Edgar Allan Poe

METODA DOKTORA TÉRA A PROFESORA PÉRA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Na podzim roku nepříliš vzdáleného jsem se na cestách po nejjižnějších provinciích Francie octl pouhých několik mil od jistého maison de santé neboli soukromého blázince, o němž jsem mnoho slyšel v Paříži od svých přátel z lékařských kruhů. Poněvadž jsem nikdy podobné sanatorium nenavštívil, nechtěl jsem propást tuto příhodnou příležitost, a navrhl jsem proto svému společníkovi (pánovi, s nímž jsem se náhodou seznámil před několika dny), abychom asi tak na hodinu na dvě odbočili a ústav si prohlédli. Byl proti tomu - omlouvaje se předně, že pospíchá a za druhé že ho děsí, což je zcela běžné, pohled na lidi duševně choré. Prosil mě však, abych se na něho nijak neohlížel a klidně ukojil svou zvědavost, on že pomalu pojede dál, takže ho mohu ještě během dne, nejpozději příštího dne dohonit. Když se se mnou loučil, napadlo mě, že přístup do ústavu nebude možná tak snadný, a sdělil jsem mu své obavy. Odpověděl, že neznám-li se osobně s ředitelem monsieur Maillardem, nebo nemám-li nějaký doporučující dopis, mohu opravdu narazit na potíže, neboť předpisy těchto soukromých blázinců bývají přísnější než řady veřejných nemocnic. Sám se prý před několika lety s Maillardem seznámil a pomůže mi aspoň tak, že se mnou zajede až k bráně budovy a představí mne; dovnitř mu však jeho vztah k duševním chorobám nedovolí vstoupit.

Poděkoval jsem mu a hned jsme zahnuli z hlavní silnice na travnatou stezku, která se asi po půlhodině jízdy bezmála ztrácela v hustém lese, pokrývajícím úpatí hory. Tímto zavlhlým, ponurým porostem jsme projížděli asi dvě míle a pak se před námi objevil zmíněný maison de santé. Byl to fantastický zámek, téměř na spadnutí, a sotva se dalo věřit, že pro svou starobu a zchátralost je vůbec obyvatelný. Jeho vzhled mi naháněl hrůzu; zastavil jsem koně a užuž jsem se rozhodl zamířit zpátky; pak jsem se však za svou slabost zastyděl a jel jsem dál.

Když jsme dorazili k bráně, všiml jsem si, že je pootevřená a že z ní vykukuje tvář nějakého muže. Vzápětí tento muž vyšel ven, oslovil jménem mého společníka, srdečně si s ním potřásl rukou a prosil ho, aby sestoupil z koně. Byl to sám monsieur Maillard. Byl to statný, vzhledný pán staré školy, uhlazených způsobů a vyzařovala z něho jistá vážnost, důstojnost a velmi výrazná autorita.

Můj známý mne představil a zmínil se o mém přání prohlédnout si ústavní zařízení. Jakmile ho monsieur Maillard ujistil, že se mi plně věnuje, rozloučil se a už jsem ho víckrát neviděl.

Když odjel, zavedl mne ředitel do malého, velice úpravného salónu, v němž kromě mnoha jiných známek vybraného vkusu bylo množství knih, kreseb, květináčů a hudebních nástrojů. V krbu plápolal přívětivý oheň. U klavíru seděla mladá, velice krásná žena a zpívala árii z Belliniho; jakmile jsem vstoupil, přestala zpívat a přijala mne s milou zdvořilostí. Měla tichý hlas a celé její vystupování bylo zdrženlivé. Také jsem měl dojem, že v její tváři rozpoznávám stopy jakéhosi žalu: byla neobyčejně bledá, i když to byla bledost (...)

(......)