova tvář zůstala stejně nevyzpytatelná jako tváře ostatních.

To bylo vše a Winston si už nebyl jist, zda k tomu skutečně došlo. Takové příhody nikdy neměly pokračování. Jediným jejich výsledkem bylo, že v něm udržovaly víru či naději, že nejenom on, ale že i jiní jsou nepřáteli Strany. Možná že pověsti o rozsáhlém podzemním spiknutí byly nakonec pravdivé – možná, že Bratrstvo skutečně existuje. Navzdory nekonečnému zatýkání, přiznáním a popravám nemohl mít člověk jistotu, zda Bratrstvo není prostě mýtus. Byly dny, že v jeho existenci věřil, jindy zas ne. Nic se nedalo dokázat, byly jen letmé náznaky, které mohly znamenat cokoli nebo nic: útržky zaslechnutých rozhovorů, nejasné čmáraniny na zdech záchodků – nepatrný pohyb ruky při setkání dvou známých, který budil dojem, že by mohlo jít o poznávací znamení. Samé dohady: nejpravděpodobnější je, že si to všechno vymyslel. Vrátil se do své kóje a na O’Briena už nepohlédl. Ani ho nenapadlo, že by jejich chvilkový kontakt mohl pokračovat. Bylo to nepředstavitelně nebezpečné, i kdyby věděl, jak to zařídit. Na vteřinu, na dvě vyměnili dvojsmyslný pohled, a tím to skončilo. I to však byla pozoruhodná událost v uzavřené osamělosti, v níž musel člověk žít.

Winston se probral ze zamyšlení a zpříma se posadil. Říhl. Gin se mu zvedal v žaludku.

Znovu pohlédl na stránku v sešitě. Zjistil, že zatímco seděl a bezmocně dumal, automaticky psal dál. A nebylo to už to křečovité neohrabané písmo jako předtím. Pero rozkošnicky klouzalo po hladkém papíře a psalo úhlednými velkými písmeny:

 

 PRYČ S VELKÝM BRATREM!
 PRYČ S VELKÝM BRATREM!
 PRYČ S VELKÝM BRATREM!
 PRYČ S VELKÝM BRATREM!
 PRYČ S VELKÝM BRATREM!
 

 

znova a znova, až zaplnilo půl strany.

Nemohl se ubránit náporu paniky. Bylo to absurdní, protože napsat právě ta slova nebylo o nic nebezpečnější než to, že vůbec začal deník psát, ale na okamžik byl v pokušení vytrhnout popsané stránky a celé věci se vzdát.

Ale neudělal to, protože věděl, že je to zbytečné. Vůbec nezáleželo na tom, zda napsal Pryč s Velkým bratrem nebo nenapsal. Jako nezáleželo na tom, zda bude v deníku pokračovat nebo ne. Ideopolicie ho dostane i tak. Spáchal zločin – a byl by ho spáchal, i kdyby se perem papíru ani nedotkl – ten největší zločin který zahrnoval všechny ostatní. Říká se tomu thoughtcrime, zločin závadného myšlení. Zločin, který se věčně skrývat nedá. Člověk může s úspěchem kličkovat celé roky, ale dříve nebo později ho přece jenom dostanou.

Stávalo se to vždycky v noci – zatýkání se bez výjimky dělo v noci. Náhlé vytržení ze spánku, hrubá ruka zatřese ramenem, světla oslepí zrak, kolem postele kruh tvrdých tváří. Ve valné většině případů se žádný proces nekoná, není vydána ani zpráva o zatčení. Lidé jednoduše zmizí, pokaždé v noci. Jméno takového člověka se odstraní ze záznamů, každá zmínka o tom, co udělal, je vymazána, sama jeho existence je popřena a potom zapomenuta. Takový člověk je zrušen, vymýcen, zkrátka – jak se obvykle říkalo – vaporizován (vypařen).

Winstona se na okamžik zmocnila hysterie. Dal se do psaní a uspěchaně, neúhledně škrábal:

 

 

[Listovat]

[Obsah]

© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky