Francesco Petrarca
překlad: Jaroslav Pokorný

ZPĚVNÍK
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Na smrt paní Laury

 Co já mám dělat? Co teď, lásko má?
 K smrti je právě čas
 a já se zpozdil víc, než moh bych chtít.
 Paní je mrtva, srdce s sebou má.
 Chci-li dál za ní zas,
 ta hříšná léta musím přerušit.
 Že zde ji potkám — snít
 už nemohu. Čekat mi protivno je,
 když všecka radost moje
 se jejím odchodem v pláč obrátila
 a sladkost života mi vzata byla.
 
 Cítíš, proč, Lásko, s tebou truchlím dnes,
 jak krutá ztráta pálí,
 a vím, že tíží, bolí tě mé zlo —
 ne, naše zlo, protože o týž tes
 svou loď jsme ztroskotali
 a zároveň tím slunce pohaslo.
 Kde umný výraz slov
 se najde, rovný strasti, jež mě hněte?
 Nevděčný, slepý světe!
 Až příliš proč máš se mnou naříkat:
 S ní ztratils, cos tu krásného měl rád.
 
 Padla tvá sláva, tys to nepostřeh.
 A nebyls hoden, když
 zde ještě byla naživu, ji znát
 a cítit dotyk svatých nohou těch.
 Vždyť lesk ta krása již
 svou přítomností nebi měla dát.
 Já bědný, bez ní rád
 nemohu sebe mít, vezdejší svět.
 V pláči ji volám zpět;
 to vpřed mě pobízí sty nadějemi
 a to jen drží ještě na té zemi.
 
 Žel, v zem se ta tvář krásná proměnila,
 jež svědectví nám svoje[6]
 o nebi, blahu na výsostech dala
 a tvar svůj zrakům smrtelníků skryla
 volná už, bez závoje,
 jímž v stín dřív léta květu halívala,
 aby jej na se vzala
 pak jindy a už nesvlékla jej více,
 až božskou tím víc skvít se
 ji spatříme, čím více hodnot hostí
 před krásou smrtelnou ta na věčnosti.
 
 Líbeznější, krásnější než kdy paní
 vrací se ke mně zase
 jak tam, kde nejvíc touhy v zraku cítí.
 Jeden sloup života spočívá na ní,
 druhý na jménu v jase,
 které tak sladce slyším v srdci zníti.
 Leč mysl vrátí k žití:
 Je mrtva naděje, jež živá snila,
 když ona v květu žila.
 Ví Láska, čím se stanu, spoléhám —
 uvidí snad i ta teď v pravdě tam.[7]
 
 Měly jste, ženy, krásu před očima,
 a jak andělsky žila,
 nebesky na zemi se chovala.
 Kéž se mnou soucit vás a bolest jímá,
 ne s ní, jež vystoupila
 v ten mír a mne v zlé válce nechala.
 Jestli mi odňala
 jiná dlaň nadlouho pouť za ní znova,
 jen Láska, její slova
 mě drží, abych uzel nerozťal.
 Leč ona uvnitř tak rozpráví dál:
 
 „Dej uzdu strastem, jež tě přemáhají!
 Když žádost přepíná se,
 nebe, kam toužíš, ztratí choutka lichá.
 Tam žije ta, již za mrtvou zde mají.
 Nad svými ostatky se kráse
 tělesné usmívá — nad tebou vzdychá.
 Po slávě, která dýchá
 tvým jazykem dál v mnoha částech světa,
 prosí, ať není veta —
 spíš ať s tím jménem zjasní hlas a sílí,
 jestli ti sladké oči šperkem byly."
 
 Zeleni, jasu prchni,
 tam, kde je smích a zpěv, se nepřibliž,
 písni — pláč hledej spíš!
 Nesluší se ti s radostnými stát tu,
 ty, bezradostná vdova v černém šatu.